Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Kovanicová (* 1944  †︎ 2013)

• narodila se v prosinci 1944 v Praze

• otec židovského původu odvezen Němci do koncentračního tábora

• matka s dětmi se skrývala v rodné vesnici Modlíkov až do konce války

• skrývání od narození bez lékařské péče se podepsalo na zdraví pamětnice

• po válce se rodina opět setkala a vrátila se do Prahy

• roku 1951 začala Ivana chodit do školy

• otec každé léto pomáhal místním lidem, aby se jim odvděčil za pomoc, kterou poskytli jeho rodině

Život před válkou

Manželství rodičů Ivany Kovanicové nebylo typické. Její židovská babička otěhotněla v patnácti letech a přestěhovala se z Tábora do Prahy, kde se vdala. Židovští příbuzní přijali dívku s dítětem (Ivanin otec Rudolf Rezek) kladně, ale nežidovská část příbuzných se dědečka zřekla, vydědili ho. Otec před válkou pracoval jako kinooperátor v kině Alma, byl vyučený elektrikář.

Počátek války – transport otce do koncentračního tábora

Po roce 1939 začaly v zemi platit norimberské zákony. V letech 1941–1942 Němci začali transportovat židovské občany do koncentračních táborů . Lidé ve smíšeném manželství (manžel či manželka českého původu) byli svým způsobem na nějaký čas chránění. Na ně se při transportech dostalo až později. Otec Ivany Kovanicové byl jeden z prvních takto chráněných, který byl povolán do transportu, a to v září roku 1944. Židé, kteří se shromáždili před tímto transportem, mezi nimi i Ivanin otec, byli převážně umělci, divadelníci, herci, filmaři. „Záměrem bylo lidi z tohohle oboru šoupnout někam, kde budou »užiteční«.“

Když skupina odjížděla, bylo jim řečeno, že odjíždějí na práci. „Když je odváželi dobytčákama z Prahy, tak jim to bylo jasné, že nejedou jenom tak pracovat.“  Otec jel do tábora v Klettendorfu (dnešní Klecina ve Vratislavi), odkud byl v lednu 1945 evakuován nejprve do Graditzu, v únoru pak měl jet do Benešova, kde byly lágry – čtyři až pět lidí ale předtím vysadili v Praze. Otec Ivany Kovanicové byl mezi nimi. Poslali je do Hagiboru, kde otec dělal údržbáře. 1. května 1945 se mu tam podařilo zachránit spoluvězně a společně utekli. Otec se snažil co nejrychleji dostat se domů za rodinou.

Skrývání matky a dětí během války

Matka Ivany Kovanicové Františka Rezková zůstala v roce 1944 po odchodu manžela do koncentračního tábora sama, těhotná a s devítiletým synem bez prostředků v Praze. Ocitla se v zoufalé situaci. Zkraje otcovi spolupracovníci vybrali peníze rodině na pomoc. Lidé rodině připomínali, že teď jsou na řadě oni. Matka byla rozhodnutá, že nedopustí, aby se dostali do transportu. Raději by ukončila jejich život sama, tušila, co by je čekalo.

Pokoušela se sehnat práci – marně. Hledala pomoc u příbuzných. Až nakonec se domluvila se sestřenicí Ivanina dědečka, že se dítěte po narození ujmou. Napsala o tom manželovi – pošta tenkrát ještě fungovala – ale ten byl proti. To, že se matka psychicky připravovala na to, že se dítěte po porodu vzdá, pak mělo negativní vliv na její mateřské city – nedokázala se s dcerou ani pomazlit. „Ten můj problém s maminkou, přitom jsem si nic z tý doby nepamatovala, to bylo jenom to, co jsem cejtila, ten rozdíl přístupu ke mně – a vím, že to pro ni byla bolest velká, ale to prostě nešlo už nějak překonat. Že prostě s bráchama se mazlila, se mnou ne. To když člověk od dětství zažívá, tak to začne brát jako normální, protože tak s tím žije, ale nedá se s tím vypořádat nikdy.“

 Poté matka musela hledat jiné řešení, domlouvala se s bratrem, který bydlel v Újezdě nad Lesy. „Řekl, že pro nás přijede a že u nich budeme moct být.“ Ani to se však neuskutečnilo. Situace rodiny se zhoršovala, a tak sousedé v domě uspořádali sbírku peněz. Bylo to od nich statečné.

Ze strachu, že „už jsou na řadě“ matka opustila město a odjela na Vysočinu, odkud pocházela. Dojeli do Přibyslavi. Tam však zůstat nemohli, neboť situace ve městě byla po nedávné odbojové akci pod vedením syna generála Luži velmi neklidná. Poblíž měla matka sestru Anežku, v rodné vesnici Modlíkov.Vydali se tedy tam. Sestra Anežka domluvila, že se bude rodina moci uchýlit k rodině Moravcových. Byla to chaloupka na konci vsi, poblíž lesa. Jen dvě místnosti pro dvě rodiny, chudá rodina. „Doteď si nedovedu představit, jak nás mohli živit.“ Ivana Kovanicová se domnívá, že Moravcovy podporovala celá ves. Vzpomíná, že lidé tam byli hodní. Těm méně spolehlivým nikdo neřekl, co je rodina zač. Nějaký čas, když poblíž byli Němci, se rodina schovávala v lese. Kdyby bylo nejhůře, byl pro ně připraven sklípek za domem – nikdy tam ale nemuseli být. Tak přečkali v Modlíkově až do konce války.

Život po válce

Po válce, v červnu 1945, se celá rodina šťastně shledala a vrátila se do Prahy. Nastal však problém – v jejich předešlém bytě byla nastěhovaná jiná rodina, která nechtěla byt opustit. „V Praze nebylo možné najít byt.“ A tak musely tyto dvě rodiny spolu dlouhý čas bydlet, každá z nich měla jednu místnost. „Pamatuji si, když přišlo rozhodnutí od soudu o tom, že ten byt je náš.“

Nějakou dobu pak rodina Rezkova jezdila každé prázdniny do Modlíkova. Otec tam trávil prázdniny tím způsobem, že využil svého řemesla a zavedl všem, kdo chtěli, bezplatně elektrický proud do stavení. I jinak se snažil vypomáhat lidem, aby tak poděkoval za to, co udělali pro jeho ženu s dětmi.

V roce 1976 otec zemřel. Před svou smrtí dal dceři všechny doklady, co měl. Nakonec byl jediný doklad – potvrzení z dětské poradny, kam přestala její maminka docházet, „že jsem byla ukrývané dítě“.  Díky tomu potvrzení mohla Ivana získat různé finanční podpory a úlevy.

Vzdělávání během války a po válce

Bratrovi Ivany Kovanicové bylo na počátku války devět let. Jeho vzdělávání záleželo na učitelích. Jednou do školy směl chodit, podruhé zase ne. Jako „židovské dítě“ to měl ve své původní škole těžké. Po válce přešel na jinou školu, kde se k němu chovali zcela normálně.

Když nastoupila do školy v roce 1951 Ivana, tak se k ní chovali mile. Jediný problém s tím, že je „židovské dítě“, nastal v první třídě, kdy měli předmět náboženství. I když byla pokřtěná, tak jí katecheta zakázal chodit na tyto hodiny s ostatními dětmi. „Posílilo to mou nedůvěru v tenhle svět. Že nejsem ani to, ani to.“ To byl jediný konflikt, který se týkal původu. Mnoho lidí si myslelo, že je třeba rodině stále pomáhat, i když už to nebylo tolik třeba. Například když byla Ivana v 6.–7. třídě, tak jí učitel zařídil, aby mohla s dětmi na hory, i když na to rodina neměla dostatek peněz, sehnal jí i vybavení. I za tuto pomoc se otec odměnil: promítal dětem ve škole filmy.

Těžký start do života Ivaně Kovanicové přinesl ještě jednu potíž: „S čím jsem se setkávala, co mě trápilo a bude trápit, to byl spor, že jsem málo Žid. To je pro mě velká bolest. Lidi, kteří prožili holocaust v koncentráku, se nedokážou, ale ani nechtějí vcítit do toho, jakým způsobem byly poznamenaný děti, který nebyly v koncentráku, ale byly ukrývaný. Nedovedou ani nechtějí, když se o tom mluví, protože to jsou příbuzní z manželovy strany – manžel nebyl ukrývaný dítě, ten se narodil až po válce, ale jeho otec a rodina byli v Osvětimi – tak to je prostě pohrdání, je to velice hrozný, ale vůbec nevím, jak by se tohle dalo řešit.“