Anina Korati, roz. Vohryzková

„Byla jsem s mojí přítelkyní už na malé motorové lodičce, která nás z Atlantiku měla převézt na Patrii. My už jsme seděly na té lodičce, dívám se na Patrii a vidím tam na druhém patře jednu známou, Gerty, která byla známá plavkyně z Brna. Já jsem jí tak dělala znamení, ať nám tam drží dobrý místo na té Patrii. Moje privátní vzpomínka, otočila jsem hlavu, abych řekla přítelkyni Ruty, že Gerty nám bude na Patrii držet místo. Jak jsem měla otočenou hlavu, tak jsem slyšela silné bouchnutí. Vrátím hlavu a Gerty tam nebyla a ta loď tam nebyla. Ona se okamžitě převrátila, byl šílený zmatek, vrátili nás na Atlantic. A potom do Atlitu, to byl takový ‚detainment‘, internační tábor s ostnatým drátem kolem. Sice ho drželi Angličané, a ne Němci a nedělali nám schválně nic těžkého…“

„Tak kdo já jsem. Teď se jmenuji Anina Korati, to je hebrejské jméno, které vlastně přichází z toho, že můj muž se jmenoval Tramer a on chtěl mít hebrejské jméno. Tak řekl, že trám, to je hezký pojem, že hebrejsky se to jmenuje ‚kora‘. Tak teď se jmenujeme Korati, jako ‚trám mého domu‘. Hodně lidí si myslí, že je to prostě italsky, ale vůbec ne. Proč se jmenuji Anina, poněvadž moje jméno byla Anna a doma mi říkali Anina, a jelikož během mého života mi skoro nic nezůstalo mimo toho jména, tak když jsem se usadila v Palestině, tak jsem řekla, že Anina zní dost hebrejsky a že si to jméno nevyměním. Tak mi zůstalo.“

„Co říkal Gándhí? Nenásilný odpor. My děvčata jsme se měly vysvléct do naha a ležet na postelích přikryté těma Palestine police dekami. Ještě dneska vím, jak mne to píchalo. Tak jsme ležely a čekaly, vždy přišel anglický policajt nebo voják a říká: ‚Vstávejte, musíte jít pryč.‘ Pak nám přišel někdo říct, že už to máme marný, že všichni muži už byli odvezeni, proti nim použili násilí. Oni byli také nazí, tak oni je nahý obuškama taky trochu zranili a odvedli je násilím. Tak my jsme se oblékly a jako z protestu jsme všechno, co jsme měly, hodily na zem. Myslím, že asi za dva měsíce na Mauricius to Angličané všechno přivezli.“

„Narodila jsem se v Praze a dodnes myslím, že to bylo opravdu štěstí osudu, protože podle mých vzpomínek, faktuálních i citových, já jsem milovala a oceňovala Československou republiku. Můj pocit byl, že to je liberální, inteligentní, slušná, milá i legrační země.“

„Tam všechno kvete a plodí. Čistě tropické klima. Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: ‚Bienvenue, vítejte.‘ Házeli na nás květiny. Byli jsme z toho úplně opilí. Až autobus zastavil před takovou železnou bránou, kde bylo napsáno: Her Majesty´s Prison – Vězení Jejího veličenstva. Tak jsme tam byli.“

„Co jsme tam dělali? Přijde na to, jaký věk. Trošku hráli společenské hry, učili se trochu hebrejsky, moc jsme se toho nenaučili, ale něco. Zpívali jsme hebrejské písničky, aniž bychom tomu vůbec rozuměli. Ne každou, ale o nedělích byly výlety. Dosti těžké fyzicky. Například já jsem neměla boty, jenom střevíce. Tak jsem potřebovala pro Makabi ha-cair boty. Měli jsme také košile a šátky, většinou jsme to nosili na ty výlety, během týdne v Praze jsme to nenosili.“

„Makabi ha-cair se o nás staral. Poslali nás na takovou hachšara, kde jsme se naučili, co je to komuna a co je to pracovat. Protože pracovat my jsme neměli nikdy příležitost, ani ne zájem. My jsme měli kuchařku a služku a já jsem si čistila sama boty. Cítila jsem se velice dobrá socialistka. Takže jsme byli na Moravě, v Kyjově na takzvané hachšara několik měsíců. Mezitím nás zapsali – Hechaluc byla taková zastřešující organizace – že pojedeme do Palestiny. Maminka mi začala dělat výbavu, velkou bednu všeho, dvanáct bot, dvanáct šatů. Pak začala doba velice těžká, čekání.“