Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Košťálová (* 1924)

• narodila se 24. října 1924 v Praze

• její otec byl kočím, matka posluhovačkou v právnické kanceláři

• v době druhé světové války byla již vdaná, její manžel byl poslán na nucené nasazení do Mannheimu

• během války byla pracovně nasazena v ČKD Dukla Karlín

• v roce 1946 se jí narodil první syn, o dvanáct let později druhý

• v 60. letech byla veřejně činná – byla poslankyní a členkou Československého svazu žen

• kvůli ideálům chtěla vstoupit do komunistické strany, ale nevzali ji

• v roce 1981 odešla do důchodu

• žije v domově pro seniory

Dětství

Marta Košťálová se narodila 24. října 1924 v Praze. V malém bytě 1+1 v Petrské ulici v centru Prahy žila se svými rodiči a také se sestrou. Tatínek pracoval jako kočí u soukromníka a rozvážel minerální vody. Maminka byla pomocnou silou v kanceláři právníka v Žitné ulici – vařila, prala, leštila parkety a pomáhala se vším možným. Marta vzpomíná na pana doktora jen v dobrém: „Byli to strašně hodní lidé, nikdy na nás nezapomněli.“ Často jim třeba právníkova manželka, která byla výborná kuchařka, poslala domů pár buchet, které zrovna napekla.

Své maminky si Marta moc vážila a podle tehdejších zvyklostí jí vykala. Věděla také, že domů nemůže nosit ze školy žádné špatné známky. „Jinak bych měla pěknou šlehačku na zádech.“ Na jeden výprask si ale pamatuje. „To se jednou stalo. Já jsem mamince zalhala a ona to nesnášela a dostala jsem panečku rákoskou, lískovkou, pěkně nařezáno.“ Moc ráda ale vzpomíná na procházky s rodiči. „Když jsme šli na Hradčany a napadl sníh na malostranské střechy, to bylo nádherný, to bylo strašně krásný.“

Druhá světová válka

V době druhé světové války byla Marta již vdaná. Její manžel Zdeněk byl ale totálně nasazen v německém Mannheimu. „To víte, že se mi stýskalo. Já jsem i plakala. Zamilovaná jsem byla.“ Když mohla, posílala mu balíky s potravinami. Její rodina totiž měla štěstí, že dva maminčini bratři byli hajnými a dodávali jim něco k jídlu na přilepšenou. Navíc „maminka vždycky něco dobrýho uvařila. Dělala zajíce, dobrou sekanou. Maminka byla dobrá kuchařka, pekařka a cukrářka, uměla to všechno!“

I sama Marta byla pracovně nasazena, a to v ČKD Dukla Karlín, kde se vyráběla letadla Siebel. V továrně se pracovalo na směnný provoz, buď ráno od šesti do dvou odpoledne, nebo od dvou odpoledne do desíti večer. A práce to byla dosti namáhavá. „My jsme teda nezvedali těžký věci, to zvedal jeřáb. Ale ta práce sama o sobě. Hlavně tam bylo šest set vzduchových kladiv. Všechno se nýtovalo. To byly nýty, který byly v mrazírně, v mrazáku, dneska se říká. Musely být zmrzlé a musel se propojit ten plech těma dírkama na tý kostře. Museli jsme vrtat plechy na tý kostře.“ Často také chodily kontroly, které jak u vedoucího, tak u jednotlivých pracovníků zjišťovaly, jestli dělají vše podle předpisů.

Velmi nerada vzpomíná na nutnost zatemnění. „Když jsem šla třeba z noční v deset hodin ze šichty, jak se říkalo, tak to bylo nejhorší. Protože tramvaje měly všechno označený, zamaskovaný modře. Buďto tam měly nějaký takový roletky nebo prostě něco takovýho. Nesmělo svítit jedno světlo. To hned buzerovali, že jako svítí to světlo a musí zhasnout.“

Když vypuklo Pražské povstání, řekla jim maminka: „Děti, vypukla válka.“ Všichni se pak oblékli a šli se podívat do ulic, kde už lidé strhávali německé nápisy. Jinak ale nebylo radno moc do ulic vycházet. Marta přesto dostávala za úkol donést jídlo nebo nějakou zásilku z jednoho místa na druhé a také pomáhala u Červeného kříže. Na konci války pak spolu s davy lidí vítala sovětskou armádu v Koněvově ulici.

Po válce

Manžel Zdeněk se vrátil z totálního nasazení v červnu 1945 a začal znovu pracovat u svého předchozího zaměstnavatele Adolfa Francouze, který měl drogistický obchod na Malé Straně. Marta se po válce vrátila k panu Vondrovi, který měl krejčovství na Letné a většinou šil armádní uniformy. Na toto období ráda vzpomíná. Do práce chodívala i pěšky přes most a nosívala si s sebou kastrůlek s obědem. V poledne si jídlo ohřívala u Vondrů a pamatuje se, jak paní Vondrová vždycky říkala: „Martičko, zazpívejte mi něco.“ V roce 1946 se jim s manželem narodil první syn Zdeněk. O dvanáct let později pak druhý syn Svatopluk. Začátky byly dost složité, protože neměli kde bydlet a bydleli v bytě u maminky.

Později, zejména v 60. letech, byla Marta Košťálová veřejně činným člověkem. „Oddávala jsem na Staroměstské radnici a vítala děti do života – to byla nejkrásnější věc mýho života.“ Byla i předsedkyní Československého svazu žen v Praze 1, kde hájila práva žen. V roce 1961 byla oslovena, aby se stala poslankyní, a začala také pracovat na Pražském hradě v oddělení stížností. Tam zůstala až do roku 1981, kdy odešla do důchodu.

Dnes říká, že do komunistické strany vstoupit chtěla, a to kvůli ideálům, ale její přihláška nebyla přijata. Údajně kvůli tomu, že zastávala úřednickou pozici a strana v té době chtěla nabírat jen dělníky. Ze situace po roce 1989 není nadšená, myslí si, že lidé, kteří jsou v politice, tam jsou převážně ze zištných důvodů.

V současnosti žije přes dva roky v domově důchodců, kam ji chodí navštěvovat oba její synové. A stále sleduje aktuální dění, ať už se jedná o politiku, nebo sportovní události.