Ludmila Kotálová

„V roce 1946 jsem byla na výstavě v Mánesu a tam bylo sovětské umění – malba. Ve velké síni byl obraz – půlka Stalina, půlka nějakého jiného potentáta sovětskýho a potom děti, které jim nesou květy. To bylo tak blbý, že se na to nedalo dívat. Víte, pro nás, kteří jsme znali Šímu, Muziku nebo Špálu, i když toho jsme pokládali za kýč, a pak jsem viděla tohle! To bylo strašný! Socialistický realismus! To bylo úděsný.“

„Pamatuju si na Ransdorfa, předsedu Všerodu. Já jsem taky chodila na všerodské taneční čaje, to bývalo ve Slovanském domě. A tam se obvykle také hodně mluvilo. Něco se odtancovalo a zbytek se debatovalo. Komunističtí studenti chtěli především ovládnout vysokoškolský studentský svaz a tam nad tím debatovali. Byli to, myslím, velmi dobří debatéři. A navíc dobře využívali stavu vysokoškolského života. Tehdy nebyly koleje, skripta, studijních pomůcek bylo jen minimum.“

„My jsme chtěli něco jako vylepšenou první republiku. My jsme si byli vědomi, že republika neřešila sociální poměry. Neuvědomovali si ale, že to ani dělat nemohla. Po válce se říkalo, že se to musí udělat nějak jinak, líp, a že se musí něco udělat s celou ekonomikou. Ale to neměl být komunismus, o tom se vůbec nemluvilo. Třeba jsem slyšela chlapce z podnikatelských rodin mluvit o tom, že vědí, že se bude znárodňovat. Věděli jsme, že se to celé bude muset nějak řešit, ale nikdo vůbec nemyslel, že se najednou 28. října znárodní. To nikdo nevěděl!“

„My jsme byly nafoukané na to, že jsme první dívčí gymnázium ve střední Evropě. To byla naše pýcha. Bylo to i skvěle pedagogicky obsazované gymnázium. Co všechno jsem se dozvěděla! Co mi ve škole dali! To je téměř neuvěřitelný. Kantoři byli skvělí. Když jsme měli sjezd, tak tam hovořil jeden z prvních porevolučních ministrů školství Petr Vopěnka a ten nám řekl: ‚Takové gymnázium znovu vytvořit, to bude trvat hodně dlouho. Byl to produkt určité kultury a české vzdělanosti. Vytvořit ho dnes znovu a dát těm frekventantům to stejné postavení do života, není jen tak.‘“