Ludmila Kotálová

* 1923

  • „Atmosféra pochodu byla celkem revoluční. Věřilo se, že tohle Beneš nemůže připustit. Já už si to přesně nepamatuju. Šli jsme nějak přes Strahov až na náměstí před Hradem a tam byly policejní zátarasy a tam se to rozprchlo. Já jsem utekla na ty dámský záchodky a potom jsem šla na Klárov. Tam jsem potom slyšela, že čelo průvodu šlo až na Hrad, ale že Beneš už přijal demisi vlády. A pak už to všechno nějak zaniklo mezi dalšími událostmi. Ono to bylo celý takový podivný. Pak do toho přišla smrt Jana Masaryka. Pak tady bylo takový interregnum, kdy nikdo nevěděl, co má dělat nebo co bude. Speciálně to, že zůstal Masaryk ve vládě, bylo chápáno velmi špatně. Pro lidi to znamenalo, že tu vládu akceptuje. Nevědělo se, co s tím. Já třeba nevěděla, co si mám myslet.“

  • „Pamatuju si na Ransdorfa, předsedu Všerodu. Já jsem taky chodila na všerodské taneční čaje, to bývalo ve Slovanském domě. A tam se obvykle také hodně mluvilo. Něco se odtancovalo a zbytek se debatovalo. Komunističtí studenti chtěli především ovládnout vysokoškolský studentský svaz a tam nad tím debatovali. Byli to, myslím, velmi dobří debatéři. A navíc dobře využívali stavu vysokoškolského života. Tehdy nebyly koleje, skripta, studijních pomůcek bylo jen minimum.“

  • „My jsme chtěli něco jako vylepšenou první republiku. My jsme si byli vědomi, že republika neřešila sociální poměry. Neuvědomovali si ale, že to ani dělat nemohla. Po válce se říkalo, že se to musí udělat nějak jinak, líp, a že se musí něco udělat s celou ekonomikou. Ale to neměl být komunismus, o tom se vůbec nemluvilo. Třeba jsem slyšela chlapce z podnikatelských rodin mluvit o tom, že vědí, že se bude znárodňovat. Věděli jsme, že se to celé bude muset nějak řešit, ale nikdo vůbec nemyslel, že se najednou 28. října znárodní. To nikdo nevěděl!“

  • „My jsme byly nafoukané na to, že jsme první dívčí gymnázium ve střední Evropě. To byla naše pýcha. Bylo to i skvěle pedagogicky obsazované gymnázium. Co všechno jsem se dozvěděla! Co mi ve škole dali! To je téměř neuvěřitelný. Kantoři byli skvělí. Když jsme měli sjezd, tak tam hovořil jeden z prvních porevolučních ministrů školství Petr Vopěnka a ten nám řekl: ‚Takové gymnázium znovu vytvořit, to bude trvat hodně dlouho. Byl to produkt určité kultury a české vzdělanosti. Vytvořit ho dnes znovu a dát těm frekventantům to stejné postavení do života, není jen tak.‘“

  • „V roce 1946 jsem byla na výstavě v Mánesu a tam bylo sovětské umění – malba. Ve velké síni byl obraz – půlka Stalina, půlka nějakého jiného potentáta sovětskýho a potom děti, které jim nesou květy. To bylo tak blbý, že se na to nedalo dívat. Víte, pro nás, kteří jsme znali Šímu, Muziku nebo Špálu, i když toho jsme pokládali za kýč, a pak jsem viděla tohle! To bylo strašný! Socialistický realismus! To bylo úděsný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Datum ani místo natáčení mi není známo, 01.10.2007

    (audio)
    délka: 03:23:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po válce se říkalo, že se to musí udělat nějak jinak, líp, ale o komunismu se vůbec nemluvilo

Ludmila Kotálová
Ludmila Kotálová
zdroj: Pamět národa - Archiv

Ludmila Kotálová, rozená Balloušová, se narodila 16. září 1923. Vystudovala dívčí gymnázium Minerva, maturovala roku 1942. V roce 1946 nastoupila na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Účastnila se studentského pochodu na Hrad v roce 1948. Po politických prověrkách v roce 1948 byla společně se svým přítelem Pavlem Kotálem ze školy vyloučena. Dále se ale stýkali s přáteli ze studií. Na jedné schůzce Pavla Kotála oslovil dr. Vlastimil Chalupa, bývalý vysoký funkcionář národně socialistické strany, ale také agent StB s krycím jménem major Král, který budoval protikomunistickou platformu. Založil Stranu práce, v níž se snažil sdružit antibolševické proudy v Československu. Pod záštitou této strany vycházel časopis Plamen, do jehož distribuce se Pavel Kotál a Ludmila Balloušová zapojili. Koncem léta 1949 byla celá skupina zatčena. Ludmila byla odsouzena za velezradu a špionáž k odnětí svobody na 20 let. Trest si odpykávala ve věznicích na Pankráci, v Hostinném a v Pardubicích. Ludmila Balloušová patřila mezi 12 politických vězeňkyň z pardubického izolovaného oddělení, tzv. Hradu, které v roce 1953 napsaly dopisy generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, ve kterých upozorňovaly na porušování Charty OSN o lidských právech v československých věznicích a na obecné porušování Charty komunistickým režimem. Propuštěna byla koncem roku 1960 během mimořádné všeobecné amnestie, z vězení se o několik let později dostal s podlomeným zdravím také Pavel Kotál. Ludmila Kotálová byla zproštěna viny v roce 1968, Pavel Kotál se verdiktu soudu nedožil.