Mgr. Radek Kotlaba

„Vstup do Pionýra si pamatuji přesně. Byla to školní akce, asi podobně jako spartakiáda. Naložili nás do autobusu a odvezli do Prahy. Pionýrský slib jsem skládal v Muzeu V. I. Lenina v Hybernské ulici. Uvázali nám šátky a složili jsme slib. Bral jsem to jako formalitu, kterou jsem tenkrát vnímal asi nejspíše jako příležitost k výletu do Prahy, nedával jsem tomu žádnou negativní ani pozitivní konotaci. Když jsme se vrátili do Boleslavi a vyložili nás z autobusu, nové šátky jsme si převázali přes pusu nebo přes oko a hráli jsme si v parku na piráty a kovboje. Někdo nás tam viděl a oznámil to do ředitelny. Dostali jsme tam strašný céres, že jsme znesvětili symbol pionýrské organizace a že nejsme hodni pionýrského šátku. Byla to moje taková první srážka, kdy jsem si začal uvědomovat, že ty věci asi nejsou jen hrou a nefungují tak spontánně. Kromě toho, že to byla veselá příhoda, tak to ve mně žádnou hlubší stopu nezanechalo. Ještě ho mám doma ve skříni.“

„Šli jsme po nábřeží a narazili na první kordon policistů, který to vlastně usměrňoval na to nábřeží a nenechal nás vstoupit do Starého Města. Najednou zastavila kolemjedoucí tramvaj a vystoupili lidé, kteří se přidali k průvodu. Docházelo nám postupně, že to není jenom hra nebo happening, že se asi začíná dít něco většího. Když jsme obcházeli Národní divadlo, pan Rösner a ještě další nám mávali, asi měli přestávku mezi představeními. Ten pochod po nábřeží vypadal mohutně a oslavně, skoro euforicky, neměl jsem z toho pocit, že to někdo organizuje, měl jsem výrazný pocit, že to je spontánní, že se spontánně přidávají lidé, kteří třeba vyšli z domů. Už z Vyšehradu to nabralo jiné obrátky, než které se očekávaly. ‚Jsme na špatném Hradě!‘ to bylo heslo u Máchova pomníku. My jsme se dostali do té skupiny, která byla stlačena na úrovni Mikulandské ulice. U Spálené ulice, kde to bylo uzavřeno, jsem nebyl. Pamatuji si velmi živě, že my jsme stáli na úrovni toho teď zastavěného podloubí, kde donedávna byla pamětní deska s těma rukama, a tam jsme zažili ten tlak. První lehce panický nával přišel, když jsme se někde na úrovni Mikulandské ohlédli a ten průvod, předtím nedohledný, najednou někde u Nové scény končil. U mostu už byl prostor prázdný, vyčištěný. Jednak začalo to stlačování lidí a jednak přece jen asi na člověka dolehne pocit, že ztrácí bezpečí, když už není součástí velké masy a stává se součástí menší skupinky. Ještě si pamatuji, že jsme odzpívali písně ‚Ach, synku, synku‘ a ‚We shall overcome‘, pak už si to dál moc nepamatuji, ale vím, že se nám nějak podařilo odejít tou Mikulandskou ulicí a že nás vypouštěli po částech. Původně jsem měl dobrý nápad schovat se v tom podloubí, to mi kamarádi rozmluvili s tím, že radši utečeme. Jak nás cyklicky vypouštěli do boku kordonem, občas někdo dostal obuškem. Já jsem ránu nedostal, ale kamarád, co šel se mnou, jeden z těch Ústečáků, nám pak ukazoval velké podlitiny. Jak jsme odcházeli tou Mikulandskou, tak občas někoho, tu a tam, výběrově, trošku poznamenali. Pak jsme se nějakými dvorky a pavlačovými domy dostávali, někdo zasvěcený nás vedl, až někam do Spálené...“