„28. října 1950 jsem chtěl jet do Lvova. Už jsem si vzal povolení k cestě a už jsem vyjel s autem za bránu. Ale vidím v zrcátku, jak ke mně běží hlídač a křičí. [Říkám]: ,Co se stalo?‘ - ,Jdi, ředitel ještě něco chce!‘ Myslel jsem, že mi chce možná něco předat, stávalo se všelicos. Tak tam přijdu a tam sedí dva třicetiletí chlapci. [Říkám]: ,Co se děje?‘ - ,Ti chlapci si chtějí promluvit.‘ Hned mi bylo jasné, co je to za chlapce."
„Já už jsem byl takový, víte, naučený, protože ve škole v sedmé třídě se u nás organizovala skupina ukrajinských nacionalistů - mladistvých. Ředitel školy [to organizoval]. Víte, písně ukrajinské povstalecké jsme zpívali. Zkrátka už mě naladili."
„Velitel - major to byl nebo podplukovník, už si nevzpomenu - stál uprostřed: ,Vás sem přivezli. Tak dobře pracujte.‘ A [jeden z nás povídá]: ,Veliteli, a jaká je situace v Magadanu?‘ On vstal a povídá: ,V Magadanu? My jsme vás sem přivezli, abyste tady zemřeli.‘ Tak jsme zmlkli."
Anton Stepanovič Kostjuk se narodil 2. března 1929 v obci Teratin v Hrubešovském okrese u Chelmu v meziválečném Polsku. Je ukrajinské národnosti, a tak byl společně s dalšími Ukrajinci v meziválečném Polsku vystaven polonizaci. Jeho otce Stepana dokonce za protipolské akce věznili v táboře Kartuz-Bereza (dnes běloruské město Bjaroza). V roce 1939 přišlo tzv. čtvrté dělení Polska a oblast Chelmu okupovala v letech 1939-1944 nacistická armáda. Po osvobození Polska Rudou armádou repatriovala celá rodina Kostjuk výměnou za Poláky žijící na západní Ukrajině a usadila se v Oděské oblasti v Ivanovském okresu. Zde Anton Stepanovič pracoval v kolchozu. Poté se rodina odhodlala k odjezdu na západní Ukrajinu a pamětník se usídlil ve městě Luck, zatímco rodiče se usídlili u Kiverců. V září 1946 vstoupil Anton Stepanovič do Ukrajinské povstalecké armády, pro kterou sloužil v utajení hlavně jako řidič, ale také pro povstalce pracoval s topografií, přenášel jim grypsy - krátké zprávy, nebo jim kupoval baterie. V srpnu 1950 byl NKVD zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen na 25 let pobytu v sovětských pracovních táborech a na dalších 5 let ztráty občanských práv. Nejprve ho věznili v Lucku, odkud byl přes Charkov, Novosibirsk a Krasnojarsk odvezen do sovětského pracovního tábora Magadan, který se nalézal na Dálném Východě u Ochotského moře. V Magadanu pracoval jako opravář nebo na šachtě. Dne 23. srpna 1956 byl propuštěn a přes Moskvu odjel zpět do Lucku. Zde poté pracoval v továrně a později jako řidič a mistr. Se svou první manželkou se po svém zatčení již neshledal, z druhého manželství má jednoho syna. V současnosti (2020) stále žije ve městě Luck ve Volyňské oblasti.
