Jiří Kostúr

„A to je z Nový Vísky, z kuchyně. Tam čtu kroniku. To je ta kronika z Nový Vísky, ale není zachovalá. Já ji schovával. Zrovna když přijela domovní prohlídka, jak to píšu v tý povídce Na baráku. Já zrovna stahoval králíka, měl jsem ruce od krve a najednou jsem viděl – fízláci, spousta aut a do dvora vedli kluky, který si tam naschvál odvedli, tak jsem ji hned popad a uklidil na půdu. Ale to si přečteš v tý povídce. - Tohleto je taky z tý kuchyně. Tato dívka, tu povídku můžeš číst až naposled, se jmenuje Silvestra, to je ta dotyčná, se kterou jsem prožil takovej příběh a je o tom ta povídka. Ona mě kvůli tý povídce nemá moc ráda, ale já vim, že ta povídka je pěkná, i když prostě… no, ze života. - Tohle je ze stodoly z Nový Vísky a tady máš aktérku Danu Němcovou, tady je její syn Ondra Němec, tady Magor, tady jeho žena Juliana. To bylo při nějakým představení, myslím Plastic People, jak ji brzy pustili, když byla zavřená za VONS, byla ve vazbě, dostala pak podmínku. Magor je, jak vidíš, nakrátko, ten se vrátil z basy. No našel jsem takový ty nejdůležitější. - Tohle je taky fotka z Nový Vísky. Ten kluk se vsadil, že sežere celou sklenici feferonek. Tak tady je krmenej, to jen pro zajímavost. - Tohle je hezkej plakát Johna Mayalla, tady je Skalák, tady jsem já, tady Kocour-Havelka, jak měl tu firmu Globus, hudební vydavatelství, tady je ta Silvestra… - Tohle je detail, jak vytrubuju nějakou bluesovku. - Tohle je Skalák a Robin, to jen pro tu atmosféru, že se tam hrálo, v tý kuchyni. Tenhle kluk se jmenuje Londýn, hrál donedávna se Sváťou Karáskem, než Sváťu potkala mozková příhoda. - Tady je přímo Sváťa v kuchyni, jak hrál. - To jsme my dva s Čuňasem, to už nás vystěhovávali, takže se tam doplazil trambus, o tom budeš číst, a tady nás někdo vyfotil, jak jsme nakládali věci. A tadyhle je ten trambus, co jsme naložili těma věcma, a je to jako PF Nová Víska, jak končí. My jsme byli poslední dva, co jsme ten barák opouštěli. Mezitím, protože se to najednou nezvládlo, byla tam halda dalších věcí, tak pak jezdili hasiči a přijeli i kluci, pomáhali nakládat, abychom to už měli z krku. - Tohle je z tý fary v Rejšicích, já jsem v tý čepici, to je můj pes, irský vlkodav, a to je můj kámoš, on byl zavřenej, já ne. - Tohle je Blažkov, v těch jižních Čechách, jak jsem bydlel, taková polosamota, okolní baráky nejsou vidět. - A tady jsem k tomu ještě přiložil fotku, jak sedím na svým prvním koni. A tahleta velká je taky z Rejšic, když k nám přijel někdo na návštěvu, tak jsme seděli pod lípou u toho stolu. Tak to jsou takový fotky, který mají nějakou hodnotu a vážou se na to, o čem bude řeč.“

„Když jsem si ve spise StB přečet, že mě pražští a mladoboleslavští estébáci podezírali z toho, jak tam předávám v lese nějaký pytle, furt mně to vrtalo v hlavě. Krucifix, když napsali pytle, tak to je konkrétum. A pak jsem zjistil, že jsem do toho lesa jezdil shrabovat listí, protože jsem neměl podestýlku pod ovce a nechtělo se mi ji kupovat od jezeďáků. Já jsem měl tehdy 1202, vozil jsem si to listí domů a oni z toho udělali, že předávám něco v pytlích. Já koukal jako blázen.“

„Pak přišla domovní prohlídka, které jsem byl svědkem i aktérem. To už se ti kluci chtěli vystěhovat: Skalák, Černegové a ještě někdo. StB je pozvala a chtěla boudu vyvlastnit z takzvaných obranných důvodů. Kluci měli dostat náhradní byty v Chomutově, ale pozvání byla jen záminka, protože v tu dobu udělala StB velký zátah – domovní prohlídku. Já osobně jsem zrovna porcoval králíka, když přijela. Měl jsem ještě ruce od krve a první jsem popadl kroniku, byla skoro tak velká jako Ďáblova bible, a běžel jsem ji na hůru schovat pod haldu matrací. Jako jediného mě vzali a odvezli do Chomutova na výslech, zatímco na boudě mezitím všechno prošmejdili.“

„Skončila tím, že byla vyvlastněna. Pokusili jsme se tedy koupit nový barák u Domažlic, z toho však taky bohužel z různých důvodů sešlo. Skalákovi třeba vyhrožovali, že mu může přejet dceru auto, nebo něco takového říkal, takže to byl takový menší okruh: Čuňas, já, Šimako se Silvou a ještě někdo. Furt jsme tam ještě byli, ale už přestávali dojíždět lidi, protože se nic nekonalo.“

„Když jsem bydlel už v Praze, tak ten estébák, co mě měl v pásu, si o mně vyžádal ze severních Čech zprávu a tam je napsáno, že já a moje tehdejší žena jsme unikli stíhání kvůli špatné spolupráci krajových estébáckých složek. To, že jsem byl redaktorem, tam napsali, protože to věděli od toho práskače. Já mu půjčoval Vokno a tak dále, neříkal jsem mu všechno, pochopitelně, ale měli jsme to uskladněné u něj ve sklepě.“

„No a oni najednou ty estébáci, ta sledovačka – to je IV. správa StB – k vlastní hrůze zjistili, že jsem byl celý odpoledne pryč! Že jsem to vlastně já v tý helmě! Aby neměli průser, tak to retušovali, přímo v tý sledovačce je taková legrace, že nějakej člověk přijel a že jsem mu otevřel v červeným tričku, přitom jsem to byl já a otevřel jsem sám sobě. No ale potom na to ty Mostečáci kápli a začali sledovat, jaký mám číslo motorky, psali na dopravní inspektorát, protože jsem měl pražskou značku, měl jsem totiž trvalý bydliště v Praze. To je taková kuriózní situace, že Mostecko mě nechalo v klidu. Chtěli nás odhalit, hlavně nás chytit při výrobě časopisu, a byla klika, že tu sledovačku udělali den předtím, protože Čuňas se ženou odjeli ten den do Teplic. Dokonce je v tý sledovačce, že sledovali mladej vlasatej pár, ale časově to neharmonizuje, prostě to tam nějak nacpali, aby zalepili ten průšvih, že jsem jim unik…“

„Navštívili jsme Leninovo muzeum. Nevím teda proč. To byly místnosti povlečený rudým suknem, co tam bylo za exponáty, už si pochopitelně nepamatuju. Byli jsme tam tři nebo dokonce čtyři kluci, čtvrtá pátá třída, míň to nebylo a víc myslím taky ne. Na nás to prostě přišlo a my jsme se v tý Leninově síni vykadili, když to takhle řeknu... Věděli jsme, že by z toho moh bejt průser, i když jsme si z toho vlastně nic moc nedělali, ale byla v tom taková ta vzpoura proti světu dospělejch, teda proti tomu nesympatickýmu… Já si to teda takhle pojmenovávám. Bylo to darebáctví, to je logický, no jo, ale v těch kulisách! Zaprvý do nás furt ve škole hustili Lenina, takže jsme to největší myslitelský čelo takhle zhanobili... Ale dávat tomu nějakej politickej význam, to absolutně ne. To je, myslím, takový moje vybavení... Já ve škole zlobil. Dokonce tak, že škola chtěla po mý mámě, aby mě dala na pozorování do nějakýho ústavu v Praze, kde byl psychiatrem profesor Mysliveček. Jak to probíhalo konkrétně, už nevim, prostě jsem tam byl asi tejden. No a matka si mě pak šla vyzvednout a pochopitelně chtěla vědět, jestli nejsem máklej. A tenhle profesor Mysliveček jí řekl: ‚No víte, matko, ten váš syn je normální, je trošku…‘ Jak se těm dětem dneska říká? Hyperaktivní. A že by tam spíš měli jít na pozorování učitelé, který mě vyslali z tý školy. Zkrátka, byl jsem vždycky na straně těch, nepoužiju ten havlovskej termín bezmocnejch, ale těch, co si nenechají nic líbit. Prostě se stavět za věci, který považuju za dobrý, a že jsem přitom měl i různý úlety... no co s tim dneska, ve dvaasedmdesáti letech?“

„Já jsem možná jeden z mála, možná je nás víc, ale o nikom jiným nevím, kterej si nestěžoval, že byl topičem. Přišel jsem na to, že je to vynikající zaměstnání – volnej čas, můžeš tam číst, kotle samy topěj, když je naložíš. Sice je to špinavá práce nebo manuální, ale já jsem se tomu nikdy nevyhýbal, já se vždycky živil manuálně. Ale hlavně to volno! A v tý Axe to bylo tutový – v létě jsme dělali celej týden a pak se střídali. V létě se v noci netopilo, to se topilo jen na vodu, tak se to dalo vydržet a měl jsem měsíc volno, takže jsem se mohl realizovat na tý faře – dělat sena... Byla tam půlhektarová louka za kostelem, ale to mi nestačilo, protože jsem měl takovejch dvacet ovcí, takže jsem musel sekat i příkopy, dneska už na to každej kašle. A v zimě už se nedalo takhle celej tejden vydržet, to jsme dělali dva dny a tejden volno, protože tam byly tři velký kotle, to se muselo našťouchat, ale vydržely osm hodin hořet. Ale muselo se topit i v noci, myslím, že se ty kotle pochopitelně přivřely. Takže jsem jezdil do práce tejden přes léto a pak jsem měl měsíc volno. A lidi koukali jak blázni, StB taky, ale nechali mě v tu dobu bejt.“

„Hlavní náplní Vokna bylo, tedy toho prvního období Vokna, který trvalo do šestýho čísla… Šestý číslo už se nerealizovalo, protože byl velikánskej zátah a odnesla to řada lidí, hlavně František Stárek, potom Magor, ten seděl prakticky za mě, protože s tím prvním obdobím neměl nic společnýho, akorát tam měl otištěný dva články, a pak dva kluci – Milan Frič a Martin nebo Michal Hýbek – byl kameramanem Český televize po roce 1989. Chtěli jsme zmapovat umělecký oblasti a tomu odpovídala i obálka. V podstatě to byl symbol okna a každej jednotlivej díl byl jinak zaměřenej – například ve dvojce výtvarnictví, tam byla fotka malířskýho stojanu. Pak byla trojka věnovaná literatuře, takže tam byla hromada psacích strojů, čtyřka, to už nevím přesně, pětka byla, myslím, moderní umění a jednička byla věnovaná hudbě. My jsme se právě s Fandou dohodli, že to takhle zmapujeme, protože ten androš byl hlavně orientovanej na muziku, ale těch oblastí bylo víc, takže to underground přerůstalo. Proto jsem přepisoval ty verše a pak jsem je recitoval, třeba Diviše a možná i někoho jinýho, aby se těm lidem trošku rozšířil obzor. To byla osvětová náplň toho časopisu, osvětová tedy v uvozovkách, ne ve smyslu, že bychom byli nějací pedagogové, to vůbec ne, prostě byl to živej časopis. Nakonec i v úvodníku druhýho čísla jsme napsali, že jim nalejeme do kebulí něco jinýho, když to takhle řeknu…“

„Petr Placák napsal Fízla, tak já jsem napsal Práskače. Říkal jsem si, že to nebudu psát úplně vážně, protože fakticky je to jasný. Proto jsem zvolil i ten název, vypůjčil jsem si ho od Jaroslava Haška, kde jsem místo vojáka dodal práskače, protože těch práskačů byla okolo mě celou tu dobu halda, tak kolik jich bylo okolo osobností kolem Charty, což se ví. Faktem je, že jsem to pojal trochu humorně, no humorně, sarkasticky, jízlivý poznámky, ale ne nějaký óbr primitivní antikomunismus. Dělám si z těch esébáků do určitý míry srandu, protože jsem si řek, že po dvaceti letech nebudu hrrr, a ten titul tomu odpovídá. Vydaný to nebylo a je otázka, jestli by ten vydavatel neměl třeba i ztrátu, protože by zájem tolik nebyl. Kdyby se o tom psalo v novinách, tak by byl, ale já jsem žádnou reklamu, marketing, jak se dneska říká, nedělal.“

„Skončilo tak, že byl velikej zátah, ne celorepublikovej, nebylo to na Slovensku, ale byly to severní Čechy, Středočeskej kraj, Praha, pochopitelně, západní Čechy atd. Chtěli ho prostě zničit. Já měl třeba tři domovní prohlídky. Jenže už jsem byl poučenej a nic jsem si doma nenechával. Měl jsem to vždycky schovaný, abych o ty svý osobní věci nepřišel. K tomu asi dojdeme, jak jsem si myslel, jak to mám všechno v richtiku, a pak jsme měli archiv schovanej u agenta StB. Takže byl zatčenej Franta Stárek, Martin Jirous-Magor a tyhle ty dva kluci a až dlouho potom jsem se dozvěděl, že Šimako – muž Silvestry z Osvračína, ale toho pustili, byl kratší dobu ve vazbě, ale nebyl odsouzenej. Bohužel, tím pádem skončilo první období Vokna.“

„Já jsem žil svůj život. Já jsem neměl pocit nějakýho omezení. Protože jsem byl orientovanej z dětství, z toho Slovenska, hlavně na tu přírodu. Jezdil jsem s koňma v Krkonoších na horskejch boudách, v lese jsem dělal, napsal jsem básnickou sbírku o životě na samotě v Krušných horách, ta mi vyšla na začátku sedmdesátých let, schválil mi to národní umělec Florian. Pochopitelně jsem byl nabroušenej na ten systém, ale mě přímo nějak neomezoval a já jsem se ani vyloženě neangažoval. Ani nebylo kde...“