Markéta Koutná (* 1921  †︎ 2013)

Markéta (Gréta) Koutná, plukovník v.v.

 

V severočeském Oseku u Duchova se manželům Kohnovým 22. března 1921 narodila dcera Gréta. Rodina se brzy přestěhovala do Teplic, kde otec pracoval jako klenotník a matka prodávala v obchodě. „Rodina byla naprosto apolitická, jako většina lidí během první republiky.“ Rodiče byli židovského původu, ale víry se striktně nedrželi. „Svátky jsme slavili, ale jedli jsme také vepřo-knedlo-zelo.“ Gréta se o židovství více dozvěděla až teprve s příchodem německých emigrantů do Československa.

V Teplicích chodila Gréta nejprve na gymnázium, ale protože ji nebavila řečtina, přestoupila na obchodní akademii. Byla členkou židovského sportovního klubu Maccabi v Teplicích. V severních Čechách také zažila nástup Henleina. „Ještě dnes se tomu směju, jak spolužáci najednou chodili v těch bavorských krátkých kalhotách a tancovali schuhplattler nebo jak se to jmenuje. To byl pro nás, kteří jsme žili za první republiky, hrozný pohled.“

 

Za anglickými vízy do Polska

Po Mnichovu, v sedmnácti letech, odjela s rodinou do Prahy. Bydleli u babiččiny sestry v Libni a následně u maminčina bratra v Dlouhé třídě. Rodina se snažila odjet z Československa. „Už se vědělo, co se děje, tak jsme se snažili získat anglické vízum, abychom se dostali přes Anglii do Ameriky.“ Mladší bratr Venda se tehdy zasnoubil a chtěl odjet do Palestiny. „Takže my jsme to měli jakžtakž připravený, že se dostaneme ven z republiky, když najednou v březnu nastoupili esesáci na hranicích a bylo po republice.“

Na britském velvyslanectví se po okupaci dozvěděli, že transporty do Británie již neodjedou, pokud ale stále chtějí vycestovat, ať se snaží dostat na britskou ambasádu do Katovic. Kohnovi dříve v Teplicích zaměstnávali dívku Vlastu, jejíž snoubenec pracoval na železnici. „Umožnil nám útěk do Polska. Napřed jsem jela já. Ve vlaku mně tloukl do hlavy: ‚S nikým nemluv a ptej se prvního Žida, kterého potkáš v Katovicích, kde je britský konzulát!‘ Já jsem měla problém, jak poznám Žida. Tak on se začínal řehtat a říkal: ‚Však uvidíš!‘ Viděla jsem to. Přešla jsem ty hranice jakžtakž, bylo to v pořádku. Vystoupila jsem v Katovicích na krásným nádraží. Viděla jsem prvního Žida s fousama a pejzama a takovou legrační čepicí na hlavě. Tak jsem ho oslovila německy, jenom on mně nerozuměl, on mluvil jidiš a já jsem jidiš neuměla. Tak já jsem opakovala a nic, tak přišel druhej Žid, byl bez vousů, uměl německy a ten mě odvedl na britský konzulát.“

Protože Gréta už tehdy uměla dobře anglicky, pomáhala zájemcům o vízum vyplňovat formuláře. Na ambasádě spolupracovala s místní úřednicí, Miss Holingwels, členkou Labour Party. Rodiče mezitím také přijeli do Polska, usadili se v Bielsku, kde měl otec známého klenotníka. Spolu s nimi přijel starší bratr, mladší bratr odjel přes Rumunsko do Palestiny.

V Katovicích se Gréta seznámila s mladíkem, který rovněž utekl z Československa. „Už měl odjet. Už měl záznam v transportu. Tak jsem šla k tý Holingwels, že bych taky chtěla, aby nás nerozdělili, a ona řekla: ‚Víš co, vemte se a pojedete spolu.‘ To byl báječnej nápad, tak jsme utíkali na židovskou obec, protože polskej normální sňatek jsme nemohli provést a na konzulátu nás taky nemohli oddat, ale ona řekla, že to zařídí, že to jméno potom změní, že to uznaj.“ Když ale mělo dojít k odjezdu, tak novomanželé na listině nebyli. „V tom tady přijde ta politika, která není hezká. Tam byla skupina komunistů. (…) Chodili na britský konzulát, komunisté z Čech židovského původu, kdo z nich byl skutečně komunista, to já nevím. Oni tvrdili, že jsou ve větším ohrožení než ti, kteří utekli z hospodářských důvodů. Tak já jsem jaksi utekla z hospodářských důvodů a oni z politických. Bohužel, Miss Holingwels s tím zřejmě souhlasila a taky to podporovala.“ Koncem července 1939 ještě svitla naděje, dostali pozvání od manželovy sestry z Austrálie. K odjezdu do Austrálie však nedošlo, 1. září 1939 totiž zaútočilo Německo na Polsko.

 

Hlavně se dostat za Vislu

Britská ambasáda organizovala odchod do města Kielce ve středním Polsku. Ženy a děti odjely vlakem. Zastavit se měly v Krakově a nabrat další lidi, jenomže krakovské nádraží hořelo a vlak jím jen projel. Po cestě uprchlíci zažili několik náletů. „Vlak zastavil, my jsme skákali z vlaku, utíkali do pole, položili se na zem. Po náletu jsme vstali, někteří nevstali, zpátky do vlaku, jede se dál. Další nálet, výskok, do pole, vstát. Někteří tam zůstali, jestli byli mrtví nebo zranění, nevím, nikdo se nestaral.“

V Kielcích byli uprchlíci soustředěni v kině, kde čekali na muže, kteří měli přijít z Katovic pěšky. „Já nevím, kdo nám to řek: ‚Zachraň se, kdo můžeš, my už vám pomoct nemůžeme, dostaňte se do Gdaňska!‘“ Britští představitelé odjeli. Většina uprchlíků se sbalila a odjela dále. Gréta v Kielcích ještě den zůstala, pak se ale dozvěděla, že muži do Kielců pravděpodobně nepřijedou, a vydala se dále. Chtěla přejít Vislu na východ. Po cestě zažila nálety, spala venku, občas se svezla vlakem. Často měnila skupinu, se kterou putovala. „Přes ten most jsme mysleli, že budeme v bezpečí, ale most už nebyl. Tak jsme se plazili po těch pilířích na druhou stranu a první, co jsem viděla, bylo mrtvý dítě na plotu.“ Dále směřovala k Lublinu. Nakonec se dostala až do sovětského části Polska.

„Sověti se k nám Čechům chovali úžasně. My jsme se šli k Sovětům hlásit, že jsme tady. Měli jsme hlad, chtěli jsme jíst. Starší lejtěnant byl zrzavej, my jsme tam stáli, on se na nás tak koukal a začínal mluvit jidiš. Akorát mě si vybral, ale já jsem nerozuměla ani slovo. ‚Jestli jsme Židi?‘ – ‚Ano, jsme Židi.‘ Tak dobře, že jsme tady. ‚Chcete jíst?‘ Tak zavolal tam do kuchyně, tam byly vojenský kotle, tak nám dali najíst. Co s námi. ‚Běžte dál, kam chcete.‘ Jeho to vůbec nezajímalo, hlavně, že nám dal najíst.“

Skupina uprchlíků se přes Volyň dostala do Lvova. „Kam chodí uprchlík, když neví kam? Jde do kavárny, kde vidí někoho, zná snad někoho. Tak jsme byli v Café Varšava, myslím, že se to tak jmenovalo. Byla to nejspíš židovská kavárna, tak nám dali najíst. Tam jsme taky mohli přenocovat. Až potom druhý den přišli nějaký Židi a vybírali si lidi, koho si vezmou domů. Tak mě vzala jedna paní, to byla vdova s děckem a tatínkem. (…) Já jsem dostala tu dětskou postel a dítě spalo u ní. To byla úžasně hodná ženská!“ Ve Lvově však Grétu čekala smutná zpráva – dozvěděla se, že její manžel zemřel při cestě z Katovic do Kielců.

Uprchlíci se ve Lvově živili všelijak. „Ze začátku jsme šmelili. Já jsem obchodovala s cigaretama. Tři studenti, kteří pocházeli odněkud z Německa, měli pod sebou cukr a moučníky. Každej měl ten svůj obor.“ Do Lvova se dostal i Grétin otec. „Němci a Sověti tehdá měli smlouvu o otevřené hranice – výměna lidí. Tak tatínek přijel za mnou. Já jsem tehdá totiž psala přes Červený kříž, oni se nějak dozvěděli, já nevím, jak jim to tlumočili, že jsem ve Lvově. Mysleli jsme si, že taky maminka a starší bratr přijedou za námi, ale najednou Sověti a Němci uzavřeli hranice. Maminka zůstala se starším bratrem v Krakově a tatínek byl se mnou ve Lvově.“ V zimě 1939 však započaly transporty ze západní Ukrajiny do sovětských lágrů. Vybíráni byli různí lidé, mezi nimi se ocitl také Grétin otec a rodina, která ho ubytovala. Otec byl odvezen do lágru v tehdejší Karelo-finské SSR a tam zemřel. „To jsem se dozvěděla až potom na vojně v Buzuluku.“

 

Bez bumážky člověk nic neznamená

Jelikož se uprchlíci ocitli v Sovětském svazu, museli legalizovat svůj pobyt. „Teď co? My jsme tam byli ilegálně. Šlo o to dostat ,vid na žitělstvo‘ – povolení k pobytu. Tak jsme stáli den a noc u NKVD a žádali o povolení k pobytu. Já jsem ho dostala.“ Gréta se poté rozhodla studovat, přihlásila se do obchodní akademie. „Já jsem to nevydržela, celý měsíc nám tloukli do hlavy ústavu Sovětského svazu. To je dobrý, ale z toho se nedá žít.“ Nějakou dobu ještě obchodovala s cigaretami, nakonec si našla práci poslíčka v účtárně ševcovského kombinátu. Její nadřízená však byla brzy obviněna ze zpronevěry a Gréta si musela hledat nové místo.

V kavárně se posléze seznámila s trenérem, který z dřívějška znal jejího bratra. Přes sportovní klub dostala práci jako kalkulátor v restauraci. Následně si díky jiným známým našla místo ve vojentorgu. „Mezitím jsem poznala ve Lvově hodně lidí. Taky jsem slyšela o naší armádě, která se tvořila na západní Ukrajině. My jsme se přihlásili, velká skupina se přihlásila ze Lvova, ale k ničemu už nedošlo, abychom tam odjeli.“

S vojentorgem odjela Gréta koncem dubna 1941 na letiště nedaleko Tarnopolu, kde pracovala v pokladně. Tam ji zastihl začátek německého útoku na Sovětský svaz. „Naše letiště hořelo, tak jsme se oblíkli a rychle utíkali na štáb, byla tam restaurace, štáb, všechno tam bylo a tam už byly připravený nákladní auta pro evakuaci letců a těch, kdo ještě žili. Málo jich to přežilo, ten nálet.“

Politruk nevěděl, co dělat s Grétou. Chtěl vidět doklady, ale ona je několik dní předtím poslala do Lvova na prodloužení. „Tak jsem doklady neměla, jenom lístek, že pracuji pro vojentorg. Tak co? Tak jedeme do Lvova pro ženy, rodiny letců žily ve Lvově, jedeme pro ty ženy, děti těch letců a ještě nějaký štábní důstojníky. Tak jsme jeli do Lvova.“ Gréta se také vydala do Lvova. Jenomže Lvov už byl prakticky vyklizený a politruk vzal Grétu zpátky k Tarnopolu. Dovezl ji až na bývalou polsko-sovětskou hranici. „Já jsem ale do Ruska nechtěla. Ten politruk řekl, že nejlepší by bylo, abych jela s nima. To se mi ale zdálo příliš dobrodružný, tak jsem řekla: ‚Ne, já půjdu zpátky do toho Tarnopolu, tam snad dostanu povolení k pobytu…‘ Já jsem si nedovedla představit, že ten Sovětskej svaz se tak rychle vzdá západní Ukrajiny. On říká: ‚Dobře, to je tvoje rozhodnutí.‘ Vysadil mě. Kufr jsem nechala na autě, na co to potřebuju, že přijde někdo, aby mě odvezl do Tarnopolu. Byla to noc.“ Ráno skutečně přijel nějaký důstojník a odvezl Grétu do Tarnopolu na NKVD, kde měla dostat povolení k pobytu. „Enkávedista byl taky na cestě, tak říkal: ‚Já jsem tě neviděl, běž pryč!‘ Byl slušnej, mohl mě hned zavřít. Já jsem ho pochopila, tak jsem šla pryč.“

Na ulici potkala známého emigranta, který jí řekl: „Děvče, bez dokladů beznadějný.“ Gréta viděla jedinou možnost. „Zpátky do Lvova, to byla jediná možnost vůbec se dostat k dokladům. V Sovětským svazu, když nemáte doklad, tak jste úplně vedle.“

 

Dali nám pytel chleba

Sedla si na formanku a jela pryč z Tarnopolu. Měla na sobě francouzskou policejní pláštěnku, kterou dříve dostala od jednoho známého, a mladý milicionář, kterého po cestě potkala, ji zatkl. „Rozhodl, že jsem parašutista a že mě musí hned odvést na místní milici.“ Na milici Grétu na noc zavřeli do chléva. Ráno ji odvezli do vězení v Tarnopolu. „Tam jsem takový tři čtyři hodiny stála s tváří ke zdi, až pro mě přišli a začínali vyslýchat – odkad jsem, kdo jsem, jak jsem, proč jsem. Zase a zase a zase, ty výslechy trvaly tak tři dni. (…) Vždycky mně dali odpočinek, pohov, tak mě odvedli na nějakou světnici, tam seděly jiný ženy. Za hodinu, za dvě pro mě zase přišli. A teď šly ty výslechy, výslechy a výslechy. Chovali se ke mně dobře, v pořádku. Slyšela jsem křiky z jiného pokoje. (…) Jestli to bylo skutečný, nebo jestli to bylo nahraný, aby mně nahnali strach, to nevím, ale já jsem nemohla víc říct.“

V Tarnopolu byla obviněna z velezrady, dokonce jí řekli, že může být odsouzena bez toho, aby byla přítomna u soudu. Gréta měla navíc s sebou při zatčení pokladnu z kasy, ve které pracovala. Vyšetřovatelé ji sice nevinili ze špionáže, ale pokladna jí přitížila. Mysleli si, že pracuje pro Němce. Kasu poté pravděpodobně zcizil ředitel věznice, nejspíš s sebou vzal i Grétiny dokumenty o zatčení. „V noci, to byl třetí den, otevřely se dveře cely a přijde dozorčí s pytlem chleba, abychom si vzaly chleba. Ženský, těm se dařilo dobře, nebyly zvědavý, já jsem si nacpala chleba, kam jsem mohla. Ráno za úsvitu: ‚Pojďte s věcmi – Davaj s věščami!‘“ Gréta žádné věci neměla, ale jiné ženě pomohla výměnou za kabát nést kufr.

Celé vězení se vydalo na cestu k bývalé sovětsko-polské hranici. „Po stranách byli ti dozorčí, psi, pušky. Tak jsme šlapali, šlapali, bombardování nádraží v Tarnopolu, my jsme šli dál.“ Pěšky šli na starou hranici dva a půl dne. Na hranici je naložili do vlaku. „Bylo nás myslím devadesát. To byly vagony na dobytek. Jeden vedle druhého, když se jeden pohnul, druhej se musel pohnout.“ Po několika hodinách začala registrace vězňů podle vagonů. „Tam bylo obrovský pole. Tam byly rozestavěný stoly a ty enkávedisti, to byli všichni politruci nebo kdo, já nevím, jsem se neptala, co jsou. Všichni v uniformách, samozřejmě. Každej měl před sebou akta, kdo tady je, zapisovali, kdo v kterým vagonu je a jestli tam jsou jeho doklady, akta o jeho zatknutí a proč tam sedí a proč ne. Já jsem se koukala, mně to připadalo, velkej vlak a ten vagon je taky velkej, ale těch aktů tam moc neměl. My jsme měly jenom ten jeden vagon s ženami, jiný vagony měli muži. Tak jsem měla ten nápad, že jim neřeknu, že už jsem byla vyslýchána. Když přišla řada na mě, tak jsem se drze rozčilovala, co tady se mnou vyvádí, že mě ten den sebrali v Tarnopolu na ulici, šoupli na pochod a do vagonu. Já jsem prostě neřekla, že jsem byla zatčená dřív. Poznala jsem, že ty moje akta, ten třídenní výslech v Tarnopolu, tam nemají.“ Politruk nadával, řekl jí, ať je zticha a jde zpátky do vagonu. Cesta vlakem trvala měsíc. „Žádný vězení nás nechtělo přijmout, oni měli těch zájemců dost.“ Cestou vězeňkyně prodělaly různé nemoci, měly průjmy a vši. K jídlu dostávaly chleba nebo seljodku a vodu.

 

Magnitogorsk byl ráj na zemi

Nakonec vlak zastavil v Magnitogorsku. „To byl pro nás ráj, tam jsme se mohly umejt, jít do bani, dostaly jsme najíst. To byl taky takovej lágr, ale nebyl to pracovní tábor.“ Posléze odešly pěšky do městečka Věrchněuralsk. „Šly jsme přímo do staré ťurmy (vězení – pozn.ed.). (…) Bylo to obrovský vězení uprostřed ,no man’s land‘. Nic dokola.“ Celkem bylo v jedné světnici okolo 90 žen. Gréta se setkala s různými vězeňkyněmi – byly tam Ukrajinky, Kavkazanky, ženy polských důstojníků, povolžské Němky. „To byla míchaná společnost.“ Začaly výslechy, které prováděl politruk. Po několika výsleších se Gréty ptal, o čem si vězeňkyně na světnici povídají, chtěl vědět především to, o čem si povídají Němky. Gréta dělala, že nic neví a že Němky před ní na světnici nemluví.

Podmínky ve vězení byly otřesné. „Dostaly jsme jíst ráno, kousek chleba, v poledne polívku, když jste měl smůlu, tak jste dostal jenom z shora, to byla voda, když ne, tak tam plaval nějakej brambor.“ Zima byla krutá, ve vězení se netopilo a okna netěsnila. Mnohé ženy onemocněly kurdějemi. Později jedna zemřela. „My jsme to zamlčely, abychom dostaly její jídlo.“ Zprvu ženy spaly jen na holé podlaze, až později se Gréta dostala do cely se slamníky.

 

Dostala jsem deset rublů na cestu

Jednou v zimě si Grétu pozval ředitel věznice. „Tam mě málem ranila mrtvice, když pan načálník říká: ‚Sedněte si, soudružko.‘ Já jsem nevěděla, kde jsem, protože po celou dobu vás nikdo neosloví jako soudružko, nýbrž jako občanko. Tak si soudružka sedla, pan načálník jí dal cigaretu. Mě se zatočila hlava, ale to nevadilo, zakouřila jsem si.“ Byla propuštěna z vězení. Ředitel se zeptal, kam chce jít, jenomže ona nevěděla. On jí proto doporučil, ať jde nejdřív ve Věrchněuralsku na milici a pak že uvidí. „Dal mi deset rublů.“

S jedním propuštěným českým ševcem, který v Rusku zůstal po první světové válce, došli na milici do Věrchněuralsku. Milicionář jim dal horkou vodu, aby se zahřáli. Švec zmizel, ale Gréta nechtěla stanici opustit. Milicionář ji proto poslal do ,domu kolchoznikov‘, což byla ubytovna pro zástupce z okolních kolchozů. Dostala najíst a mohla přenocovat. Druhý den se odstěhovala k babičce správcové domu.

 

Židi ať jedou zpátky

Po několika dnech ve Věrchněuralsku se setkala se skupinou Polek, které byly z vězení také propuštěny. Dozvěděla se, že se v Sovětském svazu tvoří polská armáda a brzy bude odjíždět do Palestiny. Rozhodla se odjet k armádě společně s Polkami. Milicionář ve Věrchněuralsku jim obstaral nákladní automobil, který je odvezl na nádraží do Magnitogorsku. „Jak jsme byly oblečený, si dovedete představit, zavřeli nás v létě. Otevřenej náklaďák z Uralu dolů, když jsme přijely, tak nás dva chlapi sundávali z toho náklaďáku jako kusy dřeva.“ Vlakem odjely do Čeljabinsku, kde je čekal polský důstojník. Zavedl je na polské vyslanectví, kde dostaly najíst.

Z Čeljabinsku jely lepším vagonem, který již měl palandy a kamínka. „To bylo báječný.“ Polská armáda se tehdy organizovala až na jihu Střední Asie. Skupina propuštěných vězeňkyň tam jela více než čtrnáct dní. „My jsme byly v pohodě, měly jsme co jíst, mohly jsme kouřit. Všechno bylo.“ Jenomže příjezd k polské armádě představoval pro Grétu studenou sprchu. „V transportu z Uralu bylo hodně Židů. (…) Ten polskej důstojník, slyším: ‚Ty Židi ne, Židi ať jedou zpátky.‘ To byla Andersova armáda. Tak jsem tomu polskýmu důstojníkovi poděkovala, já nemám zájem jet s nima někam. ‚Ale jo, proše pani.‘ Já jsem byla sprostá, já jsem na něho plivla a šla jsem.“

Vrátila se zpátky na nádraží, kde stála nechtěná židovská skupinka. „Nikdo nevěděl, co teď dělat. Tak mi tam ten jeden říká: ‚Ty můžeš bejt šťastná, co tady vůbec hledáš? Vždyť česká armáda se tvoří na Urale.‘ Ta svině polská v Čeljabinsku to určitě věděl. Že v ťurmě to nevěděli, to rozumím, ale ten to musel vědět!“

 

S Rudou armádou do Buzuluku

Gréta bloumala po nádraží. Nakonec jednoho ruského důstojníka uprosila, aby ji vzal do vlaku. „Tam byl vagon s mladýma klukama, který právě prošli odvod a šli přímo na frontu. Ještě ani uniformy neměli. Z Novosibirska byli. Tak jim řekl: ‚Dávejte pozor, já ráno přijdu na kontrolu.‘ Tak ti kluci dali pozor, nic se mi nestalo, dostala jsem jíst.“ Vlak však změnil trasu a Gréta vystoupila, dostala se do dalšího vlaku. Jenomže tam ji chytili a vyhodili za jízdy kdesi v Kyrgyzstánu.

Na trhu v blízkém městě náhodou potkala jednoho známého ze Lvova, s jehož ženou se dříve hodně přátelila. Strávila u nich den. Pak odešla na nádraží, kde od přednosty chtěla, aby ji posadil na vlak. Přednosta ji zprvu pomoct odmítal. Na nádraží proto chodila několik dní, dokud nedostala bumážku, tzv. napravlenie, se kterou mohla vlakem odjet. Další den nastoupila do vlaku plného vojáků, který jel směrem na západ. Sedla si na místo vedle jedné starší paní. „Vlak se rozjel a já jsem jenom spala. Já jsem si totiž zapomněla vzít s sebou něco k jídlu, vůbec mě to nenapadlo. Taky jsem zapomněla tomu náčelníkovi na tom nádraží říct, aby mi dal nějaký lístky, že jsem oprávněná v jídelně, když ten vlak zastaví, abych dostala jídlo. (…) Spala jsem a najednou mě něco probudilo. Ona mně totiž ta babuška cpala do pusy chleba. Ona ho měla namočenej, mně to teklo, cpala mně chleba a hrozně nadávala. Sice ne mně, nýbrž těm vojákům, tam byli důstojníci, jaký to jsou pacholci, tady viděj, holka sedí a jenom spí, to znamená, že má hlad, že nejí a proč jí nedávají něco k jídlu. (…) Na příští stanici potom všichni ti vojáci vyskočili a já jsem byla od tý doby nejlíp krmená holka v celým vlaku. (…) To je ten ruskej člověk!“

Cesta trvala přibližně pět dní, než Gréta 27. března 1942 dorazila do Buzuluku. „Už jsem měla dušičku malou, ale oni mě tam utěšovali: ‚Když v tom Buzuluku nikdo na tom nádraží nebude, tak pojedeš s námi dál do Moskvy.‘ Já jsem na to: ‚No, to ještě nevím.‘ Tak konečně jsme přijeli v noci do toho Buzuluku. Nějaký důstojník říká: ,Počkej, ty pojď za mnou, drž se mě. Já se jdu podívat, jestli tady někdo je z těch tvých vojáků.‘ No tak jsem se ho držela za opasek zezadu. On vystoupí, já za ním, pořád jsem se ho držela. Najednou jeden kluk v uniformě říká: ‚Milostpaní, co vy tady děláte? Odkaď jedete?‘ Tak to byl nějakej študent, kterého jsem znala ještě v Katovicích a potom ve Lvově. Nepamatuju si na jeho jméno, jenom vím, že pocházel z Ostravy. Já jsem pustila toho důstojníka a hned jsem šla s tím klukem, už jsme zmizeli. Ten za mnou volal, ale já ničevo, já muzikant, už jsem nic neslyšela, nic jsem nechtěla vědět. Tak jsme šli z nádraží a tam nedaleko měli Češi takovej malej domeček, kam přicházeli, než je vedli do kasáren. To bylo takový shromaždiště, teploučko tam bylo, bylo tam něco k jídlu, samozřejmě vepřo-knedlo-zelo. To jsem věděla, že jsem doma, že už je všechno v pořádku.“

 

Mezi svými

Další den Gréta prošla zdravotní prohlídkou, podle níž se určovalo, jestli lidé budou přímo odvedeni, nebo půjdou nejdříve do nemocnice. Následně přišel odvod. „Byla ta přijímací komise, vyptávali se, odkud jsem, proč jsem, jak jsem. Tak jsem jim dala ten můj lísteček z vězení, jiný doklady jsem neměla. Většina z nás neměla žádný doklady.“ A byla odvedena. Nafasovala battledress a další výbavu. Ve skladu však měli jenom mužskou výstroj, a proto i ženy nosily mužské uniformy. Kamarádka Rita Nováková pak její starý kabát vyměnila na bazaru za cigarety. „To už byl jinej svět. Byly palandy, pro vodu jsme chodili ven na dvůr. Potůček to nebyl, ale jakoby, tam jsme nabírali vodu. Tekoucí voda nebyla, z takovýho kapadla nám tekla, záchod jsme taky neměli, to jsme chodili na latrínu, kopec dolů, kopec nahoru. Takových deset dní jsem byla na té světnici, než jsem se mohla ukázat.“

Gréta také prošla vojenskou přípravou. „V Buzuluku byl výcvik báječnej, naučili jsme se střílet, já jsem taky měla právo nosit nagan. To je pistole. Taky jsem ho nosila.“ Nejprve se učili pochodovat pod poručíkem Růžičkou, poté s nimi četař aspirant Herzog začal normální vojenský výcvik. „On byl hroznej chlap.“ Většina holek pracovala v nemocnici. „Mě vyhodili druhej den. Měli jsme tam hodně případů, kdy se nesmí dávat voda. Na to se umírá, nesmí se dávat voda. (…) Mě chytli, jak tam prosili o vodu, nesmí se pít, já jsem dala, tak mě hned vyhodili.“

 

V armádní redakci

U odvodu se setkala s Jakubem Koutným, svým budoucím manželem. Koutný vedl redakci, vydával armádní noviny „Naše vojsko v SSSR“ a zároveň předsedal odvodní komisi. „Vzal mě taky na redakci. Původně ta redakce byla všechno, my jsme neměli osvětu, to bylo všechno a teď se to najednou rozdělilo. Redakce zůstala redakce, osvěta podle sovětského vzoru se stala samostatná. Některý lidi, kteří pracovali v redakci, odešli, a tak já jsem tam přišla. Zůstaly jsme tam jenom Ilda Šifová, Jolana Silbigerová a já. My tři jsme s Koutným byli ta redakce, dělali jsme i jiný práce, my jsme taky psali hlášení na vojenskou misi, to se děje nebo ten přišel z toho lágru, vypovídal to. To hlášení všechno dělal Koutný. Koutný taky přišel na ty podkarpatský, naše Rusíny. Samozřejmě jsme to psali Píkovi a ten prostě dohodl se Sovětama, že ty Rusíny budou posílat k nám z těch lágrů. (…) Odposlouchávali jsme BBC, měli jsme takový malý rádio, tak jsme dělali noční službu, tak jsme odposlouchávali BBC, ráno psali ty zprávy. Samozřejmě taky sovětskej rozhlas. Kdo, co, kde na frontě, tak vycházely ty naše noviny každej den.“

 

Jakub Koutný

Jakub Koutný byl starší než Gréta. „Koutný byl úžasný člověk. Mnohem starší než já, ale s ním se dalo mluvit. Tím, co jsem zažila, jsem byla vlastně starší než můj věk. Protože když něco takovýho proděláte a naučíte se bojovat o život, bojovat o kus chleba, tak je to všechno jiný. To není jenom si zatancovat, dát si pusu a jít do postele. Teď už hledáte něco jinýho. Já jsem měla mladou lásku, ale to mně teď nestačilo.“

 

Koutný byl později po bitvě u Bílé Cerkve přeložen do náborového oddělení k tvořící se paradesantní brigádě do Jefremova. „Paradesantní brigádu tvořili Rusíni, zajatí Slováci a skupina důstojníků z Anglie.“ Gréta se nechala do Jefremova také přeložit. „Já jsem tam přijela začátkem března a koncem března jsme se s Koutným vzali na sovětských úřadech.“ Prstýnky Grétě udělala kamarádka ze zlatých zubů, které koupila.

 

Odjelo jich 50, přijelo 20

Ale zpátky do Buzuluku, kde se tvořilo československé vojsko. Přicházeli tam Češi ze Sovětského svazu, ale i z Íránu. Dorazili také podkarpatští Rusíni. „Ti nám vykládali o těch lágrech. Například přijel transport, na seznamu bylo třebas padesát lidí a dojelo dvacet. Během transportu zemřeli.“ Gréta Koutná zdůrazňuje, že řadové mužstvo tvořili z velké části Rusíni. „Ukrajinci umožnili doplnění. Důstojníků jsme měli celkem dost, poddůstojníků taky, ale vojáků ne. Ta skupina těch Rusínů umožnila vytvořit ten první prapor.“

Většina důstojníků toužila dostat se do prvního polního praporu. „Každý chtěl být v tom prvním polním praporu, nikdo nechtěl zůstat v Buzuluku. To bylo jasný. Nejhorší byli důstojníci z povolání: ‚Já taky, já taky.‘ Ale někteří museli zůstat jako instruktorský kádr pro ty, co přijeli.“

 

Jezdili se k nám najíst

Gréta během služby poznala mnoho politických představitelů. Jednou byla skupina žen poslána do Kujbyševa (dnešní Samara), kde sídlila československá mise, aby promluvila v sovětském rozhlase. Mezi ženami, které vybral Bedřich Reicin, byla i Gréta. Ostatní ženy byly staré komunistky. „Byly jsme ubytovaný na misi. Poznala jsem blíž generála Píku a jeho ženu.“ Setkala se také se Zdeňkem Fierlingerem, který jí však od počátku nebyl sympatický. V rádiu musely říkat to, co bylo předem napsáno. „Já jsem tam trochu ohnula, ale ne moc.“

Občas do Buzuluku přijel Klement Gottwald. „Byl dosti hubenej. Oni všichni byli hubený, neměli co jíst. U nás se nažrali a taky nacpali vždycky ty tašky, když jeli zpátky do Kujbyševa. Řečnili o Velký vlastenecký válce. Tady existuje záznam, kde vystoupil tehdá Jaroš a nesouhlasil s tím: ‚Bojujeme za Československo proti Němcům!‘“ K Otakaru Jarošovi Gréta Koutná doplňuje: „Jaroš musel padnout, protože Jaroš byl příkladem většině těch důstojníků a on byl absolutní antikomunista.“

Později v Novochopersku se Gréta opět setkala s Heliodorem Píkou, který navštívil vilu, kde žila s Jakubem Koutným. „Píka měl hrozně rád hlávkový salát, tak jsem mu nabalila bednu hlávkovýho salátu.“ Z vyprávění o vztahu generála Píky a Zdeňka Fierlingera je znát, že si Píky nesmírně vážila. „Já myslím, že Fierlinger začal pracovat proti Píkovi od samýho začátku. Na rozdíl od Píky on vlastně nic neudělal. Píka byl v Rumunsku jako atašé, v Turecku, všechno organizoval Píka, aby ti naši byli jakžtakž chráněni, aby se naši dostali do nějakýho bezpečí. On taky dohlížel na tu skupinu, která byla v Jugoslávii, která bojovala na straně Srbů proti Chorvatům a Slovincům. Píka byl Čechoslovák, masarykovec, benešovec, a Fierlinger ne, byl to politik, ale úžasně ctižádostivej a kupnej, já bych řekla.“

 

Na štábu a v poli

Gréta nepracovala celou dobu v armádní redakci. Tu totiž převzala osvěta vedená Bedřichem Reicinem a Gréta odešla na štáb. Měla různé šéfy – Engela, Dědičíka, Šatanu, Řehulku, nejvíc však vzpomíná na Lomského. „Vlastně jediným mým šéfem po celou dobu, co Koutnýho odstranili, byl Lomský. Já jsem pracovala v prvním ešalonu a ti moji přednostové 4. oddělení jeli v týlu. Moje práce byly počty. Já jsem v životě neuměla počítat, a tak celou dobu války jsem dělala počty. Ta legrace s Lomským byla, že on mě honil, když jsme neměli spojení s tou brigádou nebo onou brigádou a oni nám nehlásili počty, tak on mě honil, abych tam za nima jela, abych počítala. Nebo když přišel velitel týlu Slabý, tak si mě Lomský volal a říkal: ,Tak ukaž mi tvoje počty!‘ Tak já jsem věděla přesně, o co jde. Já jsem musela mít těch bojových štyků málo, málo tanků, všeho nedostatek. Slabý zase chtěl, abych měla těch bojových štyků hodně, aby víc fasoval. Tak to byl ten stálej boj, ale Lomský byl mým šéfem, tak já jsem měla stále málo bojových štyků. Víte, co je bojovej štyk? To je počet bojeschopných vojáků. Lomský byl dost přísnej, vždycky mě honil, chtěl vědět skutečnej stav. (…) Ty počty byly hrozný. Já nevím, jestli si to můžete vyobrazit, já jsem přišla, to bylo nedaleko Liptovskýho Svatýho Mikuláše, myslím, že tam to bylo, tak tam bylo takový pole a tam leželi raněný, a teď je musíte počítat nebo se podívat, jaký jsou zranění. Lékařům jsem se vyhnula, protože ti by mně stejně honili, že tady nemám co dělat, ale Lomský chtěl počty. Musela jsem mít dobrý žaludek na to.“

 

Kyjev byl ještě v pořádku

Gréta se také zúčastnila bitev na Ukrajině. „Kyjev, to byl úžasnej zážitek. My jsme tam byli v lese zakopaný. Když byl Kyjev dobytej, tak jsem se poprvé vykoupala. Kyjev byl v pořádku, ale potom přišla Bílá Cerkev a Žaškov. Bílá Cerkev byla hrozná, tam naši padali jako mouchy. Kyjev byl ta velká sláva. Horší byla Bílá Cerkev a Žaškov, tam jsem začínala počítat mrtvoly, připravovat hlášení. Já jsem dělala ty počty.“

Podobně vypráví Gréta Koutná o Dukelské operaci. „To hrozný na tom bylo, že taky tolik nezkušených vojáků na to doplatilo. Byli doplňky, přišli se Svobodou z Volyně, byli volyňští Češi, kteří vlastně neměli přípravu. Bohužel zase našich, těch starých vojáků, tam hodně padlo. Já bych řekla, každej boj, tak hlavně šli ty starý a málokdo z těch starých vojáků to přežil. Většinou přežili ti nováčci.“

 

Jak se Vám líbí ten nový pořádek?

Po válce sloužil Jakub Koutný krátce v Ostravě, Gréta pracovala na štábu v Praze, sloužila u spojařů. Po únoru 1948 bylo jasné, že Koutní musí Československo opustit. „Já jsem to věděla, když se to stalo s Píkou (zatčení gen. Píky – pozn. ed), že musíme pryč, ale bohužel můj manžel váhal.“ Tehdy byli pozváni na sovětské velvyslanectví na oslavu. Na velvyslanectví byli přítomni také Klement Gottwald a Václav Kopecký (komunistický novinář, ideolog KSČ – pozn.ed.). „Kopecký přece taky byl novinářem takzvaným a na Koutnýho: ‚Jak se Ti to líbí, jsi spokojenej?‘ Koutný: ‚Jo, ano.‘ Co měl říct. On ho chtěl vyprovokovat tehdá, aby něco řekl. Já jsem věděla, že musíme pryč.“ Gréta se tehdy seznámila s mladíkem z Izraele. „Řídil to tady celý, organizoval tu celou hagana.“ Manželé požádali o povolení odjet do Izraele, Gréta a její maminka na základě židovského původu, Koutný jako novinář zajímající se o dění na Blízkém východě.

Všechno již bylo připravené, odjet měli v březnu 1949, ale Koutný stále neměl pas. Ludvík Svoboda tehdy uklidňoval, že pas určitě dostane. „Přišel den odjezdu, Koutný neměl pas, ale byl už pod dozorem.“ Gréta chtěla zůstat s manželem v Československu, ale nakonec odjela. Brzy dostala dopis, že Koutný byl zatčen a obviněn z velezrady, chtěla se vrátit, ale manželovi příbuzní ji od návratu odrazovali. „Byl soud, psala jsem kdekomu a nikdo nic.“ Koutný byl odsouzen za velezradu na 25 let vězení.

Manžel jí z vězení napsal, že československé úřady shání tzv. kroniku východní armády – Koutného archiv. Ludvík Svoboda dokonce za archiv nabízel propuštění z vězení. „Kroniku začínal Koutný, začínala v Polsku, když se tvořila ta druhá legie. Koutný zaznamenal každý rozkaz, kdo odjel do Anglie, kdo odjel na Blízkej východ, kdy se co stalo, kdy kdo co řekl, ten vyslanec, co ten udělal. To je kronika.“ Kronika skončila internací v SSSR. „Když byli volní, tak už potom volně psal různý věci, který už nesouvisely s denními rozkazy. Nýbrž to psal hlášení například na vojenskou misi Píkovi a hlavně, když se jednalo o transporty těch podkarpatských, našich Rusínů: ‚Přijel tam odsud, řekl to, přijel tam odsud, řekl to.‘“ Gréta kroniku propašovala mezi věcmi odeslanými do Izraele. Její část Gréta skutečně poslala do ČSR. Vybrala ale jen takovou část, která by Koutnému ani nikomu jinému neuškodila. Manžel však z vězení propuštěn nebyl.

S Jakubem Koutným se Gréta již nesetkala, zemřel v roce 1960 v Leopoldově. Gréta žila v Izraeli, po smrti manžela se přestěhovala do Spojených států a po roce 1989 se vrátila zpět do České republiky.

 

Podle nahrávky poskytnuté Post Bellum zpracoval Vladimír Kadlec v roce 2012