Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivy Kovandová roz. Norman (* 1922  †︎ 2015)

• narozena v roce 1922 v hrabství Suffolk v Anglii

• během 2. světové války operátorka radaru

• v roce 1943 poznala v Anglii československého vojáka Oldřicha Kovandu

• v roce 1944 se jim narodil syn Karel, v roce 1946 dcera Marie

• od srpna 1946 žije v Československu

• v letech 1946-1948 žili na Slovensku, později v Říčanech a v Praze

• od roku 1962 byla korektorkou anglických textů v zahraniční redakci ČTK

Ivy Kovandová je jednou z mála dosud žijících tzv. válečných nevěst, které si po roce 1945 přivedli českoslovenští vojáci z Británie. V poválečných letech jich bylo v Československu několik stovek, ale ne všechny vydržely strasti života v zemi, jejímuž jazyku nerozuměli a v níž se k moci brzy dostali komunisté. Některé odešly se svými muži ilegálně za hranice a usadily se znovu v Británii či jinde ve svobodném světě, jiné se rozvedly a opustily své „válečné“ manžely. Byly i takové, které vydržely všechny strasti se svými vyvolenými, některé dokonce stejně jako jejich manželé přivítaly nový komunistický režim, i když si ho v té době představovaly asi trochu jinak. Takový je i případ operátorky radaru Ivy Kovandové, rozené Norman. Co tomu předcházelo?

Mládí v Anglii

Ivy pocházela z chudých poměrů, narodila se roku 1922 v Covehithe na pobřeží Severního moře v hrabství Suffolk. Její otec byl zemědělský dělník, v dětství se setkala s těžkými dopady hospodářské krize na již tak chudé hrabství Suffolk. To ji ovlivnilo natolik, že po celý svůj život soucítila s chudými a sociálně znevýhodněnými. V devatenácti letech vstoupila do pomocných armádních sborů a stala se jednou z prvních žen operátorek tehdy nového vynálezu – protileteckého radaru. Její otec byl socialista, sama Ivy se svou pověstí rebelky, která diskutovala nad někdy nesmyslnými rozkazy v armádě, si vysloužila pověst komunistky, i když v té době netušila, co to komunismus je. Největší válečný šok pro ni byl, když se dozvěděla o rasové segregaci v americké jednotce, která byla ve stejném městečku jako její jednotka. Několik dní poté, proti přímému rozkazu velitelů, se s kamarádkou domluvily, že při příští zábavě budou na protest tancovat jen s černými Američany. Tak se i stalo a několik dní poté byly obě převeleny k jiným jednotkám.

Setkání ve vlaku

V roce 1943 se jí radikálně změnil život – potkala československého vojáka Oldřicha Kovandu, který ji oslovil ve vlaku, když se vracela z dovolené u svých rodičů v Suffolku. „Byl to rychlík, tak to stavělo jen na velkých stanicích. První stanice se jmenovala Ipswich. Nastoupilo velké množství Čechoslováků. Mne to nezajímalo, byli prostě ubytovaní tam, kde žili moji rodiče. Měla jsem noviny a četla jsem, ale pořád jsem cítila, že se na mne někdo dívá. Červenala jsem se a styděla se za to. Tak jsem říkala: ,Čtete v angličtině, ano? Tak si půjčte moje noviny.‘ Tak jsem si myslela, teď budu mít klid, ti Češi mne nebudou otravovat. Dělal, že něco četl, a pak napsal na kousek novin: ,Já bych chtěl Vás poznat lépe.‘ Já jsem mu zpět napsala, že mne to nezajímá. On se nedal a dal mi svoji adresu. Když jsme byli v Londýně, tak čekám, až ti Češi vystoupí, a já že budu poslední. Češi byli pryč a on tam stál u dveří.“

Protože byla vychována, že sliby se mají plnit, tak mu odepsala. Jeden dopis pak stíhal druhý. Asi šest neděl si psali, než se podruhé potkali. Oldřich, zvaný Uli, byl židovského původu, o dvacet let starší, to však lásce nebránilo. Svatba byla narychlo a byla neformální, svědky si zajistili ze dvou kolemjdoucích vojáků. V roce 1944 se jim narodil syn Karel, dnes bruselský diplomat u evropských institucí, o dva roky později se ještě v Anglii narodila dcera Marie.  

Byl to pro mne šok

Do Československa odjeli Kovandovi kvůli dětem až v srpnu 1946. Oldřich Kovanda měl předválečnou zkušenost ze sklářského a keramického průmyslu, jako člen KSČ byl poslán, aby vedl znárodněnou sklárnu v malém městečku Lednickém Rovne na středním Slovensku. Pro Ivy znamenala tato změna bydliště velký šok. Z Anglie přímo do maličkého slovenského městečka. „Byli jsme tam skoro dva roky. Lednické Rovne - to byl pro mne otřesný zážitek. Nikdy jsem si nemyslela, že by lidé mohli bydlet v tak otřesné situaci jako tam. Nikdy jsem si nemyslela, že lidé, kteří mají kousíček půdy, nebudou mít zvíře na tahání pluhu. Ty manželé to dělali sami. Už jsem zapomněla, jestli muž byl vzadu nebo vpředu a bez bot. Tenkrát mne to nenapadlo vyfotografovat. Angličtina v takovéhle slovenské vesničce byla samozřejmě k ničemu. Udělala jsem velký pokrok, že jsem šla do obchodu a ukazovala jsem na věci, pokud tam ovšem něco bylo. Nejhorší bylo, že ty příděly byly tak malé. V Anglii jsme měli příděly hodně let, ale protože jsem byla v armádě, tak se mne přídělové hospodářství nedotklo. Nevěděla jsem, co dělat, žádný máslo, žádný vejce, žádná sůl.“

Byla jsem hodně naivní

Ivy Kovandová získala československé občanství a na Slovensku ještě před únorem 1948 stejně jako manžel vstoupila do komunistické strany. Co tehdy věděla o komunismu o politické situaci v Československu? „Já jsem o tom vůbec nic nevěděla. Nevěděla jsem, co to znamená, mluvila jsem o tom s mojí kamarádkou Yvonne (Šebesťákovou), ona souhlasila se mnou, že ti naši manželé nám nic o politické situaci neřekli, že oni měli strach, že bysme mohly odejít. Neuměly jsme vůbec česky, takže bylo snadné nerozumět. Když jsme dostávaly noviny z Anglie, to nebylo moc často, to co o nás psali, to nebyla pravda, to jsme věděly, ale co byla ve skutečnosti pravda, to jsem nevěděla. I kdybych něco o tom věděla, tak bych tenkrát byla ráda, že jsme to vyhráli, jako staří komunisté.“

Ivy dnes přiznává, že byla velmi naivní, sucho roku 1947, které vedlo k vybíjení dobytka, ji vedlo k domněnce, že zásobování se zlepšilo. „Pamatuji si na první dvouletý plán. Byla jsem na Slovensku a tam byla druhá dvouletka, to byl rok 1948, koncem roku jsme odešli. Měla jsem dojem, že už to funguje. Předtím nebylo maso a teď řeznictví měla plno masa. Bydleli jsme nedaleko řeky Váh, ta byla úplně suchá. Pak jsem se dozvěděla, že farmáři museli vybít dobytek. Moje naivita byla taková, že jsem si myslela: Aha, tak dvouletka už funguje.“ 

Její vírou v možnost realizace komunistické ideje neotřáslo ani manželovo zatčení v době antisemitských procesů s předválečnými straníky. Manžel byl naštěstí po třech měsících vazby propuštěn, a aby si mohl trochu očistit své jméno, nastoupil v padesátých letech na půlroční „dobrovolnou“ brigádu do zemědělství.

Máte psací stroj?

V sedmdesátých letech pomáhala přes své známé s překladem textů do angličtiny pro disidentské hnutí, nepamatuje si přesně, o které dokumenty se jednalo, prý s nějakým lidskoprávním obsahem. Státní bezpečnost měla snad nějaké podezření, tím to však prý skončilo. Jednou si přišli pro psací stroj, nešlo se však o domovní prohlídku, tak jim mohla podstrčit jiný psací stroj, než na kterém byly přepisovány tyto texty. 

„Co chtěli? ,Máte tady psací stroj?‘– ,Ano, samozřejmě.‘ Hned jsem věděla, co chtěli. Měla jsem psací stroj a napsala jsem něco, co nemělo být napsané. My jsme v rodině měli každý svůj vlastní psací stroj. Když chtěli, abych jim ho ukázala, tak jsem hned šla pro psací stroj, co patřil Edwin a dala jsem jim to. Oni říkali: ,My to musíme vzít s sebou a vy s námi musíte taky.‘“

Životní krédo

„Když říkají, že jsem neuvěřitelná optimistka, tak já myslím, že to není optimismus, že to je jen, že život je tady, abychom ho žili, a ne abychom se mu vyhýbali. To musíme vědět, co máme dělat, a nemít strach, že to dopadne špatně. Může to dopadnout špatně. Ale to je život. A je to krásný.“