Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Daniel Košťál (* 1938)

• narozen 30. dubna 1938 v Zábřehu na Moravě

• jeho dědeček Jan Košťál padl v ruském zajetí v roce 1917

• otec Jan se stal evangelickým farářem, kázal v Banátu, v Zábřehu, Šenově, Šumperku, Ostravě a Novém Městě pod Smrkem

• pochází z devíti sourozenců

• chtěl studovat teologii, kterou mu režim zakázal, vystudoval tedy Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• pracoval v Urxových závodech a od založení DEZA Valašské Meziříčí také v místní chemičce jako chemický technik

• je varhaníkem v evangelickém kostele ve Valašském Meziříčí

Ný, natý, itý, ičitý...koncovky, které jsou pro nás mnohé pouze vtipnou vzpomínkou na základní školu, se pro Daniela Košťála staly doslova denním chlebem. Syn evangelického faráře, který se narodil 30. dubna 1938, totiž nesměl na gymnázium a už vůbec ne na teologii. Vystudoval proto Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a stal se chemikem ve výzkumu. Byl u toho, když se ve Valašském Meziříčí otevírala chemička DEZA a pracoval tu téměř 50 let. S nadhledem vypráví příběh svého dědečka Jana, který zahynul za první světové války v ruském zajetí, i to, jak se v dětství celá jeho rodina často stěhovala tam, kde otec Jan kázal. Do divokého rumunského Banátu, do sudetského Zábřehu na Moravě, do Ostravy i do Nového Města pod Smrkem.

Z fronty dědeček přivezl deník, na další dovolenou už se nedostal

Jan Košťál (nar. 1880 v Hradci Králové) byl před první světovou válkou soudním oficiálem. Byl to pečlivý člověk, který si denně zapisoval své poznámky do deníku. Když začala první světová válka, bylo mu 34 let. Narukoval 28. července 1914, doma nechal svou ženu Amálii se dvěma dětmi. Do deníku si později zapsal: „Moje Málka s dětmi u mně byla po 4 dny. V pondělí dali jsme se fotografovat. Když odjeli, byl jsem smuten a pořád jsem myslel na ženu a děti.“ Deníkové zápisky ho pak provázely do Polska ke Krakovu, odkud svůj deník přivezl na první dovolenou, kterou z vojny dostal. Mezi stránkami zůstaly založené i dopisy, které mu psal jeho šestiletý syn Jan a ve kterých tatínka prosil, aby se brzy vrátil, aby se malý Jeníček mohl stát knězem. Z vojny se však Jan Košťál nevrátil, protože zahynul v ruském zajetí. Podle jednoho ze spolubojovníků prý trpěli hladem a žízní a Jan zemřel na tyfus, který dostal, když se napil z louže. 

Jeho žena Amálie tak zůstala doma se dvěma syny bez většího zajištění. V rodině se traduje, že dětem večer povídala pohádky tak dlouho, až usnuly a tím bylo po večeři. Na malém Jeníkovi se strádání podepsalo tím, že nikdy pořádně nevyrostl. Brzy také musel do učení, vyučil se u zubaře a možná ani netušil, jak se mu později právě tyhle dovednosti budou hodit. 

Farářem chtěl být otec od malička, z Glasgow si přivezl anglické způsoby

Už v dopisech tátovi na frontu psal Jan Košťál (nar. 1908 v Hradci Králové) o svém přání stát se knězem. Chodíval do Chrámu svatého ducha, kde byla i jezuitská kolej, později se stal evangelíkem a povedlo se mu odjet na misijní cestu do Glasgow. Z nezaměstnaného mladíka poznamenaného ztrátou otce a nejistotou období před Velkou hospodářskou krizí, se tady stal Merry Face. To proto, že pro Brity bylo jméno Košťál absolutně nevyslovitelné. 

Britské způsoby si přivezl i domů. Jeho syn, Daniel Košťál, vzpomíná, že dekorum zachovával i doma. K obědu zasedal se slovy: „Let us worship God, nechť nás Hospodin provází.“ K tomu vždy přidal citát ze žalmů, jako třeba: „Oči všech v tebe doufají, pane, a ty jim dáváš pokrm v čas příhodný. Otevíráš štědrou ruku svoji a nasycuješ nás. Děkujeme Tobě a oslavujeme Tebe.“ A pak se teprve obědvalo. 

Jan Košťál po stáži ve Skotsku studoval misijní školu v Olomouci, poté se vrátil do Hradce Králové a oženil se s Marií Boukalovou. Ve svých pamětech o jejich manželství píše: „Byli jsme radostní lidé, až to nebylo některým lidem pochopitelné. Celý náš život a myšlení bylo ovlivněno prací v církvi a pro šíření Království Božího. Jedině evangeliu jsme oba dva sloužili, výhody pro sebe jsme nikdy ani nehledali, netoužili jsme po majetku, oba jsme byli chudí a nechtěli jsme zbohatnout.“ 

Otec byl knězem v Banátu před druhou světovou válkou

V roce 1931 spolu odešli do Svaté Heleny, vesničky zapomenuté v rumunských horách, v oblasti Banátu, kam odešla řada českých krajanů. Každých pět let se tu střídali učitelé a kněží. Podle pamětí Jana Košťála tu byli lidé velmi zaostalí a neradi přijímali cokoliv nového. Když sem nový učitel přivezl rádio, místní mu zakázali ho pouštět. Byli ale velmi pracovití, čímž čeští rodáci vynikali nad místními Rumuny. Pracovali v lese nebo v antracitových dolech, vodu nosili do vesnice ve vědrech na dlouhých tyčích přes rameno. Přestože si mnozí slibovali od nového domova pohodlnější život, mnohé z podmínek, za kterých sem krajané přišli, nebyly dodrženy a museli si tak své místo pro život doslova vyklučit ze země. A i když půda nebyla moc úrodná, kukuřice tu prý dokázala vyrůst tak vysoko, že se mezi klasy schoval chlap na koni. 

Když se na Svaté Heleně ráno vstávalo, na schodech fary už čekali tři čtyři sousedé, kteří potřebovali ošetření nebo lék. Z Jana Košťála se tak často stával spíš lékař než kněz. A prý se mu dařilo - za jeho působení mu žádný z krajanů nezemřel. Přitom z lesa občas přinesli posekané chlapy, kolem vesnic se stahovali divocí psi nebo vlčí smečky, které si troufly i na člověka. Když pro faráře přijeli z nějaké vzdálenější chalupy, přivezli s sebou i koně, aby měl na čem jet do hor. Nejednou se Danielův tatínek v horách ztratil. Na radu místních se prý ale prostě držel koně, který ho nakonec vždycky zavedl k lidem. 

Košťálovým se tu narodily tři děti. Jan, který po půl roce zemřel a je pochován na helenském hřbitově, Drahomíra a Jaromíra. S nimi se po pěti letech misijní služby vrátili Jan a Marie do Čech. 

Z německého Zábřehu se do Čech a na Moravu nesmělo

Druhou světovou válku prožila rodina na faře v Zábřehu na Moravě. Na svět tu přišly další tři děti. Jana, Daniel a Marie Magdaléna. Zábřeh během válečných let spadal do oblasti Němci zabraných Sudet. Když jel Jan Košťál kázat do Vídně, přes Čechy a Moravu jezdil střežený zaplombovaný vlak, který se otevřel zase až za hranicemi. 

K farnosti v Zábřehu patřily i sbory v Postřelmově, Svébohově nebo Sudkově, v podhorských oblastech, kam se jezdilo v létě na kole a v zimě na saních. Podle vzpomínek Daniela Košťála se v rodině tradovala historka o tom, jak právě tady tatínek potkal anděla. „Za války byla nouze o pláště na kolo, všechny se zabavovaly pro válku,“ vzpomíná Daniel Košťál. „Když se někomu prošoupal plášť, podložil se kouskem gumy ze staré pneumatiky a jezdilo se dál. Když tatínek jednou jel kázat do vesnic pod horami, ucházelo mu kolo, a tak raději poklusával vedle něj. Cestou ale potkal muže, který si s ním kolo vyměnil s tím, že mu defekt opraví. Tatínek si odsloužil bohoslužby a cestou domů na něj čekalo opravené kolo u silnice. Chlapa už nikdy neviděl, ale doma tvrdil, že potkal anděla.“

Okolo Zábřehu ale bylo možno potkat také strašidlo. V místech ostrých serpentin, kterým se říkalo Hambálky, jednou Jan Košťál jel z bohoslužby. Byl už podzim, sychravo a najednou se před ním v zatáčce zjevila obrovská bílá postava. Vyděšený farář zastavil, slezl z kola a nad hlavou se mu ozvalo: „Á, pan farář! Dobrý den.“ Nebylo to žádné strašidlo, ale partyzáni na chůdách pod velikou plachtou, kteří v ostrých zatáčkách zastavovali německá vozidla, která se snažili poškodit. Než vojáci sáhli po zbraních, měli rozbitá skla i pneumatiky a partyzáni už dávno zmizeli v lese i s plachtou. 

„Myslím, že tatínek spolupracoval s odbojem, ale nahlas to nikde neříkal,“ říká Daniel Košťál. „S maminkou měli na faře deníček, kam se každá návštěva podepsala nebo napsala krátký vzkaz. Občas se mezi nimi objevilo i jméno a číslo. Myslím, že tatínek vozil do hor partyzánům léky, ale jistě to nevím.“ Válka pod horami byla ostatně stejně krutá jako jinde. „Vzpomínám si, že tu za války zmizelo 16 mladých lidí, kteří patřili k naší církvi,“ vybavuje si Daniel Košťál. „Bylo to prý na Bílou sobotu, byly Velikonoce. Sebrali je Němci a jejich ostatky našli až v srpnu v některém z okolních lomů. Poznali je podle hůlky nebo žaltáře, jinak je nebylo možné identifikovat.“

Nacisty na faře vystřídali Sověti

Před koncem války se na faře ubytovávali němečtí vojáci. V roce 1945 je vystřídali vojáci sovětští, před kterými Marie Košťálová schovávala dcery v tajné místnůstce na půdě. Na faře se ubytovali zdravotníci, jeden Rus, jeden Ukrajinec a mladičká Ruska, která si ještě hrávala s panenkami. Vojáci jí občas přinesli kus masa, žebra nebo zajíce a nutili ji, aby jim vařila. Na faře pobyli jen krátce. Přišli 5. května a brzy dostali rozkaz vyrazit na Prahu. 

Německá armáda se však nechtěla Zábřehu vzdát lacino. Němci na Zábřeh pálili bubnovou palbu, z hor létal jeden granát za druhým. Jeden z nich dopadl i nedaleko fary zrovna ve chvíli, kdy lidé vyběhli z krytu vítat sovětské vojáky. „Mezi tatínkem a granátem stál vzrostlý kaštan, který to rozmetalo na třísky,“ vybavuje si Daniel Košťál. „Tatínek neměl nic než maličký šrám na bradě. Jednoho z vojáků však zasáhla tlaková vlna a poškodila mu plíce. Otec i sousedé mu chtěli pomoci a odnést ho k ošetření na sladovnu. Flintu nedal voják z ruky, byla to jeho jediná jistota. Na sladovnu ho sice donesli, ale plíce byly natolik zničené, že stejně nepřežil.“

Na teologii mohl zapomenout, stal se proto chemikem

Po krátkém pobytu v Šumperku a v Šenově rodina na delší dobu zakotvila v Ostravě, kde otec kázal v „červeném kostele“. Do rodiny mezitím přibyla Noemi, Timotheus a Rut. Daniel Košťál chodil do kostela hrát na varhany a v 15 letech tu také potkal svou budoucí ženu. Ilona Jakobová, studentka konzervatoře, byla jeho první a také poslední láskou. Prožili spolu pak zbytek života, jejich manželství trvalo 58 let. „Narodila se ještě za Masaryka, byla 37. ročník,“ směje se Daniel Košťál. „Sice za měsíc potom umřel, ale i tak měla výhodu. Já jsem až v roce 38.“

Brali se v roce 1960. To už byl Daniel Košťál v pátém ročníku Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, obor syntetická paliva. „Když jsem chtěl jít na gymnázium, ptali se mě soudruzi, co budu dělat potom,“ vysvětluje svou školní dráhu Daniel Košťál. „Řekl jsem, že bych chtěl jít na teologii, takže mi rovnou řekli, ať na to zapomenu. Když jsem se vrátil z prázdnin, už jsem byl rodiči přihlášený na chemickou průmyslovku. A bavilo mě to.“ 

Na studia si musel přivydělávat rozmanitými brigádami. Dělal průvodčího v tramvaji i autobuse, stavěl armádní sklady, vozil horníky na šachtu a sám také fáral. „Tatínek mi zařídil brigádu na šachtě,“ vzpomíná. „Nastupoval jsem v půl šesté ráno, na sebe fáračky, kahan, helmu a už jsme jeli pod zem. Fárali jsme rychlostí 17 metrů za vteřinu. Dělal jsem důlního zámečníka a měl jsem na starosti ,rabování´. Ve slojích, kde už se nerubalo, jsem odmontovával tlakové potrubí, které bylo zdrojem energie. Elektrika se tu používat nesměla, nesmělo nic jiskřit. Sloje byly ležaté i stojaté. Ty ležaté měly okolo 40 centimetrů, kam jsem se musel nasoukat. Když jsme jednou rabovali v jedné z nich, chtěl jsem se vypravit domů a zjistil jsem, že se štola mezitím sesedla a že se nemůžu pohnout. Zůstal jsem přimáčknutý pod tunami zeminy. Museli mě kousek odrubat, abych mohl vylézt.“

Když Daniel Košťál dostudoval, dostal umístěnku do Stalinových závodů v Záluží u Mostu. Obří chemička, která fungovala už za války, dnes patří společnosti Orlen. Už za studií sem mladí chemici jezdili na exkurze. Nikdo tu prý nesměl stoupnout do kaluží, protože se nikdy nevědělo, jak jsou hluboké. Celá chemička byla za války často bombardována, pracovali tu vězni a nuceně nasazení, plány chemičky nebyly a když se někdy ztratil benzín, objevil se po pár dnech v úplně jiném potrubí. Protože byl ale Daniel Košťál ženatý v Ostravě, vyměnil si svou umístěnku za místo v Urxových závodech, který zpracovával černouhelný dehet pro ostravské koksovny. Urxovy závody přestaly svou kapacitou stačit, proto se československá vláda rozhodla zahájit v roce 1960 výstavbu nových dehtových závodů ve Valašském Meziříčí. 

Největším provozem v DEZE je voda, musela být vždycky čistá

V závodu DEZA ve Valašském Meziříčí pracoval Daniel Košťál od jeho otevření v roce 1963. Pracoval jako výzkumný technik, do důchodu odcházel jako šéf výzkumu. „Když jsem vodíval exkurze po fabrice, říkal jsem jim, že největším provozem, který v chemičce máme, je voda,“ zamýšlí se Daniel Košťál. „Z vody se vyrábí technologická pára, elektřina, používá se na výrobu tepla, celé Valašské Meziříčí je vyhříváno z DEZY párou a proto je tam pěkně čisťoučko. Veškerá voda, která projde fabrikou, se čistí. Organické látky, jako je čpavek, sežere biologické čištění. Soli, křemík, germanium nebo rtuť, která vzniká při výrobě dehtu, se musí čistit speciálně. I když jsou v mikroskopickém množství. Pečlivě se musí kontrolovat, kolik je v Bečvě vody, a když je průtok menší než 1,3 kubíků za vteřinu, zastavuje se odběr vody a používá se voda z vlastních zásobníků.“

DEZA byla nejmodernějším závodem v Evropě. Zpracovávala 400 tisíc tun dehtu ročně, za den okolo 1 000 tun. Denně odtud odcházely 40tunové vagony naložené granulátem nebo tekutým dehtem. Ty putovaly až do polského přístavu Svinoústí, kde se tekoucí smola přečerpávala do lodí, které pluly do Brazílie nebo Asuánu. Tady se používaly třeba do elektrod při výrobě hliníku. 

Když v roce 1968 DEZU obsazovaly tanky, byl Daniel Košťál na služební cestě v Pardubicích. Přespal po práci na faře a ráno vyrazil na vlak domů do Valašského Meziříčí. Na peróně se z rozhlasu ozvalo, že se pan Košťál má vrátit do továrny. Vyrazil proto zpět do závodu Synthesia, kde už na něj čekali kolegové, a společně pak vyrazili domů. „Celou cestu jsme měli puštěné rádio, poslouchali jsme, která města jsou obsazována a těm jsme se vyhýbali.“ 

Politicky prý Daniel Košťál v práci prostě proplouval. Byl vzorným pracovníkem, takže mu vedení omlouvalo otce faráře s tím, že přece nemůže za to, čí je syn. Porevolučním ředitelem chemičky se stal inženýr Miloš Malík, kterého si Daniel Košťál pamatuje jako baťovce vystudovaného ve Zlíně, člověka se sociálním cítěním i perfektního technika. Jeho předchůdce byl podle Daniela Košťála člověk z lidu, takový „fajny ostravsky chlap“. 

Varhaníkem v kostele postaveném za císaře pána

Daniel Košťál i ve svých 85 letech pravidelně usedá v kostele za varhany při bohoslužbách i pohřbech. Jeho domovským kostelem je evangelický kostel ve Valašském Meziříčí „Na Botanice“, který byl postaven v roce 1909 a patřilo k němu i alumneum neboli semináře s ubytováním pro evangelické žáky, kteří do Meziříčí přicházeli studovat z okolních valašských vesnic Pržna, Jablůnky nebo Stříteže. 

Když farníci kostel v 70. letech rekonstruovali, našli na zadní straně desek u vstupu do kostela nápis z roku 1911, který hlásal, že kostel byl postaven za panování císaře Františka Josefa. „Po válce byla velká protirakouská nálada, tak tehdy asi desky otočili,“ usmívá se Daniel Košťál. „Nám se ale mnohem víc líbil nápis císařský, tak jsme ho nechali.“