„To se mi zdá o pobytu v Terezíně. Ráno, když se probudím, tak jsem šťastnej, že jsem doma. Zdá se mi o průběhu života v Terezíně. Pracoval jsem mezi těma baštama, tam byly různý zahrady a pole, a pracoval jsem potom ve skladech. Ve skladech hlavně jídla, ve skladech hygienickejch potřeb, jako dítě.“
„Aby měli záchranu z transportu [tatínek s maminkou], poněvadž oni se škrábali kartáčema a tatínek tvrdil, že mají spálu, a kdo měl nakažlivou chorobu, tak nesměl do transportu do Osvětimi, poněvadž spála je nakažlivá choroba a poněvadž Němci-esesáci doprovázeli ty transporty, tak aby to nedostali. Tak [tatínek s maminkou] simulovali spálu, že se dřeli kartáčema.“
„To bylo ve Veletržním paláci, tam bylo shromaždiště. Tam jsme se shromažďovali, tam jsme šli pěšky ze svýho bydliště a tam jsme dostali... například tam přivezli vanu guláše, poněvadž tam bylo dost lidí, a guláš byl ve vaně. Tam jsme prožili jednu noc a pak jsme jeli osobníma vagonama (poněvadž do Terezína se jelo ještě osobníma vagonama, aby to tady nebudilo rozruch) do Terezína. A z Terezína do Osvětimi už se jezdilo v dobytčácích.“
„Já jsem chodil do školy do tý doby, než přišli Němci. Pak přišel ředitel a ze třídy si mě zavolal, že musí mluvit s Jirkou Korefem, a tam mi všechno řekl, co potřebuje. Řekl mi, že potřebuje něco vědět o mé rodině a že už nemůžu chodit dál do školy, poněvadž jsem židovskýho vyznání.“
„Kdo s vámi všechno putoval transportem do Terezína?“ – „Maminka a tatínek.“ – „A někdo z příbuznejch?“ – „Ty jeli jinejma transportama. Dvacet tři příbuznejch šlo do Terezína v tý době a většinou šli do Osvětimi potom.“
V transportu do Terezína mi odešlo dvacet tři příbuzných
MUDr. Jiří Koref se narodil jako jedináček 14. dubna 1932 v Německém Brodě do domu svého dědečka Aloise Korefa. Jeho otec Oskar byl praktickým lékařem a maminka Marie se starala o chod domácnosti. V Německém Brodě pamětník nastoupil na Rubešovu školu, ale po obsazení republiky Němci a vydaných vyhláškách byl kvůli svému židovskému původu nucen školu opustit. Rodina Korefových se odstěhovala roku 1940 do Prahy, na Vinohrady, a Jiří začal navštěvovat židovskou školu na Starém Městě. Od roku 1942 byli jeho příbuzní a známí postupně transportováni nejprve do sběrného tábora (ghetta) Terezín a později nejčastěji do Osvětimi, kde zahynuli. Jiří Koref se svojí matkou a otcem byli do Terezína transportováni v červenci 1943 a setkali se tam i s několika dalšími židovskými rodinami z Německého Brodu. Rodina Korefových tam přečkala druhou světovou válku a v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde pamětník dokončil měšťanku a začal studovat gymnázium. Po dvou letech získal jeho otec místo primáře na urologickém oddělení v havlíčkobrodské nemocnici a přestěhovali se zpět do Brodu. Jiří Koref nastoupil do tercie havlíčkobrodského gymnázia, kde odmaturoval, a poté studoval šest let lékařskou fakultu v Hradci Králové. Po promoci nastoupil v roce 1957 na onkologické oddělení v Trutnově, odkud se po roce vrátil a začal pracovat v havlíčkobrodské nemocnici na kožním oddělení, kde zůstal až do svého odchodu do penze (1992). Jako poslední žijící pamětník holokaustu z Havlíčkova Brodu se v roce 2017 zúčastnil veřejného čtení jmen obětí holokaustu Jom-ha-šoa, kde zaznělo dvacet tři jmen jeho příbuzných. V době natáčení žil v Havlíčkově Brodě. Jiří Koref zemřel 12. září 2021.