Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohuslav Koutecký (* 1951)

• narozen 9. dubna 1951 na Kladně krátce poté, co jeho otce zatkla StB

• ke konci 60. let spolu se skupinou jeskyňářů rozšiřoval tehdy zakázané texty

• v roce 1971 došlo k odhalení skupiny a k postupnému zatčení jejích členů

• ve stejném roce byl pamětník odsouzen za hanobení republiky a jejího představitele a za hanobení rasy a přesvědčení ke 2 letům vězení s podmínkou 1 rok

• téměř až do sametové revoluce zůstal pod dohledem StB

• lesnictví a speleologické činnosti se věnuje dodnes

Tatínka odvedla StB a už ho nikdy nikdo neviděl

„Pošťák uviděl protirežimně upravenou známku a šel vás udat. Nebo když nám v zahraničí na expedici zemřel jeskyňář, na úřadu byli hlavně rádi, že neemigroval, to by pro ně totiž bylo horší,“ popisuje patologické myšlení lidí v někdejším komunistickém Československu Bohuslav Koutecký. Jeskyňář odsouzený za hanobení republiky a jejího představitele s roční podmínkou na dva roky.

Bohuslav se narodil v dubnu roku 1951 krátce poté, co jeho otce zatkla Státní bezpečnost. Domů se už nikdy nevrátil. Jeho osud se nikomu z rodiny nepodařilo vypátrat. „Vím, že pracoval na dole na Kladensku. Pravděpodobně remcal, a tak ho zlikvidovali. Nic jsme nikdy nenašli.“ Když bylo Bohuslavovi třináct let, jeho maminka se podruhé vdala, pamětník ale už i tak zůstal jedináčkem. Matka pracovala na směny. Bohuslava vychovávala babička. I ona kdysi zůstala bez svého muže. „Byla vdova po náčelníkovi Sokola. Zemřel v Osvětimi.“

Stejně jako mnohé jiné děti vyrůstající v totalitním režimu vzpomíná Bohuslav na zmatek, který mu v hlavě způsoboval rozpor mezi tím, co se říkalo ve škole a co doma. „Soudružka učitelka vychvalovala Gottwalda a Lenina, že osvobodili dělníky. Babička na to doma říkala: ‚Že jim huba neupadne, lháři jedni komunističtí.‘ Babička i paní učitelka pro mě byly autoritou, tak jsem z toho měl v hlavě občas guláš.“ Domácí výchova a vedení Bohuslava se neslo v souladu s křesťanskými zásadami.

Chtěli opravit komunismus, který je ale neopravitelný

Bohuslav si čím dál více uvědomoval život v totalitě. „Už jako dítě jsem vnímal, že se nesmí cestovat, že na vše je potřeba nějaké povolení, nesvoboda byla všude kolem. (…) Vadilo mi, jak se vše podávalo jednostranně, a že jsme si nemohli ověřit na vlastní oči, jak to je.“ Šedesátá léta podle pamětníka přinesla jisté uvolnění, které však nemělo příliš dlouhého trvání. Konání Dubčeka a dalších se podle něj tehdy jevilo jako pokrok. Ve skutečnosti ale jen chtěli opravovat komunismus, který je neopravitelný. Národ nakonec opět sklopil uši. „Najednou se například mohlo mluvit o prezidentu Masarykovi. Jinak lánský hřbitov, kde je pochován, byl kousek od naší ulice. Vždy, když tam nějaká delegace dala Masarykovi na hrob květiny, hned se tam objevili tajní a květiny odnesli.“

Bohuslava to táhlo k lesu, a tak po základní škole pokračoval ve studiích na lesnické učňovské škole. K jeho zálibám patřily jeskyně, které ho lákaly svým tajemnem. Brzy se proto přidal ke skupině jeskyňářů.

Rusům jsme převraceli cedule, abychom je zmátli

V srpnu 1968 pobýval Bohuslav s jeskyňáři v jižní části Slovenského krasu na Plešivecké planině. „V noci na jednadvacátého jsme slyšeli letadla a vrtulníky. Jeden kamarád seběhl dolů do vesnice a zjistili jsme, že je okupace. Otáčeli jsme Rusům značky, abychom je zmátli. Týden nám pak trval přesun do Prahy, protože vůbec nic nejezdilo. Všude jen ruské tanky. První, co jsme v Praze viděli, bylo rozstřílené muzeum.“

V září roku 1968 Bohuslav nastoupil na lesnickou školu v Písku. Jako poslední vlnu odporu národa proti srpnové okupaci uvádí pamětník nepokoje po upálení Jana Palacha. Sám se účastnil jako pořadatel jeho pohřbu. Už tehdy si ho všimla Státní bezpečnost. „Za chvíli nám ale bylo jasné, že žádné vzedmutí nemůže trvat věčně. Soudruzi nejprve slibovali, že se bude pokračovat ve změnách. To byla ale jen fabulace, aby se národ uklidnil a nebyly nepokoje.“

Sedmdesátá léta přinesla tzv. normalizaci. „Režim se utužil. Nebylo to jako v 50. letech, to ne, ale bylo to utužené dost. Když jste v hospodě řekli, že Husák je vůl, šli jste do vězení.“

Jeskyňáři byli především svobodomyslní lidé

Většina jeskyňářů byla podle Bohuslava proti komunistickému režimu. V době totality mezi sebou například shromažďovali fotografie ze srpnových událostí osmašedesátého roku. Nebo ze svých zahraničních cest, dokud to ještě bylo možné, přiváželi články z francouzských či britských novin, kde už mnozí komentátoři naznačovali následný vývoj politické situace v Československu. Domácí tisk tehdy stále informoval v duchu „bratrské pomoci“. „My jsme to vše přepisovali a rozšiřovali mezi lidi. Já jsem například přepisoval esej Karla Čapka Proč nejsem komunistou? Později to bylo také jedno z toho, co na mě vytáhli. Opatrní jsme nebyli,“ vypráví Bohuslav a přidává vzpomínku na maminku, která za války v rámci protinacistického odboje doručovala dopisy, a hrozila jí za to smrt. „To se s naší situací nedalo vůbec srovnat.“

Hanobili jsme komunistickou stranu tím, že jsme se o komunistech vyjadřovali jako o tyranech

Bohuslav si postupně uvědomil, že je pod pravidelným dohledem tehdejší tajné policie. Opakovaně ho nepustili do zahraniční, a to ani do tzv. socialistických zemí. Když se písemně obrátil na ministerstvo vnitra a chtěl znát důvod, odpověděli mu, že by jeho cesta byla v rozporu se státním zájmem. Na podzim roku 1971 ho přímo v písecké škole zatkla StB. „Čekal jsem to, vyslýchali už mé známé, bylo jen otázkou času, kdy si přijdou pro mě. Vytáhli mě rovnou z vyučování.“ Následně u Bohuslava provedli domovní prohlídku, našli zakázané texty a převezli ho do Prahy.

K odhalení skupiny přispěla událost z léta 1971. V tom roce si KSČ připomínala 50 let od svého založení. Mnoho míst bylo vyzdobeno komunistickými symboly srpem, kladivem a číslicí 50. „Pracovali jsme tehdy na Koněpruských jeskyních a kousek nad námi na kopci filmaři točili nějaký historický film. Měli tam i dobovou šibenici. Kamaráda napadlo, že dáme srp a kladivo z naší boudy také na tu šibenici. Ve spojení s ní to měla být taková parodie na 50. léta, kdy bylo popraveno několik stovek nevinných lidí.“ Jeskyňáři takto vyzdobenou šibenici vyfotili a pak si u ní ještě pořídili společný snímek. Vše vrátili do původního stavu. Při domovní prohlídce u jednoho z nich Státní bezpečnost objevila negativ, a tak měla celou skupinu pohromadě.

Po domovní prohlídce, výsleších a soudu Bohuslava v roce 1971 odsoudili za hanobení republiky a jejího představitele a za hanobení rasy a přesvědčení k jednomu roku vězení s podmínkou na dva roky. „Hanobili jsme komunistickou stranu tím, že jsme se o komunistech vyjadřovali jako o tyranech.“

Nikde mě nechtěli zaměstnat

Skupina jeskyňářů ve své činnosti pokračovala, ale už byla opatrnější. Díky řediteli písecké školy Bohuslav odmaturoval, i když ve vysokoškolských studiích ihned pokračovat nemohl. StB si pamětníka i další členy skupiny sem tam předvolala k výslechu. „Bylo to hlavně proto, abychom měli stále na paměti, že oni o nás ví.“ Bohuslava nechtěl nikdo zaměstnat kvůli jeho kádrovému posudku. Posléze pracoval jako lesní dřevorubec u Lesního závodu Velké Meziříčí. „Byl jsem vyhlášen nejlepším pracovníkem, a tak mi ředitel dal doporučení ke studiu na vysoké škole. Studoval jsem pak dálkově lesnickou fakultu.“ Pět let pracoval Bohuslav také v ostravských dolech. Svého času to bylo jediné místo, kde nikoho nezajímal jeho politický škraloup. Paradoxem tehdejší doby bylo rovněž to, že jeden z kádrováků u Lesoprojektu, kde Bohuslav působil v 80. letech, ho „uklidil“ z Brna do Beskyd, aby nebyl příliš na očích. Bohuslav pak pracoval v pohraničí a do rukou se mu dostávaly mapy a letecké snímky. V tehdejší době tedy v podstatě tajný materiál.

Správně můžeme vidět jen srdcem

Sametovou revoluci v roce 1989 pamětník uvítal. Podle jeho slov mu přinesla možnost pracovní i osobní seberealizace. „Ještě tak do středy toho prvního týdne bylo ale vidět, aspoň tady v Brně, že milicionáři jsou připraveni. Nezasahovali, ale vyhrožovali, že si to máme rozmyslet, jestli na tu demonstraci na náměstí Svobody půjdeme.“ Totalitu vnímal Bohuslav jako zrůdnou především v tom, že nade vše nadřazovala právě komunistickou ideologii, a kdokoli měl jiný názor, byl okamžitě nepřítelem.

Na závěr svého vyprávění Bohuslav přidává slova, jejichž autorem je Antoine de Saint-Exupéry: „Správně můžeme vidět jen pomocí srdce. To nejdůležitější je očím neviditelné… Mně se mnohokrát potvrdilo, že to tak skutečně je. A myslím, že se na to dost zapomíná.“