Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Igor Kovačević Ph.D. (* 1973)

• narozen 17. října 1973 v Brčku v tehdejší Jugoslávii (dnešní Bosně a Hercegovině)

• architekt

• většinu dětství a dospívání prožil v Tuzle v severovýchodní části Bosny a Hercegoviny

• v letech 1988–1991 studoval gymnázium s pedagogickým zaměřením

• v lednu 1992 z Jugoslávie legálně odešel, usadil se v německém Stuttgartu

• v září 1992 zaplatil jistému chorvatskému vojákovi za to, aby dostal rodiče přes hranice

• v říjnu 1992 odešel do Prahy

• 1992–2000 studium Fakulty architektury ČVUT

• 2000–2010 dotorandské studium

• roku 2006 získal české občanství

• v roce 2023 žil v Praze

Ačkoliv prvních devatenáct let strávil v tehdejší Jugoslávii, dnes se považuje za Čecha. Jak sám Igor Kovačević říká, rozhodl se být Čechem. Když přišel v devadesátých letech z válkou zmítané Jugoslávie do Prahy, dočkal se vřelého přijetí, které ani v průběhu let nepolevilo. Překvapilo ho, jak racionálně se místní umí rozhodovat a jak má rozum na rozdíl od balkánských zemí přednost před emocemi. I když se mu Česká republika stala domovem, při každoroční cestě do Bosny a Hercegoviny, Srbska a Chorvatska se pokaždé také cítí jako doma.

Vyrůstal jsem v dobrém prostředí

Igor Kovačević se narodil 17. října 1973 v Brčku v tehdejší Jugoslávii (dnešní Bosně a Hercegovině) Zorice a Slavkovi Kovačevićovým. Pocházel podle svých slov z „typické balkánské rodiny“. Dědeček z otcovy strany nejspíš původně pocházel z Čech. Babička byla uprchlice z Polska, nejspíše Židovka, což se ale nepodařilo Igoru Kovačevićovi potvrdit. Matka působila jako ekonomka, otec jako designér. Měl staršího bratra, který naneštěstí zemřel na nádorové onemocnění ve dvanácti letech. Velkou část dětství a dospívání tak Igor Kovačević prožil jako jediné dítě v rodině. Sedm let života prožil ještě za vlády Josipa Broze Tita. Jugoslávie po druhé světové válce, na rozdíl od jiných států východního bloku, nepodléhala vlivu Sovětského svazu. Přesto se Titovy praktiky nejen v padesátých letech podobaly těm, které panovaly třeba i v komunistickém Československu. Igor Kovačević ovšem prožil už jen poslední léta jeho vlády a jeho dětství tím nebylo poznamenané. „Vždycky byly banány v obchodech, pomeranče a tak dál. Občas chyběla nějaká káva, která se musela dovážet z Německa,“ popisuje dětské vnímání tehdejšího života a dodává: „Vůbec nikdy jsem neuvažoval, že mi něco chybí jak materiálně, tak duchovně, nechyběla mi svoboda. Ani moje rodina nebyla nějakým způsobem perzekvovaná, nebyla nějakým způsobem trápená tím režimem.“

Jak vypráví, díky autonomii, kterou si Tito v komunistickém bloku uhájil, se život v Jugoslávii významně lišil od života v Československu. „Tady všechno patřilo státu, stát vlastnil všechno a nemohl jste mít ani řeznictví. Jugoslávie si zachovala kompletně tu strukturu těch malých podnikatelů, živnostníků,“ říká a pokračuje: „Existovala socialistická samospráva majetku. Konkrétně firma, kde pracovala moje maminka, Energo Invest v Tuze, tak oni jako zaměstnanci, tak skrz samosprávu rozhodovali o základních investicích firmy. Například když Energo Invest chtěl postavit novou kancelářskou budovu, tak všichni zaměstnanci, a to znamená včetně lidí, co pracovali v kuchyni, u ostrahy, inženýra, co rozvíjel ložiska, až k nějakým managementu. Všichni rozhodovali, jestli firma si vezme úvěr a postaví si novou budovu.“

Do balkánské země se podle jeho vzpomínek mimo jiné, na rozdíl od Československa, oficiální cestou dostávala mnohá zahraniční literatura pokrývající rozličná témata. Zároveň v dětství a mládí s rodiči velmi často, a téměř bez omezení, cestoval. Také díky tomu se v Jugoslávii necítil nikterak svazován tamějším režimem. „Jedna jediná věc, kterou jsem vnímal, a to si pamatuju z dětství, bylo, že byl zakázán nacionalismus,“ říká pamětník. Komunisté razili myšlenku bratrství a jednoty národů a národností, a tak režim potíral jakékoliv pokusy o rozvoj nacionalismu.

Jakmile jsem viděl zbraně na ulici, musel jsem pryč

Ačkoliv se narodil v Brčku, většinu dětství a dospívání prožil v Tuzle v severovýchodní části Bosny a Hercegoviny. Tam také navštěvoval základní školu. Po jejím ukončení nastoupil roku 1988 na gymnázium se zaměřením na pedagogiku. Nedlouho po listopadových událostech v Československu s rodiči navštívil Prahu. Tehdy se rozhodl, že bude v Československu studovat malířství – k tomu ho motivoval otec, který byl designérem. V létě roku 1991, tedy ještě před posledním ročníkem gymnázia, si zažádal o předčasné absolvování závěrečných zkoušek. Nakonec tak střední vzdělání úspěšně ukončil o rok dřív než jeho spolužáci.

V té době se situace v Jugoslávii stále více zhoršovala. Vzrůstaly neshody mezi jednotlivými republikami socialistické federace, zhoršovala se hospodářská situace, nacionalismus byl na vzestupu. Igor Kovačević se odhodlal a rozhodl se, že z Jugoslávie odejde. Předtím ovšem ještě musel být odveden. Jelikož mnoho jeho spolužaček mělo na vysokých pozicích v armádě příbuzné, zařídily mu, aby byl odveden v Bělehradu, kde se měl jakožto voják starat o bezpečnost politiků. „Když bych pak byl na hranicích, nikdo by mi nevěřil, že utíkám, když mám tak dobrou pozici,“ vysvětluje strategický krok. Svůj odchod si ale pojistil i jinak. „Aby člověk vycestoval, musel mít povolení jugoslávský lidový armády, že se vrátí zpět. Oni mi vydali papír, jak dlouho tam budu, říkal jsem, že tři dny. Kdybych se nevrátil za tři dny, tak bych mohl mít problémy. V roce 1991 jsem každý měsíc cestoval někam do zahraničí, abych měl ten tracking rekord, že často cestuji,“ vysvětluje a dodává: „Potom, když jsem utekl v lednu 1992, tak už mě znali na hranici. Věděli, že kolikrát jsem cestoval a vždycky jsem se vrátil, takže jsem neměl problém.“ Jen o pár měsíců později, v noci na 5. dubna 1992, začala srbská armáda obléhat Sarajevo. Igor Kovačević stihl odejít včas, ale jeho rodina zůstala za hranicemi.

Matku, vysoce postavenou ekonomku, zatkli a podezírali z toho, že donáší Srbům. Asi týden strávila ve vazbě. Igor Kovačević mezitím zakotvil v německém Stuttgartu, kde si chtěl vydělat na studium v Praze. Pracoval šestnáct hodin denně, aby si mohl splnit svůj sen. Velká část peněz ovšem nakonec padla za něco úplně jiného. „Ztratil jsem kontakt s rodiči, ale přes jejich kamaráda, který mohl cestovat do Německa, jsem se domluvil, že dám nějakému mafiánovi deset tisíc německých marek a že oni dovezou rodiče z Tuzly do Chorvatska. To bylo září 1992,“ říká a pokračuje: „Bylo mi devatenáct let a seděl jsem na benzínce a dával jsem mu peníze, že doveze mé živé rodiče do Chorvatska. Dnes bych se z toho sesypal, ale v tom mládí to člověk tolik nebere.“ Zmíněný „mafián“ byl podle jeho slov jistý chorvatský voják z Bosny a Hercegoviny. Rodiče se nakonec v pořádku dostali do Německa, kde se shledali se svým synem.

V Čechách jsem nikde neměl zavřené dveře

Ve Stuttgartu zůstal Igor Kovačević do října roku 1992, poté se rozhodl odjet do Prahy, která byla od začátku jeho cílem. V hlavním městě kontaktoval známého matky, který mu ochotně pomohl sehnat bydlení. Začal obcházet vysoké školy, které už ovšem začínaly semestr a uchazeči už byli dávno vybráni. Dostal se tak do nelehké situace, kdy na kampusu v Dejvicích obcházel fakultu po fakultě a žádal o přijetí. Nakonec mu vyšla vstříc Fakulta architektury ČVUT. „Byl jsem tam ve čtvrtek a v pondělí jsem nastupoval,“ vzpomíná. Igor Kovačević tak téměř ze dne na den začal studovat v jazyce, který neuměl. Netrvalo to ale dlouho a v Praze se asimiloval. V Československu se dočkal vřelého přijetí, všichni byli ochotní a nikdo mu nedělal nepříjemnosti. „V Čechách jsem nikde neměl dveře zavřené,“ říká. Navíc jako mladý byl prý tvárnější a s novým prostředím se tak lépe sžíval.

Inženýrské studium ukončil roku 2000, poté ještě nastoupil na doktorandské studium, které úspěšně zakončil roku 2010. Rodiče se za ním z Německa přestěhovali roku 2000, v roce 2023 žili střídavě v Praze a Vídni. Igor Kovačević získal české občanství roku 2006, dnes se cítí jako Čech. Když se mu zasteskne po jeho domovině, navštíví v Praze své balkánské přátele nebo si zajde na dobré jídlo do balkánské restaurace. Každoročně se vrací do Bosny a Hercegoviny, Srbska a Chorvatska, kde stále žijí jeho příbuzní. Byl zakládajícím členem Centra pro středoevropskou architekturu. Kromě výzkumné, kurátorské a publikační činnosti se věnoval architektuře a urbanismu v rámci studia MOBA, které založil s Yvette Vašourkovou. Působil také na mezinárodní škole architektury Architectural Institute in Prague a jako expert evropské ceny za architekturu Mies Van der Rohe Award. S partnerkou vychoval dvě děti. V roce 2023 žil Igor Kovačević v Praze.