"Pamatuju si jednu návštěvu. Nevím, jestli ti něco říká jméno Boža Modrý. To byl brankář našeho hokejového týmu v době, kdy oni získávali tituly mistrů světa. Komunisti je tehdy rozprášili, celý ten tým, tam bylo více lidí z toho týmu pozavíráno. Už nevím přesně, z čeho byli obviněni. Ale mezi nimi byl i brankář tohoto týmu hokejového Boža Modrý. A já si pamatuju, že jednou nebo dvakrát dokonce jsme měli návštěvu v době, kdy zároveň měla návštěvu u pana Modrýho jeho rodina. Měl taky manželku a děti. Takže jsme tu návštěvu měli společně. To byla taková místnost podlouhlá, byla mezi náma klec, tedy uvěznění byli v kleci a mezi náma byla mříž. Ne jednoduchá, ale i taková drátěná síť. Tuším dvě sítě, že se tam nedaly ani podat ruce nebo něco takového. Tak tam se to odehrávalo na té Pankráci. Tak to si vzpomínám i na to. Tam jsme jezdívali dvakrát do roka. Možná potom i už třikrát do roka jsme tam mohli vždycky na půl hodiny nebo dvacet minut, to už si přesně nepamatuju, tam tu návštěvu mít."
"Dozvěděl jsem se některé věci až v dospělosti. Fakt je ten, že původně to vypadalo s tatínkem velice špatně. Co se dělo v těch Žlebech, ví Bůh. Nechtěl bych soudit, ale myslím si, že to byla situace, která byla v těch padesátých letech, kdy se určitým způsobem ve Žlebech vyřizovaly účty mezi některými lidmi. Ti bratři byli obviněni jako spolupachatelé. Myslím si, po tom, co jsem se dozvěděl od mého tatínka o způsobech, jakým veřejná bezpečnost komunistická vyšetřovala, tak jejich metody se nelišily od metod gestapa. Řekl bych, že kdoví jestli to nebyli ti samí lidé, kteří sloužili gestapu za druhé světové války, protože jejich metody byly úplně stejné. Vymlátit z někoho přiznání k něčemu, co nikdy neudělal, asi ne každý dokázal vydržet, takové zacházení ve vyšetřovacích vazbách. Kdo ví, jak to tedy bylo. Faktem je, že byli bratři popraveni, Tomáš i Vladimír. Obviněni z vraždy nějakého komunistického funkcionáře. Dědeček, to bylo na tom ta hrůza, zpětně si uvědomuju, že původně si estébáci a celá tahle smečka nějak vykonstruovali takovou situaci, že to byla organizovaná skupina. No a protože tatínek byl vysokoškolsky vzdělaný, byl chytrý, měl styky a tak dále, tak ho automaticky pasovali na velitele této, jak oni nazvali, protistátní kolaborantské lotrovské skupiny ve službách Vatikánu a amerických imperialistů, že chtěli zvrátit výdobytky komunistické revoluce z roku čtyřicet osm a chtěli tu opět nastolit zlořád. Takže tehdy skutečně tatínkovi hrozil trest smrti. To bylo velmi nebezpečné, velmi nezáviděníhodná situace."
"Já si to trošku pamatuju, protože jsem chtěl jít ven, ale už jsem ven nevyšel. Proti mně šla chůva Anička a ta se vracela a říkala mi, že nemůžeme jít ven a že se musíme vrátit. S ní šli nějací pánové. A od toho momentu jsem tatínka už neviděl. Tatínek se už nevrátil z nemocnice a my jsme nesměli týden, možná deset dní z bytu. Bylo to několik dnů, kdy jsme nesměli nikdo ven. My děti, chůva Anička a maminka. Nesměli jsme opustit byt. Byli jsme, dnes bych to nazval, v domácím vězení. Věděli jsme, že není s náma, ale netušili jsme, že byl zatčen. Jako děti jsme o tom dost dobře ani nepřemýšlely, že by něco takového mohlo být. To, že později jsme tatínka stále postrádaly, nám maminka řekla, že leží někde v nemocnici a že má španělskou chřipku. Španělská chřipka tehdy bývalo velmi vážné onemocnění, zahubilo to hodně lidí. To povědomí existovalo, takže to byla taková výmluva. Argument maminky, proč s náma není tatínek. Pak jsme to časem pochopily, ale tehdy jsme to takhle vnímaly."
Na otce pletla StB provaz za velezradu. Modlete se, řekla dětem maminka
Pavel Kořínek se sestrou Hanou a otcem Otto Kořínkem v Ústí nad Orlicí v roce 1948. Za tři roky skončil otec jako politický vězeň v komunistickém kriminále
Pavel Kořínek se narodil 10. listopadu roku 1943 v Praze. Matka Emílie Lakomá pocházela z bohaté rodiny ředitele záložny v Litovli, kam se ihned po narození syna s rodinou přestěhovali. Otec Otto Kořínek vykonával funkci primáře a ředitele nemocnice v Ústí nad Orlicí, kam ho za druhé světové války nuceně přesunuli z vinohradské kliniky a který tak musel za rodinou do Litovle dojíždět. Komunisté po roce 1948 majetek litovelské rodiny znárodnili a prarodiče vystěhovali. Kořínkovi se natrvalo přesunuli do Ústí nad Orlicí, kde byl otec Otto Kořínek při jednom z mnoha politických procesů 50. let zadržen a dostal trest tři a půl roku vězení. Obžaloba ho vinila z napomáhání k emigraci továrníka Bohuslava Jandery a z účasti na protikomunistických odbojových činech ve Žlebech, za které o rok dříve zatkli jeho bratry Vladimíra a Tomáše. V rámci ‚Akce Teroristé‘ oba bratry popravili. Otto Kořínek vyvázl s trestem tři a půl roku vězení a propadnutí majetku, titulů a občanských práv. Pavlovi Kořínkovi tak státní moc znemožnila nejprve studovat a musel se vyučit televizním mechanikem. Na vytouženou medicínu se dostal až po uvolnění v roce 1964. Během okupace Československa v roce 1968 pobýval na praxi v Rakousku, ze které se i přes zavřené hranice vrátil zpět. Protože se odmítl stát členem KSČ, nemohl pracovat jako lékař v Praze, ale přesídlil do Frýdlantu, kde se podílel na rozvoji vyhlášené nemocnice jako primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení. Po revoluci v roce 1989 s ostatními lékaři nemocnici zprivatizoval a zároveň se stal členem rady městského zastupitelstva, kde dlouhá léta působil. V době rozhovoru v roce 2022 působil jako emeritní primář v Nemocnici Frýdlant. Vzpomínky pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Frýdlant a Libereckého kraje.
Pavel Kořínek se sestrou Hanou a otcem Otto Kořínkem v Ústí nad Orlicí v roce 1948. Za tři roky skončil otec jako politický vězeň v komunistickém kriminále
Pavel Kořínek se sestrou Hanou a otcem Otto Kořínkem v Ústí nad Orlicí v roce 1948. Za tři roky skončil otec jako politický vězeň v komunistickém kriminále
