Bohuslav Kovalčuk

„První frontové nasazení bylo u Dukly, to bylo 8. září 1944. Když jsme byli přisunuti až k frontě u Dukly, to bylo Krosno. U Krosna to bylo někde. To první bylo strašný. Totiž, tam se říkalo předtím, před dukelskou operací, Koněv... Koněv si sezval velitele nejenom pluku a velitele brigád a velitele armád, který tam byli, a řekl jim: ,Podívejte se, stojí před námi Dukelskej průsmyk, my nemůžem jinak těm Slovákům pomoct, než že ten Dukelský průsmyk musíme dobýt a musíme se tam co nejrychleji dostat. Je to 100 kilometrů, od toho Krosna do toho Prešova, to je 100 kilometrů, 20 kilometrů denně, to je za pět dnů, musíme se dostat do Prešova. To znamená, musíme ten průsmyk projít, abysme mohli Slovenskýmu národnímu povstání pomoct!‘ Jenomže to bylo narychlo všechno, protože se nečekalo s tím povstáním, narychlo, ten terén nebyl probádanej, ty posily tam ještě nebyly, nebyly vybudovány týly, nebyly prostě pozorovatelny žádný. My jsme tam prakticky, nejenom my, ale celá armáda, i sovětská armáda, šla tam naslepo. Prostě šturmem, tak jako to Sověti uměli, prostě silou to projdeme. Jenomže to, že jsme se spletli nebo oni se spletli... Když ten první den, to se dokonce šla, já nevím, třetí brigáda šla ve trojstupech. K tomu se blížila k frontu, byla mlha, to nějak v noci pršelo a potom nad ránem byla mlha. A ráno se rozsvítilo sluníčko a byli jako na dlani a Němci je, prostě do nás stříleli, nás prostě přepadali minama, dělostřeleckejma granátama... Prostě jsme byli prakticky úplně demoralizovaní. Potom jsme měli, štáb byl... tam byla taková škola, v tej škole byl ten štáb umístěnej. Já vím, že ten první den jsme byli na útěku, teda připravený, že jako asi budeme utíkat. Ještě nějakej poručík mně řekl: ,Heleďte, heleď, támhle někde,‘ dal mi směr, kde tam je náš týl, kde jsou benzinový zásoby, kde je benzin, ,tady máš dvacetilitrovej kanystr a jdi tam, přines benzin, abysme měli do auta.‘ Ze štábu, to byli ti spojaři. Tak já jsem šel, tak jsem šel. První, co jsem viděl, byl vozka na voze zabitej, koně pobitý. Teďka jsem šel kolem nějakýho statku, tam bylo plno plno vojáků, plno plno střeliva. Teďka jsem ještě chtěl se napít, měl jsem žízeň, měl jsem asi horečku, protože to byl první den strašnej. Tak jsem ho minul, říkám: ,Až půjdu zpátky.‘ No já jsem odešel, já nevím, několik set metrů, teďka Němci do toho hodili nějaký ty dělostřelecký granáty a ono to hořelo, bouchalo, takže jsem byl z toho strašně strašně vykulenej. Ty první dny pro nás byly teda strašný, i ztrátový, prostě byly hodně veliký ztráty vojáků. Já vím, že tenkrát, když už jsme ustupovali ten první den, protože Němci byli ve výhodě. Němci měli pozorovatelny, na všech kopcích měli pozorovatelny, byli připravený, byli zastřílený, území měli zastřílený, že prostě věděli, že támhle pod tím nějakým tím azimutem, když budou střílet, že střílej přesně tam, kam chtějí. My jsme na ně prostě neměli. A taky se to protáhlo, místo těch pěti dnů jsme přišli do Prešova, já nevím, za tři měsíce. Prostě 8. září začala bitva, my jsme byli nasazený 9. září, teda já konkrétně. My jsme 6. října přecházeli československou hranici, no a do Prešova jsme se dostávali potom až někdy po Vánocích, někdy v lednu.“

„Totiž ruský Židy neposílali do Oświecimi, ty prostě zabíjeli přímo doma, neboli přímo v rajonu. Tak u nás byly asi tři rodiny židovský, tak první, co se stalo, měli obchod potravinami, tak co se stalo, že Němci je koncentrovali prostě do lágru. Prostě takhle někde nějakej statek, tak do toho statku je přesídlovali. To bylo leckdes, prostě nebyly veliký koncentráky, to byly jenom takový přechodný. Potom vím, že když... vím třeba, že ty Židi některý utekli, některý se nenechali těmi Němci odvléci do těch malých koncentračních táborů, takže se schovávali potom v obcích u známejch. Já vím, jednou taky maminka šla do stohu brát slámu, hrábla tam rukama, tu slámu vyhrábla a tam byla Židovka, známá teda v naší obci, tak ji nakrmila pochopitelně, potom jsme ji nějakej čas schovávali. To bylo vesměs několik, těch případů takovejch židovskejch. Potom Němci v Lucku, to byl rajon, tak jak jsme tam byli, to byl takovej, powiat se to jmenovalo polsky, vykopali jámy, ručně, rovy takový hluboký. Potom všechny ty Židy sváželi a stříleli v té jámě. Musel se, každej Žid se musel svlíknout na to. Třeba tady manželka je taky odtamtud, tak vím, že její otec, ten měl obchod, když jel z toho Lucka, tak jednou je tam zrovna zabíjeli. Prostě ty Židy přiváželi v autech, vysadili je, svlíkli je, museli se svlíknout, postříleli, zahrabali. Takže ty Židy u nás pobíjeli na místě, nikam je netransportovali, jako třeba tady z protektorátu je odváželi někam, ja nevím, do Terezína a do jinejch koncentráků a tam je teda likvidovali. U nás je likvidovali na místě a to bylo nejenom tady u nás, to bylo vesměs v Rusku, tam bylo Židů hodně. Pokud ty Židi nestačili utýct s Rudou armádou, když je Němci hnali, tak je všechny takovým způsobem pobili na místě.“

„Já jsem byl na tom štábu, v té zemljance, a najednou slyším bratr Vláďa, ten bez ruky. Prostě tak jsme spolu mluvili, nesli, to byli ženisti, kteří odminovávali, zaminovávali, a když bylo odminováno, zaminováno, tak leželi, prostě čekali, byli na tom štábu někde umístěný, čekali na další rozkazy. A když zrovna neměli co dělat a nebylo vojáků, tak oni roznášeli třeba do prvních linií jídlo v těch vojenskejch várnicích. Tak mě volal a říká: ,Já teďka nesu, neseme,‘ tam bylo jich několik, těch vojáků, těch ženistů, ,neseme voběd tam někam k Nižnýmu Komárníku.‘ Asi za dvě hodiny zase slyším: ,Bohouši!‘, tak jsem vylez’ a on šel bez ruky. A na mě to neudělalo žádnej dojem. Říkám: ,Zaplať Pánbůh, že jsi živej, že ti to neutrhlo hlavu.‘ Jo a tak jako... Nebo jsem viděl, přišel... Viděl jsem vojáka, taky našeho telefonistu, jak dostal blízkej zásah a měl ty střepiny na zádech, to měl úplně ty záda měl černý, no tak člověk kolem těch lidí, kolem těch mrtvol chodil a vůbec mi to nepřišlo. Nebo si pamatuju, jednou jsme takovou soutěskou, tam byl potok a přes ten potok jsme jako museli přejít. Tam Němci pořád na tu soutěsku stříleli, pořád stříleli, bouchali. No tam dokonce, tam já jsem tam přicházel... transportér, pásovej malej transportér. Já jsem na něm seděl a viděl jsem, jak klidně přes ty mrtvoly přejeli. Prostě tam nikdo nemoh’, tam nikdo, protože ty mrtví se tam nechávali zatím, než potom přestali střílet, aby je mohli asi potom zlikvidovat, takže... A vůbec nic mi to nedělalo, nic, člověk si zvyk’ a vůbec nic mi to nedělalo. Prostě taky se nedivím těm pěšákům, kteří jsou na první linii, který jdou do útoku, že si z toho asi taky nic nedělali, prostě byli votrnutý, byli takový nějaký úplně mimo.“

„Když k nám přišli Rusové, tak to byla taková linka nalinkovaná, že jsme se báli jeden druhýho. Já když jsem viděl Rusáka, tak jsem, my jsme měli... To bylo Kopče český, a když potom přišli Rusové, bylo Kopče české a ruský, tak to spojili a byl jeden předseda, jeden starosta. To byl takovej velikej komunista. Já jako čtrnáctiletej nebo patnáctiletej v devětatřicátým roce, když jsem ho měl potkat, tak jsem se bál špatně myslet, aby to na mně nepoznal, že špatně myslím, abych nebyl podezřelej. Tenkrát Rusové, NKVDisti prostě zavírali... Já jsem chodil do tý desetiletky, tak jsem tam chodil, akorát tam byli dva Češi, Bohouš Polatů a já. Jednou jsme přišli a 15 chlapců sedmnáctiletejch nebo šestnáctiletejch, všechny byli pryč. NKVDisti je do rána sebrali a už se nikdy nevrátili. NKVDisti prostě tenkrát... Nebo v noci, ráno, vyvezli celou vesnici na Sibiř. Prostě my jsme měli hroznej strach z nich, hroznej strach. NKVDisti a gestapáci je nýmlich...“