„Jak jste se vlastně dostal do armády?“ – „Do armády jsem se dostal velice snadno. To už jsme věděli, že existuje československá armáda pod vedením generála Svobody. Už jsme čekali a těšili jsme se, až přijde fronta, až budeme moc narukovat. Okamžitě jak přešla fronta, tak se sebrala taková malá skupinka chlapců a jeli jsme na vlastní pěst. Přijeli jsme do Rovna, tam nás zadrželi a poslali nás zpátky domů, že ještě je moc brzo, že nás nikdo nemůže přijmout, že prostě situace není zralá, abychom nastoupili. Tak jsme se vrátili domů. Až potom za krátkej čas došlo k hromadné mobilizaci. Nastupovali jsme u nás na Volyni, transportovali jsme se do Rovna a tam už byl hromadnej nástup. Když jsme jeli transportem v dobytčích vagonech samozřejmě, tam byla jenom sláma podestlaná a už jsme jeli hledat tu naší československou armádu. Tak jsme se setkali na trati se Svobodovou armádou. Někdo to zpozoroval, strhl brzdu a zastavily se oba vlaky. Jakmile vlaky zůstaly stát, střemhlav jsme přelízali do toho vlaku s československou armádou. V tu ránu jsme se stali československými vojáky. Vystoupil Svoboda, udělal nám takovej krátkej proslov, abychom si byli vědomi toho, že jsme se stali československými vojáky, aby nikoho nenapadlo, že jedem k mamince nebo něco tak podobně. Nastala lékařská prohlídka a evidence. Tak jsem se dostal do československý armády.“ – „To bylo kdy?“ – „To bylo v roce 1944 v březnu.“
„Na té frontě, o tom se ví, píše se o tom, je to v rádiu, v televizi, že u Dukly byly velmi těžký boje. Tam byl dokonce úsek, kterému se říkalo Údolí smrti. Byl jsem se tam po několika letech podívat, a ještě v té době mi nabíhala husí kůže, když jsem to viděl, ty pomníky, tanky a tak dále.“
„Jaké jste konkrétně vy měl u své jednotky úkoly?“ – „Já jsem měl úkoly jako kulometčík. Měl jsem pomocníka. Lehkej kulomet s těma talířema, ruskej. Zajišťoval jsem, když byl útok, tak já jsem je zajišťoval kulometem. Když jsem byl raněnej, tak převzal kulomet můj pomocník. Když jsem se potom vrátil z nemocnice, tak už jsem se ke kulometu nedostal, už jsem byl jenom se samopalem.“ – „Kde vás ranili?“ – „Na Dukle. Do hrudníku na pravé straně. Střepinou jsem byl raněnej.“
„Vzpomínám si na takovej příběh. Jednou jsme byli v obraně, bylo ticho. Dostali jsme rozkaz se zakopat a bylo, jako když fronta není. Vedle nás byli tankoví automatčíci. To už jsme koně odložili, protože se to neosvědčilo. To už jsme byli za hranicema na Slovensku. Vedle nás byli tankoví automatčíci a ty si rozbalili jídlo, sedli si v lese do kruhu a svačili, měli jídlo. Z ničeho nic jako blesk z čistýho nebe spadl mezi ně minometný granát a skoro všechny je to tam zabilo. Mezi nimi byl i můj dobrej kamarád z naší vesnice. Jmenoval se Láďa Markevič. Ještě asi dva dny před tím jsem se s ním viděl, ještě jsme se pozdravili. Napomínali jsme jeden druhýho, aby si dal na sebe pozor a aby byl opatrnej, aby se zbytečně nevystavoval nebezpečí. Asi za dva dny se mu tohleto stalo. Roztrhalo je to tam na kusy.“
„Jak už jsem tady předeslal, to jsem viděl, jak mina spadla mezi ty kluky. A potom jsem viděl, když jsme přešli do útoku, tam byla ofenziva, předtím byla silná dělostřelecká palba a potom se útočilo ze všech zbraní. Když nepřítel ustoupil a přišli jsme na to bojiště opuštěný, tak tam byli mrtví vojáci. Němci i naši a koně mezi tim a zbraně mezi tim, vozy a vojenská technika, všechno smíchaný dohromady. Tam snad nebyl čtvereční metr, aby nebyl porušenej.“
„Měl jste nějaké povědomí za války o utrpení židovské populace?“ – „Měl. Jak už jsem říkal, v Lucku bylo židovský ghetto. A tam Němci brali Židům veškerej majetek a shromažďovali to tam na takovým parkovišti. Nábytek a všechny možný věci. Cenný věci vyrabovali, to si vzali. Z doslechu jsem slyšel, že je hromadně popravovali. V Lucku bylo hodně Židů.“ – „Vy sám jste nebyl svědkem nějakého týrání tohoto obyvatelstva?“ – „Ne, přímo očitým svědkem jsem nebyl. Očitým svědkem jsem byl jenom toho, jak tam svážej na hromadu ty věci, potom to taky dražili.“
„Tak co bych tý nastávající nový generaci, co bych jim chtěl vzkázat. Tak aby se každej zamyslel nad tím, že v první řadě je Čech a vlast naše je česká. To myslím, že tady u nás chybí. Myslím, že by se tomu mělo věnovat víc pozornosti ve školách, v rodinách. Protože jak už jsem předeslal zkraje, tohle bylo u nás v první řadě, vlastenectví. V první řadě jsem Čech a vlastenec, a potom to další. Bohužel toto tady je a je to škoda, protože ta česká země je překrásná.“
„Když se situace ustálila a začaly se zakládat kolchozy, k úplné kolektivizaci zemědělství ale nedošlo, jen se odevzdalo nářadí, koně, tak Hitler přepadl Sovětský svaz. To nikdo nečekal, Sověti na to nebyli připravení, proto se ze začátku Němcům dařilo rychle postupovat na východ. Navíc se Sověti dopustili té chyby, že za doby, kdy byli Sověti na Volyni, Sovětský svaz po dohodě s Německem nechal všechny Němce z Volyně přesunout do Německa se vším proviantem, s koňmi, vozy, potravinami. Krátce po jejich odsunu Hitler přepadl Sovětský svaz.“
„Jaký jste měli vztah ke Spojencům, k Američanům a k Sovětům?“ – „Ke Spojencům jsem měl vztah velice kladný. K Američanům ani nemohu říct, protože s těma jsem se nikdy nesetkal, až v roce 1946 v Plzni, to už bylo dávno po válce. Musím podotknout, že když jsem slyšel vyprávět, jak byla vybavena americká, a dokonce i německá armáda… Američan, ten šel na frontu jako na šichtu. Jestli to byla pravda, to nemůžu doložit, ale tak jsem to slyšel. Šli tam třeba na osm nebo dvanáct hodin, potom je stáhli zpátky, vyměnili se, oni se umyli, oholili a odpočinuli si. Tak se to střídalo. U nás to bohužel nepřicházelo vůbec v úvahu. Dokud měl hlavu na ramenou a zdravý ruce a nohy, tak šel. Žádné vystřídání, žádná pomoc, žádná dovolenka, nic takovýho neexistovalo.“
„Stáli jsme u kulometu, bylo to v noci. Kamarád podřimoval a já jsem stál kulometu a hlídal. Když už to bylo dlouho, tak jsem mu říkal: ‚Hele,‘ on se jmenoval Valenta, ‚hele, Valento, pojď si k tomu na chvilku stoupnout a já si na chvilku zdřímnu.‘ Tak on teda šel. Jenomže já jsem nemohl usnout, myšlenky se mi honily v hlavě všelijaký. On si myslel, že jsem usnul a že už nevím, jak dlouho jsem spal, tak už zase do mně žďuchal, abych šel ke kulometu. Já jsem říkal: ‚Ty hajzle, já jsem ještě ani neusnul a ty už mě budíš, abych šel zase hlídat.‘ Tak to je jenom taková historka. Tam člověk musel bejt bdělej, protože šlo o krk, šlo o život. Já jsem říkal: ‚Nemůžeš čekat, aby nám tady fricek šláp na krk.‘“
Josef Kotyza se narodil 11. listopadu 1923 u Lucka na Volyni. Navštěvoval polskou školu, byl členem volejbalového mužstva a českého pěveckého sboru. Rodina hospodařila na malé usedlosti. Josef pracoval v zemědělství až do roku 1944, kdy v Rovně vstoupil do československé armády. Prodělal vojenský výcvik v táboře v rumunské Besarábii. Na frontu byl nasazen ještě před Karpatsko-dukelskou operací na území Polska. Sloužil jako kulometčík u lehké průzkumné jednotky. Při bojích v Dukelském průsmyku byl raněn. Po návratu na frontu sloužil jako samopalník v hodnosti vojín-četař. S armádou osvobozoval území Československa a došel až do Prahy. Po válce sloužil několik měsíců u pohraniční stráže u Žatce, pak byl demobilizován. Pracoval u státních lesů a v depu lokomotiv v Plzni. Vyznamenán Čsl. pamětní medailí a Čsl. medailí Za chrabrost. Josef Kotyza zemřel 24. ledna roku 2021.
