Po válce se říkalo, že se to musí udělat nějak jinak, líp, ale o komunismu se vůbec nemluvilo
Ludmila Kotálová, rozená Balloušová, se narodila 16. září 1923. Vystudovala dívčí gymnázium Minerva, maturovala roku 1942. V roce 1946 nastoupila na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Účastnila se studentského pochodu na Hrad v roce 1948. Po politických prověrkách v roce 1948 byla společně se svým přítelem Pavlem Kotálem ze školy vyloučena. Dále se ale stýkali s přáteli ze studií. Na jedné schůzce Pavla Kotála oslovil dr. Vlastimil Chalupa, bývalý vysoký funkcionář národně socialistické strany, ale také agent StB s krycím jménem major Král, který budoval protikomunistickou platformu. Založil Stranu práce, v níž se snažil sdružit antibolševické proudy v Československu. Pod záštitou této strany vycházel časopis Plamen, do jehož distribuce se Pavel Kotál a Ludmila Balloušová zapojili. Koncem léta 1949 byla celá skupina zatčena. Ludmila byla odsouzena za velezradu a špionáž k odnětí svobody na 20 let. Trest si odpykávala ve věznicích na Pankráci, v Hostinném a v Pardubicích. Ludmila Balloušová patřila mezi 12 politických vězeňkyň z pardubického izolovaného oddělení, tzv. Hradu, které v roce 1953 napsaly dopisy generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, ve kterých upozorňovaly na porušování Charty OSN o lidských právech v československých věznicích a na obecné porušování Charty komunistickým režimem. Propuštěna byla koncem roku 1960 během mimořádné všeobecné amnestie, z vězení se o několik let později dostal s podlomeným zdravím také Pavel Kotál. Ludmila Kotálová byla zproštěna viny v roce 1968, Pavel Kotál se verdiktu soudu nedožil.