Hanuš Korda

„Potopil jsem japonskou loď, která jela do Bordeaux. Devětadvacátého prosince 1944 jela japonská loď, měla 18 tisíc (tun?) surový gumy, která byla pro Němce. A Němci měli všechno, i olej (ropu), poněvadž měli Rumunsko, ale neměli gumu, jo. A já jsem tu loď potopil 16 majlí (mil) před Bordeaux. Ačkoli přijely šest… Jak se jmenuje destroyer česky? Víš, co to znamená? Válečný lodi, takový ty rychlý. Ty jely naproti těm Japoncům, aby jí pomohly. Destroyer se to jmenuje anglicky. A já jsem tu loď potopil, než tam přijely. A za to jsem dostal Československej válečnej kříž, kterej nakonec dostal každej. Potom po válce dali každýmu válečnej kříž. Ale tenkrát, když já jsem to dostal, to bylo vyznamenání.“

„Do Anglie jsem přijel a měl jsem dvacet liber. A když je někomu dvacet, tak si dělá ze všeho legraci, jo. Tak jsem si našel místo a potom přišla válka, tak jsem se snažil dostat do toho… lítat. Než se člověk dostal v Anglii do letectví, tak musel bejt 14 dní v české (československé) armádě. A já jsem si myslel, když tady musím zůstat, v tý český armádě, tak spáchám sebevraždu. Poněvadž tam byla taková hrozná morálka, jo, poněvadž ti lidi nikdy nebojovali, seděli tam in Leamington Spa, se to jmenovalo, a byli tam – no úplná votrava, jo. Tak já jsem šel do toho air forcu, učil jsem se lítat, což mi dělalo velkej pleasure, a potom jsem se dostal do tý 311. perutě jako navigátor. My jsme lítali 15 hodin vždycky. Tzn. já jako navigátor a bombardér, já měl zaměstnání celejch 15 hodin. Mezitím ti ostatní lidi, co tam seděli, to byla pro ně otrava, de facto.“

„No nakonec, když mně bylo 75, tak jsem měl toho obchodu dost, jsem to prodal. Já ještě dneska mám ten dům dál, je to malej obchodní dům v Londýně. A mně to dělá…, mám s tím ňáký… Mám tam osm takovejch společností malejch, který tam bydlej, ne, který tam nebydlej, který odtamtaď dělaj odchody. Tak to držím dál, a nakonec, až umřu, tak moje děti to musej prodat, poněvadž v Anglii není jak v Československu. V Čechách, jak víte, když dědíte od rodičů, tak nemusíte platit žádný, ale v Anglii musíte platit 40 %. To znamená ten dům, co já mám, kterej má cenu milion liber, a ten obchodní dům, kterej má cenu asi půl milionu liber, tak to budou muset prodat, poněvadž budou muset platit 40 %.“

„Přijeli do Anglie pět minut, než přišla válka, přijeli do Anglie, ale můj otec nikdy nevěřil, že to špatně dopadne, tak neměli v Anglii vůbec žádný peníze. Byli úplně… Takže já vám musím říct, že my jsme měli šoféra, Packard auto, kuchařku a panskou, jo, když jsme bydleli v Praze. A moje matka přijela do Anglie, pět minut, než začla válka, já jim našel pokoj, takovej malej pokoj, kde měli… Tam nebyla ani kuchyň. Ale moje matka si nikdy nestěžovala. Ale de facto všechny příbuzný mých rodičů, ona měla tři bratry a jednu sestru, můj otec měl osm bratrů a sester – všichni šli do Auschwitz, jo.“