Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kovářík (* 1927)

• narozen 19. 11. 1927 v Jouet sur l’Aubois ve Francii

• za války se v Brně vyučil číšníkem

• 1. října 1949 narukoval na vojnu ke 4. tankové rotě v Žatci, jejímž velitelem byl kapitán Karel Sabela

• účastník žateckého puče, na základě provokace zorganizované Vojenským obranným zpravodajstvím byla v březnu 1949 žatecká posádka, která plánovala výjezd na Prahu, zatčena, kapitán Sabela popraven

• vyslýchán v tzv. Domečku na Hradčanech

• odsouzen za vojenskou velezradu ke dvanácti letům vězení

• necelých jedenáct let si odpykal v uranových dolech na Jáchymovsku a v únoru 1960 byl propuštěn

• prošel tábory Vykmanov, Stará Mariánská, Svornost, Nikolaj, Rovnost

• na Vykmanově se setkal s velitelem Pražského povstání generálem Kutlvašrem

• z Vykmanova jezdil na Drobilky, kde byli vězni při drcení smolince vystavováni silnému působení radioaktivity

• na Svornosti zažil útěk dvou vězňů, kteří byli poté nemilosrdně zastřeleni a vystavováni ostatním vězňům jako odstrašující příklad

• na Nikolaji prožil nejhorší momenty při nástupech v dvacetistupňových mrazech a pochodech muklů na šachtu

• z Rovnosti propuštěn do civilu, do důchodu pracoval jako bagrista

• v současnosti se účastní besed s politickými vězni, člen Konfederace politických vězňů

Mládí a nástup na vojnu

Josef Kovářík se narodil 19. listopadu 1927 v Jouet sur l’Aubois ve Francii českým rodičům, kteří tam ve dvacátých letech odešli za prací. Otec František Kovářík za první světové války bojoval na frontě v Itálii, po příchodu do Francie pracoval v cementárně a vlivem těžkých pracovních podmínek se dožil pouhých 56 let. Maminka Anežka rozená Vitásková byla v domácnosti. Josef Kovářík se narodil jako třetí z pěti synů manželů Kováříkových. Nejstarší synové František a Václav se narodili ještě na Moravě, zatímco Josef, Jan a nejmladší Alois už ve Francii.

Na svoje dětství a školní léta prožitá v zemi galského kohouta vzpomíná Josef Kovářík rád: „Ve Francii jsem prožil jedenáct chudých, ale šťastných roků. Platil zde nepsaný vlastenecký zákon, že rodiče českého původu posílali svoje děcka kromě francouzských škol také do škol českých, a tak jsem se naučil dobře svoji mateřštinu a navíc obstojně francouzsky. Žila zde početná česká komunita, hrálo se české divadlo, zněla česká dechovka.“

V dubnu 1938, těsně před vypuknutím druhé světové války, se rodina rozhodla z důvodu nemoci Anežky Kováříkové k návratu domů na Moravu do obce Modré u Velehradu, jejího rodiště. Do roku 1939 navštěvoval Josef Kovářík v Uherském Hradišti měšťanskou školu, z níž se po obsazení Němci stal lazaret, a tak byl Josef Kovářík ve čtrnácti letech ze školy vyloučen a doma pomáhal s hospodářstvím. V Brně nastoupil 22. ledna 1942 do učení a v průběhu války se vyučil číšníkem. Do roku 1946 pracoval v jedné z brněnských restaurací a od dubna 1946 nastoupil na rok na místo číšníka na Křivoklátě. Poté přešel do Rakovníka, kde zůstal do nástupu na vojnu.

Vojín Kovářík a jeho kapitán zatčeni

1. října 1948 narukoval Josef Kovářík k tankistům do Žatce: „Na nádraží nás čekali s autama a vezli nás do kasáren. Naším velitelem byl zápaďák, kapitán Karel Sabela, narozený roku 1917. Nastoupil jsem ke čtvrté tankové rotě. Kterýsi den přišel desátník hodnosti výkonného rotmistra Laďa Janáček, volal mě do kanceláře a ptal se, jestli mě má zaregistrovat jako nekomunistu. Povídám: ,Já je nemám rád.‘ Že prý se chystá nějaká akce na Prahu. Povídám mu: ,No tak to bude fajn, to s váma půjdu.‘ Teď jsem byl na dovolené, přijel jsem zpět do kasáren po dovolené, Laďa Janáček tam ještě byl a povídá: ,Josefe, je zle.‘ Povídám: ,Co je?‘ ,Karla Sabelu zavřeli.‘ Přišel 9. březen 1949, končil jsem službu na chodbě, ještě jsem hvízdal nástup na oběd, volali mě do kanceláře a povídají: ,Odevzdejte nám zbraň, jste zatčen.‘ Bylo za pět minut dvanáct.“ Spolu s vojínem Josefem Kováříkem zatkli také vojína Josefa Dubského.

Důsledky plánovaného žateckého puče

Zatčení byli odvezeni k výslechům do tzv. Domečku na Hradčanech v Praze: „Tam jsme spali na zemi celou noc. Stráže tam byly asi čtyři, jak jsme se pohli, bylo zle, na záchod horko těžko a druhý den nás vezli k výslechu a už to začalo: ,Pojď sem, pojď sem! Cos to říkal, že bude fajn, že s váma půjdu?‘ A už jsem jich dostával pendrečiskem, už jsem jich dostával. No tož vybúchal se a pak nás hned odvezli z toho Domečku na Pankrác. Tam jsem byl tři měsíce do 15. června 1949, kdy byl soud. To už jsme věděli, že kapitán Karel Sabela je odsouzen k trestu smrti, protože nám ho ještě při konečném rozsudku 18. června 1949 ukázali. Už měl distinkce pryč, holá uniforma už byla a povídá: ,Pane předsedo, když to tam máte napsané, tak je to tam.‘ Byl odsouzen k trestu smrti. Vynikající člověk to byl, vynikající člověk. Byl jsem na Nikolaji, to bylo myslím roku 1958, a byl tam Laďa Fišer, zápaďák. On se vrátil ze západu jako nadporučík a to už musel něco vědět. Povídá mně: ,Josefe, tys sloužil v Žatci na vojně?‘ Povídám: ,Ano.‘ ,U Karla Sabely?‘ ,Ano, u Karla Sabely, to byl můj velitel.‘ On povídá: ,Hnus! Já jsem ho ve Francii nesl v náručí do lazaretu s přeraženýma nohama a oni ho pověsí jak hada!‘“

Úloha Reicina

Po únoru 1948 začali komunisté čistit armádu od nespolehlivých živlů. Zatčení žatecké posádky se uskutečnilo na základě provokace zorganizované Vojenským obranným zpravodajstvím, které řídil nechvalně proslulý plukovník Bedřich Reicin: „Je dokázáno, že toto bylo, předpokládám, částečně organizované vojenským zpravodajstvím, vojenskýma estébákama. Jak mělo přijít k termínu vyjetí na Prahu, dva dny předtím se to všechno likvidovalo. Když jsem byl na Pankráci v roce 1949, tak na vedlejší cele byl podplukovník, starý pán to byl, a o něm se právě říkalo, že on má v této zradě prsty. Oni ho popravili potom, protože takoví lidé jinak nekončí…

V našem případě to byl Reicin a to bylo těch pět popravených – Gonitz, Sok, Sabela, Hubálek a pátý Jebavý. Těchto pět bylo popraveno 18. července 1949. Reicin má na svědomí i generála Píku a spoustu jiných, hlavně zápaďáků. Oni ho popravili, když zavřeli Husáka. My jsme ho vůbec neznali. On byl právě v zátiší a měl na starosti tyto buňky. Jestli toho Hubálka, Soka nebo Gonitze měl on třeba na starosti nebo co… A oni si právě u nás, u čtvrté tankové jednotky, našli Karla Sabelu, který byl zápaďák a který jim nejlíp poskytl svou spolupráci. To bylo zrazené všecko.To byla bitva o koryta. Jestli i Slánský v tom tehdy neměl prsty. A aby se zas další bestie udělaly dobré… To byl styl komunistického boje.“

Tresty za neuskutečněný žatecký puč

Rozsudek nad obžalovanými z žateckého povstání byl vynesen 19. června 1949: „Tento paragraf 1, to byl návrh na trest smrti, protože my jsme byli souzeni podle zákona 231 na ochranu republiky. To byla vojenská velezrada. U toho soudu byly veliké tresty, akorát pár malých trestů. Já jsem byl předpokládám nejmladší a dostal jsem jeden z nejvyšších trestů, a to dvanáct roků. A jedenáct bez asi tří týdnů jsem si odseděl. 9. března 1949 mě zavřeli a propustili mě myslím na podmínku 18. února 1960.“

Generál Kutlvašr, velitel Pražského povstání

Koncem června 1949 odvezli Josefa Kováříka z Pankráce na Vykmanov, ústřední tábor pro celý Jáchymov, kde mu bylo přiděleno číslo A022. Od tohoto transportu z Pankráce se totiž vězňům začala přidělovat čísla, jakási „nová identita“. „Jak nás vedli s rancama do auta, než jsme jeli na Vykmanov, třetí C měla vycházku. Přede mnou šel podle abecedy podplukovník Klein a proti němu akorát šel zřejmě už odsouzený generál. A podplukovník Klein mu povídá: ,Nazdar bratře generále.‘ A on mu říká: ,Nazdar bratře podplukovníku.‘ Tak jsme přešli pár kroků a ptám se: ,Pane podplukovníku, kdo to byl?‘ On povídá: ,Generál Kutlvašr.‘ Je vidět, že to byli staří legionáři z první světové války, že se určitě z legií znali. Generál Kutlvašr byl velitelem Pražského povstání. Nebyl komunista samozřejmě a lifrovali ho pryč. Táhli ho s rozbitýma nohama na popravu na Pankráci. Neštítili se ničeho, naprosto ničeho.“

Nesnesitelný uranový prach

Z Vykmanova putoval Josef Kovářík na tábor Stará Mariánská: „Tam nás odvezli skoro celou žateckou partu. Místo fárání jsme stavěli baráky pro esenbáky a jejich rodiny. Bez bagru, kanalizaci jsme dělali ručně.“

Na nový rok 1950 čekala Josefa Kováříka další změna: „Táborák přišel, zavelel nástup a ‚se všema věcma se dostaví Kovářík, Křivánek, Kyndl‘. Asi patnáct nás vytáhli a odvezli zpátky na Vykmanov. Povídám: ,Co toto može znamenat?‘ Naložili nás do autobusů a jeli jsme na takzvané Drobilky. To bylo na Bratrství, tam se zpracovávala ruda tak jako na Věži smrti na Vykmanově, ručně všechno. Tam jsme jezdili ve dne v noci. Akorát neděla byla volná, sobota se makalo. Tak nás vozívali dobrý měsíc, celý leden. Ráno v sedmadvacetistupňových mrazech nás vozili na otevřených nákladních tatrách, bez nějakého teplého oblečení. Až později se uvolnilo na Bratrství místo. Potom přicházelo jaro, sluníčko a prachu a prachu. Když jsme drtili smolinec, to bubnovalo v hlavě, hrůza, hrůza, ta koncentrace toho radia, no hnus, hnus! Měli jsme noční a prachu plná hala. Tak jsem vzal hadicu a postříkal všecko, hotovo. Mistr, to byl civil, chodívával kolem třetí hodiny a povídá: ,Kdo to postříkal?‘ Já říkám: ,Já, kdo bude žrat ten prach?‘ Neřekl nic. Přišli jsme ráno po směně na tábor: ,Kovářík, Kyndl, Křivánek, seberte si své věci a na nástupiště.‘ Tak nás zavezli na Svornost.“

Svornost, místo otřesných i dojemných zážitků

Odvoz na Svornost se stal místo trestu spíše vysvobozením. Josef Kovářík zde zůstal dva a půl roku. Když v březnu 1953 zemřel Stalin, doufali vězni, že budou propuštěni, ale nestalo se tak. Místo toho Josef Kovářík odvážel vozíky a později se na šachtě naučil vrtat a bagrovat. Na Svornosti měl po více než dvou letech první návštěvu, když za ním z Modré přijel nejstarší bratr a druhý bratr z Prahy: „Návštěva probíhala v malé místnosti v táboře Vykmanov, kam nás vozili v autobusech se zabílenými okny, abychom nemohli vidět, kudy jedeme. Doba trvání návštěvy byla deset minut, ať byl příbuzný odkudkoliv, z Moravy nebo až z východního Slovenska. Tam byl bachař, klepl deset minut, hotovo.“

Za velkou potupu a diskriminaci bylo považováno stříhání vězňů dohola: „Byl tam chlapisko, dráb, který nosil v kapse mašinku a vězně okamžitě ostříhal dohola. Dnes je holá hlava frajeřinou, ale za našich časů to bylo bráno jako hrubá diskriminace.“

Na Svornosti se Josef Kovářík setkal s různými lidmi: „Byl tam kasař jménem Arnošt Jiljí. To byl synovec Klementa Gottwalda. On mně říkal, možná mě tak lákal: ,Mně kdyby strýc dával amnestii, tak ji v životě nevezmu, protože to byl živel práce se štítící. Mizerně se vyučil stolařem a jenom verboval do stávek. Nic jiného nedělal. Já bych si tu amnestii od něho nevzal.“

V některých vězních našel Josef Kovářík dobré kamarády: „Byli to Zdenek Kesler, předseda Ústavního soudu, zápaďák Laďa Fišer nebo spisovatel Karel Pecka: „S Karlem Peckou jsme spolu dělali, v jedné světnici jsme spolu spávali. On tam přišel v listopadu 1950. Číslování vězňů jelo teprve dva roky a on už měl číslo 09000. V říjnu 1951 přišel kamarád Laďa Tománek a už měl 018000, čili za necelý rok přibyl dvojnásobek vězňů!“ V padesátém roce se na Jáchymovsku ocitl i národní hokejový tým: „Velice dobrý kamarád jsem byl s Vaškem Roziňákem, on umřel ve Švýcarsku. Na Nikolaji jsem se zase setkal s Gustavem Bubníkem. Tehdy to byly takové hvězdy jako dnes Jágr nebo Hašek.“

Mezi smutné vzpomínky na Svornost patří příběh útěku dvou vězňů: „Já si pamatuju, že v roce 1951 na Svornosti byl mimořádný nástup a dozvěděli jsme se, že utekli dva. Ti šli naostro přes dráty, přes čtyři nebo šest drátů. Najednou ten brigadýr, mukl to byl, zloděj nebo vrah dokonce, zařval: ,Utěkají, utěkají!‘ Hned to všecko zalarmoval a hned byl morový poplach. Nadběhli je, Kyndl a ten druhý byl Bulhar. Jim se potom podařilo dostat pryč, ale bohužel skočili kdesi do baráku, policajti je našli a celý samopal do toho jednoho vevalili, kdoví jestli ne aj do obou. V tom baráku je nekompromisně zastřelili. Mirek Sobotka z Napajedel končil směnu a nesl je nahoru na lágr 256 schodů na nosítkách, aby nám je ukázali. My jsme museli být nastoupeni. Oba dva mrtví, samozřejmě, třicet ran ze samopalu.“

Naopak rád vzpomíná na zážitek s fosforeskující sochou Panny Marie: „Na Svornosti se stávalo, že nás ráno v kleci spustili do šachty, ale pak si šel strojník domů a nás tam nechali. Zpět jsme museli jít ze všech pater po žebřících nahoru. Bylo jich kolem devadesáti tak po sedmi metrech. Když jsme lezli po těch žebřících nahoru, míjeli jsme různé štoly, jedna z nich se jmenovala Daniel. Tam mě velmi upoutal ručně vytesaný výklenek a v něm překrásná soška Panny Marie. Posvítil jsem si na ni karbidkou a rozjímal. Po chvilce jsem se otočil jinam a když jsem se podíval zpět, soška překrásně světélkovala. Bylo to pro mě krásné a v tu chvíli opravdu dojemné.“

Nejhorší momenty na Nikolaji

Na podzim 1952 byl tábor Svornost od vysokých trestů likvidován, a tak se Josef Kovářík dostal na nechvalně proslulý Nikolaj, kde zůstal od poloviny září 1952 do poloviny září 1956. Právě zde zažil nejhorší pochody, přesuny muklů na šachtu: „Na Nikolaji byl ráno budíček kolem půl čtvrté. O půl páté jsme museli vycházet ven z lágru, celá směna, čili kolem 450 až 500 lidí, nastoupila v pětistupech, velitel zavelel ‚srazit‘, přišel brigadýr s ocelovým lanem, kterým nás všechny dokola obepnul, pořádně stáhnul a vzadu to ještě zamkl na zámek a klíč dal vedoucímu eskorty. Cesta na šachtu Eduard byla dlouhá asi jeden kilometr. Když jsme šli po silnici, esenbáci se samopaly zastavovali dopravu, aby muklové mohli přejít. Museli jsme jít těsně namačkaní na sebe, držet se kolem pasu a všichni stejně vykročit. Jak někdo zakopl nebo spadl, byl dokopaný celý štrúdl muklů.“

Rok před odchodem Josefa Kováříka z Nikolaje zde došlo k velkému pokusu vězňů o útěk: „Pamatuju si velký průšvih. To bylo v roce 1955, my jsme tam měli takzvané kulturáky. Tenkrát dávali film Cirkus bude. Nahnali nás tam, protože to bylo polopovinné, a druhý den ráno byl nástup a scházelo asi deset nebo jedenáct muklů. Tož hned se to zalarmovalo. To se divím, že to žádný z nich nepráskl. Z prvního baráku, tam byla truhlářská dílna, oni si zdvihli desky a odtamtud se prokopali. A to šli pod drátama pod koridorem. Že se esenbáci, když chodili v drátech, neprobořili… Muklové se tam prokopali a všeci utekli pryč. Několik jich chytli. Aj mě tam brali, jestli jsem o tom nevěděl. To se divím, že jedenácti klukům se podařila tato akce. Můj názor je takový, že je to krásné utéct, ale jestliže nemám okamžitý odvoz pryč z toho prostoru… Na Jáchymovsko se chodilo jenom na povolenky a do lázní směla jenom esenbácká rodina nebo něco takového. Je to pěkné utéct, je to hrdinství. Ovšem rychle z toho prostoru pryč. Zahodit hadry, vzít si druhé a pryč. Prvně se zbavit hader.“

Práce v uranových dolech

Ve štolách pracoval Josef Kovářík plných deset let. „Nejprve jsem odvážel vozíky naložené hlušinou, dělal u lopaty a později se naučil bagrovat. Na čelbě, kde jsem pracoval, se do skály navrtaly díry pro nálože a odstřelilo se to. Hlušina se odvážela ve vozících k šachtě, kolektorky kontrolovaly pípnutím přístroje, zda se mezi hlušinou nenachází kousek rudy. Teprve poté se hlušina vysypala na nedaleký výklop. Samotná ruda se z celého Jáchymovska svážela na Bratrství, později byla postavena Věž smrti – Vykmanov L. Dělalo se na tři směny. Ruda se nejdříve podrtila drtičem a poté následovala těžká ruční práce vězňů, kdy museli lopatama rudu několikrát přehodit a natlouct těžkým kladivem do barelů. Barel s uranovou rudou s menší radioaktivitou měl hmotnost asi sedmdesát kilogramů, kdežto barel čistého smolince i přes sto kilogramů.“

Z Rovnosti na svobodu

V září roku 1956 byli vězni s vysokými tresty přemísťováni, a tak se Josef Kovářík dostal na Rovnost, kde zažil sadistu Vašíčka, kterému říkali Fešák: „Vašíček měl na svědomí několik lidských životů. Vlezl do korekce a začal tam mlátit vězně. Už jsem byl v civilu, když jsem jej potkal ve Zlíně.“

Na Rovnosti se dostal dvakrát do korekce: „To bylo takové vězení ve vězení. Samý beton a celý den povinně chodit po kobce tam a zpět. Spát přes den neexistovalo, bití, kdy se bachařům zachtělo. Tomu esenbákovi, který mě tam poslal, jsme říkali Pamatovák. Byl si vědom, že mě tam vrazil bezdůvodně, a tak mě potom pořád posílal dívat se na televizi.“

Na Rovnosti dělal Josef Kovářík bagristu. Měl ale zdravotní kvalifikaci B, což znamenalo, že by neměl fárat: „Proto mě dali přes zimu do kotelny. Ale zlaté fárání, protože ty plyny z koksu byly daleko horší než fárání. To byl hnus, já jsem sotva dýchal.“

„Potom přišel šedesátý rok. Koncem ledna nebo začátkem února volali mě k tomu referentovi, který měl na starosti propouštění, a on povídá: ,Půjdete ke komisi na podmínečné propuštění.‘ Povídám: ,Proč já?‘ ,No, pravděpodobně budete propuštěn. To víte, když se kácí les, lítají třísky.‘ Já jsem si myslel: ,Ty blbečku, drahé třísky, drahé třísky!‘ Povídá mně ten, Hrbolín jsme mu říkali: ,Co budete dělat, až přijdete ven?‘ Povídám: ,Jedenáct roků su tady, co já vím, jak to venku vypadá?‘ Prý: ,No, normálně, normálně.‘ Povídám: ,To si myslíte vy, ale já ne.‘ Tak jsem šel do stavebních a u bagru jsem zůstal do důchodu dvacet sedm roků.“

Následky jáchymovské „rekreace“

Po propuštění na svobodu v roce 1960 neměl Josef Kovářík kam jít: „Rodiče byli mrtví, dům, ve kterém jsme předtím žili, byl zbouraný. Neuměl jsem nic a musel jsem se učit všechno. Třeba i komunikovat s lidmi.“ Rok po návratu z vězení se coby čtyřiatřicetiletý oženil a až do odchodu do důchodu jezdil po republice jako bagrista s Průmyslovými stavbami Zlín. V devadesátých letech se dočkal rehabilitace.

Na zdravotním stavu Josefa Kováříka se jedenáct let prožitých v uranových dolech na Jáchymovsku podepsalo problémy s nohama, třemi by-passy, potížemi s ledvinami a šedým zákalem na obou očích. Dlouhodobé vystavení přímému styku s radioaktivními látkami mu způsobilo trvalou neplodnost.

„Buď vždy dobrým vlastencem, demokratem a křesťanem.“

V úctyhodném věku jedenaosmdesáti let je Josef Kovářík stále aktivním členem Konfederace politických vězňů a i přes zdravotní těžkosti ochotně vypráví mladé generaci o minulosti, která by neměla zůstat zapomenuta.