Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kopt (* 1935  †︎ 2020)

• narozen 13. července 1935 narozen v Praze

• od roku 1949 členem ilegální skautské skupiny

• roku 1952 poprvé odsouzen na 6 měsíců nepodmíněně

• v roce 1954 zatčen a odsouzen za velezradu na 10 let odnětí svobody

• v letech 1954 – 1960 vězněn v lágrech Nikolaj a Rovnost (Jáchymov), zde se věnuje zpravodajské činnosti

• roku 1960 propuštěn na amnestii

• roku 1968 se angažoval při zakládání a fungování klubu K 231

• v letech 1968 – 1970 funkcionářem obnoveného Junáka

• v roce 1985 zemřel za dosud nevyjasněných okolností jeho syn Jiří

• v letech 1990 – 1999 pracuje v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie FMV (později BIS)

• zemřel 15. července 2020

Miroslav Kopt je český skaut a bývalý politický vězeň. Narodil se v roce 1935 v Praze a své dětství prožil v Kobylisích. V domě, kde bydleli, bylo z půdního vikýře vidět na kobyliskou střelnici, kde nacisté popravovali české odbojáře a politické vězně. Jeho otec jej vzal na půdu, když bylo Miroslavovi sedm let, a střelnici mu ukázal jako znamení nesvobody. Miroslava Kopta tato skutečnost silně ovlivnila. Neméně významné byly pro něj zkušenosti jeho dědečka, který bojoval za 1. světové války v rakouské armádě a byl přesvědčeným monarchistou: „Také byl válečným zajatcem v Rusku. A vysvětlil mi názorně, co je bolševická revoluce: ,Hele, jdou dva lidi po ulici. Ten jeden je bohatej a má pěknej kabát. A ten druhej ho kvůli tomu kabátu zavraždí. To byla ruská revoluce.‘ Takhle natvrdo mi to vysvětlil.“

Protikomunistický odboj

V roce 1948 se se svým stejně starým kamarádem rozhodli pro tisk a rozšiřování protikomunistických letáků. Jeho strýc František Bohdal, který byl sám zapojen do odboje, mu však naznačil jiné a účinnější cesty: odbojová činnost se nesmí omezit na morální gesta, svou povahou předurčená ke krátkému trvání, ale musí spočívat především v efektivní a konspirativní práci. 

„On si to přečet ten leták a říká: ,To je, kluci, sice hezký, ale tohle je cesta do pekel.‘ Na konci války byl zamotanej do nějaký činnosti. Gestapo ho zatklo v březnu 1945 a utekl sekyře jen díky tomu, že válka skončila, a že se tedy po revoluci z Pankráce dostal. A on říká: ,Tohleto je blbej leták.‘ Tam totiž byla výzva, aby se ta část letáku, kde byla žádost o svobodný volby, aby se posílala dopisem na americkou ambasádu a aby se tam každý podepsal – jako petice. ,Víte hoši, ten problém je, že komunisti kontrolujou všechnu poštu. A už jí kontrolovali před Únorem. To si nemyslete. Na to si musíte dát majzla. Ona to nemusí bejt provokace, ale stejně se můžete dostat do velkýho maléru. Takhle se ty věci nedělaj. Když ilegalita, tak naprosto nepostižitelná.‘“

Skupina Ostřížů

V témže roce 1948 se pan Kopt poprvé zúčastnil nedovoleného skautského tábora a připojil se k uskupení Ostříž. To se skládalo z několika převážně pražských skautských skupin i jednotlivců, kteří v případě úplné likvidace hnutí hodlali skauting udržet a konspirativními cestami proti režimu bojovat. 

„S Rudlou Probstem jsme se jednou nepřímo nachomejtli (ve Vršovicích v Heroldových sadech, kde on chodil do gymnázia) k jedné přestřelce, kde zastřelili jednoho agenta. Pak jsme mluvili o všem možným, nezávazně, a přitom z něho vylezlo, že je členem ilegální skautský skupiny. Ptal jsem se ho: ,Znáš Lukšíčka?‘ – ,No znám‘ – ‘Ale jak to? On bydlí ve Strašnicích, a ty jseš tadyhle z Bohdalce.‘ – ,No, prostě se známe.‘ Tak jsem do společenství těchto Ostřížů vplul a zjistil jsem, že se jedná o skautskou skupinu, která je rozlezlá od Strašnic až po Pankrác a má vazby i konkrétně do Kobylis, na ty kluky, se kterými jsem tehdy koketoval se skautingem (ti patřili do střediska Polárka). Že to je organizace, která má velký rozsah.“

S Ostříži potom Miroslav Kopt pokračoval i v běžné skautské činnosti, která však byla mimo rámec Československého svazu mládeže rovněž nedovolená. Miloslav Kopt byl přesvědčen, že pro účinný odboj se nelze omezovat jen na demonstrativní nebo dobrodružné akce: „Já jsem opravdu tu odbojovou problematiku bral vážně. Pro mě to nebylo nějaký dobrodružství. Mnohdy jsem kvůli tomu sklidil posměch, ale mně to nevadilo. Jednoduše jsem si říkal – k tomu zvratu dojít musí (netušil jsem že to bude za tolik let), a jednoduše když člověk proti tomu chce něco dělat, tak to musí dělat kvalifikovaně. To bylo moje krédo. V kriminále se pak některé postoje, které jsem si v sobě vytvořil, zúročily mnohokrát.“

Miroslav Kopt si začal opatřovat dostupné prameny, ze kterých studoval zásady zpravodajských technik. Spolu se svými přáteli si stanovil jediný cíl: technicky a strategicky se připravit na očekávaný pád režimu, který bezesporu musí proběhnout jako organizované povstání, podpořené demokratickým Západem. 

„Že jsem žil v tomhle prostředí, tak jsem se snažil se sebevzdělávat v některých technikách – jednak tím, že jsem se snažil studovat odbojovou literaturu, která se vztahovala k válce. Dostala se mi do ruky také technická literatura, nebo spíše manuály technických postupů z provenience předválečných bezpečnostních složek, ale i instruktážní knížka sekce Komunistické internacionály pro výcvik jejích vlastních agentů. [...] Na druhé straně jsem nastudovával i různé postupy sabotáže atd... Měl jsem k tomu, řekl bych, dost velkej zápal. [...] Bylo ve mně takový rozhodnutí, že až se to podělá, tak se budu chtít ucházet o místo v bezpečnostním aparátu novýho státu. [...] Někteří z té naší party mě trošku považovali za blázna a říkali: ,Jseš šílenec, jseš do toho zažranej, ber to jako život...‘ Já říkám: ,No ale, dyť to není sranda. Tady umíraj lidi, a když něco chceme dělat, tak to musíme dělat pořádně.‘ To byl takový počáteční pokus o mý odpoutávání se od těch Ostřížů.“

V roce 1952 byl pan Kopt po nepodařené akci (které se ovšem sám nezúčastnil) skupiny Oldřicha Rottenborna zatčen a odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. Do vězení nenastoupil jen díky amnestii, která se na něj vztahovala. 

V roce 1954 se již Ostřížům vzdaloval, protože měl jiné představy o konspirativní činnosti a v této skupině viděl stále větší nebezpečí dalšího odhalení. Založil proto vlastní skupinu s krycím jménem Tonda: „Když zavřeli Rottenborna, objevil se v našem okolí člověk, který tvrdil, že ho Rottenborn posílá. Dal jsem dohromady skupinu kluků z našeho prostředí, aby zjistili, kdo to je, kde bydlí. Aby se mu pověsili na paty a nehli se od něj. Jednoznačně jsme zjistili, že je to konfident. [...] Nic jsme proti němu nepodnikli, protože jsme věděli, že to by bylo neúnosný. Oni ale zřejmě prováděli kontrasledování jeho osoby a asi zjistili, že (ho sledujeme), protože najednou zmizel z našeho okolí. A tady zůstala skupina lidí, kteří si mohli věřit, a byla by škoda to rozpustit...“

Skupina s krycím jménem Tonda ovšem nikdy pořádnou činnost nerozvinula, protože zhruba v té době se StB podařilo dostat do rukou jednoho z Ostřížů. Ten nevydržel výslech, promluvil o veškeré předchozí činnosti a udal především jména, mezi nimi i jméno Miroslava Kopta.  

Vyšetřování a věznění

Miroslav Kopt byl nedlouho poté zatčen a brutálně vyšetřován. V procesu, který se konal v roce 1954, byl odsouzen na 10 let odnětí svobody za údajnou velezradu. Šest let z toho odseděl a odpracoval ve věznici na Pankráci a v uranových šachtách při táborech Rovnost a Nikolaj na Jáchymovsku. 

„Můžu říct, že ten kriminál Nikolaj, to byla fantastická škola života. Protože tam existovalo skutečně vymakaný prostředí (nebo alespoň jádro) muklů, ke všemu odhodlanejch. Byl to malej lágr. Ti lidi se tam vypracovali tradičně až k takovým osobnostem – jako byl Ruda Pernický třeba –, kteří dokázali rozbít komunistickou táborovou samosprávu, dostat řadu konfidentů pod kontrolu. A především schopni k dobrý politický práci. To byl totiž jedinej lágr, kde existovala i úzká spolupráce s různejma politickejma směrama, ať už to byli křesťanští demokraté, sociální demokraté, nebo jiný politický odnože. I vojáci atd., to všechno táhlo dohromady. Existovalo tam společenství, který mělo přirozenou autoritu...“

Miroslav Kopt pak sám považuje za začátek své opravdové zpravodajské činnosti právě období po vyšetřovací vazbě: „Jak jsem měl vykopnuté zuby a měl jsem tam torza zubů. Něco jsem si nechal vytrhnout, a jak jsem byl asi vysílený, měl jsem nízkou hladinu červených krvinek a málem jsem tam vykrvácel. Dostal jsem se k doktoru Provazníkovi. To byl šéflékař-mukl. S tím jsem se sčuchnul. Ten mi pomohl zorganizovat písemný styk s rodinou, nikam dál, na to jsem byl příliš fikaný. Jemu jsem potom v zubu pašoval na lágr Rovnost pro jednoho dalšího lékaře nějaký mikrosnímek. Tak začala moje anabáze a napojení se na činnost na lágru Nikolaj a tam už šlo o vážné věci.“

Podle Koptova svědectví totiž existovala v lágrech Nikolaj a Rovnost skupina lidí, kteří se pokoušeli o zpravodajskou činnost i tam. A často úspěšně, i když netrvala dlouho: „Já jsem v tom byl poměrně malé kolečko, ale – vyráběla se tam rádia, poslouchal se zahraniční rozhlas, kontrolovala se těžba uranové rudy a ty zprávy se dostávaly ven. To skončilo v roce 1956, kdy došlo k několika vyzrazením... Dokonce se odposlouchávaly i rozhovory estébáků a zprávy tábora. Prasklo to ale nešťastně, kdy jeden hoch, který toho byl účasten, měl nějakou bývalou milou v Karlových Varech a poměrně často jí přes ten odposlech volal. Mělo to širší dopad, protože v té souvislosti došlo k zatčení hlavního energetika šachty a sebevraždě jednoho mukla. Pak skončila i ta zpravodajská činnost. Dodnes je to pro mě otevřená záležitost, protože bližšího jsem se nedopátral.“

Na lágru se podařilo sestrojit na čtyři funkční radiové přijímače, které StB nikdy nedostala do ruky (v příloze je k dispozici jejich schéma). Podobně jako v pevných věznicích pořádali vzdělaní vězni tajné přednášky, vězňové uranových lágrů se snažili do detailů promýšlet i předpokládaný pád režimu a nástup demokracie. „Existovala propracovaná forma dodávání literatury. Když dokonce v pětapadesátém roce vyšlo ve Francii Aronovo Opium intelekuálů, tak jsme ho tam asi za půl roku měli a začalo se to překládat. Nebo se o tom alespoň mluvilo. Existovala ilegální knihovna, systém různých přednášek. Ale hlavně se pracovalo a pilovalo na tom, jak se vypořádat s komunistickým režimem.“

Na svobodu se Miroslav Kopt dostal v roce 1960, kdy byla větší části politických vězňů udělena amnestie k patnáctému výročí konce druhé světové války. Ovšem ještě na jaře 1960 bylo proti panu Koptovi zahájeno nové vyšetřování ohledně předchozích zpravodajských aktivit v kriminále. Případ se však StB nepodařilo zkonstruovat, a tak mohl opustit brány věznice i on. Ještě před propuštěním mu zpravodajský důstojník StB nabídl spolupráci: „Najednou se tam objevil mně neznámý vyšetřovatel – ne v civilu, ale v uniformě podplukovníka. Nějak se mi představil, už si nepamatuji jak, a začal vést takové medové řeči. Chtěl mi oznámit, že bude amnestie a že půjdeme domů. Že sice správa tábora nedala doporučení, ale že jsem mladý a takové ty kecy... A začal: ,Víte, vy jste takovej šikovnej člověk, dost toho o vás víme a jednoduše – my bychom takové lidi potřebovali.‘ Já jsem říkal: ,Podívejte se, já zaprvé nikdy bonzáka dělat nebudu a zadruhé, já zásadně s komunistickou ideologií nesouhlasím.‘ A on: ,No dobře, takových lidí je víc, kteří nesouhlasí, a přesto máme velice dobré vztahy. A já to nemyslím tak, že byste dělal nějakýho obyčejnýho práskače. My jsme ochotni vás vycvičit a poslat do zahraničí v rámci rozvědky. To všechno můžeme udělat. Vy byste byl pro nás perspektivní člověk.‘ Já jsem říkal: ,Pane, já vám děkuju, ale já si těch deset let klidě odsedím. Nezlobte se, já vás neznám, vy neznáte mě – nebo vy o mě víte více než já o vás. Děláte na mě příjemný dojem, ale osobní rovina v tomhle nemůže hrát roli. Tady jde o určité zásady a ty já neporuším.‘“

Po propuštění musel Miroslav Kopt odsloužit ještě dva roky povinné vojenské služby, kde se opět nakrátko dostal do nebezpečí kriminálu. Na vojně totiž začal pracovat na knize – dějinách šifry. Udal ho jeden ze sloužících branců, když si myslel, že ho Kopt chce šifry učit. Případ naštěstí neměl dalekosáhlé následky.

Celá 60. léta potom pan Kopt udržoval styky s bývalými spoluvězni a skauty – dohromady plánovali možnosti skautingu do budoucna. V době nastupujícího Pražského jara se takové možnosti naskytly a skautská organizace, ovládnutá v roce 1949 komunisty, se začala obnovovat. Miroslav Kopt se podílel na obnově skautské organizace jako placený funkcionář Organizace dětí a hnutí mládeže. O tři roky později z této funkce odešel a začal organizovat paralelní skautskou strukturu, která nebyla na rozdíl od oficiálního vedení ochotna podrobovat  se direktivám normalizovaného vedení – začalo se znovu postupovat jako v dobách po roce 1948. Bohužel i mnozí z bývalých skautů se po dvou desetiletích režimu podíleli na režimu poplatné praxi – jako agenti StB nebo komunističtí funkcionáři. Rána uštědřená Junáku v roce 1949 se už nikdy zcela nezacelila. Miroslav Kopt se snažil udržovat skauting původní, duchovně a vlastenecky orientovaný, jehož existence byla možná právě jen ve zmíněných paralelních strukturách. Až do roku 1989 udržoval kontakty s německými skauty a s jejich pomocí pašoval do Československa zakázanou literaturu a informační materiály. Měl kontakty i na redakci rádia Svobodná Evropa. 

Po listopadu 1989

V listopadových dnech roku 1989 se pan Kopt začal spolu s přáteli zasazovat o znovuustavení klubu K 231 a později se nakrátko jako poslanec Občanského fóra ocitl jednou nohou v politice. „Patřil jsem k okruhu lidí, se kterými jsme již od roku 1988 počítali s tím, že musíme obnovit klub K 231. Hned 17. listopadu jsme se sešli a řekli – jdeme do toho! Dostal jsem se do Laterny Magiky a měl jsem záměr koordinovat svou činnost s činností znovuvznikajícího K 231. Ty kontakty ale postupně vázly. Stal jsem se nakonec členem parlamentu OF, kde jsem vydržel do března 1990, než jsem šel dělat prověrky na II. správu. Možná bych skončil i v politice, ale během výběru na kooptaci do parlamentu se tehdy projevili lidé, kteří měli silné ambice. Nakonec mi jeden dotyčný říkal například: ,Pojď na magistrát, za dva roky budeš milionářem.‘ Bylo to poučné, ale na tohle jsem se dát nechtěl. Nakonec, o bezpečnostní problematice jsem toho věděl dost, takže jsem šel ke zpravodajcům.“

V březnu roku 1990 Miroslav Kopt odešel do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie Federálního ministersta vnitra, kde prováděl bezpečnostní prověrky pracovníků II. správy StB. Začal sloužit svými praktickými zkušenostmi své čtyřicetileté anabáze proti komunistickému režimu. Od  kontrarozvědky odešel v roce 1999. Dnes se pan Kopt věnuje badatelské činnosti a publikuje články a sborníky převážně k tématu skautského protikomunistického odboje.