Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThDr. Světluše Košíčková (* 1951)

• narozena 26. června 1951 v Brně

• studovala teologii na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze

• v roce 1975 přijala kněžské svěcení Církve československé husitské

• ustanovena farářkou ve Žďáru nad Sázavou

• od roku 1979 byla farářkou v Prostějově

• vdala se za Miloše Košíčka

• samizdatem rozmnožovala tiskoviny z edice Duch a život

• scházela se v ekumenickém společenství k modlitbám komunity Taizé

• pořádala letní tábory pro mládež v duchu komunity Taizé

• udržovala mezinárodní kontakty mezi křesťany

• v roce 2008 ustanovena farářkou v Brně-Tuřanech

Rozšiřovat duchovní literaturu, scházet se ke společné modlitbě, poslouchat náboženské přednášky, budovat kontakty mezi církvemi, setkávat se s lidmi z různých koutů východního i západního bloku… Takové aktivity považovali komunisté v době normalizace za nežádoucí a nebezpečné. Ale právě tím se Světluše Košíčková jako duchovní Církve československé husitské snažila bojovat za dobro a pravdu. Dostávala se tak do nerovného boje s totalitní mocí a nepříjemných konfrontací se Státní bezpečností (StB). Přesto zažívala krásné chvíle ve společenstvích, které pro ni představovaly ostrůvky svobody a důvěry.

Pocítila spřízněnou duši v Janu Palachovi

Světluše se narodila 26. června 1951 v Brně do rodiny praktického lékaře Luďka Skály a duchovní Církve československé Miloslavy rozené Závadové. Prarodiče Metoděj a Dobroslava Skálovi zaměřením humanisté za první republiky odešli na Slovensko do Brezna podpořit národní kulturu. Dědeček Bohuslav Závada bojoval v československých legiích a za protektorátu se zapojil do protifašistického odboje v řadách Obrany národa, nacisté ho zatkli a popravili. Vyprávění babičky Boženy Závadové o nesnadném životě Světluši formovalo a příklad prarodičů i rodičů ji vedl k tomu, že i ona chtěla bojovat za dobro a pravdu. Už na základní škole se rozhodla, že půjde studovat teologii, aby mohla působit jako duchovní v Církvi československé. „Filozofie, literatura, nebo cizí jazyky, to všechno mě lákalo. Ale říkala jsem si, tak tam jde spousta jiných lidí a na to duchovní poslání je potřeba. Tak jsem to cítila, že je to moje životní poslání, životní úkol,“ vzpomíná Světluše.

Na střední škole prožila Světluše uvolněnou atmosféru pražského jara a zapojila se do skautu jako vedoucí. Nevěřila ale ve větší rozvoj demokracie a její obavy se brzy naplnily, když 21. srpna 1968 vojka Varšavské smlouvy provedla invazi do Československa. Světluše v ulicích Brna vyvěšovala plakáty proti okupantům, psala dopisy sovětským vojákům a házela je do tanků. Příchod normalizace ale nezvrátil ani čin Jana Palacha, který se na protest proti okupantům upálil. Tento čin jen o tři roky staršího studenta pamětnici velice zasáhl. „Byly to úžasné momenty, kdy člověk pocítil spřízněnost, že někdo je ochoten obětovat život, tak jako si to přeju i já. Ne, že bych si přála se upálit, to ne, ale obětovat život pro dobro, pro spravedlnost, pro pravdu,“ vzpomíná Světluše, pro kterou se Palach stal na dalších dvacet let normalizace symbolem odvahy a oběti.

Nátlak státní bezpečnosti a atmosféra strachu

S normalizací se v Československu zase začal stupňovat tlak komunistů na církve. V ústavě a mezinárodních smlouvách sice garantovali náboženskou svobodu, ale skutečnost byla jiná. Snažili se dostat církve pod svůj vliv prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní a církevních tajemníků, kteří udělovali povolení k svěcení duchovních a Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Získávali je ke spolupráci a nepoddajným duchovním odebírali souhlasy. Aktivity věřících a duchovních mimo bohoslužby v kostele považovali za nežádoucí a StB je mohla označit za trestný čin pobuřování nebo maření dozoru státu nad církvemi. Stejně tak rozšiřování náboženské literatury mohli vyhodnotit jako nedovolené podnikání. Za tyto trestné činy soudy dávali až několikaleté tresty odnětí svobody. Takové postihy se měly v budoucnu stát reálnou hrozbou i pro Světluši, která chtěla intenzivně žít svoji víru.

Pamětnice vystudovala teologii na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze a na rok odjela studovat do tehdejšího východního Berlína na Humboldtovu univerzitu. V roce 1975 přijala kněžské svěcení a jejím prvním duchovním působištěm se stal Žďár nad Sázavou. Tady poprvé sama pocítila silný tlak komunistů a snahu StB kontrolovat aktivity duchovních. „V devět hodin večer naráz někdo zazvonil. Otevřela jsem a on ukázal odznak, že je z StB a že se mnou chce mluvit. Tak jsem ho pustila dál. Dusil mě asi hodinu,“ vzpomíná Světluše. Příslušník StB ji navštívil ještě dvakrát a tvrdým nátlakem se od ní snažil získat různé informace. V těžké situaci neměla podporu v rodině ani v církvi a až předseda rady starších ji pomohl odmítnout příslušníka StB a ten už ji víckrát nekontaktoval. Světluše v této době vnímala silnou atmosféru strachu ve společnosti a věřící se báli účastnit dalších duchovních aktivit mimo bohoslužby.

Ostrov svobody v kostele svatého Martina ve zdi

V roce 1979 Světluše přijala nové umístění do Prostějova. Tady se také seznámila s Milošem Košíčkem a po roční známosti se vzali. V tomto roce StB tvrdě zakročila proti lidem vydávajícím samizdatem zakázanou náboženskou literaturu, provedla sérii domovních prohlídek a výslechů. Několik lidí zadrželi ve vazbě a soud jim dal nepodmíněné tresty odnětí svobody. Nedostupná náboženská literatura byla pro věřící důležitá a někdo musel nahradit rozbitou síť samizdatu. Kněz Oto Mádr odsouzený v 50. letech prožil patnáct let vězení a neměl státní souhlas vykonávat kněžské povolání. Se svou spolupracovnicí Květou Kuželovou řídil z Prahy tajné vydávání edice Duch a život a Světluše s manželem s nimi navázali spolupráci. Dostávali od nich knihy, které bylo potřeba rozmnožit. „My jsme měli na faře starý cyklostyl, takový ten na kliku. Tak jsme na psacím stroji texty opsali na blány, to se prorazilo a pak jsme to doma tiskli,“ vypráví pamětnice. Knihy takto rozmnožili v nákladu i několika set kusů, některé rozdali přátelům a většinu odvezli autem do Prahy.

Už po maturitě Světluše vycestovala do Francie a strávila týden v komunitě Taizé, společenství křesťanů různých církví, které je charakteristické zpívanými modlitbami. S komunitou zůstala v kontaktu i v dalších letech a někteří její členové ji navštívili v Československu. V roce 1981 povolili komunisté zakladateli komunity Bratru Rogerovi, aby přijel do Československa a účastnil se bohoslužeb, ale nesměl na nich k věřícím promluvit. Světluše s manželem dostali zprávu o jeho návštěvě a jeli do Prahy, aby se s ním mohli setkat. „To byl úžasný zážitek, u Martina ve zdi se zpívalo Nebojte se, radujte se. To bylo něco, takový úžasný ostrov svobody a já osobně si myslím, že to byl jeden z okamžiků, kdy se ty ledy u nás začaly lámat,“ vzpomíná Světluše. Po bohoslužbě šli spolu s několika desítkami lidí do bytu disidentské rodiny Marie Kaplanové a přišel mezi ně i bratr Roger.

Hrozba vězení a nepochopení u vlastních lidí

V duchu komunity Taizé se Světluše v Prostějově začala setkávat se společenstvím věřících z různých církví. Scházeli se v kostelích nebo bytech, kde zpívali modlitby, četli duchovní texty a sdíleli. „To bylo tak úžasné v té době se setkávat. Byly takové kontrasty, ta nesvoboda, to upjaté a potom ta důvěra, ta svoboda. Prostě nádherná spolupráce,“ popisuje. Začala také s Kaplanovými pořádat letní tábory pro mladé lidi, na kterých měli podobný program. Z Taizé tajně vyjížděli takzvaní permanenti do zemí východního bloku, aby tam podpořili místní komunity. Přiváželi dopisy bratra Rogera, které se pak šířily samizdatem. I Světluše s manželem dopisy tiskli a na setkáních je četli a bavili se o jejich poselství.

Na jedno setkání k modlitbě Taizé poblíž domu rodiny Náglových u Ohrozimi přijeli příslušníci Sboru národní bezpečnosti, zabavili jim různé tiskoviny a jejího manžela a Luboše Nágla odvezli na výslech. Nakonec se to obešlo bez postihu, ale Světluše s manželem si uvědomovali reálné riziko vězení, které jim hrozilo v případě odhalení jejich práce v samizdatu nebo jejich aktivit mezi věřícími. „Můžu říct, že jsme ty stresy brali díky těm ostrůvkům svobody jako takové dobrodružství. Samozřejmě na člověku to trošku leželo. Ale když je člověk odevzdaný Pánu Bohu a na ničem nelpí, tak si řekne: ‚No i kdyby nás zavřeli, tak děti si vezme babička.‘ A měli jsme obě babičky moc hodné. Tak prostě půjde se dál.“ Měli více přátel, kteří prošli vězením a k těm vzhlíželi jako k hrdinům. I na jejího manžela StB vedla spis a oba podstoupili několik výslechů. Světluše ale především těžce nesla, že neměla pochopení u lidí ve vlastní církvi, biskup ji odrazoval od práce s mladými a farníci se na ni dívali s rozpaky, když jim řekla o setkání s Matkou Terezou.

Boj nikdy nekončí

Přestože Světluše už v roce 1981 při setkání s bratrem Rogerem pocítila, že se začaly lámat ledy, trvalo to dalších osm let, něž došlo k pádu totalitní moci komunistů. Tyto roky ale vyplnily další podobně silné momenty, když jezdila do zemí východního bloku na setkání křesťanů, když Československo navštívila Matka Tereza, nebo když věřící volali po svobodě na Národní pouti na Velehradě v roce 1985. Podle pamětnice vedla cesta od těchto událostí až k pouličním manifestacím na konci 80. let a k sametové revoluci. S manželem se po 17. listopadu 1989 plně zapojili do revolučních událostí v Prostějově a činnosti Občanského fóra. Ale ani po změně režimu nepřestali se svými aktivitami. „V kostele jsme začali spoustu akcí, protože nám bylo úplně jasné, že se tím nevyřešilo zdaleka všechno, ale že ten komunistický duch v lidech zůstává. Takže jsme potom využili kostel k mnoha dalším akcím podobného charakteru, jako za totality,“ popisuje Světluše.

Světluše dále působila jako duchovní, a i její manžel po revoluci vystudoval teologii a stal se duchovním Církve československé husitské. V roce 2008 odešla do nového působiště v Brně-Tuřanech. „Ten boj, život, není nikdy skončený. Není žádná doba lehčí nebo těžší. Někdy je víc psychického násilí, někdy víc fyzického, někdy je to vyhrocenější, někdy skrytější, ale v každé době je důležité, aby člověk byl opravdový, ryzí, stál za pravdou, studoval Bibli a držel se Pána Ježíše,“ dodává Světluše Košíčková na závěr.