Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Koubek (* 1931  †︎ 2018)

• narodil se 8. listopadu 1931 v Březových Horách u Příbrami

• od roku 1937 navštěvoval obecnou a měšťanskou školu na Praze 7

• vyučil se řezbářem na škole bytového průmyslu v Praze

• v letech 1951 až 1956 studoval na VŠUP v Praze

• od roku 1957 byl uměleckým vedoucím divadla Říše loutek

• po revoluci v roce 1991 odešel do penze

• v roce 2008 dostal zlatou medaili Josefa Kajetána Tyla

• zemřel 29. srpna 2018

Jsou lidé, kterých se historické zvraty a události příliš osobně nedotkly. Nebyli perzekvováni, neseděli v nacistických či komunistických kriminálech a nebylo jim bráněno ve studiu ani ve výkonu jejich oblíbené profese. Věnovali se naplno své práci se zápalem a ve svém oboru dosáhli pozoruhodných výsledků. Tito lidé za sebou zanechávají stopu, na jejich práci mohou současníci navázat a mohou se jimi nechat inspirovat. Odpor proti tehdejšímu totalitnímu režimu byl u takových lidí spíše vzdorem vnitřním, myšlenkovým, který se navenek mnoho neprojevoval. I tento druh vzdoru přispěl k pádu totalitního režimu, a pokud si tito lidé zachovali čistý štít, jistě stojí jejich příběh za zaznamenání.

Jedním z takových lidí je akademický sochař a výtvarník Bohumír Koubek. Své dnešní dny tráví v domově pro seniory obklopen sociálními pracovníky, kteří své profesi dávají i něco navíc než jen náplň vyplývající z jejich pracovní smlouvy. O panu Koubkovi jsem se dozvěděl díky Simoně Bagárové, která nešetří na adresu seniorů úsměvem, vlídným slovem a časem. Vznikla tak nahrávka zachycující život člověka, kterého od mládí plně pohltil svět loutkového divadla a příběhů, kde vždy spolehlivě vítězí dobro nad zlem.

Na svět ho přivedl syn Zdeňka Fibicha

Bohumír Koubek se narodil 8. listopadu 1931 v Březových Horách u Příbrami, kde rodina bydlela u babičky z matčiny strany. Další sourozence neměl. O jeho příchod na svět se postaral porodník, MUDr. Richard Fibich, syn hudebního skladatele Zdeňka Fibicha. Jeho ordinace byla přímo naproti domku Koubkových a v té době pracoval v Březových Horách jako hornický lékař. „Maminka mi říkala, že mne vytáhl, chytil za nožičky hlavou dolů a pleskl na zadeček. A to jsem začal řvát.“

Bohumírův otec vyrůstal v sirotčinci, protože mu rodiče zemřeli velice brzy. O sirotky se staraly řádové sestry a na jednu z nich otec zvláště s láskou vzpomínal. Byla prý hotovým andělem. Tatínek vždy vyprávěl o zážitcích z první světové války, ze které si odnesl průstřel ruky, a tudíž nemohl dělat žádné řemeslo. „Jako válečný poškozenec dostal tehdy místo na ministerstvu financí. Posléze byl i v kabinetu ministerstva.“

Školní léta

Po přestěhování rodiny do Prahy do Kamenické ulice číslo 8 ho otec vodil na různá loutková představení, zejména do divadla Říše loutek. Dům, ve kterém Koubkovi bydleli, byl novostavbou a maminka si mohla dokonce vybrat, v jakém patře zůstanou. Měla v té době kočárek s malým Bohumírem, a tak se rozhodla pro byt v přízemí. Šlo o dům, který měl uvnitř dvůr a zahradu s velkým ořešákem, pod nímž se vždy na podzim daly nasbírat spadané ořechy. Poblíž byla Vinařská ulice, kam chodil pamětník do obecné školy, a později za německé okupace nedaleko do takzvané Rohovky do školy měšťanské. Od narození byl levákem, i když na obecné škole měli tendenci ho přeučit na praváka. „Být levákem bylo tehdy nedovolené. Učitelka mne nutila brát vše do pravé ruky.“ Začal z toho koktat, jak sám říká, a po návštěvě lékaře museli učitelé od tohoto násilného přeučování ustoupit.

I na něho doléhala tehdejší tíživá atmosféra válečných let. „Potkával jsem hodně zraněných německých vojáků, kteří chodili o berlích, a to na mne nepůsobilo dobře,“ říká Bohumír Koubek, když se mu vybavují nepříjemné okamžiky z doby druhé světové války. „A po válce pak nastala další, sovětská okupace,“ dodává. V dětství navštěvoval představení v boudě Vojtěcha Kopeckého na Letné, což byl potomek významného loutkářského rodu. Otec si z Bohumíra dělal legraci a říkal: „Odstěhuj se a jeď s nimi!“ 

První loutka

„Nevím, jestli to mám vrozené, ale od mládí miluji loutky.“ Není jasné, zda se jednalo o vlastnost vrozenou, či zda měly větší vliv na jeho pozdější profesi návštěvy loutkových představení. Bylo to v době, když začal studovat řezbářství ve škole bytového průmyslu na náměstí Chelčického. V 15 letech vytvořil svoji první loutku, omalovanou figurku konferenciéra, vyrobenou ze suché hlíny, na kterou si sám ušil oblečení.

Pomocníkem u Vojtěcha Suchardy

Při jedné z návštěv Říše loutek byl osloven jakýmsi pánem, který mu nabídl možnost dělat pomocníka Vojtěchu Suchardovi, vynikajícímu sochaři a řezbáři. Ten v roce 1920 Říši loutek založil, byl jejím principálem, režisérem i loutkohercem. Jeho divadlo sídlilo nejprve na Letné a od roku 1928 v Ústřední knihovně hlavního města Prahy. Vojtěch Sucharda se také podílel na rekonstrukci pražského orloje, pro který vyřezal před druhou světovou válkou postavy 12 apoštolů.

„Pán mne vzal do zákulisí k Suchardovi a řekl, mistře, tady je jeden adept, studuje řezbářství. Sucharda nedělal žádné velké okolky, řekl mi, abych se chytil práce a že mu mohu hned pomáhat,“ říká pamětník. Bohumír měl to štěstí, že se setkal i s tvůrcem loutek Spejbla a Hurvínka, s Josefem Skupou. „Řekl mi, že kdybych nebyl v Říši loutek již od klukovských let, že by si mne vzal do souboru, ale že má úctu k Suchardovi.“

Spolužákem byl Olbram Zoubek

Když ukončil studium řezbářství, nastoupil na pět let do uměleckoprůmyslové školy v Praze. Předcházela tomu snaha učit se u sochaře, profesora Dvořáka, který je mimo jiné autorem sousoší Cyrila a Metoděje na Karlově mostě. Nebylo to však možné, pan profesor byl v té době nemocný, a tak Bohumír nastoupil k sochaři Josefu Wagnerovi.

Vzpomínky na léta studií ho provází celým životem. Jedním ze spolužáků byl i výtvarník Olbram Zoubek, v jehož ateliéru se později několik spolužáků pravidelně scházelo.

Uměleckým vedoucím divadla

V divadle Říše loutek prošel několika profesemi. Dělal řezbáře, osvětlovače i loutkovodiče a postupně se vypracoval až na pozici uměleckého vedoucího. V roce 1957 převzal štafetu po svém předchůdci Vojtěchu Suchardovi, který v té době odcházel do penze. Hrát s loutkami nebylo vůbec jednoduché. „Loutka musela být v kyčlích hezky volná, musela mít lehké oblečení, jinak byla toporná,“ říká. Na divadelní loutky tehdy šila sestra Vojtěcha Suchardy se svými přítelkyněmi. V repertoáru převládaly zejména klasické české pohádky. Často se hrál Pasáček od Hanse Christiana Andersena. „V divadle nebyl nikdo komunistického ražení a na repertoáru se tehdejší politické tlaky nijak neprojevily,“ vzpomíná Bohumír.

Zasloužená ocenění

Jako poctu odkazu lidových loutkářů uvedl Bohumír Koubek hru Johannes doktor Faust. Bylo to v roce 1968, v době příchodu sovětských okupačních vojsk. „Ředitelka knihovny, ke které jsme v té době patřili, byla superkomunistka, takže jsme se museli držet zpátky,“ říká. Za hru o doktoru Faustovi obdržel divadelní soubor řadu významných ocenění a sám mistr Koubek získal v roce 2008 zlatou medaili Josefa Kajetána Tyla.

O mistru Janu Zrzavém

A jak vzniklo jeho přátelství s malířem Janem Zrzavým? Na rohu spodní části Václavského náměstí byl bufet Koruna, kam Bohumír občas zašel na obložený chlebíček. „Jednou koukám, že u okna stojí Jan Zrzavý, drží v ruce hrneček s kafíčkem a lžičkou usrkává. Stojí u okna a kouká na ten ruch, co byl venku. Řekl jsem si teď anebo nikdy. Přistoupil jsem k němu a představil jsem se. Měl jsem záminku, že chci podepsat knížku. A on řekl, přijďte tehdy a tehdy.“

Psal se rok 1965 a Bohumír začal Jana Zrzavého navštěvovat v ateliéru u Zámeckých schodů. Mohl tak jako jeden z mála nahlédnout do soukromí slavného malíře. Později se osmělil a zeptal se, zda by mu mistr neseděl modelem. „Vám posedím, jinému bych neseděl,“ odpověděl Zrzavý. Jejich mnohaleté přátelství vyústilo v roce 1976 ve vytvoření bronzové busty Jana Zrzavého, která patří k jeho nejzajímavějším a nejhodnotnějším dílům.

I Max Švabinský mu stál modelem

Pokud mistr Koubek hovoří o svých uměleckých dílech, neopomene zmínit podobiznu malíře Maxe Švabinského. „Mně se ta jeho hlava ohromně líbila. Tak jsem se odvážil, v Dejvicích jsem zazvonil u jeho bytu a přišla mi otevřít dcera. Řekl jsem mu, že bych ho chtěl vidět ve skutečnosti, nejen na fotkách. Švabinský se mne ptal, kolik hodin bych potřeboval, kdyby mi poseděl modelem.“ Došlo mezi nimi k dohodě a vzniklo tak Koubkovo další významné umělecké dílo. 

Minula doba normalizace a přišel rok 1989. „Bylo to napínavé a byli jsme rádi, že se Václav Havel stal prezidentem. Bylo to milé překvapení. V roli prezidenta byl trochu nejistý, své si ale uměl prosadit a nikdy nebyl ve vleku.“ 

Jak prožívá současnost

„Abych tak řekl, už to není, co to bývalo,“ konstatuje s úsměvem pan Koubek a dodává: „Dnes již nemodeluji, to bych nezvládl. Hodně kreslím, nejsem vůbec odložený, abych nic nedělal. Kreslím třeba jen pro radost přátelům.“

Bohumír Koubek je velmi duchovní člověk. Na závěr si dovolím uvést několik jeho zajímavých citátů a vizí:

„Každý z nás má svého Anděla Strážce. Jenomže ta křídla, to je báchorka. Oni nemají křídla, nepotřebují je, protože v duchovním světě tak, jak je to zobrazeno na Chagallových obrazech, postavy létají a vznášejí se nad domy. Tak je to v duchovním světě, který existuje.“

„Bylo mi představeno peklo. Zasmrádlá, špinavá, hnusná voda, kde už se dělaly bublinky z plynů. Když se tam čas od času vynořila hlava, kaly po ní stékaly, byla ve vzduchu a zas ji něco stáhlo pod hladinu. Byl jsem z té vize zděšený. Tak to je peklo! To jsou všichni ti zločinci, zloději, vrahové. Přesně se jim dostává to, co připravovali jiným.“

„Viděl jsem temný prostor snad nemající konce, byla to černá díra. Kdyby to mělo konec, musíme se zeptat, co je za tím koncem, nic? Co to je nic? A v tom prostoru bublina oválného tvaru. Takových bublin pluje v kosmu mnoho a náš svět je jedna z těch bublin. Představme si gigantickou bublinu a tam jsou ta souhvězdí, planety, mlhoviny. Tvoří se další světy a to je obsahem té bubliny. Každá ta bublina se rozpíná a zvětšuje. Měl jsem vidění nekonečného moře těchto bublin v kosmu.“

„Ano, existuje Bůh, ale není to vousatý stařeček. V každém z nás je částečka Boží. Ve středu každé té bubliny je jeho centrum. A to se rozpíná, jako by stéblem někdo tu bublinu přifukoval.“

„Šiřme lásku a dobrotu, protože to, co vytváříme, to se nám přesně vrátí. Jestliže někdo vytváří zlo, ať si je jistý, že neuteče a že bude nesmírně trpět.“