Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Koudela (* 1937)

• narodil se 26. února 1937 v Kutné Hoře

• otec Josef Koudela měl v Kutné Hoře truhlářskou dílnu

• v roce 1952 se oba rodiče účastnili veřejného procesu v Tylově divadle v Kutné Hoře

• otci v 50. letech znárodnili dílnu

• vyučil se truhlářem, poté nastoupil do podniku Chirana jako technolog

• v roce 1968 začal pracovat jako pedagog na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Ječné ulici v Praze

• v 90. letech začal podnikat

• v roce 2024 žil v Praze

Píše se rok 1952. V zaplněném Tylově divadle v Kutné Hoře se koná lidový soud s „pomahači“ Jaroslava Němečka, zakladatele protikomunistických odbojových skupin. Více než rok se Němeček ukrýval na Kutnohorsku a žádal spoluobčany o pomoc. Ti, kteří mu ji poskytli, byli po jeho dopadení souzeni ve vykonstruovaném monstrprocesu. U dveří Jiřího Koudely zazvonil Němeček také...

Jako sokolové vadili rodiče nacistům i komunistům

Jiří Koudela se narodil 26. února 1937 v Kutné Hoře do rodiny živnostníka. Tatínek Josef Koudela měl truhlářskou dílnu se šesti zaměstnanci, maminka Marie Koudelová, rozená Nešporová, pocházela z pekařské rodiny. Oba rodiče byli aktivní sokolové. „Za války byli na seznamu nacistů, po válce a po převratu zase na seznamu komunistů. Nepomohlo ani to, že tatínkovi rodiče byli zakládajícími členy komunistické strany v Kutné Hoře,“ začíná své vyprávění Jiří Koudela.

Tatínek pamětníka hned po komunistickém puči tušil, co bude následovat. Stornoval rozdělané zakázky, postupně propustil všechny dělníky, drahé dýhy, které měli na půdě skladem, daroval truhlářskému učilišti v Líšově a zůstal v dílně sám. Jen stahováky, takzvané knechty, zakopal na zahradě. „Bylo mu jich líto, byla to cenná věc. Ale bál se, protože elektrikář Ťoupalík, který měl krámek na náměstí, majetek zatajil, a soudili ho jako keťase,“ vypráví pamětník

Přišla 50. léta a s nimi vykonstruované komunistické procesy. V roce 1952 byli rodiče pamětníka svědky jednoho z největších procesů v Kutné Hoře. V zaplněném Tylově divadle se odehrál lidový soud s osobami, které napomáhaly Jaroslavu Němečkovi, obviněnému z velezrady. Čáslavský cukrář Jaroslav Němeček zakládal v letech 1949–1950 protistátní odbojové skupiny v Kutné Hoře a okolí. Se svou činností se příliš netajil, byl proto v hledáčku státní policie.[1] V roce 1950 se mu podařilo uprchnout před zatčením a více než rok se ukrýval u známých nebo doporučených osob, až byl v listopadu 1951 dopaden. Mnohé navštívil a žádal o finanční výpomoc, úkryt nebo jídlo. Většinu dotčených osob podle vlastní výpovědi z protokolu znal, některé oslovil pravděpodobně náhodně nebo mu byli doporučeni. Minimálně 14 lidí mu pomoc odmítlo poskytnout, byli však vyšetřováni za to, že neoznámili trestný čin. Ve třech procesech v Čáslavi, Kutné Hoře a Malíně bylo z velezrady, nadržování a neoznámení trestného činu obviněno celkem 52 živnostníků, sokolů, rolníků i dělníků. 34 obviněných bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody, 18 osob zproštěno žaloby. Kutnohorský proces poslal do vězení 16 lidí na dobu od několika měsíců do 12 let.[2] Přesto, že si někteří pamětníci myslí, že Jaroslav Němeček spolupracoval se Státní bezpečností[3], tuto skutečnost se nikdy nepodařilo prokázat.[1+2]

„Pamatuju si hlavně tu atmosféru strachu,“ říká pamětník. Oba rodiče Jiřího Koudely se museli veřejného procesu s živnostníky účastnit. V rodině Jiřího Koudely se vypráví, že za jeho tatínkem přišel Jaroslav Němeček s historkou, že ho pustili z vězení a že by potřeboval peníze na kytku pro přítelkyni. „Tatínkovi se to ale nezdálo a vypoklonkoval ho,“ dodává pamětník.

Další lidový soud s Josefem Němcem[1] odsoudil na 12 let také otce pamětníkova nejlepšího kamaráda Jaroslava Bartoně. Dle slov pamětníka v polovině trestu dostal milost, ale odmítl ji. Bartoňově betonárně přidělili po jeho uvěznění správce, který bydlel u nich v domě. „Měli první televizi, protože pan Bartoň v tom kriminále dobře vydělával a ten správce na ni k jeho ženě chodil,“ říká pamětník. „Oba byli osamělí, možná si myslel, že je něco víc a zahořkl.“

Měnovou reformu zažil na přepážce ve Spořitelně

Komunisté z dílny postupně odvezli všechny stroje a časem se z ní stalo detašované pracoviště Podniku komunálních služeb, avšak dle slov pamětníka tatínek často pracoval sám na sebe. „Byl skromný. Odhadl, co si může dovolit, a tak ho nechali být,“ vypráví Jiří Koudela.

Mladý Jirka se začal učit truhlářem v Líšově. „To byla vesnice, kde v polovině stavení byla truhlářství – dělaly se tam dýhované věci, fajnová práce,“ říká Jiří Koudela. Pamatuje si ještě, jak v jedné místnosti stříkali nábytek nitrolakem. Tehdy neexistovala žádná bezpečnostní opatření. „Chodili jsme pak po dílně v náladě,“ vzpomíná s úsměvem.

V třiapadesátém roce pracoval Jiří Koudela na brigádě na přepážce ve Spořitelně. Pamatuje si, jak si lidé chodili vybírat peníze a někteří ani nevěděli, že den předtím byla měnová reforma. Často plakali. V té době za ním přijela na návštěvu maminka: „Tak si představ, Jirko, že jsme den před měnou prodali to piano, co jsme měli, a za ty peníze jsem si koupila akorát jízdenku do Líšova a zpátky,“ povzdychla si tenkrát.

Spartakiádu jsme brali jako komunistický slet

Po dvou letech nastoupil Jiří Koudela na průmyslovku. Po rozdílových zkouškách mohl přeskočit první ročník a maturoval v roce 1957. Po maturitě se mu nechtělo nastoupit dlouhou vojenskou službu, přihlásil se proto na Fakultu strojní ČVUT. „Bral jsem to jako legraci,“ říká. U pohovoru se ho zeptali, zda by byl ochoten budovat přehradu na Orlíku, a on souhlasil. „A tak jsem o prázdninách roztloukal kámen,“ pokračuje Jiří Koudela.

Sokolské slety se nekonaly, a tak se Jiří Koudela účastnil spartakiád. Nejprve jako cvičenec, později jako pedagogický dozor. „S chutí jsme cvičili, my jsme byli rodina sportovní a akční. My jsme to brali jako komunistický slet,“ usmívá se pamětník.

V polovině 60. let pracoval v Chiraně jako technolog. Tehdy také vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Nikoli z přesvědčení, ale protože to po něm chtěl jeho nadřízený, kterého velmi obdivoval. „Nebyl to kádr, ale na kolenou mě prosil, abych do té strany vstoupil, protože my jako oddělení jsme byli úplně izolovaní od toho, co se děje ve fabrice, a já bych měl být jeho emisarem,“ vysvětluje pamětník. Chodil na schůze, jednou se podíval do Minsku, ale když ho jmenovali do komise lidové kontroly a statistiky, začalo mu být členství ve straně proti srsti. „To byla stranická elita a já jsem teprve viděl do politiky v Chiraně,“ pokračuje Jiří Koudela.

Vojáci studenty odvezli kdovíkam

V Chiraně pro pamětníka začala být situace psychicky neúnosná, rozhodl se proto z podniku odejít. „Kuly se tam pikle, to byli zlí lidi, komunistická elita,“ říká Jiří Koudela. Protože úspěšně vedl podnikovou školu práce, uvědomil si, že má učitelské nadání. V roce 1968 požádal o práci učitele na elektrotechnické průmyslovce v Ječné ulici v Praze a dostal ji. Pedagogické vzdělání si dodělal dálkově během dvou následujících let. V témže roce rovněž otevřeně nesouhlasil se vstupem spojeneckých armád a byl vyškrtnut z členství v KSČ. Dle jeho slov zcela bez následků.

21. srpen 1968 zastihl Jiřího Koudelu na chalupě v Horce nedaleko Zruče nad Sázavou. Několik dní nato dostal od ředitele povolání, aby přijel do Prahy a připravil se jako doprovod studentů na chmelovou brigádu. Pamětník si vzpomíná, jak studenti pokřikovali a pískali na projíždějící armádní automobily. „Vojáci občas někoho odvezli kdovíkam. A my jsme běhali po návsi a dětem vysvětlovali, že to nemůžou,“ říká Jiří Koudela.

Pragovka prodávala byty pod cenou

90. léta byla pro Jiřího Koudelu dobou největšího pracovního vypětí. „To jsem denně chodil domů v noci,“ říká. V 62 letech odešel do důchodu, ale když syn Jiří Koudela otevřel truhlářskou dílnu, pamětník mu sháněl zakázky. K tomu manželka Jitka restituovala čtvrtinu domu v Praze Břevnově s 25 byty, které bylo potřeba opravit, některé nájemníky vystěhovat. A aby toho nebylo málo, vyskytla se možnost velmi levně koupit byty zaměstnanců Pragovky. Jiří Koudela tehdy našel v novinách inzerát realitní kanceláře, která prodej zprostředkovávala, a koupil hned tři byty i s nájemníky[4]. Cena byla dle slov Jiřího Koudely směšně nízká, v řádech desítek tisíc, pár desítek tisíc ale musel dát do kapsy pracovníkovi realitní kanceláře, která malobyty tak levně prodávala. „Ten si sám několik bytů ulil, a pak nechodil na schůze SVJ,“ vypráví pamětník.

Po 14 letech předal Jiří Koudela starost o nemovitosti švagrovi a dnes (2024) si užívá zaslouženého odpočinku. A co by chtěl vzkázat budoucím generacím? „Ať si nedělají vrásky. Že všecko dobře dopadne,“ končí své vyprávění Jiří Koudela s úsměvem.

 

[1] Zdroj: ÚSTR, odkaz na dokument dostupný ve složce Medializace.

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty dostupné v dodatečných materiálech.

[3] Zdroj: Časopis Krásné město, ročník 1994, dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[4] V 90. letech se privatizovaly byty Pragovky a dalších podniků. Jako první byly levně nabídnuty stávajícím nájemníkům, kteří v nich bydleli. Pokud neměli na koupi bytu peníze, prodávaly se byty na volném trhu i s nájemníkem a věcným břemenem regulovaného nájemného.