Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdenka Kotková (* 1942)

• narozena 18. září 1942 v Brně

• rodiče Zdenka a Jan Stehlíkovi, oba právníci, po roce 1948 nemohli vykonávat svou profesi

• při maturitní zkoušce na gymnáziu měla propadnout z matematiky

• maturovala na střední škole stavební

• pracovala jako hlavní geodet v Jeseníku

• dálkově studovala na ČVUT v Praze, fakulta stavební, obor geodezie a kartografie

• v roce 1969 promovala

• v lednu 1973 svatba se Stanislavem Kotkem

• v osmdesátých letech pracovala v pionýrské organizaci

• během sametové revoluce se účastnila demonstrací v Praze a zapojila se do obnovy Junáka

• od roku 1990 čtyři roky tajemnicí Městského úřadu Boskovice

Během okupace v roce 1968 se dlouho domlouvala se sovětským důstojníkem, aby mohla odvézt pracovní materiály z budovy Svazarmu na brněnském letišti. „Nakonec mě pustil, že si to můžu odvézt. Když jsem viděla tank nebo obrněnec, tak jsem sjela na kraj nebo do příkopy a třásla se hrůzou.“

Rodiče a první vzpomínky

Zdenka Kotková se narodila v Brně 18. září 1942 jako první ze čtyř dětí rodičům Zdence a Janu Stehlíkovým. Oba rodiče vystudovali práva, maminka měla i konzervatoř na klavír, tatínek několik semestrů techniky, ale většinu života své profese nemohli vykonávat. Konec války pamětnice prožívala v Brně jako tříletá a pamatuje si jen krátké momenty z náletů na Brno: „Tatínek s maminkou se objímali, mě posadili na nějakou bednu a já jsem se tam cítila šíleně opuštěná.“

JUDr. Jan Stehlík dostal po válce místo v továrně na zpracování kůží Antonín Jelínek a syn ve Velkém Meziříčí. Tatínka si lidé velice vážili a jako právník měl dobré postavení. Maminka byla v domácnosti, rodina se rozrostla postupně o další děti a žila spokojený život. Po nejstarší Zdence se narodil Jan (1946), Hanka (1948) a Petr (1953). Jan Stehlík byl architekt a v roce 1995 se nešťastně utopil v Alpách, kde byl se skauty na expedici.

Z respektovaného právníka dělník

Přišel rok 1948, únor, komunistický převrat, továrna byla znárodněna a majitel Antonín Jelínek se nevrátil z Jižní Ameriky a zůstal v emigraci. Manželé Stehlíkovi nový režim nevítali, a proto nemohli dlouhou dobu pracovat ve své profesi. Jan Stehlík nakonec dostal práci nekvalifikovaného dělníka ve stejné továrně, kde byl dříve respektovaným právníkem. Podle vyprávění dával tajně doma právnické rady lidem, kteří potřebovali pomoc. „K večeru přišli k nám, tatínek se s nimi zavřel, my jsme tam nesměli. Tatínek si za to nebyl ochoten vzít peníze, a tak nám nosili různá jídla,“ dodává pamětnice.

Rodiče dětem často opakovali, že o čem se mluví doma, o tom se nesmí mluvit jinde. Po roce 1953 a měnové reformě se situace rodiny ještě zhoršila, a proto začala maminka učit klavír a němčinu, ale jen jako zájmový kroužek, protože jako učitelku by ji nikdo nezaměstnal. Přitěžující okolností rodině byla také jejich pravidelná účast na bohoslužbách v katolickém kostele. Pamětnice vzpomíná, jak jednou museli rodiče kvůli bratrovi k řediteli školy, kde se dozvěděli, že syn řekl učitelce něco ve smyslu, že nemůže vědět, jestli je Bůh v kostele, když tam sama nechodí.

Silným zážitkem pro tehdy desetiletou holku byl živý sen, který se nakonec stal skutečností a pamětnice jej popisuje: „Měla jsem sen, že hoří fabrika v sušárně, tak když jsem asi za půl roku uviděla na vlastní oči ten požár, tak se mně to ještě dodneška občas vrací ve snech, to byl pro mě šok jak hrom. Bylo to v polední přestávce, tak tam naštěstí nikdo nebyl.“

Učitel dostal úkol od KSČ, aby neodmaturovala

Pro tatínka bylo záhadou, jak se pamětnice po absolvování obecné a měšťanské školy dostala z takové rodiny na gymnázium. Komplikace ale přišla při závěrečné maturitní zkoušce z matematiky, která byla jejím oblíbeným předmětem. „Trápil mě přes půl hodiny, ale já jsem byla matikář odjakživa. Nakonec se ozval předseda komise, že už jsou s časem ve skluzu, že toto je jasná jednička, no, nakonec jsem dostala trojku.“ Teprve po několika letech si zkoušející profesor, bývalý předseda místní KSČ, zavolal maminku ke smrtelné posteli a přiznal, že to dostal za úkol od KSČ, aby její dcera neodmaturovala, že ho to tíží na duši a nemůže umřít, dokud se neomluví.

Úspěšně složená maturita neznamenala podat si přihlášku na vysokou školu. Původně chtěla pamětnice vystudovat lékařskou fakultu, ale to s jejím kádrovým posudkem nepřipadalo vůbec v úvahu. Nakonec studovala ještě Střední průmyslovou školu stavební v Brně, obor geodezie, a po druhé maturitě začala pracovat v Jeseníku jako hlavní geodet. Věděla, že má předpoklady studovat vysokou školu, ovšem přestože udělala úspěšně příjímací zkoušky, dostala vyrozumění, že není přijata z důvodu nadbytku studentů. Nevzdala se a následující rok se za pomoci známých v oboru pokusila znovu, byla přijata a podařilo se jí dálkově vystudovat ČVUT v Praze, fakultu stavební, obor geodezie a kartografie.

Během studií se přestěhovala zpět do Brna do podnájmu a později pracovala v Jihlavě, kde vedla svou měřičskou skupinu na geodezii.

Okupace zblízka

V noci z 20. na 21. srpna 1968 potřebovala pamětnice něco dokončit do práce, byla celou noc vzhůru a svoje pocity z okupace Československa popisuje těmito slovy: „Dodělávala jsem tu práci a slyšela jsem lítat letadla, to bylo šílený, to letělo snad pět těch těžkých antonovů – a ten zvuk, to bylo hrozný. Šla jsem si pustit rádio a ze začátku mlčelo, protože v noci se nevysílalo, ale tak kolem čtvrté začali hlásit, že Praha už je obsazená.“

Bydlela a pracovala v Jihlavě, ale v Brně měl podnik externí pracoviště a na letišti v budově Svazarmu kanceláře, různé přístroje a garáž. Bylo zapotřebí všechno co nejdříve vyzvednout a odvézt do Jihlavy. Pamětnice popisuje vyčerpávající vyjednávání se sovětským vojákem a strastiplnou cestu autem z Brna do Jihlavy: „Rychle jsem jela do Brna, abych to všechno vyprázdnila, měli jsme tam různé přístroje, materiál. Ještě jsem zaběhla dovnitř, všechno nachystala, ale už jsem se nedostala ven z té budovy. Venku stál důstojník se samopalem a mluvil jenom rusky. Snad dvě hodiny jsme spolu mluvili, to bylo šílený, já jsem byla zpocená hrůzou. Nakonec mě pustil, že si to můžu odvézt. Když jsem viděla tank nebo obrněnec, tak jsem sjela na kraj nebo do příkopy a třásla se hrůzou.“

Později se dozvěděla, že jednu známou někde u Chotěboře tank přejel v autě i se dvěma dětmi. Popisuje výraz v očích vojáků, jak byli vystrašení a po sebemenším náznaku nějakého zvuku hned natahovali zbraně.

Vzpomíná také na akci s názvem „Každý občan nejméně jeden gram zlata na zlatý poklad republiky“. Tehdy lidé posílali do Státní banky prstýnky, řetízky a další zlaté předměty a do prosince roku 1968 se takovým způsobem sesbíralo přes 78 kg zlata od téměř deseti tisíc dárců.

V oboru, ve kterém pracovala, byli většinou odborníci, a proto i po roce 1970 a nástupu „normalizace“ neprobíhaly velké prověrky a pamatuje si pouze jediný případ kolegy z obchodního oddělení, který musel odejít kvůli svému politickému přesvědčení.

Během pracovních seminářů v Příbrami se seznámila s inženýrem Stanislavem Kotkem a v roce 1973 se vzali. Narodily se jim tři děti, syn Petr (1970) a dvojčata Blanka a Vladan (1975), ten bohužel při komplikovaném porodu zemřel.

Manžel politickým vězněm i agentem

Manžel pocházel z rodiny Bosáků, kteří v Komni na Uherskohradišťsku vlastnili mlýn a obchodní dům, ale po roce 1948 o všechno přišli. Stanislav Kotek byl v roce 1952 odsouzen jako mladistvý za velezradu na dva roky nepodmíněně, k pěti tisícům peněžité pokuty, ke ztrátě práv a propadnutí majetku. Po válce totiž skautoval a v roce 1949 byl jeho skautský vedoucí Jiří Křivánek, nasazený agent CIA, odsouzen za velezradu a špionáž k 15 letům odnětí svobody. Trest si odpykával v Jáchymově a za pomoci strážců se mu podařilo uprchnout. Oslovil Stanislava Kotka, kterého znal ze skautu, a ten ho ukryl v Uherském Brodě na zahradě rodičů ve sklepě besídky (altánek). Domluvil uprchlíkovi setkání s bratrem Mirko Křivánkem a dalšími osobami, nosil mu jídlo, ošacení, obstaral i pistoli, falešný průkaz ČSM (Československý svaz mládeže) a půl roku se o něho staral.

Podle pamětnice se měl u Kotků ukrývat i teolog Bohumil Hrubý, kterému se podařilo uprchnout a rodina Kotkova od něho údajně dostala děkovný vzkaz přes pozdějšího Tomáše kardinála Špidlíka SJ. Ve spisu z ABS (Archiv bezpečnostních složek) se o uprchlém Bohumilu Hrubém nic nepíše.

Po prozrazení byly zatčeny celkem tři osoby a Stanislav Kotek, protože v době činu byl nezletilý, dostal dva roky nepodmíněně. Spolu s podrobným spisem o této činnosti se v ABS dochoval i spis reg. č. 14392 a arch. č. 12973 z roku 1972, kde je Stanislav Kotek vedený jako agent StB, později důvěrník s krycím jménem „Jančařík“. Další svazky z roku 1954 s krycím jménem „Stanislav“ a „Václav“ se nedochovaly. Ze spisu vyplývá, že ho získali ke spolupráci už v době, kdy si odpykával svůj dvouletý trest za velezradu. V srpnu 1952 byl odsouzen, v lednu 1953 získán ke spolupráci a v červnu 1953 podmínečně propuštěn z výkonu trestu. Jeho činnost pokračovala s několika přestávkami až do roku 1980, kdy s ním byla spolupráce ze strany StB ukončena.

V průběhu základní vojenské služby si dokončil maturitu, později vystudoval i Vysokou školu báňskou a pracoval v geologickém průzkumu v Příbrami a v Liberci na geologickém oddělení. Tady je citace ze spisu: „Jeho pracovní zařazení mu umožňuje poměrně široký styk s osobami, které se jeví jako zajímavé po stránce StB, ať už se jedná o bývalé pravičáky vyloučené z KSČ, tak osoby, které nastoupily na závod z jiných krajů a okresů, ať již z jakýchkoliv důvodů.“

Ve spisu se také na jedné straně píše, že byl členem KSČ už od roku 1952, ale na jiném místě je záznam, že za velmi dobrý výkon ve funkci byl přijat za člena KSČ v roce 1976. Sama pamětnice o jeho spolupráci nevěděla a k tomuto zjištění dodává: „To zavření vymazal z paměti, nikdy o tom nechtěl mluvit a nevěřím, že by s nimi opravdu spolupracoval chlap, který chodí do kostela. Věřím ale, že když ho pouštěli, tak jim něco slíbil, a to je možná jeden z důvodů, proč o tom nechtěl nikdy mluvit, že se za to styděl, protože když člověk dospěje, je to o něčem jiném.“

K jeho členství v KSČ poznamenala, že podle ní vstoupil do KSČ na jaře v roce 1968, a když chtěl během normalizace vystoupit, tak mu to v práci nedoporučili. Stanislav Kotek zemřel v roce 1999.

Od vlčete přes Pionýr zpět ke Skautu

Už po válce se pamětnice stala díky tatínkovi členkou tehdejšího Junáka, ale protože nebyl ve Velkém Meziříčí dívčí oddíl, byla zařazena mezi vlčata (chlapci do 12 let). Když se manželé Kotkovi v roce 1980 přestěhovali do Boskovic, jejich dcera Blanka chodila do Pionýra. Pamětnice měla strach o její zdraví, měla pocit, že se dětem vedoucí dostatečně nevěnují, a tak se sama aktivně zapojila do vedení skupiny.

Tehdy vedl Pionýr v Boskovicích bývalý skaut Vladimír Farský a náplň schůzek a táborů se podle pamětnice podobala skautskému vedení. Koncem osmdesátých let se jí podařilo získat louku a kousek lesa v Uhřínově u Velkého Meziříčí, kam pionýři jezdí na tábory dodnes. Po roce 1989 se ihned zapojila do obnovy skautské organizace a pionýrskou skupinu opustila.

Během života se mnohokrát stěhovala – buď sama, nebo později i s rodinou, většinou kvůli práci. Jako odborník geodet a matematik pracovala v podnicích na různých pozicích a připravila odbornou publikaci Pokyny o sesuvech půdy, kterou vydával za svou její nadřízený. V sedmdesátých letech také obsluhovala a programovala první počítače. 

Zahrádkářský sjezd a listopad 1989

Listopadové události v roce 1989 zastihly pamětnici na zahrádkářském sjezdu v Praze. Pracovala tehdy na MěNV (Městský Národní výbor) v Boskovicích a na částečný úvazek jako administrativní síla ve Svazu zahrádkářů. Mimo sjezdu se zúčastnila i některých z mnoha demonstrací v těch dnech v Praze na Václavském náměstí a události popisuje: „Na Václaváku byla demonstrace, byl tam Havel, Malý a další. Bylo špatné počasí, padal mokrý sníh a tam jsme slyšeli, že si lidi mezi sebou posílají tichou poštou, že jsou u Mníšku tanky nachystané a že se čeká, jestli ministr (ve skutečnosti náměstek ministra vnitra, pozn. ed.) Lorenc rozhodne, aby na nás vjely, nebo ne, no nakonec je nepustil.“

Během pobytu v Praze zahlédla na jednom domě na Národní třídě skautskou lilii. Ve sklepě toho domu se setkala s Antonínem Sumem a dvěma jeho spolupracovníky, kteří se právě domlouvali na obnovení činnosti Junáka. Antonín Sum byl právník, účastník domácího odboje za druhé světové války, osobní tajemník Jana Masaryka, politický vězeň v procesu s Miladou Horákovou, spisovatel a činovník Junáka. Od něho získala kontakty na další skauty z blanenského okresu a potom i z Boskovic, kde se hned zapojila do obnovení skautské činnosti, ve které pokračuje až do současnosti (rok 2021).

Nikdy do žádné strany nevstoupím

V období konce osmdesátých let, když pracovala na MNV, po ní její vedoucí požadovala vstup do KSČ, což pamětnice rezolutně odmítla se slovy: „Já nikdy do žádné strany nevstoupím.“ Po roce 1989 dostala nabídku od ČSL (Československá strana lidová), ale i tuto nabídku s díky odmítla. Nakonec kandidovala za lidovce jako nezávislý kandidát v prvních komunálních volbách v roce 1990 a čtyři roky pracovala jako tajemnice nově vzniklého městského úřadu.

Přestože měla hodně preferenčních hlasů, nabídku nejdříve odmítla, ale když přišel tehdejší předseda Lidové strany Antonín Krajíček večer k nim domů s prosbou, že jedině ona může pomoci k dohodě, vzal si slovo její tatínek a řekl: „Tys toho už pro ty Boskovice udělala tolik?“ „A já jako poslušná dcera jsem zalapala po dechu a mlčela. Krajíček se usmál, řekl děkuji a odešel,“ dodává pamětnice. V dalších letech se zapojila do činnosti skautského střediska v Boskovicích, vedla oddíl, zúčastňovala se táborů a učila matematiku a fyziku na nově vznikajícím Biskupském gymnáziu v Letovicích.

Zdenka Kotková má neustále spoustu energie, smysl pro humor, provozuje v Boskovicích malý obchod s oblečením, pomáhá jako administrativní síla skautům a zahrádkářům. Svoje vyprávění uzavírá slovy: „Buďte čestní a nechoďte hlavou proti zdi a hlavně tolerance, ta je zvlášť pro manželství nejvíc potřeba.“