Anna Kostovičová
* 1922 †︎ 2013
-
„Vzala jsem si jiné boty, dala na sebe dvoje šaty a tak jsem přešla. Tři dny a tři noci jsme šli, a když jsme měli přecházet přes jednu cestu, bylo tam – na hranicích – už maďarské vojsko a hlídalo. Jeden ovčák tam pásl ovce a jeden kluk od nás k němu zašel a ptal se, jak bychom mohli přejít hranice do Polska. On mu řekl: ‚Víte co, oni tam jsou dva strážní a hlídají. Večer se ale střídají - jdou do vesnice a ve čtyři hodiny ráno jdou dva strážní znovu na hranice. Tak vy byste mezitím mohli jít na hranice přejít je.‘ Tak jsme to tak udělali. Dal nám čaj, najíst, my jsme mu nechali maďarské peníze, co jsme měli u sebe, a ráno ve čtyři hodiny jsme vyšli na hranice. Byl to kousek, ale do kopce. Jak jsme přišli na hranici, tak už tam byli ti dva maďarští četníci a začali po nás střílet. Utíkali jsme do lesa, aby neviděli, kde jsme. Utíkali jsme pořád pryč a pořád jsme slyšeli, jak po nás střílejí…“
-
„Bylo tam plno blech a štěnic. Ty v noci lezly po stěnách. To jak kouslo, měli jsme velké puchýře. Tak jsme v noci nespali, vyšli před barák, tam byla lavička. Tady byl plot a tam byla strážnice. Byly tam ještě čtyři věže, odkud nás strážní hlídali. “ - Tazatel: „Takže se k vám Sověti chovali trochu jako k vězňům?“ – „Jako k vězňům, ano. A potom nám tam dali dráty, bylo to tam ohrazené dráty. A kdo nemohl vydržet, tak myslel, že přes ty dráty přeskočí a uteče. Jenže byly pod proudem a to ho zabilo. Nikdo nemohl nikam jít. Brali nás potom odtud na výslechy do města. Vozili nás hlavně v noci. Přivezli nás, takhle seděl strážný a měl na nás namířenou pistoli.“
-
„Bylo to hrozné. Všichni lidé byli zavšivení. Prát se tam nedalo. V čem spali, v tom přes den chodili, tak byli zavšivení. A k tomu v noci všude v těch lágrech byly blechy a štěnice, tak se nedalo spát. Tak se sedělo venku na dvoře. Ráno nám dali jen vařící vodu a řekli, že je to čaj. K tomu nám dali jako kámen tvrdou kostku cukru a šedesát deka chleba – na celý den! V poledne pak nějakou kaši a večer polévku. To bylo naše jídlo.“
-
„Žili jsme všichni v klidu a dobře. Když potom přišli Maďaři a začali Židy nabírat do náklaďáků, tak to jsme všichni brečeli. Byli to sousedi, znali jsme se. Oni chodili posedět k nám, my chodili k nim. Když měli sobotu, svůj svátek, tak nesměli rozdělávat oheň a my, jako děti, jsme jim chodili v sobotu pomáhat do kuchyně. Oni nám za to vždycky něco dali a tak. Žili jsme s nimi dobře. Až teprve jak přišli Maďaři... Sem pak přišli Němci. A to ještě v devětatřicátém roce sem přišla československá armáda. Mám zde u sebe fotku šoférů, co k nám chodili kupovat cigarety. Jeden Jenda z Moravy se do mě dokonce zamiloval. Přinesl vždycky večer čaj, citron… Seděli u nás, vypili si čaj, povídali si s námi. Jenda se se mnou a se sestrou vyfotil a říkal, že má na Moravě statek, že by si mě vzal a odvezl si mě domů. Ale nestalo se to. Museli potom, když přišli Maďaři, odejít pryč. Ale psal mi dopisy.“
-
„Jak jsme vlakem přijeli ke Kyjevu, tak nás v deset hodin večer napadla dvě německá letadla. Ve vagonu, kde byly malé protitankové kanony, byl jeden poručík, a když letadla přiletěla, začali z kanonů střílet. Ale ten poručík zamítl, aby někdo šel z vagonu pryč. Přiletělo druhé letadlo, pustilo na ten vagon bombu. Bylo jich tam padesát čtyři mrtvých a padesát čtyři raněných.“
-
Celé nahrávky
-
Byt Anny Kostovičové, 27.03.2010
(audio)
délka: 01:15:04
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
V Kyjevě to bylo hrozné – na stromech podél silnice plno oběšených
Anna Kostovičová pochází z Podkarpatské Rusi, od městečka Svalava, kde strávila své mládí prací na rodinném poli a výpomocí v otcově trafice. Po maďarské okupaci rodného Zakarpatí se však rozhodla odejít přes hranice do Sověty obsazené části Polska. Skupina, s níž paní Kostovičová hranice přecházela, však byla rudoarmějci zadržena a následně zatčena. Za ilegální přechod hranic byla pamětnice po dlouhém předchozím věznění nakonec odsouzena ke třem letům v pracovním táboře na Sibiři, kde musela pracovat na žďáření lesa. Z gulagu však byla propuštěna předčasně a po krátkém období, kdy pracovala v zemědělství, se na jaře 1943 dobrovolně přihlásila k československé vojenské jednotce v Buzuluku. Po absolvování spojařského výcviku byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu, s nímž se zúčastnila bojů u Kyjeva a u Bílé Cerekve.
Zemřela 23.2. 2013.