Hanuš Kotek

„Atmosféra byla strašná. Ta atmosféra byla taková, že jsem se zhrozil, ti lidi byli tak zlí na sebe, tak závistiví, že já jsem nevycházel z údivu. My, když jsme přijížděli, my jsme měli ty pytle vojenský, tam jsme měli plno amerických cigaret, my jsme to rozházeli mezi lidi, aby si zakouřili. Potom, když jsme něco chtěli, tu nejmenší maličkost, tak bez cigarety nic. No tak to jsem byl velmi zklamanej.“

„Jelikož můj otec byl zastáncem, kolik jazyků ovládáš, tolikrát jsi člověkem, tak jsem chodil do německých škol, mám německý vzdělání. Vyrůstal jsem mezi Němci prakticky jako Němec. Vůbec mně nedocházelo, že jsem něco jinýho, prostě jsem mezi nima žil a žilo se nám dobře. Můžu říct, že celkem dobře, žádný zvláštní nenávisti nebyly tenkrát. Samozřejmě byly ty různý národnostní spory, a to asi v každý takový společnosti bývá, ale v podstatě to všechno probíhalo v klidu a v pohodě. Až potom, když ti henleinovci začali zakládat ty svý organizace, tak se to všecko postavilo na hlavu.“

„Zavedli každýho zvlášť do místnosti a teď nás začali vyslýchat, jako že co hledáme, a dlaczego pani niebronili, to nám pořád vytýkali, proč jsme se nebránili. Já jsem povídal, niebronili, niebronili, protože nás prodali tovaryszi Angličani. Oni jako že jsme se měli bronit. Já jsem povídal, počkejte, až vy se budete bronit, na vás to přijde taky. Potom najednou řekli, jestli máme 50 zlotých. Já jsem povídal: ,Ani náhodou, kde bysme je vzali.‘ – ,Tak jste ochotný jít pěšky?‘ – ,Proč ne? Kam?‘ – ,Do vězení!‘ – ,No dobře, tak půjdeme pěšky.‘ Já jsem doufal, že nás někdo z těch známých kluků možná uvidí, ale neuviděl. Tak já jsem napsal ještě při tom policejním výslechu takovou zprávu, takový telegram tý snoubence mýho kamaráda, která byla už v Londýně, že je zle. To jsem napsal. Já jsem měl pět dolarů, ty jsem držel pod jazykem. To jsem hodil potom v jedný tý trafice, to jsem ukecal toho, co nás vedl pod bodákem, tomu vojákovi, že aby nás pustil cigaretu si koupit, tak nás pustil, já jsem to tam hodil tý trafikářce, aby to... Ona to pochopila, poslala skutečně ten telegram. Těch pět dolarů jsem jí tam vypliv’. Ona to poslala, nějaký účinek to mělo. Ty nás vedli do vězení, tam nás zavřeli. Tam hodně lidí se z toho vězení už nevrátilo, protože je lifrovali do Gdaňska a to bylo Německo už a ty lidi tam zmizeli a nikdo o nich neslyšel. My jsme měli štěstí, že jsme nezmizeli. Šli jsme k soudu. To víte, to bylo rodeo, já jsem tam dělal psí kusy, protože ve dvaceti ten člověk jako má plno humoru a plno síly, je drzý jak štěnice. Já jsem hubu měl velkou, tak jsme potom se dostali k soudu. Já jsem polsky dobře nerozuměl, teď nám pořád něco říkali a já nevěděl, co vlastně chtěj. Za tím soudcem stál pán v taláru, ten se na mě přátelsky usmíval, vždycky mně ukazoval, buďto kejval hlavou nebo ukazoval, že mám říct ne. Já jsem podle toho vypovídal, já jsem ani nevěděl, o co jde. Nakonec nás osvobodili, ale s tím, že budeme nuceně ubytováni u velitele Orlowa, to bylo takový městečko u Gdyně, takový malý, to už byly hranice. Tam jsme potom byli a postupně se to všechno vyjasnilo a dostali jsme se poslední lodí do Londýna, přímo do Londýna nás ta loď odvezla.“

„To bylo velkolepý, já jsem nevycházel z údivu jednak nad tou disciplínou těch zúčastněných a nad tou přesností tý synchronizace, to není žádná sranda, tolik plavidel pustit do moře, všechno aby to synchronizovalo, aby to včas přistálo. My jsme měli takovou tu přistávací bárku, na tu jsem najel. Já jsem měl obrněnej vůz, kterej vážil sedm tun bez lidí, a ten byl tak dlouhej, že když jsem seděl uvnitř, tak jsem neviděl ten předek, já jsem neviděl, kam jedu. Když jsem sjížděl dolů, tak jsem neviděl, ty prkna, to nejsou prkna... ty laťky, na který najíždíte, tak jsem to naslepo zkusil, sjel jsem to úspěšně. První mrtvý jsme měli asi za deset minut, to byly motospojky. Ty kluci se zabíjeli jako mouchy. My jsme to celkem prodělali dobře. Pak jsme přistáli na tom beachheadu, tam bylo strašně moc mrtvejch.“