Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Koryčanský (* 1940)

• narozen 7. března 1940 v Ostravě

• jeho strýc Josef Koryčanský se zastřelil poté, co mu komunisté zabavili statek

• vystudoval střední průmyslovou školu

• poté nastoupil do podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm jako projektant

• od roku 1968 projevoval odpor ke komunistickému režimu

• v roce 1989 stál za rozšířením petice Několik vět v Rožnově pod Radhoštěm

• Státní bezpečnost u něj provedla několik domovních prohlídek

• v roce 1989 byl kvůli šíření Několika vět obžalován z podvracení republiky

• proces byl zastaven, protože mezitím došlo v listopadu 1989 k pádu komunistického režimu

• od roku 1990 byl místostarostou Rožnova pod Radhoštěm

• po dvou letech se vrátil k práci projektanta v soukromé firmě

Život v totalitě mu nevyhovoval, proto začal nesouhlas s komunistickým režimem dávat veřejně najevo. Jednoho dne za ním přišel farář s neuvěřitelnou zprávou. Náčelník místní Veřejné bezpečnosti mu jeho prostřednictvím vzkazoval, že Státní bezpečnost u něj doma chystá domovní prohlídku. Na důkaz toho, že některým policistům vadily praktiky estébáků, nikdy nezapomněl. Odvážnému policistovi měl nakonec možnost poděkovat.

 

Zdeněk Koryčanský se narodil 7. března 1940 v ostravské porodnici. Krátce poté ho rodiče odvezli do Rožnova pod Radhoštěm, odkud rod Koryčanských pochází. Jedné tamní oblasti se říká Koryčanské paseky podle jeho příbuzných, kteří tam hospodařili.

Zdeňkovi rodiče byli prostí lidé, oba pracovali jako dělníci v papírnách patřících rodině Fassmanů, což byli významní rožnovští podnikatelé. „Tatínek mě varoval, ať si dám pozor na komunisty, protože mu vadilo, jak za krátký čas dokázali zlikvidovat fabriku,“ vzpomíná na dobu po převratu v roce 1948, kdy komunisté začali znárodňovat továrny. „Tatínek si zaměstnavatele chválil, protože se vědělo, že podporoval partyzány a také dělal poměrně dost pro zaměstnance. Když komunisté Fassmany vyhnali z fabriky, továrna jela asi tak dva roky, kdy ještě čerpali ze zásob. Pak podnik úplně dodělali,“ vypráví.

Vybavuje si i další událost, která v něm zanechala pocit, že komunistický převrat nepřinesl nic dobrého. Jeho strýc Josef Koryčanský spáchal sebevraždu. Stalo se to na Koryčanských pasekách, kde jejich rod hospodařil. „Ten statek nebyl velký, ale začali jim říkat kulaci. Sebrali jim všechen dobytek. Pak se zastřelil. Zanechal po sobě dopis. Bylo tam něco ve smyslu, že ať si v JZD honí, koho chtějí, jeho už honit nebudou. Já jsem tehdy začal studovat průmyslovku. Teprve jsem sbíral vědomosti. Měl jsem jiné zájmy, bavil mě sport, takže jsem tomu všemu tehdy moc nerozuměl,“ vysvětluje Zdeněk.

Rozčarování ze života v komunismu

Po ukončení střední průmyslové školy Zdeněk pracoval jako pomocník stavbyvedoucího ve Zlíně. Poté absolvoval povinnou vojenskou službu a následně nastoupil jako projektant do podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm. V této práci pak pokračoval v podniku Elektroprojekta, který vznikl jako odnož Tesly a měl se zabývat především vývojem v oblasti elektrotechniky. Rožnov byl za socialismu považován za významné vývojové centrum a pracovala tam řada odborníků.

„Tesla byla obehnána ostnatým drátem. Na každém rohu byla strážní věž, vrátnice. Dávalo se pozor, aby nám někdo neukradl tajemství, ve kterém jsme byli 20 i více roků za Evropou. Muselo se odebírat Rudé právo, ale nemuselo se nic dělat. Dělali jsme tam jen proto, že nás to bavilo. Obecně se v Tesle moc makat nemuselo. Ale jinak byla dobře organizovaný podnik. Měla pro zaměstnance kvalitní zázemí, služby, jídelny. To bylo oproti jiným fakt hodně na úrovni,“ vzpomíná.

Daní za pohodlný život v práci bylo to, že zaměstnanci neustále čelili tlakům komunistů. „Někteří komunisté byli tak zavilí, že byl strach před nimi něco říkat. Ale většina z nich byli normální lidé, kteří šli do strany proto, aby mohli dělat svou profesi. Mně nabízeli vstup do strany několikrát. Já jsem byl perspektivní. Otec byl dělník, matka dělnice, tak si mě několikrát zvali. Nabízeli mi, že dostanu i byt, když do strany vstoupím. Ale bylo to marné. Mně ten jejich systém připadal naprosto katastrofální,“ říká Zdeněk Koryčanský.

Časem věděl, kdo z kolegů je v komunistické straně jen proto, že chtěl mít pohodlnější život, a kdo naopak aktivně donáší na ostatní. Byl z atmosféry plné strachu a nedůvěry čím dál více rozčarován. „Pořád jsme si na něco dávali pozor. Nejhorší byla výchova mladých lidí. Doma jim říkali, co si mohou myslet, ale co nemají říkat. Byla to výchova k pokrytectví a to mi silně vadilo,“ podotýká.

Zdeňkův odpor ke komunismu zesílil poté, co v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. Právě v těch dnech stavěl svůj rodinný dům. „Právě 21. srpna 1968 jsem měl partu na betonování základů. Pořád jsme tehdy stáli v pozoru, protože v rádiu hráli hymnu. Co jsem si myslel? No byl to hnus. Nešlo nic dělat. Poslouchali jsme zprávy a cítili jsme se strašně,“ říká. Právě tyto zážitky byly v jeho životě zlomem. „To už nešlo přecházet. Začaly se tvořit skupiny kamarádů, které v rámci možností dělaly problémy. Sice jsem nikdy nebyl vyhozen, ale začal jsem mít na pracovišti potíže. Podmíněné vyhazovy to byly. Oni totiž potřebovali lidi, kteří uměli dělat, proto jsem se tam přes všechno udržel,“ vysvětluje.

Šíření petice Několik vět

Přestože žil v malém beskydském městě, zajímal se o dění v Praze a hledal kontakty, jak se dostat k zakázané literatuře, k lidem z disentu. Velký význam v jeho životě sehrál publicista Jan Rejžek, který za socialismu jezdil po republice s hudebními pořady. V kulturních domech pouštěl hudbu, komentoval ji a při tom se vyjadřoval ke společenským poměrům v zemi. „Když přijel do Rožnova, spojili jsme se. Pak nám sem vozil materiály. Líbilo se mi, že hudební programy nenásilně propojoval s politickou osvětou. Měl to dobře promyšlené,“ vysvětluje Zdeněk. Jana Rejžka pozval domů, stali se z nich přátelé. Začal se podílet na organizování setkání podobně smýšlejících lidí. „Setkávali jsme se na různých místech, aby nás někdo nevyhmátl. Rejžek mi dodával materiály a já jsem je pak tady rozšiřoval. Pro mě to bylo takové prozření. Zjišťoval jsem, co se vlastně děje,“ podotýká.

Zajímal se už o Chartu 77, ale v té době ještě neměl kontakty, přes které by se k dokumentu dostal. Když se na jaře roku 1989 začala mezi lidmi šířit protikomunistická petice Několik vět, byl už rozhodnutý svůj odpor k režimu projevit veřejně. „To už jsem měl potřebné kontakty, tak jsem to rozjel. Rejžek mi petici přivezl, nechal jsem to rozmnožit a pak jsem chodil pro podpisy. Sehnal jsem v podniku pár krásných kousků. Podepsala mi to například manželka předsedy KSČ, technický náměstek i vedoucí projekce. Já tehdy pracoval v Elektroprojektě jako vedoucí oddělení. Osobně jsem chodil zásadně za nadřízenými, ne podřízenými, aby někdo nemohl říct, že jsem je k podpisu nutil,“ vysvětluje.

Varování před Státní bezpečností

Po Rožnově se šířily zvěsti, že Zdeněk Koryčanský je zapletený do protistátní činnosti. Byla polovina roku 1989 a v Beskydech ještě nikdo netušil, že režim brzy padne. Jakákoli protirežimní aktivita tam byla stále ještě výjimečná a nebezpečná. „Už to můžu říct, ale dlouho jsem to tajil. Tehdejší náčelník policie v Rožnově, pan Skypala, dal panu faráři echo, že po mně jdou estébáci. Tak jsem se dozvěděl, že se u mě chystá domovní prohlídka. Přišli a už jsem to měl z baráku pryč. Prohledali všechno. Knížky, zásuvky. Našli 200 marek, tak se pak po Rožnově začalo říkat, že Koryčanský doma drží valuty,“ vypráví.

Tvrdí, že rožnovští příslušníci Veřejné bezpečnosti, jak se policie za socialismu nazývala, byli vesměs slušní lidé, kteří nesouhlasili s praktikami Státní bezpečnosti. „Uvědomuji si, že tehdejší policejní náčelník Skypala, který mi pomohl, byl v obrovském ohrožení. Ale tady byli dobří policajti. Jednou si pro mě přišli, měli mě přivést na výslech. Já jsem shodou okolností poslouchal Svobodnou Evropu. Chvíli poslouchali se mnou. Když pak na stanici sepisovali protokol, ještě některá moje vyjádření upravovali tak, aby byla k mému prospěchu,“ tvrdí.

Neodvolal, tak šel před soud

Jenže přituhovalo. Zatímco Zdeněk sbíral podpisy k petici Několik vět, Státní bezpečnost se na něj čím dál více zaměřovala. V práci na něj nadřízení činili nátlak, aby svůj podpis odvolal, jinak že přijde o zaměstnání. „Několik vět byl text, kterému nešlo nic vytknout. Proto mně to podepsal například technický náměstek a manželka předsedy strany. Oni uznali, že je to fakt dobře napsané. Když pak ředitel dostal vynadáno na okresním výboru KSČ, snažil se malér zmírnit. Všechny si nás svolal a žádal, ať všichni podpisy odvoláme. Tím bychom se zachránili. Odvolali asi tři, zbytek ne. Tak na nás udělali fintu. Uspořádali schůzi ROH, na které jsme se všichni podepsali a oni tam pak dodatečně dopsali text, že tímto jako odsuzujeme petici Několik vět a tak. Takové směšné to bylo,“ vzpomíná.

Byl obžalován z podvracení republiky. Měl se před soudem zpovídat z toho, že šířil nelegální tiskoviny. Jeho manželku vyhodili z práce, protože pracovala u kopírky. „Ale ona to nekopírovala, to jsem si neriskl. Využíval jsem úplně jiné možnosti,“ vysvětluje Zdeněk.

Proběhla tři soudní stání. Nikdo z lidí, kteří petici Několik vět podepsali, neuvedl, že mu ji dal k podpisu Zdeněk Koryčanský. „Nikdo nepráskl, že jsem to roznášel. Advokát pak před soudem tu situaci přirovnal k pohlavní nemoci, že jsem to nemohl přenášet, když nikdo nic nedostal. Při třetím stání se lámal režim, takže proces ukončili,“ říká.

Dva roky na radnici

Když proběhla listopadová revoluce, někteří kolegové za ním přišli a omlouvali se mu. „Mně to už ale bylo jedno. Byl jsem spokojený. Jen mi vadilo, že najednou na náměstí na valníku křičeli lidé, které dříve nebylo vidět. Začali se rvát o posty a já jsem mezi takovou partou být nechtěl,“ říká.

Přesto ho obyvatelé Rožnova zvolili za nového místostarostu. V této funkci se dostal i do situace, kdy musel jednat s náčelníkem policie Skypalou, který ho před časem varoval před estébáky. Poděkoval mu. „Potvrdilo se, že byl slušný člověk a pak jsme nějakou dobu po revoluci spolupracovali. Sblížili jsme se. Bohužel si už nevzpomínám na jeho celé jméno. Byl z Veselé u Zašové. Už je po smrti, proto o něm mluvím. Dříve jsem ho nechtěl přivést do potíží,“ upřesňuje.

V komunální politice působil dva roky. Poté s bývalým kolegou založili firmu Epi, která se specializovala na montáže čistých prostor pro operační sály a biotechnologické firmy. Jako ředitel tam pracoval až do důchodu. „Na politice mi vadilo to, že lidé najednou začali tvrdit, že komunisté udělali všechno špatně. Ale to není pravda. Byli mezi nimi i technici a projektanti, kteří vstoupili do strany s dobrými úmysly a svou práci dělali kvalitně. Odsuzovat je šmahem za to, že tam vlezli, je hloupost. Měl jsem kamarády i mezi komunisty. Může se to zdát podivné, ale s mnohými jsem mluvil na rovinu a neshodili mě. Byla to zvláštní doba a ten systém byl fakt hrozný. Ničil charaktery, vyvolával bezmoc, odnaučil lidi mít svůj vlastní názor. Ale já se nebál. Bral jsem to tak, že nejhorší, co se mi mohlo stát, bylo, že by mě vyhodili z práce. No z toho bych se nepodělal. Nějaké zaměstnání člověk vždycky našel,“ vypráví. V Rožnově jsou výsledky jeho práce dodnes jasně vidět. Například vyprojektoval tamní krytý bazén a řadu průmyslových staveb.

Toho, že za socialismu odmítal přijímat pohodlný způsob života a mlčet, nikdy nelitoval. Domovní prohlídky i soudní proces bere jako zajímavou zkušenost, která mu ukázala, jací lidé kolem něho byli, kdo byl charakterní a kdo zbabělý. Odnesl si z té doby následující poznatek: „Jednoznačně nejdůležitější je být férový a žádat od ostatních totéž. No a taky si zkusit udržet otevřenou mysl.“