Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Koutský (* 1965)

Nikomu by nemělo být ukradené, co se děje kolem něj

  • narozen 31. 3. 1965 v Praze

  • v roce 1984 ukončil střední polygrafickou školu jako tiskař

  • pracoval jako pečovatel o staré a nemocné lidi

  • stýkal se s lidmi činnými v disentu

  • za totality ve svém bytě pořádal jejich setkání a promítání filmů, které komunistický režim zakazoval

  • několikrát vyslýchán Státní bezpečností, podepsal Chartu 77


Už v dětství doma slýchával, že komunistický režim nepřináší lidem nic dobrého. Jeho dědeček byl Jan Souček, sociolog, který jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Celý život pak šel v jeho stopách.

Narodil se 31. března 1965 v Praze v rodině architekta Karla Koutského. V roce 1984 ukončil maturitou střední polygrafickou školu v oboru tiskař. Doma se otevřeně mluvilo o tom, že komunistické myšlenky jsou špatné, navíc věděl, že jeho dědeček Jan Souček jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Životní cíl po maturitě měl tedy jasný: udělat vše pro to, aby socialistickému režimu nemusel sloužit a vyhnout se tehdy povinné dvouleté vojenské službě.

V roce 1985 při odvodu na vojnu dosáhl na tu dobu takřka nemožného. „Já už byl v trenkách při odvodu,“ vzpomíná. „Hrozně jsem se koncentroval na to, že musím něco udělat, že je to poslední možnost, jak se vojně vyhnout. A tak jsem se v těch trenkách zvedl ze židle, přišel za nějakým důstojníkem a řekl mu, ať se nezlobí, ale že na vojnu opravdu jít nemůžu, že na to nejsem stavěný a že mám v životě jiné priority. Ten důstojník skoro zkameněl. Nevěděl asi, co říct. Zřejmě mu připadalo tak absurdní, že si někdo dovolil bez jeho svolení za ním přijít a mluvit s ním, že jen řekl, ať jdu pryč. S tím, že mě vyrozumí. A skutečně, netrvalo dlouho a dostal jsem dopis, že o mě nemají zájem.“ Na vojnu nastoupit nemusel. Dostal modrou knížku, tedy potvrzení o zdravotní nezpůsobilosti k vojenské službě, o níž tehdy snila většina mladíků.

Možná tomu napomohlo i to, že v té době už měli se ženou syna a že pracoval v Praze v pečovatelské službě. To znamenalo, že docházel do bytů starých a nemocných lidí a staral se o ně. Ta práce jej naplňovala a bavila ho. Vyslechl při ní spoustu zajímavých příběhů. Jeho klienty totiž často byli lidé, kteří prožili válku a pak útlak, když moc v zemi převzali komunisté. Jejich často velmi drastické zážitky ho utvrdily v tom, co už slýchal doma. Vůči tehdejšímu režimu se čím dál více vymezoval.

Chodil k nám profesor Patočka

„Pamatuji si, že k nám domů chodil profesor Jan Patočka, který byl dobrým přítelem dědečka. Samozřejmě jsem tehdy neměl ponětí, co je to Charta. Ale vzpomínám si, jak u nás někdo zvonil a estébáci si přišli pro dědečka, že ho kvůli Chartě a jiným věcem zatknou. Chodilo k nám hodně lidí. Dědeček jim přednášel. Byli jsme takové centrum setkávání zajímavých osobností,“ vypráví.

Takový model života mu tedy připadal přirozený, a proto se také začal účastnit setkání lidí, kteří neskrývali svůj nesouhlas s totalitním režimem. Především se zajímal o přednášky týkající se víry a náboženství. Stýkal se s Tomášem Halíkem, Josefem Zvěřinou, Alfrédem Kocábem a dalšími lidmi z takzvané podzemní církve, tedy věřícími a kněžími, kteří za totality nemohli působit veřejně. Mnozí byli na kněze vysvěceni tajně v zahraničí nebo ztratili státní souhlas, což bylo povolení úřadů nutné k tomu, aby mohli veřejně kázat a šířit víru.

Estébáci řekli: Vystěhujte se

V bytě na pražském Smíchově pořádal spolu se svou ženou promítání filmů, které byly režimem zakázány. Často šlo o snímky s křesťanskou tematikou. Tato setkání probíhala téměř pět let, od roku 1984 až do listopadové revoluce v roce 1989. Mezi jeho přáteli a známými se vědělo, že každý týden v úterý jsou dveře jeho bytu otevřené a může kdokoli přijít. „Jezdili k nám i lidé z polského hnutí Solidarita. Docházel také Saša Vondra, rodina Kaplanů, spousta úžasných lidí. Kolikrát se setkání tak protáhla, že u nás někdo i přespal,“ vypráví.

Řídil se myšlenkou, že nikomu by nemělo být ukradené, co se děje kolem něj. Jeho rozsah zájmů byl široký. Mimo jiné se zajímal i o východní filozofie. Stal se součástí hnutí Hare Krišna, které za totality v Českolovensku nebylo známé, natož rozšířené. „Neexistovalo, že by někdo vyšel na ulici v sárí a zpíval indické písně. To by mu hned přišili několik let vězení,“ říká. Se stejně smýšlejícími lidmi se scházeli tajně v bytech a chodili společně na jógu. Zhruba po roce však tyto myšlenky opustil.

Jeho nechuť k životu v totalitě však narůstala: „Na denním pořádku bylo, že mě policie na ulici kontrolovala, ptala se, kam jdu a co jsem dělal. Bylo to psychicky traumatizující. Protože já jsem náhle zjistil, že jsem jako vykořeněný. Já jsem šel po Praze, všude jsem cítil nebezpečí. Když jsem šel po Staroměstském náměstí, musel jsem sundat batoh, vzali mi z něj nějaké věci, knihy třeba. Vyhrožovali mi, že tady nemám co dělat, že už mě tam nechtějí nikdy vidět,“ vzpomíná na téměř každodenní útisk ze strany Státní bezpečnosti. 

Cesta do Paříže

V roce 1988 se mu podařilo s přáteli dostat do Paříže. Jedním z lidí, s nimiž jel, byl kněz Tomáš Halík, se kterým se znal z tajných bytových seminářů. Podařilo se jim to tak, že známí ze zahraničí složili na jejich jména do banky peníze a oni na základě toho dostali výjezdní doložku. To byl doklad nutný k tomu, aby občan socialistické země mohl vycestovat do země nesocialistické. Složitý mechanismus překonal, vyjel a přivezl zpět různou tehdy zakázanou literaturu, kterou se mu shodou šťastných náhod podařilo převézt přes hranice navzdory tehdy častým prohlídkám ze strany celníků. Problém byl, že přijel později, než měl určený termín: „Nechtěl jsem emigrovat, měl jsem tady syna, rodiče. Ale stačilo to, aby estébáci rozpoutali kampaň proti mně a mé rodině. Chtěli mě usvědčit, že jsem se setkal v zahraničí s Pavlem Tigridem, že jsme snad chystali nějakou protistátní akci.“

Na ulici ho dál běžně zastavovali policisté, prohledávali mu batoh, znepříjemňovali mu život drobnými ústrky: „Pak začali vyhrožovat, že nám seberou syna, že ho dají do dětského domova. Řekli, že nám dají vystěhovalecký pas a půjdeme do Austrálie. Což už bylo psychicky hodně náročné. Já emigrovat neměl vůbec v úmyslu, proč bych se měl stěhovat a proč zrovna do Austrálie?“

Byl jsem psychicky na dně

Tvrdí, že v druhé polovině osmdesátých let byl psychicky na dně. Cítil se jako člověk, který do své vlasti nepatří, a propadal čím dál většímu zoufalství. „Choval jsem se už jako blázen. Například jsem v centru Prahy šel kolem nějakého úřadu, tak jsem zašel dovnitř a zaklepal u jedné kanceláře. Už si nevzpomínám, o jaký úřad šlo. Seděla tam nějaká žena a já jí začal vyprávět svůj příběh. Vyslechla mě a já zase šel. Určitě si myslela, že jsem blázen,“ vzpomíná. Své chování vysvětluje tak, že byl tak zoufalý a bezmocný, až se prostě komukoli cizímu potřeboval svěřit.

Jednoho dne na něj ráno před kanceláří pečovatelské služby pro Prahu 1 čekal příslušník Státní bezpečnosti. Prokázal se legitimací, požádal ho, aby si s ním sedl do auta. Seděli tam mlčky asi dvacet minut s tím, že čekají na kolegu. „Já už měl být v práci. Nemohl jsem ani dát vědět, zavolat, dát vědět, že nepřijdu. Už jsem věděl, že bude zle. Pak přisedl pán na sedadlo spolujezdce a dodnes si pamatuju jeho slova: ‚Pane Koutský, všechno má svou míru, vaše míra přerostla.‘“

Devět hodin výslechu

Pak ho odvezli do vily v Radotíně. Výslech trval devět hodin. Příslušníci StB se jej vyptávali na dědečka, na lidi, se kterými se stýká. Když jim odmítal odpovídat, sdělili mu, že je obviněn z nezákonného přijímání valut, což bylo porušení devizového zákona. A navrhli mu, že když s nimi bude spolupracovat, obvinění stáhnou. Několikrát ho žádali, aby podepsal, že je bude občas informovat. Tvrdili, že vlastně o nic nejde, že to bude dobré pro jeho bezpečnost. Odmítl. „Nemyslím si, že bych se choval nějak statečně, ale měl jsem průpravu. Celá rodina, od otce po dědečka, byla antikomunistická. Pamatuji si to od ranného vnímání. Ten odpor jsem prostě měl v sobě,“ vysvětluje.

Přestože cítil obavy a strach, řekl příslušníkům StB, že mu mají dát potvrzení o výslechu, kterým bude moct vysvětlit svou absenci v práci. Řekli mu, ať přijde další den na určité místo a tam mu potvrzení přinesou. Radil se o tom se známou z polského hnutí Solidarita a s Alexandrem Vondrou, kteří s metodami estébáků měli zkušenosti. Nakonec na místo šel. V určenou hodinu k němu přistoupili dva muži. Vzali jej za ruce a násilím ho odvlekli do auta. Odvezli ho na další výslech, tentokrát do kanceláře u Smíchovského nádraží. „Tam už jsem neřekl vůbec nic,“ tvrdí.

Podepsal jsem Chartu

Po výhrůžkách, že půjde do vězení, byl propuštěn. Přes Alexandra Vondru se zkontaktoval s lidmi z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, což byl spolek, v němž se sdružovali lidé, kterým znepříjemňovala život StB. „Byl jsem tenkrát za Václavem Bendou, vyprávěl jsem mu svůj příběh. A tak jsem se dozvěděl, že Charta není něco, co bylo v roce 1977 uzavřeno, ale že jde o spolek lidí, kteří drží při sobě a že je možno do ní vstupovat i později,“ vypráví. Chartu pak podepsal.

Chodíval na tajné mše v Týnském chrámu, jejichž účastníky často sledovala Státní bezpečnost, dál navštěvoval bytové semináře, stýkal se s disidenty. Tvrdí, že kontakt s lidmi z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných pro něj měl velký význam, protože najednou cítil, že není sám, že má zastání. A nátlak estébáků na něj polevil. Od začátku roku 1989 se účastnil demonstrací proti režimu. Od demonstrace svolané na 17. listopad 1989 si moc nesliboval. „Věděl jsem, že jde o akci studentů, ale netušil jsem, co by z ní mohlo vzejít. Navíc v té době žena měla rodit, čekali jsme druhého syna,“ vzpomíná.

Nakonec právě demonstrace, která šla spíše mimo něj, pro něj znamenala vysvobození z života v totalitě, která jej tak rozčilovala. Přestal pracovat jako pečovatel o staré lidi a začal se věnovat tvůrčí práci. Založil ateliér Fotorenesance, má vydavatelství, pořádá výstavy, pracuje jako fotograf.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Scarlett Wilková)