„Na mámu na moji napadla vlčice. Voni žnuli tuhletu skompiji a předtím chlapi udělali takový... nu, chytli, chtěli chytnout tu vlčici. Našli její, hde vona měla ty malý ščeňata, jak... Vykopali jámu a hodili je tam. A vona že tam pro ně poleze. Vona dělala škodu moc velkou, i voni ji chtěli chytnout. A vona ž nebyla tak hloupá, jako voni si mysleli, i do tej jámy nelezla. A dělala škodu ešče víc. A naše rodiče byli na skompiji, žnuli a žnu... voni jsou kře malinký takový, i vona žnula srpkem, srpeček takovej, sehnutá, a dyž zdvíhla hlavu, tak před ní stála vlčice. I tak jí, vy víte – po mně mráz! Vona dycky, jak to rozkázuvala, tak se celá třásla až. Já – nu, nevzpomínej si, ne nado, no vona vot, myslím, to chtěla vylejt ze sebe, řikala: Nechoďte do toho lesa, koukejte! Řekni: De tam teď už vlci? Nu, hledaj nebo mohou si hledat, dyť nejsou, jo? I vona dycky vyprávěla: I vot, eta, zvíhla hlavu a před ní stojí vlčice. I tak jí kouká do vočí, vona tak načala ječet máma, že se sběhli všichni, voni ž tam okolo byli všichni, i načali tlouct srpek o srpek, o kameň, víte, takovej zvuk, načali eta samaje... ta vlčice prej se votočila i šla pryč. Jestli b eščě sekúndu, vona by na ni napadla, no to vona uspěla zdvíhnout i tak ječela, že to všechni uslyšeli i sporozuměli, že vona, ta vlčice, moc, moc chodila, dělala škodu za ty svoje ščeňáta. I to ž i na mámu přišla, povidá: Nu, nu, vot, dva metry vode mě stála i koukala na mě, jo. Takže bylo zvířat moc hodně. A stejně byli, i žíli, i... dělali, a teď už ani les tam néjni, už je to všecko, ne, ešče tam jsou, takový hory velký tam jsou ešče, no stejně už je to... Už není ta priróda, co byla, dyž přijeli, jo?“