Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kotlas (* 1933)

• narozen 17. ledna 1933 v obci Perknov poblíž Německého (Havlíčkova) Brodu

• v listopadu 1944 zahynuli jeho čtyři spolužáci při nešťastném leteckém útoku

• po vyučení strávil necelý rok v Nové huti Klementa Gottwalda

• v 50. letech civilním zaměstnancem vojenské správy čs. lidové armády

• od roku 1955 členem komunistické strany

• po vystoupení ze strany pracoval jako traťový dělník

• v lednu 2023 oslavil 90. narozeniny

Nebýt záchrany kamaráda, mohl se Miroslav Kotlas stát další obětí leteckého bombardování, při němž zahynuli čtyři jeho spolužáci. K neštěstí došlo 15. listopadu 1944 v Německém Brodě.

Žili jsme z dvaceti korun na týden

Miroslav Kotlas se narodil 17. ledna 1933 v obci Perknov nedaleko Německého (Havlíčkova) Brodu na Českomoravské vrchovině. Pocházel z čtyřčlenné dělnické rodiny, žijící v podnájmu v domě Beránkových.

Otec pracoval jako kameník, od března do září lámal žulu v nedalekém lomě. Nelehká situace nastala vždy v zimních měsících, kdy se netěžilo a pobíral chabou podporu v nezaměstnanosti, která činila deset korun na týden. V domácnosti stál vypůjčený pletací stroj, na kterém pamětníkova matka uplétala rukavice, co putovaly až k dámám za Lamanšský průliv, kam se zboží vyváželo. Ani jí se nijak závratného výdělku nedostávalo, týdně si vydělala jen deset korun, protože jí nejmenovaný brodský obchodník strhával poplatek za pronájem pletacího stroje. „Pamatuji si, jak můj otec seděl u kamen s hlavou zabořenou do dlaní a říkal: ‚Kluci moji, jak já vás jenom do března uživím, než budu moct zase pracovat,‘“ převypravuje slova svého otce Miroslav Kotlas.

Ráno jsme se probudili a uviděli děla a vojáky

S výnosem o zřízení protektorátu Čechy a Morava zaplavily československé území okupační jednotky německých vojsk. Do Německého Brodu vjela první posádka 29. pěší (motorizované) divize 15. března kolem třinácté hodiny. Vozidla okupační armády se cestou brodila sněhovými závějemi, zápasila s tuhým mrazem, ale z obyvatel města je nikdo nevítal. Příjezd okupantů má Miroslav Kotlas spojen s varovnými slovy svého otce: „Když se táta vrátil domů z práce, řekl nám: ‚Kluci, až se další den probudíte, budou tu německý vojáci. Ne abyste se k nim nějak špatně chovali nebo něco provedli.‘ Druhého dne jsme pak odešli ven a všude uviděli vojenskou techniku.“

Esesmani s umrlčí lebkou mě děsili

První školní den Miroslava Kotlase připadl na datum 1. září 1939, tedy den, kdy nacistické Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. Úvodní školní den sice proběhl v místnosti Havlíčkova domu, ale výuka v dalších dnech se přesunula do budovy hospodyňské školy. Každodenně zdolával cestu do Brodu a nazpět pěšmo a vždy procházel kolem areálu Zemského ústavu pro choromyslné, který Němci od roku 1943 přeměnili na SS lazaret. „Denně jsem ty esesáky potkával. Děsilo mě to. Kdo je neviděl, nemůže si to představit. Na prsteníčku nosili prsten s umrlčí lebkou, která skrývala pecku jedu.“

Letecké pumy zabily čtyři mé spolužáky

Dne 15. listopadu 1944 panoval pochmurný podzimní nečas. V odpoledních hodinách se nad Brodem objevil zbloudilý spojenecký bombardér. Údajně se vracel z neúspěšného leteckého náletu na Linz a patrně pro nedostatek paliva se pilot rozhodl zbavit zátěže. Shodil proto několik leteckých pum, jenomže to učinil v natolik nešťastné chvíli, že bomby dopadly do prostoru parku Budoucnost. Tragická událost si vyžádala čtyři oběti, jednalo se o mladíky Josefa Heřmánka, Zdeňka Málka, Zdeňka Nováčka a Antonína Veselého, kteří v době neštěstí převáželi starý sběrový papír. Čtveřici hochů Miroslav Kotlas dobře znal, chodil s nimi do obecné Rubešovy školy.

„Učili jsme se ve třetím poschodí a učitel určil čtyři žáky na svoz papíru. U okna seděl žák a měl za úkol sledovat řídící věž na letišti, kde se v případě náletu vyvěšovaly dva prapory. Žlutý značil 20 a červený 10 minut. Najednou vykřikl: ‚Pane učiteli, je vyvěšen červený prapor!‘ a učitel nás okamžitě poslal domů,“ vypráví pamětník. „Chtěl jsem se vydat za kluky, co vezli sběrný papír, abych je varoval, ale kamarád z Perknova, Ladislav Beránek, mě přemlouval, abychom šli společně domů. Nechtěl jsem ho poslechnout, ale chytl mě a znovu a důrazněji mi řekl, že jdu s ním domů.“

Před jistou smrtí mne zachránil kamarád

Pospíchali společně domů, když v ulicích nedaleko brodské nemocnice se ulicemi začala ozývat siréna, varovný signál pro obyvatele města před blížícím se leteckým náletem. Trvalo několik dalších minut, když uslyšeli ohromný výbuch. „Kolem nás se najednou všechno otřáslo... Po chvíli kdosi projížděl na kole a oznámil mi, že do parku byla shozená bomba. Čtyři mí spolužáci přišli o život a mně došlo, že mne před smrtí zachránil kamarád,“ popisuje Miroslav Kotlas.

Některé zdroje k události uvádí, že tlaková vlna způsobená výbuchem roztříštila v přilehlém okolí na 540 okenních tabulí. Smutnou událost dodnes v parku připomíná pamětní deska a také atrapa letecké pumy. Miroslav a další žáci školy se pochopitelně účastnili smutečního rozloučení se svými spolužáky. Smolná tragédie zmařila jejich mladé životy, ale druhá světová válka ještě zdaleka neskončila. Ještě jednou si pak Německý Brod prožil bombardování, podruhé se tak stalo 4. května 1945, ale letecký útok se tehdy obešel bez obětí.

Miroslavův o sedm let starší bratr pracoval v Brodě v dílně Čapkových. Jako vyučenému písmomalířovi mu pod ruce přicházely hřbitovní dřevěné kříže, aby na ně dopsal jména a iniciály padlých německých pilotů, nasazených ke službě při zdejším letišti. „Spousta pilotů se tu zabila. Když po nich zůstalo příbuzenstvo, těla zemřelých posílali zpátky do Německa. Když už ale nikoho neměli, pochovávali se na zdejším hřbitově. Některé překopali, ale bylo jich tu snad necelých padesát,“ líčí Miroslav Kotlas.

Do rukou se mu dostaly fotografie obětí z Lázničkovy stráně

V revolučních dnech měsíce května roku 1945 byly postupně odhalovány zločiny, které jednotky okupačních vojsk stihly v závěru války napáchat. V Hurtově háji nedaleko Věže byly objeveny dva hromadné hroby se sedmi umučenými těly českých obyvatel, do poslední chvíle vězněných v budově brodského gymnázia. Odsud pak pocházely další oběti nacistických zvěrstev. Dne 12. května byla v hromadných hrobech za areálem tehdejšího SS lazaretu v takzvané Lázničkově stráni objevena desítka dobitých a zohavených těl Čechů. Z místa byly navíc pořízeny fotografie, které se v mnoha kopiích šířily mezi lidmi jako důkaz německé zvrácenosti. Snímky se znetvořenými těly se dostaly i do rukou tehdy dvanáctiletého Miroslava Kotlase. Historik Michal Kamp uvádí, že tyto fotografie posloužily při obžalobě nacismu v norimberském procesu v letech 1945–1946.

Táta nebyl komunista, ale kovaný bolševik a já k tomu přičuchl

Československou veřejnost pohltila po válce vlna nadšení a osvobození území jednotkami Rudé armády silně ovlivnilo další směřování země. „Celý národ byl po válce v euforii a prosovětského nadšení. A můj táta, to nebyl komunista, to byl bolševik. Tím pádem jsem k tomu čuchnul i já. Nakonec se vyšplhal na poměrně vysokou pozici, dělal kádrováka. Politiku jsme doma příliš neprobírali, tu jsme probírali na náměstí. Každou chvíli komunisti pořádali veřejná shromáždění na náměstí,“ popisuje pamětník a naznačuje svůj další vývoj.

Součástí komunistické strany se Miroslavův otec stal už roku 1937. Mimochodem ve stejném roce nastoupil k železniční dopravě, což připodobňuje směřování jeho mladšího syna Miroslava.

Miroslav Kotlas v roce 1948 získal výuční list, jenomže na příkaz okresního národního výboru byl nucen odejít pracovat do ostravských uhelných dolů. Ale nakonec necelý rok strávil na stavbě v Nové huti Klementa Gottwalda a ještě před splněním povinné vojenské služby se stal civilním zaměstnancem vojenské správy čs. lidové armády.

Po návratu z vojny pracoval od roku 1955 u železniční správy. Vstoupil do komunistické partaje a podle jeho slov se nechal zlákat pracovním kolektivem. Na otázku, jak se stavil k vykonstruovaným soudním líčením, jako byl proces se skupinou Milady Horákové, dodává: „Poprava Horákové byla bestialita. To už ale nebyli komunisti, to už bylo panstvo od komunistů. Vstup do strany jsem ale nepovažoval za nějaké extrovní zlo. Proč?“

Členství v partaji mu přineslo povýšení v zaměstnání. Jako mistr pracovní skupiny měl pod sebou zhruba více než dvě desítky dělníků, kteří zajišťovali údržbu strážních budov, později se stal správcem kulturního domu. Po několika letech, bez časového upřesnění, byl nucen z komunistické strany odejít. „Pochopil jsem, že vstoupit do strany nebylo to pravé. Nesouhlasil jsem s jejich rozhodnutími. Zkrátka jsem musel dělat to, co jsem musel, a pak mi házeli klacky pod nohy. Nakonec jsem skončil dělat rukama jako dělník na dráze,“ sděluje bez dalšího vysvětlení.