Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Josef Kovář (* 1924  †︎ 2015)

• narozen 8. 6.1924 v obci Romanov na Volyni

• bratr zastřelen za německé okupace Volyně

• 20. 3. 1944 – vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru, 1. brigáda

• boje o Kiverce

• výcvik v Sadaguře

• poddůstojnická škola

• sloužil v jezdecké eskadroně ve smíšeném předzvědném oddílu (SPO)

• v Machnówce zraněn střepinami do hlavy

• po Machnówce sloužil jako spojař a průzkumník ve spojovacím praporu

• prošel boji u Krosna, Machnówkou, Karpatsko-dukelskou operací a boji na Slovensku

• po válce v Žaboklikách a Sedčicích na Žatecku

• 1945 – návrat na Volyň

• 1947 – reemigrace do Československa

• usadil se ve Zhoři u Stříbra

• soukromým zemědělcem, poté práce v JZD

• odsouzen na dva roky vězení, nakonec odpuštění trestu po vstupu do JZD

• přestěhování v Třemošné u Plzně

• zemřel dne 13. 1. 2015 v Třemošné

Josef Kovář, major v. v.

„Zemědělství jsem zůstal věrný.“

Málo Čechů v Romanově

Josef Kovář se narodil 8. června 1924 v Romanově na Volyni do české rodiny. Tatínek Josefa Kováře vlastnil hospodářství, pěstoval tabák a provozoval kovárnu. Západní oblast Volyně tenkrát spadala pod polský stát, zatímco východní část s centrem v Žitomiru byla vzhledem k Rižskému míru přisouzena Sovětskému svazu. Obec Romanov obývalo deset českých rodin a hned vedle byla německá a polská osada: „Nedělali jsme si žádné velké nároky. Škola byla velká jako měšťanka, ale vyučovací jazyk byl do devětatřicátého roku polský a ukrajinský – protože obec byla ukrajinská.“

Josef Kovář se tedy ve škole vůbec neučil českému jazyku, zato uměl rusky, ukrajinsky i polsky: „Tak Zach[1]hlavně kvůli synovci vždycky požádal o hodinu češtiny a říkal:,Pepíku, přijď, on se Jiřík[2]lepší učí, když jste dva.‘ Tak jsem chodil na hodinu češtiny,[jinak] bychom byli s češtinou úplně na štíru.“

Sovětská okupace Volyně

Dne 17. 9. 1939 obsadila západní Volyň sovětská vojska a přišla změna poměrů. Sověti ponechali rodině Kovářů jedinou krávu a Josef Kovář vzpomíná, že jednou dokonce zavřeli mlýn kvůli mletí načerno: „Nějaký velký hlad jsme nepociťovali. My ne. Ale vím, že sousedi, kteří byli méně vynalézaví, kteří neměli dílnu jako pomoc a byli odkázaní čistě na zemědělství, tak když jim to všechno sebrali, měli dost velkou bídu.(…) Nějaký luxusní život to nebyl,[ale] když byl ten chleba upečený,[tak aspoň chleba] byl. Ale jeden čas jsme neměli chleba, brambory ani nějakou placku upéct. Nebylo nic. Nebyla žádnou mouka, když zavřeli ten mlýn.“

Zakládaly se kolchozy, ale lidé z vesnice do kolchozu nechtěli. Josef Kovář vzpomíná, že hospodáře Martínka přestěhovali do sousední německé kolonie a na jeho pozemku a v jeho budovách byl založen kolchoz: „To bylo jenom pár lidí, [ale] už dostali traktor. Lidé se k tomu nehlásili, žádný Čech do toho nevstoupil. Poláky vyvezli a ani Ukrajinci[se do kolchozu nehlásili]. Ale pár těch komunistů se tam dalo.“ 

Bratr zastřelený za německé okupace

Za německé okupace v letech 1941–1944 došlo k několika milníkům v životě Čechů z Volyně. V celé oblasti se likvidovalo židovské obyvatelstvo, Němci vypálili české vesnice Český Malín – který byl velice blízko Romanovu a Josef Kovář vzpomíná, jak z vesnice viděli kouř – a Michnu-Sergejevku a na Volyni začaly působit různé partyzánské skupiny – ukrajinští banderovci (Ukrajinská povstalecká armáda), ukrajinští melnykovci, sovětští partyzáni generála Kovpaka, sovětští partyzáni plukovníka Medvěděva a polská Armija Krajowa (domobrana proti banderovcům). Nejradikálnější byli banderovci, kteří požadovali nezávislou Ukrajinu. Zkušenost s nimi má i Josef Kovář.

Bratr měl být nuceně nasazen do Německa, ale podařilo se mu utéct: „Když to bylo v dvaačtyřicátém takové, Němci už ustupovali, tak Ukrajinci z toho zběhli. A brácha s tím[Kaigrem[3] z Kopče] nemohl zůstat, to by zase je Ukrajinci odpravili, tak se za nimi museli také vydat. Jenomže Ukrajinci měli už spoje na banderovce a brácha s Vaškem Kaigrem za nimi šli. Teď německý poplach, tak tam brácha padl a k banderovcům se už nedostali. Ukrajinci se dostali k banderovcům a bráchu a Kaigra zastřelili. (…) Oni potom ti, co přišli k banderovcům, řekli, že tam byl ještě brácha a kamarád, tak se vrátili, mrtvolu sebrali a pohřbili i s farářem jako kdyby byl u banderovců. Tak banderovci vystrojili bratrovi pohřeb.“ Banderovci udělali pro bratra Josefa Kováře i rakev a v noci ho pohřbili. Kamaráda Kaigra poté také pohřbili.

Vstup do armády

Josef Kovář vzpomíná, že za sovětské okupace udělali Sověti desetiletku a Němci vytvořili gymnázium, které však pamětník nemohl dokončit, jelikož za doprovodu Čechů z Kopče, z Romanova a z Palče vstoupil do armády. Kamarádi Jiří Martínek[4] a Bohouš Kracik[5] byli odvedeni k jízdě a Josef Kovář chtěl také: „Byli slabší a drobnější. Já jsem nebyl velký, ale byl jsem zavalitější, tak mě odvedli jako spojaře-tankistu. Já jsem udělal takovou grimasu, ten od jízdy si toho ani nevšiml, ale byl tam ještě Rus – ti do toho nemluvili, jenom pozorovali – a uviděl, že jsem udělal takovou grimasu. Přišel ke mně: ,A što vy, pane? Net nemóžný?‘ Říkal:,Copak mládenče, vy nejste spokojený?‘ Já říkám: ,Ne, mým přáním bylo dostat se k jízdě, kamarádi jsou tam oba a mě dávají k tankistům.‘ On kouká: ,Ajdete jako spojař? Vždyť máte střední vzdělání.‘ Teď si toho všiml náš poručík a Rus říká, že ten mládenec by chtěl k jízdě, že tam odešli kamarádi. Tak říká:,Tak se svlíkněte.‘Zase. Tak jsem se musel zase vysvléct.(…) Zase na váhu, na míru – 170[centimetrů] a vážil jsem tenkrát 62 kilo. On říká: ,No on je zrovna těžký, ale on to ztratí.‘“

Josef Kovář byl tedy odvelen k jezdecké eskadroně smíšeného předzvědného oddílu 1. brigády. V Rovně ještě zažil německý nálet, jelikož se Němci dozvěděli o mobilizaci, a hned druhý den dostal koně a odešel do druhého sledu bojů o Torčín.

Zranění Jiřího Martínka

V těchto počátečních bojích byli vojáci naprosto nezkušení, někteří neuměli zacházet se zbraní a mnozí – stejně jako Josef Kovář – neměli ještě ani uniformu. Ve druhém sledu měli podporovat vojáky v první linii. Z Kiverců byli odesláni do Kněhynek (též Kněhyninky), kde dostali zbraně: „Já jsem vyndal zásobník, vyčistil, Jirka seděl proti mně a říká:,Já nemůžu ten zásobník dostat, jak jsi to udělal?‘Já říkám: ,Musíš zmáčknout spoušť, aby jsi dostal ten[zásobník ven].‘ On mně dával svůj samopal a já jsem zmáčkl. Rána šla Jirkovi do kolena. Okamžitě mě zavřeli do sklepů. On tam byl náboj. Jak se zmáčkl, tak vylétl a prostřelil mu koleno.“ Jiří Martínek byl poslán do nemocnice v Taškentu, kde byl vyléčen, a poté se vrátil domů. Do bojů již nezasáhl.

Osvobození Kiverců

Josef Kovář byl i tak odvelen na obranu Kiverců. Němci chtěli osvobodit zdejší železniční uzel pro jeho strategické místo, a tak město muselo být ubráněno: „Teď vjela naše rota, to je sto dvacet koní, každý jinak oblečený – někteří už měli stejnokroj, někteří [byli] ještě v civilu – a když nás Němci uviděli, tak mysleli, že jsme partyzáni. Vůbec nevěděli, že tam je nějaká naše armáda. Tak vzali nohy na ramena. Ale kdyby došlo k nějakému boji, tak nevím, jak by dopadl – vždyť jsme ani neuměli s těmi samopaly zacházet. Byli jsme hrdinové, protože Němci ustoupili.“

Mrtvoly před Machnówkou

Poté byli vojáci odveleni na výcvik do rumunské Sadagury, kde Josef Kovář prodělal poddůstojnickou školu a kurz radiotelegrafistů. Celý den tak měl co dělat – dopoledne probíhal radiokurz, odpoledne poddůstojnická škola. Po jejím absolvování se stal velitelem družstva.

Další bojové střetnutí proběhlo u Machnówky, kde byla první brigáda ze tří stran obklíčena. Ještě předtím však čekal Josefa Kováře nepříjemný pohled: „Přijdeme na takový palouk a tam byly tři mrtvoly. Ráno, kolem mlha – v Karpatech je rosa a mlha – a dva Němci a tři Rusi. Teď každý podělaný a popíchaný těmi finskými noži. Nepostřílení. Seděl vedle sebe Rus a Němec, samozřejmě už zutý bez bot a popíchaný od nožů. (…) To byl ošklivý první dojem. Říkal jsem si: To přeci nemůžu přežít.“

V Machnówce figuroval Josef Kovář v jezdecké eskadroně smíšeného předzvědného oddílu, ale poté útvar zanikl. Mnoho vojáků z oddílu bylo zraněno či zabito a sám Josef Kovář byl v Machnówce zasažen střepinami do hlavy. Následně byl zařazen jako průzkumník, spojař a radista do spojovacího praporu.

Udržení spojení s pistolí u hlavy

Josef Kovář vzpomíná, že v noci prodělával průzkum bojem a byl až dvacet kilometrů za frontou. Spojení však nešlo přes velkou vzdálenost a vysoké kopce navázat: „Štábní kapitán [Hynek] stál nade mnou: ,Jestli za čtvrt hodiny nebude spojení, tak tě zastřelím jako psa.‘Stál s pistolí nade mnou. A štábní kapitán Hynek byl voják ještě z první republiky, ze Západu samozřejmě. (…) Vždycky jsme byli kamarádi, teď najednou stál nade mnou a říká:,Když nebude za čtvrt hodiny spojení, tak tě zastřelím jako psa.‘ To víš, že mně to nepřidalo. Teď co s tím? Koukal jsem a tam byly takové ohromné tyče na dvoře. Říkám tomu[pomocníkovi]:,Vyberte mi větší.‘Tak on vybral, přivázali jsme anténu až na to a navázal jsem spojení.“

Po navázání spojení dostali příkaz zneškodnit německé houfnice. S tím si však Josef Kovář nevěděl rady, neboť byl radiotelegrafistou a spojařem. Měl štěstí, že pomocník Silský[6] sloužil ještě ve slovenské armádě u dělostřelců. Z houfnic tak na jeho radu vyndali závěry a shodili je do potoka. Úkol byl splněn. To však nebyl konec průzkumu bojem – Němci se vzpamatovali a zapálili protiletadlovými zápalnými zbraněmi dva baráky ve vesnici. Z celkového počtu 31 vojáků průzkumu bojem se vrátilo pouze 15 lidí.

Vyznamenání u Liptovského Mikuláše

U Liptovského Mikuláše obdržel za svou bojovou činnost vyznamenání: „Mikuláš osvobodili Rusové, předali ho nám a my jsme ho neudrželi. Teď pěchota, když uviděla tři tigery, [tak ustoupila]. My jsme byli pod propustí – tam byla betonka, nestačili jsme [utéct] – tigery přes nás přejely a za nimi šli potom[pěšáci]. Nenapadlo je podívat se pod propusť, kde jsme seděli. Koukali, kde byla pěchota.(…) Ale já udržel radiospojení. První tiger přeci jenom protitankovým dělem postřelili, tak tam zůstal, a další vycouvaly zpátky. My jsme tam zůstali, já udržel spojení a udával jsem všechno. Hned jsme, velitel a já, byli vyznamenáni, že jsme neustoupili i před těmi tigery. Ale pocit to nebyl pěkný.“

Na Moravě již byly pro armádní sbor lehčí boje, největší zátěž bojů na Moravě totiž měli Rumuni a Rusové. Josef Kovář vzpomíná, že ještě u Kroměříže padlo hodně rumunských vojáků.

Odsouzen na dva roky kvůli prasatům

Po slavnostním defilé v Praze odešel Josef Kovář do Žaboklik a Sedčic na Žatecku, kde dohlížel na státní statek. Využil však možnosti návratu a jako jeden z mála volyňských Čechů se vrátil pro rodinu na Volyň. Zde působil v náhradním pluku a ve škole vyučoval vojenskou výchovu, avšak v roce 1947 reemigroval zpět do Československa a usadil se postupně ve Zhoři u Stříbra a nakonec v Třemošné u Plzně.

Ve Zhoři si zakoupil 12 hektarů a pak připachtoval dalších osm hektarů: „Když po padesátém roce zakládali družstva, tak byl první typ, druhý typ a třetí typ. Já jsem se do prvního typu taky přihlásil, protože jsem toužil po traktoru. Měli jsme sice tři koně, ale i tak jsem si myslel[na] traktor. Ale oni potom udělali druhý typ, za chvíli už začali připravovat stáj a třetí typ, já jsem to nepodepsal a bylo zle. Kontrola ve vsi a prasata načerno. Bylo osmnáct prasat ve vsi načerno. Obec byla velká rozlohou, měla přes tisíc hektarů, (…) ale čísel tam [bylo] jenom padesát šest.“

U Josefa Kováře byla jen dvě prasata, ovšem jedna prasnice byla sádelnatá. Ta se tak využívala na odchov všem sousedům, jelikož se státu odvádělo sádlo a všechna sádelnatá prasata ve vsi byla původně od Josefa Kováře. Všechna prasata sebrali a Josef Kovář vyfasoval dva roky vězení. Trest měl však nastoupit až po podzimních pracích. Nakonec však podepsal, vstoupil do JZD a trest mu byl prominut. Poté se dostal až na funkci předsedy družstva. Žil v Třemošné u Plzně až do svých devadesáti let. Zemřel dne 13. ledna 2015 v témže městečku.

V roce 2012 natočil a zpracoval Luděk Jirka.

[1] Malý Josef Kovář dělal ministranta českému pravoslavnému faráři Zachovi.

[2] Také ministrant, vnuk faráře Zacha.

[3] Není možné jméno ověřit, možná psáno jako Kajgr.

[4] Jiří Martínek (nar. 1926 v Romanově na Volyni) – narukoval 20. 3. 1944 v Rovně.

[5] Bohumil Kracik (Kracík; nar. 1923 v obci Krupa na Volyni) – narukoval 20. 3. 1944 v Rovně.

[6] Jméno nebylo možné ověřit.