Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Koutný (* 1954)

• narozen 1954 ve Zlíně, 1949–1990 přejmenovaný na Gottwaldov

• 1968–1972 - studium na gymnáziu

• 1973 - pracuje brigádně jako geodet

• 1974–1979 - studuje geodézii na Fakultě stavební ČVUT v Praze

• 1979 - základní vojenská služba – Vojenský projektový ústav

• 1980–1990 - pracuje jako geodet u Pozemních staveb Brno

• 1980 - začátek aktivního zapojení do disentu – tisk samizdatové literatury a periodik (Informace o Chartě 77, Sport, Časopis SPUSA)

• 1982/1983 – 1985/1987 - tiskne periodikum Informace o Chartě 77

• 1985 - první domovní prohlídka, akce proti zlínskému disentu

• 1987 - podepisuje Chartu 77

• 1987 - spolu se Stanislavem Devátým spoluzakladatel Společnosti přátel USA

• 1988 a 1989 - spolu s Petrem Bartošem a Pavlem Jungmannem mluvčím SPUSA, spolupořadatelé Palachova týdne

• 1989, 1990 - koordinátor Občanského fóra ve Zlíně, člen občanské komise prověřující Státní bezpečnost

• 1990–2014 - policejním ředitelem okresu Zlín, později Zlínského kraje

Bedřich přišel na svět v roce 1954. Jméno dostal po otci, reprezentantovi republiky v boxu a účastníkovi letních olympijských her v Helsinkách. Rodina bydlela v domě na předměstí Zlína, který postavil dědeček, jeden z baťových „mladých mužů“. Okupace v roce 1968 zformovala Bedřichův protikomunistický postoj. Nastoupil na gymnázium, po maturitě se nedostal na vysokou školu a začal pracovat jako geodet. Oblíbil si svobodné zaměstnání a v roce 1974 začal studovat geodézii na Fakultě stavební ČVUT. Vyhledával objektivní informace o světovém dění a knihy vydávané v exilových vydavatelstvích. Po absolvování přišlo povolání do základní vojenské služby, byl zařazen do Vojenského projektového ústavu na místo geodeta.

Nasazení pro disent

Bedřich se po návratu z vojny zapojil do skupiny přátel okolo Stanislava Devátého. Zájem o necenzurované myšlenky byl větší, než jaký mohlo uspokojit často jen jedno vydání titulu, a tak začaly vznikat strojopisy. Jaromír Němec zásoboval pamětníka zahraniční literaturou a společně pak začali knihy množit i fotografickými technikami a metodou cyklostylu. Bohuslav Obdržálek zužitkoval to, co pochytil ve vězeňských knihařských dílnách, a vázat knihy naučil i své kolegy. Již v roce 1981 Bedřich uvažoval o podepsání Charty 77, ale na radu přátel podpis odložil. Úvaha byla jednoduchá, čím déle potrvá, než ho StB identifikuje a zařadí do sledování, tím více udělá práce pro disent. Odhalení tiskárny zásobující Informacemi o Chartě 77 celou republiku dalo impulz pro přesunutí této činnosti do Zlína. Stanislav Devátý navrhl Bedřichovi jako osobě zatím málo známé u StB, zda by se ujal náročné práce. Ten úkol přijal. Nejprve v obýváku, později ve sklepě tiskl cyklostylovými rámečky z již hotových blan, které mu vozil Jan Ruml, Stanislav Devátý, Jaroslav Němec a další z Prahy. Každých čtrnáct dní, měsíc co měsíc až dva a půl tisíce výtisků osm listů oboustranně tištěného periodika. „Když si to spočítáte! Jen nakoupit cyklostylový papír, co to bylo za neskutečnou věc! Protože v obchodech s papírem, tam když jste přijeli a chtěli více než dva balíky cyklostylového papíru, tak oni měli za úkol automaticky volat StB... Naštěstí jsem dělal geodeta. Kromě cest za zaměřováním jsem systematicky objížděl všechny obchody s papírem a papírnictví a skupoval po dvou balících cyklostylového papíru, každých čtrnáct dní jich bylo potřeba třeba čtyřicet. To musel taky někdo natisknout a distribuovat, což bylo šíleně riskantní…“

Sounáležitost a strach

Nad hlavami disidentů se vznášela hrozba vazby a pěti let vězení za podvracení republiky. Kdykoli mohla přijít domovní prohlídka. Pamětník vysvětluje motivaci nebezpečného „utápění“ času: „Jednak úžasné mezilidské vztahy, jednak práce, která dávala životu smysl.“ Pokračuje o prostředí disentu: „Byla to vzácná symbióza… Žili jsme v jakýchsi ghettech po republice, kamkoliv jsem přijel…, měl jsem dvě tři telefonní čísla, zavolal jsem, řekl: ‚Potřebuju si tady dva tři dny něco vyřídit.‘ Tak mě ubytovali, zařídili veškerý servis… Takové vztahy byly nastavené.“ Rodiče měli strach z represe totalitní moci, ale zapojení syna v disentu chápali. Manželka s činností nesouhlasila a na konci 80. let se spolu rozešli, ale snaha StB udělat z ní spolupracovnici byla neúspěšná. Tři malí synové si rádi hráli v blízkosti pracujícího otce, někdy tedy čekalo Bedřicha po dokončení tisku samizdatů drhnutí dětí od těžko smytelné tiskařské černi.

Kdo hledá, najde

Státní policie přišla ke Koutným na první domovní prohlídku v roce 1985. Jednalo se o součást velké akce Státní bezpečnosti, ta chtěla ve spolupráci s Československou televizí pořídit odstrašující záznam odhalení protistátního centra ve Zlíně. Na každého z asi třiceti aktivních členů disentu nasadila StB tři sledovací vozy s tříčlennými posádkami. Neuniklo to pozornosti sledovaných a ti si doma „uklidili“, jak mohli nejlépe. Pamětník popisuje průběh domovní prohlídky: „Děti se tam motaly kolem a jeden z těch estébáků byl takový mistr světa. Jak se tak na něj děcka koukala, tak viděla, že má za pasem zbraň. On ji vytáhl a říká: ‚To čumíte co?‘ Předváděl se… Písemnosti, které jsem potřeboval denně a nepovažoval za nutné uklízet, byly schované v knihovně pod takovýma soklama, které se daly vypáčit. Tenhle aktivní estébák vytáhl nožík, začal tam šťárat, vyloupl soklík a uviděl hromadu protistátních materiálů…, tak to začal vítězoslavně vytahovat a povídá: ‚No pane Koutný, já jsem původním povoláním stolař.‘ Hned mi to bylo jasný… Vždycky, i potom při dalších prohlídkách, něco našli, ale nebylo to nic zásadního.“ Policie nakonec slavila úspěch, otec měl ve sklepě přístroj na destilování, na což se tehdy vztahoval zákon o nedovolené výrobě lihu. Bedřicha zatkli a odvezli. U výslechu vzal přečin kvůli otcovu špatnému zdraví na sebe. Ten mu po propuštění a návratu domů řekl: „To je moje záležitost, to si beru na starost já, ty budeš mít s policajtama ještě dost problémů.“ Bedřich Koutný starší dostal podmínečný trest a pokutu. Ve Zlíně proběhlo asi patnáct domovních prohlídek. StB zatkla Jaroslava Němce s přítelkyní Jiřinou a Pavla Dudru. Strávili ve vazbě asi půl roku. Pamětník popisuje zvláštnost poměrů: „Nástupem Gorbačova v roce 1986 došlo k politickému uvolnění a tito lidé byli bez jakéhokoli procesu propuštěni z vazby. Normálně přišli do práce a všichni dělali, že se nic nestalo.“

Ve stínu Státní bezpečnosti

Zlínští disidenti praktikovali velmi účinnou strategii ochrany proti zvůli policie. Když zatkli nějakého disidenta, hned někdo volal do Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Po případech, kdy se příslušníci StB dopustili neoprávněného chování a zodpovídali se na krajské správě, která se o tom dozvěděla z rádia, si vydobyli zvláštní zacházení, jak říká pamětník: „Byli jsme v postavení chráněných zvířat, nestalo se, že by nás bezdůvodně ztloukli… Chovali se k nám velmi decentně… Pokud se decentně dá říci tomu, že jste devadesát šest hodin zavřenej a držíte při tom hladovku.“ Všichni věděli o odposlouchávaných telefonech a sledování. Demonstracím a dalším akcím předcházelo preventivní zatýkání. Po čtyřiceti osmi hodinách zákonem dovolené vazby propuštěné disidenty před stanicí pro jistotu znovu zatkli na dalších 48 hodin. Jako zaškatulkovaný nepřítel režimu podepsal Bedřich v roce 1987 Chartu 77. Ve stejném roce zakládá spolu se Stanislavem Devátým, kterého napadlo obnovit tradici z let 1945–1948, Společnost přátel USA. Stanovy společnosti opsali od Svazu československo-sovětského přátelství. Žádost o registraci Ministerstvo vnitra zamítlo, následovalo odvolání a zamítnutí, založení časopisu SPUSA, který se zaměřoval na americkou kulturu a umění, a pořádání nejrůznějších akcí. Mluvčí SPUSA Bedřich Koutný, Petr Bartoš a Pavel Jungmann spolupořádali Palachův týden. Úřady nepovolily uctění památky Jana Palacha na Václavském náměstí. Oficiální zamítnutí žádosti na pořádání akce museli převzít na zlínském obecním úřadu, kam je eskortovala StB. Do Prahy však Bedřich spolu s ostatními jel, popisuje dění: „Sraz byl v bytě režiséra Andreje Kroba. Koukáme z okna ven a už jsme viděli ty naskládané antony jeden vedle druhého. Na čas, na který jsme byli domluveni, jsme vyrazili s kyticemi, že je půjdeme položit k svatému Václavovi. Samozřejmě, jak jsme vycházeli, tak nás brali jako ovce jednoho po druhém. Rozváželi nás po služebnách. Já jsem měl štěstí, zavřeli mě na Vinohradech, bylo nás tam v cele pro dva lidi snad patnáct a byla to tehdy skvělá společnost… Drželi nás tam, dokud ta demonstrace neskončila, až to rozehnali vodními děly a pendreky… My to ještě navíc slyšeli z vysílaček, které tam nechali. Poslouchali jsme průběh, jak nasazují síly a prostředky a jak tam ty lidi tlučou…“

Neočekávaný obrat

Sedmnáctého listopadu 1989 přivezli Bedřichovi k vytisknutí páté číslo časopisu Sport. V neděli 19. listopadu s kamarády stále pracovali, poslouchali Svobodnou Evropu a říkali si: „Bude tohle ještě někdo číst?“ V následujícím období se podílel na koordinování Občanského fóra a zasedal v komisi prověřující StB, která měla vliv na personální složení policie. Problém nastal s obsazením místa náčelníka okresní správy VB. Brněnská centrála navrhovala kandidáty, ale ti měli vždy v životopisu nějaké temné místo. Pamětník vypráví o překvapivém rozuzlení situace: „Když jsem jim vracel asi pátého adepta, občanská komise se shodla, že ho nechce, tak mně vedení v Brně řeklo: ,Když jste tak chytrý, tak si to vemte vy!‘ Řekl jsem jim: To je ale úsměvný nápad, to se budu muset poradit s kamarády.“ Stanislav Devátý a další kamarádi i rodina mu řekli: „No jasně, do toho musíš jít. To budeš muset vzít, jinak bys popřel to, co jsme dosud dělali.“ – „Ztuhl mi úsměv, došlo mi, že to budu muset akceptovat.“ Bedřich Koutný vedl zlínskou a později krajskou policii dvacet čtyři let. Spolupodílel se na výrobě samizdatových periodik Informace o Chartě 77, časopis SPUSA, Sport a více než šedesáti knih.