Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kosina (* 1930  †︎ 2023)

• narozen 13. srpna 1930 v Ludéřově

• jediné dítě Cyrila a Marie Kosinových

• rodiče se živili jako pomocné síly u sedláků, otec později pracoval v lomu a v Sigmě Lutín

• svědek lokálních válečných událostí

• v letech 1944 až 1947 se vyučil stolařem

• v letech 1951 až 1953 vojna v Malackách na Slovensku

• roku 1954 sňatek s Jiřinou Kmentovou, vychovali dvě dcery, Jiřinu a Věru

• celý život pracoval v oboru - UP Olomouc, Velký Týnec, Sigma Lutín, nábytkářské družstvo Loučany

• v roce 2023 bydlel v Náměšti na Hané

• zemřel 17. listopadu 2023

V září roku 1937 poslouchal tehdy sedmiletý František Kosina v Ludéřově hlášení místního bubeníka, který vybubnovával zprávu o smrti prezidenta Tomáše Garyka Masaryka. Rádio nebylo běžnou součástí domácností na malé vsi. Národ upadl do smutku, tehdy ještě lidé netušili, že za dva roky překročí hranice Československa německá vojska. Františkovo dětství a část dospívání provázela druhá světová válka. Byl svědkem domovních prohlídek, prováděných gestapem, i dalších událostí v obci. V ulicích Olomouce, kam jezdil do učení, vídal pochodovat Hiterjugend. František Kosina vzpomíná, že když na sklonku války obcí projížděli ustupující maďarští a rumunští vojáci, někdo v lese vystřelil. Střelbu opětovali, dvakrát měli vystřelit směrem do lesa. Následovalo zatčení asi dvaceti mužů z obce a jejich vyslýchání v budově školy. Zachránil je starosta, Alois Nevrlý, který potvrdil, že všechny přítomné zná. Kronika obce Ludéřova obsahuje pouze krátkou zmínku o této události a uvádí, že v posledních dnech války do obce přijely jednotky SS, které sem byly povolány v důsledku přepadu německého transportu partyzány. Němci zajali v lese několik občanů, ale zakrátko je propustili na přímluvu starosty, který se za ně zaručil.

Rodiče sloužili u sedláků

František Kosina se narodil 13. srpna 1930 v Ludéřově, součásti Drahanovic. Otec, Cyril Kosina, pocházel z Náměště na Hané, ze čtyř sourozenců, měl dvě sestry a bratra. Jeho rodiče vlastnili v Náměšti na Hané pár měřic pole. Sestry později sloužily u sedláků, jedna z nich, Marie, u hraběte Kinského na velkostatku v Náměšti na Hané. Cyril Kosina se vyučil pekařem, později pracoval jako kočí. Za války začal pracovat v Sigmě Lutín, kde pak zůstal až do důchodu. Se svou budoucí ženou, Marií Bernátovou se seznámil v Kníničkách při přestávkách mezi prací na poli. Oba sloužili u sedláků. Marie Bernátová pocházela z Ludéřova, její rodiče se také živili zemědělstvím. Za dobu služby v Kníničkách si rodiče našetřili na stavbu domu a vzali se. Žili pak v Ludéřově, kde se jim roku 1930 narodil syn František.

Když přijížděli Němci, sněžilo

Koncem třicátých let se politická situace v Evropě vyhrotila a v reakci na sílící tlaky Německa byla v květnu 1938 vyhlášena částečná mobilizace. Otec Františka Kosiny musel narukovat až při druhé mobilizaci, vyhlášené 23. září 1938. Vzápětí však došlo k podepsání mnichovské dohody, která pro Československo znamenala kapitulaci bez boje a postoupení příhraničních území rozpínajícímu se Německu. Zklamaní muži, připravení bránit vlast, se vraceli domů. „Chlapi o tom mluvili ze začátku války, že se mělo válčit, že se nemělo utíkat a všechno odevzdat, tam byly bunkry a všechno nadělaný ve všech směrech a oni to prostě opustili bez jediné rány výstřelu, tak to ti vojáci i ti naši tatínci prostě odsuzovali, že se ti velitelé vzdali,“ vzpomíná.

15. března 1939 bylo Československo obsazeno německými vojsky a došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Na tento den si vzpomíná i tehdy devítiletý František Kosina. „Němečtí vojáci jezdili od Prahy, od hlavní silnice na Senici na Hané, na Náměšť, Loučany, Drahanovice, kde byla křižovatka na Prostějov. 15. března u nás napadlo dvacet centimetrů. Oni s těma plecháčema, s těma tankama, jak ta silnice byla uježděná, hladká, jak trošku přibrzdili, byli v poli. Tam bylo pole, příkop, no a samozřejmě, že se to obrátilo. Jako kluci jsme se chodili dívat, jak jezdí Němci přes křižovatku na Prostějov,“ vzpomíná.

Učitel z drahanovické školy byl popraven

Do školy chodil František v Ludéřově, po příchodu Němců se změnila i výuka. Přibylo hodin němčiny a ubylo češtiny. Došlo k dalším dramatickým událostem v bezprostředním okolí. Od počátku války se v Československu objevovaly snahy o odboj. V Drahanovicích působila Obrana národa, která dle dostupných údajů provedla několik menších akcí, například narušení dráhy a následné vykolejení vlaku, ukrývání utečenců z nucených prací nebo rozšiřování letáků. Členové odbojových organizací byli gestapem pronásledováni a mnoho z nich se konce války nedožilo. Zatčen byl učitel Vlastimil Spáčil, když vysázel z kytek na zahradě pěticípou komunistickou hvězdu, jak uvádí pamětní kniha Drahanovic z let 1945 - 1990. Zemřel v Osvětimi v plynové komoře 25. února 1942. Nějakou dobu učil i na škole v Ludéřově jako zástup. Hned v roce 1939 odešel přes hranice ludéřovský občan Bohuslav Heža, který se později dostal k RAF (v seznamu pilotů RAF uváděn jako Héža). Do obce se vrátil roku 1946 kdy, vřele uvítán místními, mluvil o svých válečných zážitcích. Později emigroval. Syn maminčiny sestry, o čtyři roky starší bratranec Vojtěch, byl za války nuceně nasazen v Rakousku, naštěstí se v pořádku vrátil.

Válka s sebou přinesla také mnohá německá nařízení a zákazy. Potraviny byly vydávány na lístky, byl evidován a kontrolován počet hospodářských zvířat v domácnosti, zabíjačky mohly proběhnout pouze na povolení. Gestapo s vojáky provádělo prohlídky domácností. Několik jich zažil i František Kosina. Jelikož toho příliš neměli a v domě bylo většinou jídla pouze na nutnou obživu, nikdy jim nic nezabavili. Byl ale svědkem, jak zbili chlapce ze sousedství poté, co v domácnosti našli nějaké schované potraviny. „Maminka byla na poli a přišli esesáci. Prohlídli špajzy a všecky místnosti, dva nebo tři němečtí vojáci. Mně, jako klukovi, nic neudělali, ale od nás přes jedno toho chlapce - měl osmnáct let a studoval gymnázium - vytáhli na ulici a tam ho fackovali, až mu červená tekla,“ vzpomíná. Takové scény nebyly ničím neobvyklým. Obyvatele se po celou válku snažil chránit i místní starosta, Alois Nevrlý, který byl zároveň řídícím učitelem.

Ze školy chodil raději rovnou na vlak

Roku 1944 se začal František učit stolařem u pana Kordase v Náměšti na Hané, tvůrčí práce se dřevem ho bavila. Teorii se učil na učňovské škole v Olomouci, Hodolanech, kde mívali jednou za čtrnáct dní také dílny. V posledním ročníku byla výuka přesunuta na Nové Sady. V Olomouci se při cestách do školy snažil nikde se příliš nezdržovat. Byl vícekrát svědkem, jak ulicemi města pochodovali Hilterjugend s německými prapory. Kdo nesmekl pokrývku hlavy, toho zbili. Snažil se proto raději k ničemu nepřiplést a ze školy chodíval rovnou na vlak. V době učení u pana Kordase dostal mistr zakázku na výrobu nábytku pro dřevěné ubikace německých vojáků, které vyrostly za tehdejším hotelem Široký, naproti budově hlavního olomouckého nádraží. Tehdy musela jít všechna práce stranou a zakázka musela být splněna přednostně.

Ludéřov, kde s rodiči žil, byl malou obcí, součástí Drahanovic na úpatí Drahanské vysočiny. Obec byla mimo hlavní silnici a většinu války stranou válečných událostí. Koncem války se u místních ubytovávali lidé z okrajových částí Olomouce, zejména Pavloviček a Chválkovic, kteří se chtěli ukrýt před blížící se frontou. Němečtí vojáci se v obci s přicházející Rudou armádou nestřetli, dle dostupných pramenů zmizeli asi tři hodiny před jejím příchodem 9. května 1945. S okupační správou odešel i ředitel cukrovaru, který se dal za války k Němcům, Ernst Balcařík. Později byl zbaven občanství. Němci při ústupu zapálili v Drahanovicích sklad cukru, který pak hořel ještě skoro měsíc. Místní vítali osvoboditele, hrála dechová hudba. Část vojáků se později utábořila za obcí poblíž památníku Svatopluka Čecha. „Konec války, to bylo něco parádního, v lese nad Střížovem, jak les pokračuje k „Svatoplukovi“ tož až tam k začátkům seče, borovýho lesa, tam byli usídlení Rusi, celej pluk,“ vzpomíná“. (Dle dostupných zdrojů se jednalo o 1. dělostřelecký pluk, který zde pobyl asi pět dní.)

Do KSČ nikdy nevstoupil

26. května 1946 proběhly na dlouhá léta poslední svobodné volby. V Drahanovicích zvítězila KSČ. František Kosina se roku 1947 vyučil, zůstal pracovat u pana Kordase v Náměšti na Hané. Roku 1948 se k moci dostali komunisté. Záhy začalo znárodňování a kolektivizace. Jednoho dne mu pan Kordas ukázal úřední dopis, zakazující mu někoho zaměstnávat. Bylo načase hledat si jiné místo. Nastoupil do závodů UP – výroby nábytku v Olomouci. Z tohoto místa odcházel roku 1951 na vojnu do Malacek na Slovensko, kde absolvoval poddůstojnickou školu a byl zařazen k těžkým kulometům. Dosáhl hodnosti četaře. Na vojnu nevzpomíná nijak rád, dle jeho slov byla tvrdá. Nutili je k pochodům s plnou polní, museli po sobě střílet slepými náboji. Domů se vracel v říjnu 1953. Mezitím proběhla měnová reforma, která připravila mnoho lidí o celoživotní úspory. Rodiny Kosinových se to nijak dramaticky nedotklo, přesto si však František Kosina dosud vzpomíná na Zápotockého slova o pevné měně, kterými uklidňoval národ ve svém projevu den před tím, než měna padla. Po návratu opět pracoval v UP, už ale ve Velkém Týnci, kam dojížděl.

V roce 1954 se oženil, vzal si Jiřinu Kmentovou, pocházela ze Lhoty pod Kosířem, potkali se na tancovačce. Žili v Ludéřově. Po čase začal pracovat v Sigmě Lutín, prožil zde i příjezd tanků v srpnu 1968. „Do závodu tenkrát přijeli sovětští důstojníci. Byla to komunistická fabrika.“ Brzy po srpnu začala normalizace, šrouby se utahovaly. Rozvolnění poměrů ve společnosti dosažené za doby pražského jara bylo pryč. V zaměstnáních probíhaly prověrky.“ Tam to bylo rozdělený na dva tábory, straníci a nestraníci a straníků bylo víc. Každej mlčel, protože by přišel o zaměstnání. Protože ti hlavní, ti nahoře, měli všichni červenou knížku, jeden vedle druhýho,“ vzpomíná. Nabídky vstupu do KSČ opakovaně odmítal. Stejně jako jeho otec, straně nedůvěřoval. Protože v zaměstnání v Sigmě by nedostal doporučení pro studium svých dcer na středních školách, odešel pracovat do nábytkářského družstva v Loučanech. Starší dcera vystudovala střední průmyslovou školu v Šumperku, mladší gymnázium.

Listopadové události roku 1989 nijak nevítal, z vývoje, kterým se od revoluce ubírá společnost, také nadšen není. „V roce 1995 odešel do důchodu. „Život je celkem pěkná věc a záležitost, ale musí se umět žít, protože když se neumí žít, všechno se rozplyne. Lidé by měli být skromnější,“ říká na závěr rozhovoru. V roce 2023 bydlel v domově seniorů v Náměšti na Hané. František Kosina zemřel 17. listopadu 2023.

Zdroje:

https://theses.cz/id/uyge1u/Drahanovice-v-letech-1945-1968.txt

https://is.muni.cz/th/pwwiv/Bakalarska_prace_Libuse_Dolezalova_final.pdf