Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpánka Kopřivová (* 1937)

• narozena 7. února 1937 v Dobrém Poli

• moravská Chorvatka

• rodina vysídlena v roce 1950 do Rejchartic

„No ale kad sme šli va první klas, no ja už sam šla va drugi, ale moje ta, je bilo samo to, bombardovali su Rakusku, tako ta první klas nibil ništ. Tak ja sam znala jako malo. No ale oni ne, ne ću postupit. No ale moj děda, to je biv strašny organizator. On je nas pořád jako to, da nebudeme pozadu. Tako je si pozvav inspektora a kad sme znali hrvatski, česki a nimški otčenaš, tako sme postupili. A gduo nieznav, tako ni postupiv. Náš děda ne, oni to doma znaju, tako sme postupili. Se sme dognali, ale nisu nas htili pustit.“

„Když jsme šli do první třídy, já už jsem šla vlastně do druhé. Ale ta má první třída nestála za nic. Bombardovali Rakousko, tak to o ničem nebylo. Uměla jsem toho málo a oni že teda ne, že nepostoupím. No ale můj děda, ten byl strašný organizátor. On nás pořád vedl k tomu, abychom nebyli pozadu. Tak si pozval inspektora, a když jsme uměli otčenáš chorvatsky, česky a německy, tak jsme postoupili. A kdo neuměl, nepostoupil. Náš děda trval na tom, že doma to přeci umíme, a tak jsme postoupili. Všechno jsme dohnali, ale nechtěli nás pustit.“ 

„Mi sme z Gutfjelda šli poslidni van. A to proto, že ja sam bila niemoćna a sam imalana nikakovo kiecku a oni su čiekali da budem sa uzdravit. No a meni to nišlo, no snad m esu aj rodiče držali, da budem niemoćna, da neću nas visielit. Da ćemo ostati. No a ja sam sa doma pitala, zač mi ne grieme? Ti su šli, ti su šli, ti su kraj… no a pak je došav papir, maja su dostali taki pripis na severní Moravu. Pojte se pokuknuti na tu hižicu, na to to, to si morate vibrat tamo a tamo, tri mista. To je bilo petnajstoga aprila, marca. Tako sme šli s maju ovdje sem v Bruntál. A sme imali Jeleni u Bruntálu. Tamo sme imali napisano číslo. Tako sme se šli tamo pokuknut, nek sme tamo došli, tamo je biv takov snig. Nek sme tamo došli, mama su cielu ciestu plakali, že kamo ćeme duojt, to je bilo zima, četire ure, škuro, tako sme vistupili z toga cuga ovdje v Bruntale a sme se pitali, kako je to Jeleni daleko. No devět kilometru. Tak maja, tehda su imali maja čtyřicet tři, tako to pro ni ni bilo ništ, tako to ćeme dajt. Tako sme višli, a furt ništ. Tako sme šli, pak je nas ta plug dognav, ta hlap eště da je se to stalo, zatoda bojset bi ni bila ovdje. „Kamo griete? S tu devičicu!“ Ja nisam bila snad vieća kako ta moja kćier. No tamo a tamo. No to ste se zbláznila, tamo nećete duojt, tamo to ni prehrnuto. Hote, ja ću vas tamo zaviest. No tak po cieste su se popravili, kako a ća, ća čeme tamo. Tamo je se takaj zaklada to družstvo. No a tak je nas tamo vihitiv před tu hižicu. Tako sme došli tamo, tamo je bila roba, je imala sedem ditej, a je plakala, nehodte, neberte si ovu hižu, ja moram sutra … že ne buďte klidná, ja neću vas vihitit.

A to je bila NImica?

Ne, to je bila Češka.

A zač je morala?

Ona je morala, zatoda ni je htila vstupiti va družstvo. Muž je njoj umrv, je ostala sama s tu dicu, a da će se držat tako dugo kako će to puojt, no a oni su htili da bi vstupili. No a tako sme tamo nocovali, a da mi sme si to vibrali, a maja riekla ne, ja to nieću ani zadarmo.

A to je bila zima devietčetrdeseto ljeto?

Ne, pedesjeto. Mi sme šli poslidni. To ur je Frielištof biv van, Prerava je bila van a mi sme šli z Gutfjelda poslidni. Ur je biv konac.“

„My z Dobrého Pole jsme šli ven poslední. A to proto, že jsem byla nemocná a měla jsem takovou nějakou horečku a oni čekali, že se uzdravím. No a mě to nešlo, možná, že mě i rodiče nějak drželi, abych se tak rychle neuzdravila. Abychom zůstali. No a já jsem se doma ptala, proč my nejdeme? Ti už šli, ti šli, ti jsou pryč… Jednoho dne přišel papír, matka dostala přípis na severní Moravu. ´Běžte se podívat na dům, vyberete si ji tam a tam,´ nabídli nám tři místa. To bylo patnáctého dubna, ne, března. Tak jsem šla s mámou sem do Bruntálu, měli jsme jít do Jelení u Bruntálu, tam nám přidělili nějaký dům. Tak jsme se tam šly podívat, ale tam bylo tolik sněhu! Máma celou cestu plakala, kam že to máme jít, byla zima, čtyři hodiny, šero. Když jsme vystoupily z vlaku v Bruntálu, ptaly jsme se, jak je to Jelení daleko, prý devět kilometrů. Máma tehdy měla čtyřicet tři let, a tak to pro ni nebylo nic, a že půjdeme pěšky. Vyšly jsme a pořád nic. Šly jsme, pak nás dohnal pluh, a ještěže tak! A že kam jdeme? S tou holčičkou? Já jsem byla ještě úplně malá. No že tam a tam. ´No tak to jste se zbláznila, tam nedojdete, není to protažené. Pojďte, já vás tam svezu.´ Tak po cestě si s ním máma povídala, co a jak, co tam máme dělat. A zjistila, že se tam také zakládá družstvo. Dovezl nás až před dům a otevřela nám žena, která měla sedm dětí. Plakala, ať prý k ní nechodíme, ať si její dům nebereme… A maminka jí povídá, že může být klidná, že si její dům nevezmeme.“ „To byla Němka?“ „Ne, Češka. Chtěli ji vystěhovat, protože nechtěla vstoupit do družstva. Muž jí zemřel, zůstala sama s dětmi. A že se bude držet, jak dlouho to jen půjde. Tak jsme u ní přenocovaly a máma jí vysvětlila, že její dům nechce ani zadarmo.“

„Su si zviknuli. Tamo su bili jedno ljeto, dvi ljeta. Je se udielalo tako šikovnon, ća ovdje i, znate, takove počasí, ovdjen je mrazno, furt je snig, letos su bili tri metre sniga. Strašno. No takove ljeto je bilo v otm pedesetom. Pak, v tom jednapedesetom, dva, tři, tako kako sme bili zviknuti tako smu si sijali ovdjen. Baba su htili uharke, tako su si dali uharke, maku sme htili, mi sme to ovjden prodavali. Su imali stružice, to je bila takova šikovna hižice. Stružice, to sme oharke imali. Baba je velila diedi, vidíš, ti si povidav, da ovdje ništ ne raste. No, joj, ti ljudi nisu ništ sijali, tako jim nije moglo ništ narast. No šak čekaj, dočkáš, ča će biti. Potom to trete ljeto ur je bilo jako mrazno. Ur ništ nije narastlo. A to su zopet, do družstva. Hned sme došli  a drugo ljeto su htili. Maja je velila, zamte si to se, moje to ni.“

„Byli jsme tam rok, druhý, a bylo tak hezké počasí, jak tady není zvykem. Tady je mráz, pořád sníh, letos jsme měli tři metry sněhu. Strašné. No a takový byl ten rok 1950. Potom, v tom jednapadesátém, druhém, třetím, to jsme seli, jak jsme byli zvyklí. Babička chtěla okurky, tak si nasadila okurky, mák jsme měli, tady jsme to prodávali. A babička řekla dědovi, vidíš, že prý tu nic neroste. Když tu nic nezasadí, tak jak by jim něco mohlo růst? No a dědeček říkal, jen počkej, počkej, však se dočkáš, co bude. No a ten třetí rok, to už byl pořádný mráz a už nic nenarostlo. Obilí, to jsme měli takové malé. A pak už zase po nás chtěli, ať vstoupíme do družstva. Maminka jim řekla, ať si vezmou všechno, že to její není.“