Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Situace v Polsku byla pro nás dost nadějná, ale když měl člověk na sobě uniformu, tak to byl průšvih
narozen 19. února 1956 v Hradci Králové
během obnovy Junáka roku 1968 jej přijali do 6. oddílu Družiny vlků
roku 1980 úspěšně ukončil vysokoškolské studium a v září nastoupil povinnou vojenskou službu
v prosinci 1980 se účastnil cvičení Krkonoše
v září roku 1981 nastoupil do uranových dolů ve Stráži pod Ralskem na místo důlního hydrogeologa
zapojil se do protirežimních protestů v roce 1989
roku 1990 ze zdravotních důvodů skončil na šachtě
v letech 1997–2014 pracoval ve firmě Ochrana podzemních vod
František Kotyz se narodil 19. února 1956 v Hradci Králové a bydlel tam do svých 25 let. Po ukončení vysoké školy se přestěhoval do Liberce, protože nastoupil do zaměstnání v uranových dolech ve Stráži pod Ralskem jako hydrogeolog. Jeho matka byla švadlenou a pracovala v Dřevotvaru. Jeho otec po 23 letech fárání v uranovém dole na Dolní Rožínce odešel v roce 1970 do hornického důchodu. Pocházel z Trutnova a již před druhou světovou válkou měl příbuzné na druhé straně Krkonoš, v obci Jelenia Gora (do roku 1945 Hirschberg). Otcův strýc si vzal za manželku Němku, se kterou vychovával dva syny, pravděpodobně byli jen její z předchozího manželství. Tento strýc byl na konci války těžce zraněn, přišel o nohu a ohluchl. Jeden jeho syn padl v Norsku v řadách německého námořnictva a druhý bojoval v Rommelově Deutsche Afrikakorpsu v severní Africe, kde byl zajat Američany. Po válce se již domů nemohl vrátit, protože se tato oblast stala součástí Polska, a až do své smrti žil ve Spojených státech. S ním Kotyzovi navázali kontakt až v 60. letech po uvolnění režimu.
Po obnovení Junáku v roce 1968[1] Františka Kotyze přijali do 6. oddílu Družiny vlků. Zde se seznámil se zajímavými lidmi: Milotou Fanderlíkem, Petrem Černíkem (bratr spisovatele Arnošta Černíka). Ale po zákazu Junáku v září 1970 jejich oddíl skončil. V letech 1970 až 1975 studoval na matematicko-fyzikálním gymnáziu. V dubnu 1971 vstoupil do SSM, protože bylo studentům řečeno, že je to nezbytnou podmínkou pro úspěšný průběh studia. „Byla to jedna z mých životních proher.“Jako mnoho jiných jeho kamarádů se o politiku nezajímal. Naopak ve volném čase se věnoval trampingu, hře na kytaru a zápasu ve volném stylu v hmotnostní kategorii do 71 kg. Po maturitě byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval hydrogeologii. Ve druhém ročníku se „upsal“ uranovým dolům, které mu během studia platily stipendium. Ještě před ukončením vysoké školy, 30. prosince 1979, se oženil.
V září 1980 narukoval jako absolvent na jednoletou povinnou vojenskou službu do Tábora. Ale vzápětí byl přeložen do Benešova, kde jej vzali do stavu, a hned poslali zpět do Tábora na měsíční kurz k praporu oprav techniky 2. tankového pluku. Po jeho absolvování se vrátil do Benešova a přiřadili jej ke 2. četě týlového zabezpečení 6. roty 2. motostřeleckého praporu 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175). V říjnu během návratu z jiného kurzu si „upravil“ cestu a zastavil se doma, kde měl těhotnou manželku. Přijel právě včas, aby jí odvezl do porodnice…
K 14. listopadu 1980 byl František Kotyz povýšen na četaře. V témže měsíci, kdy se přecházelo na tzv. zimní výcvikový rok, u útvaru probíhala nezvykle důkladná kontrola výstroje a výzbroje. A také vyfasovali ostré náboje, které byly v zaplombovaných sumkách, neporušenost plomb se často kontrolovala. Častěji než obvykle probíhala politická školení mužstva. Protože konec léta a podzim 1980 byly spojeny se stávkami v Polsku a vznikem Solidarity a určité informace se dostávaly i mezi vojáky, osvětoví důstojníci (tzv. politruci) se jim snažili situaci „správně vysvětlit“. Nacvičovaly se výjezdy z kasáren. Po otevření skladu nedotknutelných zásob se zjistilo, že jsou v něm tuny zkaženého proviantu.
V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se jimi začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se přiostřila během následujících čtyř týdnů, kdy propukaly stávky i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.
Dne 17. srpna 1980 vznikl nejdřív v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupilo z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjatá s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity, a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.
Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a nedostaly se k moci síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy blízko polských hranic.
Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dnů, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byla také 2. četa týlového zabezpečení 6. roty 2. motostřeleckého praporu 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175) z Benešova, u které sloužil František Kotyz.
„Opravdu jsme nevěděli, co bude. Situace v Polsku byla pro nás dost nadějná, ale když má člověk na sobě uniformu, tak to je průšvih. Zdálo se, že by nás tam byli schopní i poslat. Pro ten případ jsme měli vypracováno několik scénářů. A bylo zajímavé, že někteří lidé se tam docela i těšili. V té době nebyl problém v Polsku sehnat zboží, které u nás nebylo dostupné. Jeden voják říkal: ,Až nebude co kouřit, drcneme tankem do trafiky a nabereme marlbora. A za kádéčka[2]budeme kupovat Polkyʻ. Ale já, protože jsem měl kPolsku vztah, měl jsem tam i nějaké kamarády – jeden znich byl námořníkem vGdaňsku –, jsem si říkal, co budu dělat, jestli skutečně pojedeme do Polska? Asi ukradnu nějaké bévépéčko a pojedu na sever. Tam skočím na nějakou loď a zmizím. Člověk měl tehdy takové hloupé představy. No, nevím, co by se dělo, kdybychom tam vlítli.“
K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA ještě během roku 1981 držely pohotovost.
V noci 7. prosince 1980 byl opět vyhlášen výjezd z kasáren. Vojáci si mysleli, že bude opět nácvik, ale celý útvar se začal přesunovat do Jaroměře-Josefova. Když projížděli přes most v Bohdanči, tak pod ním viděli převrácený tank. Jeli celou noc. Ráno dojeli k Josefovu, vybudovali zde autopark. Zprovoznili kuchyň a postavili výdejnu jídla. Když začali vařit, zjistili, že není chleba. Proto se František Kotyz ještě s několika dalšími vojáky pro něj museli vrátit do Benešova. Cestou viděli, jaké množství porouchané techniky zůstalo odstaveno.
V době jeho nepřítomnosti údajně došlo k mimořádné události, kdy jeden voják 2. praporu spáchal sebevraždu. Říkalo se, že se měl již v civilu pokusit o sebevraždu a nyní neunesl psychickou zátěž danou mimořádně těžkými podmínkami při přesunu. František Kotyz se stal svědkem jiné mimořádné události, když jeden strážný z jejich roty při službě usnul a přimrzla mu ruka k pancíři. Omrzliny byly tak vážné, že mu v nemocnici museli amputovat ruku. U Josefova zůstali pár dní. A 13. prosince se vrátili zpět do Benešova.
Porouchaná těžká technika se do dílen stahovala ještě další dva týdny. „Hodně techniky nedojelo, proto se pro ni musely mnohokrát vracet tatrovky s podvalníky. Otázkou je, proč tomu tak bylo. Kdybychom jeli do války za naši vlast, možná by dojelo všechno. Ale nikdo nevěděl, kam jedeme, nikdo s námi pořádně nemluvil. Jisté bylo, že připravují nějaký podraz. Strach, když jsme se blížili k polským hranicím, že tam opravdu vlítneme, se mezi lidmi šířil. Všichni jsme to nějak tušili. Pro řidiče není problém tank zneschopnit během půl hodiny. Stačí zavřít žaluzie, vyhnat otáčky motoru nahoru, za chvíli vylítne teplota přes sto stupňů a spálí se gumičky obepínající vložky. Motor se zalije chladicí kapalinou a je hotovo. Podobně to fungovalo u maďarských FUGů nebo sovětských BRDM. Zůstává otázkou, co byla sabotáž a co nedostatky techniky. Výjimkou byly Pragy V3S, to jsou nezničitelná vozidla, ta se přehřát nemůžou. Mají vzduchem chlazený motor.“
K 1. lednu 1981 byl František Kotyz povýšen na podporučíka. Na začátku téhož měsíce s praporem odjel na cvičení na Šumavu do výcvikového prostoru Boletice, které trvalo dva nebo tři měsíce. Po návratu do kasáren v Benešově se snažil co nejčastěji jezdit domů, aby se mohl vidět se synem.
Před volbami v červnu 1981[3] František Kotyz uviděl v knihkupectví úplné znění zákona o volbách a koupil si jej. Na útvaru se sice odhlasovalo, že se bude volit jednotně a demonstrativně veřejně, ale podle zákona měly volby probíhat tajně. František Kotyz s jedním kamarádem po příchodu do volební místnosti trvali na tom, aby ji komise upravila podle volebního zákona, aby mohli volit dle zákona tajně. Poté do urny hodil neplatný hlas. Později si říkal, zda s tím nebude mít problémy, ale na druhou stranu, co by mu mohli udělat horšího, než jej poslat do uranových dolů, kam se měl po ukončení vojenské služby stejně vrátit.
V září 1981 František Kotyz nastoupil na důl Hamr sever šachta 1 ve Stráži pod Ralskem na místo důlního hydrogeologa. V roce 1984 jej povolali na třídenní vojenské školení do Bíliny. Důstojníci chtěli, aby se všichni převlékli do maskáčů. Proti tomu se vzepřeli a odešli do hospody. Za dvě hodiny přiletěl vrtulník s velitelem Západního vojenského okruhu gen. Františkem Veselým. František Kotyz totiž stále odmítal uniformu. Zdůvodňoval to tím, že nedostal povolávací rozkaz, ale jen pozvánku na školení doručenou na korespondenčním lístku. Proto mu gen. Veselý na místě vystavil povolávací rozkaz. A místo tří dnů zůstal v uniformě měsíc. K 1. říjnu 1984 byl povýšen na poručíka v záloze. Posledního armádního cvičení se účastnil v březnu 1989 u automobilního praporu v Postoloprtech.
V září 1987 se František Kotyz podruhé oženil. S manželkou měli kapelu No a co?a v roce 1988 vyhráli liberecké kolo hudební Porty. Když byl na jaře 1989 na cvičení, tak se bez jeho vědomí manželka se synem odstěhovala do Českých Budějovic, kde předtím žila. Pravděpodobně se předem domluvila se svým otcem, který měl v plánu emigrovat a převedl na ni svůj byt. Když v rámci výstavy hudebních nástrojů v Mnichově odjel do SRN a po několika měsících bylo jasné, že se již nemá v plánu vracet, chtěla jim Veřejná bezpečnost začátkem podzimu 1989 zabavit byt a vystěhovat je. Sice jim byt zapečetili, ale následně již nikdo neřešil, když Kotyzovi tyto pečetě přetrhali a do bytu se vrátili. Pravděpodobně s ohledem na to, že měli dvouletého syna, úředníci nespěchali a za pár měsíců již byla zcela jiná situace.
Mezitím František Kotyz dále pracoval na dole ve Stráži pod Ralskem, kam denně dojížděl. V listopadu 1989 po demonstracích na Národní třídě patřil k těm, kteří nevyfárali, dokud jim neslíbili, že v sobotu budou mít k dispozici odborářský dům. Z Prahy k nim přijela delegace s Věrou Martinovou a Janem Kanyzou. Šéfovi odborů František Kotyz řekl, aby také přišel, „protože takhle pohromadě své odboráře v životě neviděl“.
O pár měsíců později kvůli zdravotním problémům na šachtě skončil a dostal invalidní důchod. V 90. letech pracoval u firem, které se zabývaly asanacemi a poskytovaly konzultační služby v oblasti ekologie. V letech 1997 až 2014 působil ve firmě Ochrana podzemních vod a do konce roku 2015 u SG geoprůzkum.
František Kotyz se zajímá o historická vojenská vozidla a pořídil si například Jeep a GAZ-69. Zároveň je členem českobudějovického klubu Veteran Army Vehicles, který se také věnuje připomínání událostí druhé světové války na Českobudějovicku, mimo jiné akce organizoval postavení památníků padlým letcům v Dobré Vodě nebo u Bujanova.
[1] K tzv. druhému obnovení skautingu došlo 29. března 1968, ale 15. září 1970 byl skauting opět zakázán a byla ustanovena jednotná dětská Pionýrská organizace.
[2] Konzervovaná dávka potravin.
[3] Jednotně konané volby do zastupitelských orgánů ČSSR, kdy se během jednoho volebního aktu rozhodovalo o složení zastupitelských sborů na všech úrovních, od místních a městských národních výborů až po Federální shromáždění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 1980: A Turbulent Year in Poland and the Czechoslovak Reaction
Příbeh pamětníka v rámci projektu 1980: A Turbulent Year in Poland and the Czechoslovak Reaction (Martin Čížek)