Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Konstantin Korovin (* 1945)

• narodil se 7. června 1945 v Týništi nad Orlicí

• matka Anežka Korovinová působila v odboji

• otec Konstantin Korovin byl sovětský partyzán a velitel 5. oddílu Brigády Mistra Jana Husa

• v květnových dnech 1945 ho zastřelili na partyzánské přehlídce v Holicích

• nikdy se nepodařilo zjistit, kdo byl za jeho smrt odpovědný

• jeho syn se narodil jako pohrobek

• nastoupil na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova do Bratislavi

• po maturitě se rozhodl, že bude studovat dějiny umění na Univerzitě Karlově

• v Praze se spřátelil s Václavem Hrabětem

• vojenská přípravka chtěla zaplatit školné, studia musel přerušit

• v roce 1968 se v Kostelci nad Orlicí stal organizátorem protestních akci

• založil Klub mladých Phoenix, náplní byly politické debaty, přednášky či koncerty

• od roku 1969 studoval dějiny umění na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• odtud ho na začátku normalizace vyhodili za jeho postoje v době okupace

• své provinění musel odčinit prací pokrývače

• se štěstím se mu podařilo na studia vrátit

• po absolutoriu nemohl sehnat zaměstnání, vadila jeho takzvaně pravicová minulost

• opět musel nastoupit jako dělník, tentokrát do skuhrovských sléváren

• nakonec zakotvil v Krajském kulturním středisku v Hradci Králové

• v souvislosti s Chartou 77 ho vyslýchala StB

• po sametové revoluci se stal ředitelem Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou

• založil obchod s klasickou a jazzovou hudbou na rychnovském zámku

• jeho láskou se stalo kromě výtvarného umění Japonsko

• prošel několikaměsíční pouť po japonských klášterech Šikoku

• získal čestný titul Henro

• v roce 2023 žil v Kostelci nad Orlicí

Rodiče Konstantina Korovina za druhé světové války bojovali proti nacismu v partyzánské Brigádě Mistra Jana Husa na Českomoravské vrchovině a na Holicku. Otec byl sovětský uprchlík a partyzán Konstantin Alexejevič Korovin. Chtěl po válce zůstat v Československu i se svou novou ženou Anežkou Bromovou.

Na náměstí v Holicích se 21. května 1945 uskutečnila partyzánská přehlídka s předáváním vyznamenání. „V tu chvíli byla moje těhotná maminka na vrcholu štěstí. Jenže do půlhodiny se jí zhroutil celý svět, protože tatínka kdosi přímo na náměstí zastřelil,“ vypráví pamětník.

Konstantin Korovin mladší v srpnu 1968 s kýblem a štětkou maloval protisovětské nápisy. Stal se organizátorem různých protestních akcí v Kostelci nad Orlicí. „Toho rána 21. srpna 1968 jsem dostal obrovský vztek, až amok. Běžel jsem do města, jenže tam mi předhazovali, že za to můžu já, když jsem poloviční Rus. Ale já jsem přece ty lidi v tancích nikam nezval,“ říká pamětník.

Za jeho příkladný občanský postoj ho na začátku normalizace vyhodili z vysoké školy. Naštěstí se mu podařilo na studia vrátit. Nicméně po nástupu do zaměstnání ho jeho minulost opět dostihla a následoval vyhazov. Státní bezpečnost (StB) ho později vyslýchala v souvislosti s Chartou 77.

Maminka od mládí tíhla k levici

Maminka Anežka Bromová-Korovinová, rozená Hynková, pocházela ze sedmi dětí. Dva nejstarší bratři padli již v první světové válce, ostatní sourozenci se jmenovali Václav, Josef, Jan a Božena. Nepříliš movitá rodina žila v Ostřetíně u Holic. Tatínek František Hynek měl obuvnickou živnost, maminka Marie, rozená Srazilová, byla v domácnosti.

V roce 1933 se Anežka provdala za obuvníka Bohumila Broma a odstěhovala se do jeho otcovského domu v Licoměřicích. Manželství, v němž Anežce scházela vřelost, zůstalo bezdětné. V roce 1943 se stala velmi aktivní odbojářkou a složila partyzánskou přísahu. Jedním z partyzánů byl Konstantin Alexejevič Korovin, mezi ním a Anežkou okamžitě přeskočila vzájemná jiskra. Vášnivý vztah později korunovalo početí synka. Konstantin Korovin mladší se ale narodil již jako pohrobek.

Anežka celý život litovala toho, že jako dítě z chudé rodiny neměla prostředky k tomu, aby se vzdělávala. Kvůli svým zkušenostem a z hlubokého levicového přesvědčení po válce vstoupila do komunistické strany. Jako odbojářka získala malý byt v Kostelci nad Orlicí. Usilovnou dřinou v dělnických provozech vydělala na malý domek se zahradou, který koupila nedlouho před měnovou reformou. Měla obchodního ducha a uměla to s lidmi, takže se později stala oblíbenou prodavačkou.

Otec uprchl ze zajateckého tábora

Tatínek pamětníka Konstantin Alexejevič Korovin se narodil v Čeljabinsku. Podle maminčina podání byl velmi inteligentní a vzdělaný, působil jako námořní důstojník. Po vypuknutí druhé světové války přišel o manželku i děti a dostal se do zajateckého tábora Stalag u Norimberku. Odtud uprchl a přes nepřátelské území se v létě 1943 dostal až na Českomoravskou vrchovinu.

Zde se setkal s dalšími dvěma uprchlíky Sergejem Borisovským a Ivanem Jemeljanem. Vykopali si zemljanku na místě zvaném Kamenný vrch poblíž obce Zbyslavec. Zde je objevil hajný Josef Laňka. Záhy se uprchlíci setkali s Anežkou Bromovou a Boženou Šmídovou.

Hajný i obě dívky uprchlíkům nezištně pomáhali stravou a oděvem. Kvůli nebezpečí dopadení každému z nich Anežka zajistila ubytování, a to u Jaroslava Ouřeckého v Lipovci a Marie Šustrové z Licoměřic. Konstantin Korovin zůstal v její péči. „Maminka říkala, že byl často melancholický. Když měl svůj smutný den, tak si zpíval krásnou ruskou píseň Tjómnaja noč,“ říká pamětník.

Výsadkáři se v lese nečekaně setkali se sovětským uprchlíkem

V říjnu 1944 se uskutečnil sovětský výsadek s názvem Mistr Jan Hus. Oddíl jedenácti výsadkářů vedl major Rudé armády Alexandr Fomin. Jediným Čechem byl politický komisař Miroslav Pich-Tůma. Zmínění sovětští uprchlíci se úplnou náhodou setkali s výsadkem a stali se součástí Brigády Mistra Jana Husa (BMJH).

Anežka Bromová spolu s několika dalšími lidmi složila partyzánskou přísahu. Jedním z jejích prvních úkolů v řadách partyzánů se stalo nalezení lékařky Lydie Smekové, kterou při seskoku zanesl vítr kamsi do lesů. Poté, co ji našli a ošetřili, Anežka Bromová s tehdy šestnáctiletou Věrou Pilařovou ji odvezly do Krucemburku, kde se v té době zdržoval štáb BMJH. „Cesta vlakem byla náročná. Bály se, protože všude potkávaly spoustu německých vojáků, měly stále připravenou zbraň,“ říká pamětník.

Partyzánům pomáhalo mnoho lidí z Lipovce, Licoměřic i odjinud, včetně rodiny Hynkovy z Ostřetína. Strýc Jan Hynek a jeho syn Ota například dodávali informace, potraviny či teplé zimní obutí.

Gestapo řádilo v Lipovci a Licoměřicích

V polovině prosince přišel za pekařem Jaroslavem Kůrkou jeho bývalý spolužák Ladislav Bambas. Předstíral, že je odbojář a domáhal se spojení na partyzány. Dovedl ho k odbojáři Jaroslavu Ouřeckému, jenž mu ale nevěřil, viděl ho totiž před vsí vystupovat z německého auta. Po jeho odchodu o všem zpravil Anežku Bromovou a Konstantina Korovina. Usoudili, že jde o agenta provokatéra. Korovin poslal dva partyzány Anežce na ochranu, a měl zato, že by měla odejít, ale Pich-Tůma jí doporučil ještě zůstat. Nakonec ještě 18. prosince přišla partyzánská spojka Zdeňka Moravcová se zprávou od majora Fomina Pich-Tůmovi.

Jenže v noci 19. prosince 1944 se uskutečnil německý zátah na obě obce. Oba partyzáni, Bohumil a Anežka Bromovi a Zdeňka Moravcová se pokusili uprchnout. Zdeňce se útěk nepodařil a byla zatčena. Partyzáni utekli a Bromovi se schovali na slámě ve stodole Václava Zumra v Licoměřicích. Odtud museli poslouchat gestapácké výslechy místních občanů. „Pokaždé slyšeli, jak se Němci ptají, kde je Anežka Bromová. Vnímali každou ránu, kterou těm nebohým lidem zasadili,“ popisuje pamětník to, co si zapamatoval z maminčina vyprávění.

Zejména starosta František Šmída si hodně vytrpěl, brutálně ho bili a mučili. „Hrozně křičel a naříkal, prosil o slitování. Maminka si nad tím zoufala, když mi to vyprávěla,“ říká pamětník. Pak Němci zapálili jeho stodolu v domnění, že se v ní uprchlíci skrývají. Muže z obou vsí pak odvezli do Terezína a dalších táborů, kde mnozí z nich zemřeli.

Partyzáni si mysleli, že jsou mrtví

Bromovi se odvážili ze slámy vylézt až o tři dny později a pod rouškou mlhy uprchli. Nadále se několik dlouhých dní skrývali u různých lidí, s partyzány se znovu spojili až někdy kolem 26. prosince. „Maminka říkala, že jim stavěli mohylu z kamení na jejich památku a byli překvapení, když se objevili živí,“ tvrdí pamětník. „Tehdy tatínek prvně pojal podezření vůči Pichu-Tůmovi, protože mu přišlo zvláštní, že tam, kde se nacházel, vždy přišla smrt.“

Později Picha-Tůmu přímo obvinil ze smrti mnoha českých občanů, buď kvůli kolaboraci s Němci nebo jeho nezodpovědnosti a neschopnosti dodržet zásady přísné konspirace.

Bromovi odešli s partyzány do Vojínova Městce. Sem přišel rozkaz Picha-Tůmy, aby Bohumil Brom odešel k jednotce do lesa a Anežka s Korovinem přišli k němu do štábu. „V dopise stálo, že když ji Korovin nepřivede, bude zastřelen. Měli podezření, že tímto rozkazem sleduje Pich-Tůma osobní nekalý cíl a rozhodli se neposlechnout,“ říká pamětník. „Protože již předtím řekl major Fomin Korovinovi, aby se připravil na samostatnou činnost, rozhodl se hned odejít s maminkou i Bohumilem Bromem na Holicko.“ Zde založili 5. oddíl BMJH a Korovin se stal jeho velitelem.

V té době bylo na Anežce již dosti znát její těhotenství, potřebovala nějaké klidné útočiště. Doufala, že by ho mohla nalézt na faře v Ostřetíně. „Farář ji nechtěl přijmout, všichni lidi měli tehdy velký strach. Jenže ji doprovázel tatínek, který natáhnul spoušť u samopalu a farář byl najednou úplně krotký,“ říká pamětník.

Brigáda Mistra Jana Husa měla pět oddílů, a to v Železných horách, v Německém Brodě, v Přibyslavi, ve Žďáru nad Sázavou a na Holicku. Shromáždilo se v nich několik set uprchlých válečných zajatců s mnoha místními odbojáři. Společně pak podnikali různé diverzní akce.

Dvacátého třetího března 1945 přistál další výsadek pod velením kapitán Michajlova. Navázali spojení s Korovinovou jednotkou a zároveň prostřednictvím vysílačky s velením Rudé armády. V té době padl štáb majora Fomina v přestřelce v lesíku u Leškovic a velitelem BMJH se stal Pich-Tůma.

Na konci března 1945 na Holicko přišel Vladimír Prigodič s několika dalšími partyzány, jenž dostal od Picha-Tůmy rozkaz Korovina zastřelit za zradu a neuposlechnutí rozkazu. „Jenže Prigodič viděl Korovinovo dílo na Holicku a pochopil, že není žádný zrádce. Takže tatínka nezabil, ale naopak se k němu i s ostatními přidal,“ tvrdí pamětník.

V Holicích ho potkala smrt

V Holicích vypuklo 5. května 1945 povstání, které německá přesila brzy utopila v krvi. Ještě 6. května 1945 na město letadla shazovala bomby a mnoho domů vyhořelo, včetně radnice. Město opět ovládli okupanti a desítky lidí popravili. Nicméně záhy rukojmí propustili a odešli směrem k americké zóně. Za každou cenu se chtěli vyhnout sovětské Rudé armádě, která se nezadržitelně blížila.

Partyzáni z 5. oddílu BMJH se významně podíleli na obraně města před německými vojáky. Konstantin Korovin po válce plánoval zůstat v Holicích. Věděl, že v SSSR by měl cejch německého zajatce, a s takovými lidmi neměl Stalin slitování.

V neděli 21. května se při slavnostním shromáždění partyzánů na holickém náměstí odehrálo velké neštěstí. Při čestné partyzánské salvě se Konstantin Alexejevič Korovin zhroutil na zem s prostřelenou hlavou, zemřel krátce po převozu do nemocnice. Anežka Bromová tu byla také, na dobové fotografii je vidět s těhotenským bříškem. „Po tomhle záběru tatínek během půlhodiny nebyl a maminka prožila tragédii,“ říká pamětník. „Amatérský historik Zdeněk Doubek tvrdil, že se střílelo z pistole, někdo jiný, že z pušky. Maminka byla přesvědčená, že to bylo z okna hotelu U Krále Jiřího z Poděbrad. Některý z pamětníků říkal, že tam byl zaparkovaný džíp, který pak odjel do Vysokého Mýta, a že v něm seděli důstojníci NKVD. Já si to dávám do souvislosti s Tůmou, který byl taky u NKVD.“

Za pár týdnů po smrti Konstantina Korovina se narodil jeho stejnojmenný syn. Nešťastná Anežka Bromová na všechno zůstala sama. Na svého hrdinu nezapomněla a už nikdy nenavázala žádný vztah. S manželem Bohumilem Bromem žila v trvalém rozloučení, jako katolíci se nemohli nechat rozvést. Nechala si aspoň úředně změnit jméno na Korovinová.

Existuje několik různých verzí o smrti Konstantina Alexejeviče Korovina. Mohla to být odražená kulka, neznámý střelec či agenti sovětské tajné služby NKVD (Národní komisariát vnitřních věcí). Podle dostupných archivních dokladů a osobních svědectví o věci patrně něco věděl politický komisař BMJH Miroslav Pich-Tůma.

Pich-Tůma již na začátku války uprchl do Sovětského Svazu, kde prošel výcvikem a politickým školením. Po válce se stal mimořádně brutálním vyšetřovatelem v řadách StB. Za smrt několika lidí, které ubil nebo zastřelil, ho československá justice v padesátých letech odsoudila na patnáct let vězení. Nicméně po pár letech se dostal opět na svobodu. V 60. a 90. letech proběhly pokusy o znovuotevření jeho případu, ale zatímco po roce 1969 všechno rychle utichlo, v nové svobodné době se Pich-Tůma rozhodl svoji situaci řešit raději sebevraždou. (zdroj: TOMEK, Prokop. Příslušník StB Miroslav Pich-Tůma: Příběh opravdového komunisty. Cheb, 2022)

Uvědomil si, co pro maminku znamená

Syn Anežky a Konstantina sice zůstal jedináčkem, ale měl mnoho dalších bratranců a sestřenic. Strávil krásné dětství v podnětném a milujícím prostředí. Velmi rád jezdil do Rynoltic u Liberce, kde v malé osadě Nová Starost teta Božena Němečková koupila statek po odsunutých Němcích.

Kromě toho měl v Kostelci nad Orlicí mnoho kamarádů. „Přátelil jsem se s dětmi drobných řemeslníků a živnostníků, kterých žilo v Kostelci opravdu hodně. Jen kolik zde bylo řezníků, pekáren a hospod, v neděli se chodilo na promenádu a k tomu hrál orchestr pana Dobeše,“ vzpomíná pamětník. Od začátku 50. let pestrý ruch a společenský život malého městečka postupně bral za své.

„V zimě jsme hráli na rybníčku hokej a pode mnou se prolomil led. Přišel jsem domů mokrý a zablácený, a ještě jsem dostal poprvé v životě vařečkou,“ vzpomíná pamětník. „To jsem si tehdy uvědomil, že jsem opravdu vymodlené dítě a musím na sebe dávat pozor. Maminka byla šťastná, že má památku na otce, kterého moc milovala.“

Po vzoru otce se chtěl stát vojákem

V jedenácti letech šel pod vlivem příběhů o otci, partyzánech a odboji, jež mu maminka vypravovala, na vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Bratislavě. Na škole měli vynikající učitele i zajímavé učivo, ale kromě toho se ve dvanácti letech učili střílet. V patnácti škola potřebovala po rodičích souhlas s parašutistickým výcvikem.

Malí chlapci se sice naučili pořádku a disciplíně, ale zároveň museli snášet dril a šikanu. „Byla to tvrdá škola. Zažívali jsme vojenské noční pochody, poplachy a vulgaritu od důstojníků. Taky jsme stávali před večerkou i hodinu v pozoru, než nás pustili spát,“ vypráví pamětník. „To jsem nikdy neměl rád, tuhle hru na moc a ovládání. Měl jsem spíš smysl pro anarchii.“ Přesto své studium zakončil v roce 1962 maturitou s vyznamenáním, ale o dalším vojenském studiu měl vážné pochybnosti.

V Sovětském svazu viděl nevídané

Za úspěšně složenou maturitu dostal od maminky zájezd do Sovětského svazu. Již cesta vlakem a setkání s místními přinesla střet ideálů s realitou. Následovala návštěva Leninova mauzolea v Moskvě. „Pro mě byly velkým zážitkem sovětské automaty. V dřevěných boudách seděly ženy, které po vhození kopejky nalily do sklenice šťávu a přidaly  sodovku ze sifonové lahve. To jsem byl poněkud překvapen, když jsem je viděl,“ směje se pamětník.

Ale další zážitky už tak veselé nebyly. S maminkou se šli v Moskvě podívat do parku s raketou majora Jurije Gagarina, kde viděli neuvěřitelné množství opilých lidí, zejména mužů. „V Rusku nejvíc trpí ženy. Jak chlap nemá vodku, tak ji seřeže, ale to bylo vždycky, komunismus nekomunismus,“ předestírá pamětník.

Hlavním lákadlem byly petrohradská Ermitáž a Treťjakovská galerie v Moskvě a jejich poklady. „Hleděl jsem na všechnu tu krásu v úplném oněmění. V Ermitáži mě naprosto uhranuly dva přenádherné obrazy, Hudba a Tanec, které vytvořil Henri Matisse,“ prozrazuje pamětník. Poprvé také uviděl dílo malíře Konstantina Alexejeviče Korovina. Jestli jde o shodu jmen nebo existují nějaké příbuzenské vztahy se v současnosti nedá nijak prokázat.

Rozhodl se, že vojákem nebude

V této době se Konstantin Korovin již napevno rozhodl, že se vojákem nestane. Nejprve si musel odsloužit dva roky základní vojenské služby. Nastoupil na přijímač do Vyškova, kde se dostal mezi obyčejné vojíny základní služby.

Někteří ho zkusili šikanovat. Jenže pamětník měl za sebou šestiletý vojenský výcvik a uměl se bránit. „Zkoušel mě buzerovat jeden záklaďák, tak jsem mu strčil špičatý vytěrák samopalu pod bradu a řekl jsem, že jestli si na mě bude dovolovat, tak mu probodnu krk,“ říká lakonicky pamětník. Tentýž vojín šikanoval ještě další mladíky, ale brzy narazil na boxera, který profesionálně působil ve Slavii. „Po první ráně se složil, ostatní na něj hodili deku a zpráskali ho. A byl od něj pokoj.“

Později ho převeleli do Mladé u Milovic. Jeho každodenní povinností bylo starat se o důstojnickou kantýnu. „Zasedl si na mě náš velitel major Zmrzlý. Když mě propouštěli do civilu, napsal mi do posudku, že mám nesprávné názory zaviněné četbou kulturních časopisů,“ směje se pamětník.

Přátelil se s Václavem Hrabětem

Po návratu z vojny v roce 1964 nastoupil na obor dějiny umění na Univerzitě Karlově. Kromě studia se naplno vrhnul do úžasného kulturního kvasu té doby. Poslouchal jazz, rock, blues i vážnou hudbu. Chodil do nově vznikajících kin na francouzskou, polskou i českou novou filmovou vlnu. Sledoval časopisy o umění, například Tvář či Výtvarnou práci. „Četl jsem články skvělého Jiřího Padrty nebo Ivana Martina Jirouse, který byl citlivá duše a vizionář, stal se majákem na českém literárním rybníku,“ myslí si pamětník.

S kamarádem Jaroslavem Šlingem utvořili pevnou dvojku a zažívali úžasnou atmosféru dobové Prahy. Stylizovali se do role bohémů a nosili dlouhé vlasy. Chodili do Violy, kde se spřátelili s básníkem Václavem Hrabětem. „Dávali jsme mu přečíst naše básnické prvotiny a on se nám nevysmál, ale posuzoval je velmi shovívavě,“ usmívá se pamětník. „Jeho tragická smrt nás velmi zasáhla.“

Spolu zažili i studentský Majáles v dubnu 1965, který navštívily desítky tisíc lidí. Do Prahy dorazil básník Allen Ginsberg, jehož studenti zvolili králem Majálesu. Tehdy proběhla i první veřejná soutěž miss krásy. „A holky v plavkách chodily v parku Juldy Fuldy po molu do téčka, chodily rovně, vpravo a vlevo. A teď šílený dav, oči plné erotiky, to psal Hrabal, jak dav ty ženský přímo vychlemtával. Holky byly nejisté, a šly jen napravo a nalevo se jim nechtělo, protože toho měly dost. Víte, co to je, tisícihlavý dav, když řve a píská, no hrůza. A do toho nad nimi Ginsberg tloukl s činelkami a zpíval Hare krišna, Hare Rama. A pak recitoval báseň, že dnes je nebe plné hvězd, hvězdná konstelace, kdy Vega se políbí s hvězdami a políbení nebeských hvězd a prsou, a to se lidem líbilo,“ vypráví s nadšením pamětník. „Měl jsem kliku, že jsem byl tehdy mladý a všemu otevřený.“ 

Nicméně zanedlouho se opět přihlásila vojenská správa. Musel zaplatit školné 21 tisíc korun za studium na Vojenské škole Jana Žižky. „Byla to v podstatě přípravka pro vojáky z povolání. Když jsem odmítl nastoupit na Vyšší vojenské učiliště Otakara Jaroše do Vyškova, tak jsem jim to musel vrátit,“ popisuje pamětník svou tehdejší situaci. Nemohl dělat nic jiného, než odejít ze školy, aby vydělal potřebnou částku. Pracoval čtyři roky jako dělník v mlékárně a cukrovaru či jako zedník. Poslední práci získal v knihkupectví. Nicméně ani manuální práce mu nezabránila nadále vychutnávat svobodná 60. léta.

Maloval nápisy proti okupantům

Ráno 21. srpna 1968 Konstantin Korovin vstal brzy. Chtěl jet do Prahy na svatbu svého kamaráda, měl se stát ženichovým svědkem. Jenže když zapnul rádio, v první chvíli nevěřil svým uším, když slyšel vysílání pražského rozhlasu a reportáž Slávy Volného z pražských ulic. Do Československa právě vtrhla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby přerušila snahy o demokratizaci společnosti. „Maminka se hned rozplakala, že zase nastala válka,“ vypráví pamětník.

Rozezleně vzal kyblík s vápnem a štětku a začal po zdech malovat nápisy - Se Svobodou za svobodu, Včera drazí, dneska vrazi či Pravda vítězí. „Chtěl jsem burcovat lidi, ale oni spořádaně stáli ve frontě na mouku, cukr a rýži, zásobili se. Vlastně se zachovali lépe než já s tou štětkou, postarali se o své přežití,“ hodnotí pamětník.

Stal se organizátorem kulturních i protestních akcí

V návaznosti na sovětskou agresi připravil besedu o ruské kultuře, popisoval zážitky ze zájezdu do SSSR, kterého se účastnil v červenci téhož roku. „Ukazoval jsem lidem, že tohle je jiné Rusko než to, co přijelo v tancích,“ popisuje pamětník.

Touto besedou začala éra kosteleckého Klubu mladých Phoenix. Hlavní náplní klubu byly politické debaty, přednášky či koncerty. S úpravou klubovny pomáhali lidovci v čele s kosteleckým farářem Josefem Petrůjem, Městský národní výbor i Československý svaz mládeže. „Napsal jsem taky firmě Philips v Holandsku, aby nám poslali magnetofon. Za pár měsíců přístroj opravdu dorazil,“ říká Konstantin Korovin.

Na dvacáté výročí Všeobecné deklarace lidských práv uspořádal velkou akci, jako vstupenka sloužil text deklarace. Po besedě o současné politické situaci následovalo promítání filmu Ten, který musí zemřít. Děj filmu se příznačně zabýval tureckou okupací jedné řecké vesnice v Anatolii. Poté následoval koncert písničkáře Jaroslava Hutky. Tato i další podobné akce mu později přinesly mnoho potíží.

V březnu 1969 se po vítězství našich hokejistů nad Sověty na mistrovství světa uskutečnila lidová veselice na kosteleckém náměstí. Hořely tu ohně, auta jezdila kolem dokola a troubila, lidé pili a zpívali. „Chvíli jsem tam pobyl a prožíval s ostatními tu radost, ale v okamžiku, kdy se začalo moc pít, jsem se vytratil,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Srpnových demonstrací na první výročí okupace, které se konaly na různých místech naší země, se neúčastnil. Pobýval tehdy v klidu a osamění u tety na jejím statku v Rynolticích, kde se připravoval na budoucí studium. O všem se doslechl, až když odtud odjížděl. Přesto se v Kostelci rozneslo, že v Praze házel dlažební kostky na kancelář Aeroflotu, kterou dav tehdy zcela zdemoloval. „Šel jsem za sousedem, který to o mně rozhlašoval. Právě byl na schůzi KSČ. Donutil jsem ho přede všemi, aby přiznal, že lhal a omluvil se mi,“ vypráví se zadostiučiněním pamětník.

Pravicový živel nesmí studovat!

V roce 1969 se dostal na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita), opět si vybral dějiny umění. Nicméně v roce 1971 přišla nečekaná rána, ze školy ho vyhodili. Rozhodl o tom děkan filozofické fakulty Bořivoj Novák. Na rektorát brněnské univerzity totiž přišel denunciační dopis z místní organizace KSČ v Kostelci nad Orlicí, který představil Konstantina Korovina jako antisocialistický a antisovětský pravicový živel.

Následovalo několikeré odvolání, dopisy na různé výbory komunistické strany či ministerstvo školství, ale zdálo se, že je všechno marné. Aby odčinil své takzvané provinění z roku 1968, nastoupil opět mezi proletariát. „Dělal jsem asistenta pokrývačů u domovní správy v Kostelci,“ usmívá se pamětník. Kladný pracovní posudek mohl předložit jako důkaz svého pokání při další žádosti o zrušení vyhazovu.

Kromě toho se ho zastali jeho vyučující, včetně vedoucího katedry dějin umění, spolužáci se podepsali pod petici za jeho opětovné přijetí, ale kladný výsledek se dostavil až v roce 1973. Konstantin Korovin pak zvládl učivo dvou ročníků najednou a promoval s ostatními v roce 1975.

Opět ho vyhodili kvůli jeho pravicové minulosti

Po absolutoriu dostal umístěnku v Okresním kulturním středisku v Rychnově nad Kněžnou na post metodika pro výtvarné obory. Pracoval tu pouhých šest dní. Vyhodili ho za jeho odboj proti okupaci v letech 1968 a 1969. Poté nemohl sehnat jinou práci, až konečně nastoupil ve skuhrovských slévárnách.

S tím se ale nehodlal smířit a rozjel se do Prahy na Ústřední výbor KSČ, kde se mu podařilo oslovit odpovědně pracovníky. „Řekl jsem jim, že mají tři možnosti. Zastřelit mě, vyhostit nebo mi dát práci odpovídající mému vzdělání,“ krčí rameny pamětník.

Když se vrátil domů, čekal na něj telegram, že se má kvůli zaměstnání dostavit do Hradce Králové na Krajské kulturní středisko. „Jenže když jsem tam přišel, kádrová soudružka Zachariášová mě jako pravičáka jednoduše vyhodila,“ kroutí hlavou pamětník. „Tak jsem jel znovu do Prahy na ÚV KSČ. Soudruzi se rozčílili a práci jsem navzdory kádrovačce získal.“

Po krátké epizodě ve výstřižkové službě se dostal na post historika umění a metodika pro výtvarné obory, fotografii a lidovou kulturu. Aktivně vyhledával talentované výtvarníky, které vysílal na různé soutěže. Organizoval výstavy amatérských výtvarníků, kteří se pak často dostávali do Svazu výtvarných umělců. Pořádal přednášky o výtvarném umění. „Rád jsem přednášel o svých láskách, jako například Pablo Picasso, Vasilij Kandinskij, Joan Miró či Marc Chagall,“ usmívá se pamětník.

Vyslýchala ho StB kvůli Chartě 77

Chartu 77, jež požadovala obnovu lidských práv a svobod v totalitním Československu, již znal z pravidelného poslechu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, stejně tak měl přehled o disentu a jeho aktérech. Jednou se dvěma kamarádkami Zdeňkou Márovou a Evou Kleinovou večeřel v hradecké restauraci Bašta a poté si chtěli společně zatancovat.

„Holky vytáhly Chartu 77, ale já jsem viděl číšníka, který měl nastražené uši jak Bretschneider ze Švejka, a řekl jsem jim, ať to honem schovají,“ uvádí pamětník. Zdeňka Márová i Eva Kleinová pracovaly v královéhradecké Galerii moderního umění. Prvně jmenovaná se přátelila s Josefem Kroutvorem, od kterého získala text Charty 77.

Zanedlouho se ukázalo, že je číšník opravdu udal a všechny tři si předvolala StB na výslech. Pro Konstantina Korovina si přišli do práce a vezli ho až kamsi ke Králíkům. „Při výslechu jsem estébákům prostě tvrdil, že jsem si s nimi chtěl jen zatancovat, protože jsou to hezké holky. A že Chartu 77 jim někdo podstrčil,“ prozrazuje pamětník a dodává, že byl svobodný a bezdětný, neměl co ztratit. Estébáci ho sice mohli buzerovat, ale on se jich nebál. Po výslechu ho odvezli zpět do práce a už nikdy nekontaktovali.

Dějiny kráčely kolem

V pátek 17. listopadu se rozjel do Zvíkovského Podhradí, kde se zakládala čajová společnost. Byly tam například profesorky Libuše Boháčková, která vyprávěla o japonském čaji, nebo Zlata Černá, jež se specializovala na čínský čaj. Kormě toho zde mohli účastnici ochutnat zahraniční čajové delikatesy. „Toho večera měla obloha tak nádherný nachový odstín, jako by právě svatořečená Anežka Česká nad zemí rozprostřela svou náruč,“ vzpomíná pamětník.

V neděli 19. listopadu jel autobusem domů a teprve z řidičova puštěného rádia se dozvídal první kusé informace o rozbíhající se sametové revoluci. V pondělí šel do práce a na náměstí potkal polského kamaráda. „Hrnul se ke mně, tisknul mi ruku a volal: ‚Komuna padla!‘ Já tomu ještě moc nerozuměl. Plně jsem všechno pochopil, až když jsem přišel do práce, kde se debatovalo a poslouchalo rádio,“ vypráví pamětník a dodává, že dějiny v tomto případě jen kráčely kolem něj.

Miloval svou práci

V roce 1990 se přihlásil do konkurzu na ředitele Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou a uspěl. Za dobu jeho působení se mu podařilo mnoho úspěchů. Uspořádal řadu výstav či přednášek. Uskutečnil nákupy vynikajících uměleckých děl, například jedenácti obrazů malíře Jana Trampoty.

Nicméně v roce 1998 se ministerstvo kultury rozhodlo Orlickou galerii sloučit s Galerií moderního umění v Hradci Králové. Konstantin Korovin byl ze svého místa odvolán. „Ztratil jsem práci, kterou jsem opravdu miloval a kde se mi dařilo,“ říká se smutkem pamětník. Zřizovatelem Orlické galerie se v roce 2003 stal Královéhradecký kraj a uskutečnilo se spojení s Muzeem Orlických hor, od té doby se užívá názvu Muzeum a Galerie Orlických hor.

Pamětník nelenil a pořídil si na kolowratském zámku v Rychnově nad Kněžnou vlastní obchod s názvem Boutique Harmonie. Prodával zde zejména klasickou či jazzovou hudbu, jeho majitelem a provozovatelem zůstal až do důchodu.

Po roce 1989 se mohl věnovat své velké vášni: cestování za uměním. Jeho velkou láskou se stalo také Japonsko. V roce 2014 na výročí stého výročí narození své maminky prošel zdejší nejtěžší pouť po klášterech s názvem Šikoku. Cesta mu trvala několik měsíců a po jejím skončení získal čestný titul Henro. „Pouť jsem věnoval své mamince, která mi obětovala celý svůj život. Poděkoval jsem jí, že mě chránila a stále chrání před zlem,“ zakončuje své vyprávění Konstantin Korovin.