Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Ladislav Kostovič (* 1927  †︎ 2016)

• narozen 13. ledna 1927 v Užhorodu na Podkarpatské Rusi

• 22. ledna 1945 vstoupil v Humenném do 1. československého armádního sboru

• sloužil u 5. dělostřeleckého pluku

• účastnil se bojů o Liptovský Mikuláš a dalších osvobozovacích bojů na území Československa

• po válce vystudoval Střední lesnickou školu v Trutnově

• sloužil v hájovně v Prochodech u Vysokého Mýta, ve Strašově u Přelouče, ve Ždírci a v Borech

• zemřel 5. dubna roku 2016

V Užhorodu na Podkarpatské Rusi

Ladislav Kostovič se narodil 13. ledna 1927 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu. Jednalo se o nejvýchodnější část státu, obývanou zejména rusínským obyvatelstvem, a zároveň o poměrně chudý a nerozvinutý zemědělský kraj: „Pokud si vzpomínám, ve třicátých letech byla nezaměstnanost. Otčím pracoval jako zedník, když byla práce, byla, když nebyla, tak byl doma. Bratr byl asi v té době na Vojenské akademii v Hranicích. Asi už od roku 1936. Málo jsme se viděli. Když přijel na dovolenou, tak to bylo všechno. V Užhorodu jsme měli vinice a samozřejmě velikou ovocnou zahradu. Tam jsme bydleli, to nás a rodiče prakticky živilo.“

Maminka Marie byla rozvedená a za otčíma se provdala v pamětníkově raném dětství, a tak ho otčím vychovával. Bratr Julius Kostovič (1912–1993) byl jedním z mála obyvatel Podkarpatské Rusi, který studoval na Vojenské akademii v Hranicích, a celkem byl o patnáct let starší: „Někdy se mnou komunikoval a někdy ne. A když jsem ho nechtěl poslouchat, tak zakročil. To jsou také vzpomínky z dětství.“

Obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem

Dne 14. března 1939 se od Československa odtrhlo Slovensko a o den později obsadila nacistická vojska české a moravské země. Také Podkarpatská Rus nezůstala bez povšimnutí a její jižní část byla obsazena Maďarskem, zatímco severní část získala částečnou autonomii. Ladislav Kostovič vzpomíná, že přímo v jejich zahradě vedla hranice: „Maďaři obsadili zbývající část. To bylo střílení a my jsme utekli do sklepa. Tady se to rozsypalo. Němci obsadili republiku a Slováci se jakžtakž osamostatnili. Tehdy byli hlinkovci a já nevím, co všechno. Mě to jako kluka nezajímalo. My jsme měli v zahradě hranici, financové k nám chodili na víno a já jsem chodil do města – když něco potřebovali, tak jsem to propašoval.“

Ladislav Kostovič nosil zavěšený „proviant“ pod kabátem a úspěšně tak unikal kontrolám: „Ale jednou mně bylo úzko, protože voják mně prohlížel kapsy a já měl v kapse žiletky. On tam strčil prsty a rozřízl si je. (...) Chodil jsem do Užhorodu přes hranice do školy. Tak mně to bylo k smíchu, protože jsem měl propustku, on ji chtěl vidět, tak jsem mu ji musel dát a on ji četl vzhůru nohama. Maďarští vojáci byli negramotní a v armádě byla vůbec nízká gramotnost.“

Z Protektorátu Čechy a Morava se bratr Julius vrátil do Užhorodu a začal si zde shánět zaměstnání. Protože byl bývalým československým důstojníkem, byl mu nabídnut vstup do maďarské armády. Nabídku však odmítl a navíc chování maďarských vojáků odsoudil: „To bylo zle. Přiběhl domů a ptal se maminky, jestli má nějaké známé, kteří by ho převedli přes hranici. Maminka pocházela z pohraničí, tak tam zajeli a našli nějakého převaděče. Přešel přes hranice a od té doby už jsme o něm nevěděli. Až když přijel na dovolenou v pětačtyřicátém roce, ke konci války.“

V dělostřeleckém pluku

Bratr odešel do Sovětského svazu. Důsledky přechodu hranic do sovětského impéria jsou sice již všeobecně známé – zatčení, odsouzení a vsazení do gulagu – ale obyvatelé Podkarpatské Rusi fakticky o stalinském teroru nevěděli. Také bratra čekalo věznění, a když se v Buzuluku formoval 1. československý prapor, byl Julius spolu s dalšími Rusíny propuštěn: „Vypravoval, jak to na Sibiři prožíval. Byl někde v Omsku, pracoval na silnicích a stavěl most. Pracovali v maskách, protože bylo kolem čtyřiceti stupňů mrazu, maska mu přimrzla na obličej a potom měl od ní trochu jizvy. Ale zážitky mně nevypravoval, my jsme o tom nemluvili. On o tom nerad mluvil.“

Zatímco Julius se účastnil bojů na východní frontě, pamětník dokončil na Podkarpatské Rusi čtvrtou a pátou třídu maďarské obecné školy a poté začal navštěvovat první ročník kovodělné průmyslové školy ve Vinogradově.  

Druhý ročník průmyslové školy však již neabsolvoval: „To už byla Podkarpatská Rus obsazená Rudou armádou, a že nás seberou do armády. Tak jsem se sebral domů, honem do Polska a hledal jsem bratra, protože jsme slyšeli, že tam někde je. Tak jsem narukoval v Polsku do armády a dostal jsem se k dělostřelcům.“

Liptovský Mikuláš a další boje

Ladislav Kostovič vstoupil do armády ve slovenském Humenném dne 22. ledna 1945 a s 5. dělostřeleckým plukem se zúčastnil osvobozovacích bojů na území Československa. Velitele mu dělal jeho bratr: „Výcvik moc dlouho netrval a pak jsem se dostal mezi zkušenější, tak jsem to prakticky odkoukal. Žádné zkoušky nebyly.“

„Byli jsme nějakou dobu před Liptovským Mikulášem, než se zaútočilo. Pak se to obsadilo a cestovali jsme do Vrútek. Tam se dělostřelci zakopali, prakticky tam bylo palebné postavení, a čekalo se, až se zaútočí. Byli jsme nahoře na Minčolu, měli jsme pozorovatelnu a odtamtud jsme se dívali. Jak nastal útok na Žilinu, tak to bylo jako ve filmu. Jak pěchota útočí. Hrozný.“

Žilina byla poté obsazena a podle Ladislava Kostoviče se prakticky jednalo o konec bojů. Další osvobozovací boje již nebyly tak urputné a dostávaly se do nich převážně jiné oddíly. Pamětník poté zamířil do Holešova a do Olomouce.

Lesníkem ve východních Čechách

Po válce sloužil v Rakovníku, ale chtěl odejít z armády a přihlásit se do průmyslové školy v Chomutově: „Tak jsem přijel do Chomutova a chtěl jsem se přihlásit do druhého ročníku, že jeden rok mám hotový. Ale ředitel se se mnou nebavil. Z Rakovníku jsme se dostali do Hradce Králové, do protileteckých kasáren, tam byl nějaký lesák a sloužil v armádě. Tak jsme se domluvili a já jsem o to měl poměrně zájem, protože v Užhorodu jsme měli vinice a za nimi byl les. Prakticky každý den jsem byl v lese, tak jsem byl na to prostředí zvyklý.“

Ještě v Hradci Králové se pamětník podílel na výcviku nováčků: „Bratr se divil a povídá: ‚Vždycky instruktoři, kteří cvičí, mají uvázané krky a nemůžou mluvit, a ty prý pořád řveš a nic ti není.‘ Mně to nic nedělá, měl jsem takové hlasivky.“

Bratr Julius pracoval na výrobě drátěných pletiv, ale v roce 1948 byl opět zavřen: „Vedoucí, jak mi vypravovala švagrová,[1] přišel ještě s nějakým mužem za bratrem a že by potřebovali něco napsat na stroji. On odpověděl, že na stroji neumí psát, vyťuká to jenom jedním prstem. To prý nevadí. Tak k tomu sedl, začali diktovat, a jak prý začali diktovat, tak už věděl, že je zle. Byly to nějaké šifry. Dopsal to, přijel domů a už tam byla Státní bezpečnost. Sebrali ho a bylo to. Vykonstruovaný proces. Já byl ve škole a druhý den o bratrovi psali v novinách.“

Ladislav Kostovič vystudoval čtyřletou Střední lesnickou školu v Trutnově a sám byl před maturitou prověřován, zda je spolehlivý, či nikoliv. Peníze měl od vázaného vkladu, ale také ho finančně podporoval bratr i budoucí manželka. Maminka s otčímem zůstali v Užhorodu, hospodářství jim bylo zabaveno do sovchozu a zbyl jim pouze dům.

Pamětník složil maturitu a měl dostat umístěnku: „Ale já čekal umístěnku už půl roku, a nikde nic. Tak jsem jel do Prahy na ministerstvo školství, tam si pamatuji, že byl nějaký Trnka, tak jsem mu říkal, že nemám práci a mám rodinu. On kroutil hlavou, jak je to možné. Všichni byli zaměstnaní, a já jsem byl půl roku bez práce. Povídá: ‚Jeď domů, ale počítej s tím, že budeš na Šumavě.‘ Mně to bylo jedno. Ale na Šumavu mě nedali, protože jsem byl nespolehlivý.“

Ladislav Kostovič byl tedy přidělen do Prochodů v Chocni a poté do Strašova u Přelouče. Kvůli nedorozumění dále vykonával funkci manipulátora na trati, ale nakonec se vrátil k lesnické činnosti ve Ždírci. Následně se dostal do hájenky Javorka nedaleko vodní nádrže Seč, kde žil od roku 1954. Bratr Julius byl po roce 1989 rehabilitován a v roce 1993 zemřel na plicní embolii. Ladislav Kostovič ukončil vojenskou službu v hodnosti desátníka a v současnosti má hodnost podporučíka ve výslužbě.

[1] Anna Kostovičová viz: http://www.pametnaroda.cz/witness/recording/id/446.