Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Kovařík (* 1930  †︎ 2008)

• narozen na jižní Moravě v rodině statkáře

• útěk do Německa v červenci 1948

• zápis do cizinecké legie

• služba ve výsadkářských komandech

• účast v bojích u Dien Bien Phu

• uvěřil slibům prezidenta Zápotockého o amnestii

• příjezd na dovolenou do Československa v roce 1955

• odseděl si sedm měsíců jako zbytkový trest z rozsudku v nepřítomnosti

• služba v PTP v ostravských dolech

• pracoval v dělnických profesích

• od roku 1967 byl zaměstnán v Jídelních a lůžkových vozech ČSD

• zemřel 9. března 2008

(narozený 24. dubna 1930 v Jankovicích na jižní Moravě)

Narodil se v jihomoravských Jankovicích jako nejstarší syn v rodině statkáře, který hospodařil na 120 hektarech. „Narodil jsem se v Jankovicích, proto su takový janek,“ hodnotí v úvodu Květoslav Kovařík svůj život. V třicátých letech vyrůstal také několik let na Slovensku, kde nedaleko Martina měl jeho otec propachtovaný statek. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska musela jeho rodina, stejně jako mnozí další Češi, Slovensko opustit. Za války žil s rodiči opět na jižní Moravě. Na střední školu se rozhodl jít mimo domov, do vzdálené Prahy, kde studoval střední průmyslovou školu.

Útěk do zahraničí

K útěku se rozhodl v červenci 1948. Utíkal samostatně přes Aš, v německém Selbu kontaktoval americkou policii. Američané ho převezli do Goetheschule v Regensburgu, kde byl v té době velký uprchlický tábor. Po nezbytném vyslýchání byl převezen do jiného tábora, který se nacházel poblíž hranice mezi francouzskou a americkou okupační zónou. Při odchodu do Německa si zpočátku představoval, že by odešel do Austrálie, kde se chtěl věnovat zemědělství. Osud však rozhodl jinak. Nechtělo se mu žít delší dobu v uprchlickém táboře, s dalšími známými se rozhodl, že z tábora utečou. Utekli směrem do Francie, v noci na lodičce překročili Rýn, kde je v městečku Kehl před Štrasburkem zadržela francouzská policie.

Řekli nám, že do Prchalovy armády

„Neměli jsme žádné doklady, francouzsky jsme neuměli ani koukat, natož mluvit. Odvedli nás na jejich policejní velitelství, zadrželi nás a vyslechli nás. Druhý den nás převezli do jiné kanceláře, tam byl již důstojník s tlumočníkem, kteří se nás ptali, jestli chceme podepsat vstup do Prchalovy exilové armády. Že se prý tvoří exilová armáda, tak, jak to bylo za světové války. My jsme byli osmnáctiletí kluci, souhlasili jsme, dali nám to podepsat ve francouzštině, tlumočník nám asi nakecal, co chtěl. Tak jsme se podepsali a upsali se tím legii. Byli jsme tam tři dny, až nás bylo asi patnáct, tak nás naložili na vlak a odvezli do Marseille.“

Květoslav Kovařík byl převezen do Cape St. Jacques u Marseille, kde byl podrobně vyslýchán a lékařsky vyšetřen. Po čtrnácti dnech byli začínající legionáři naloženi na loď a převezeni do Afriky, přes Oran do Sidi Bel Abbes. V tomto okamžiku pro ně začal výcvik u cizinecké legie. V Alžírsku si pan Kovařík uvědomil, že Prchalova armáda byla jen nerealizovaným lákadlem pro příchozí imigranty.

„U praporu nás bylo 28 Čechů z osmi set lidí. Rozstrkávali nás tak, abychom nebyli pohromadě. V té době tam bylo asi tak padesát procent Němců. Mezi sebou na pokojích se mluvilo hlavně německy. Při výcviku prvních čtrnáct dní či tři neděle jsme měli tlumočníky. Pak odjeli a všechno bylo jenom francouzsky. Buď voják rozuměl dobře, nebo nerozuměl, instruktor ho nakopal do prdele, a už rozuměl. Každý se pak snažil, ve vlastním zájmu.“

Ti, kteří úspěšně prošli výcvikem se mohli dobrovolně přihlásit k parašutistům. Pan Kovařík se k nim přihlásil spolu se svým slovenským kamarádem Kosťou Fašunkem. Patřili mezi prvních 48 lidí, kteří byli při vzniku 2. BEP (Bataillon étranger de parachutiste – 2. výsadkový prapor). Pozemní výcvik probíhal v Sétif a letecký výcvik ve Philippeville v Alžírsku. Během několika týdnů se počet lidí v praporu vyšplhal na 800. Výcvik byl hotov za čtyři měsíce místo běžných šesti měsíců, protože výsadkářů bylo nutně zapotřebí v Indočíně. Někdy okolo Štědrého dne 1948 dostal pan Kovařík svůj odznak výsadkového praporu, 13. ledna 1949 se nalodili v Oranu na velký parník Maréchal Joffre. Na této lodi se prý přepravovalo kolem 4500 vojáků. Po dlouhé cestě přes Cejlon a Singapur se 8. února vylodili v jihovietnamském Saigonu.

Ve speciálním komandu

V Saigonu prošel dalším, asi tříměsíčním výcvikem. Byl zařazený do speciálního výsadkového komanda, které mělo svou základnu vždy poblíž letiště, aby mohlo být okamžitě nasazeno do akce.

„Učili nás jazyky. Základy vietnamštiny a také ruštinu a polštinu. Kdyby třeba vypukla třetí světová válka, tak s námi bylo počítáno jako se záškodníky. Hlavně s námi Slovany, co jsme znali jazyky. Měli jsme speciální výcvik. No zkrátka, byli jsme vrazi. Byli tam instruktoři na jazyk, instruktoři na výcvik byli buď Kanaďané nebo bývalí němečtí vojáci. To byli specialisté, třeba na tiché zabíjení atp. Když jsme nebyli v operaci a přijeli jsme z akce, tak byl den a půl odpočinek. Nebyl to takový dril, ale stále jsme cvičili a museli jsme být připraveni. Když jsme měli volno, mohli jsme se volně pohybovat, ale museli o nás vědět. Když byl člověk v kině, divadle či v bordelu – v plné ,práci‘, přilétli, že je alarm, a už jsme letěli.

My, zelené barety, jsme nebrali zajatce. A Vietnamci když chytili zelený baret, tak ho také zabili. Zelené barety, to byli největší raubíři. S námi se nikdo nemazlil a my jsme se také s nikým nemohli mazlit. Jinak to nešlo.“

Za zelené barety označuje Květoslav Kovařík parašutisty z cizinecké legie, červené barety – to byli prý parašutisté z regulérní branecké francouzské armády.

Ve Vietnamu sloužil pan Kovařík bez přestávky skoro dva a půl roku do roku 1951. Po dovolené, kterou strávil ve Francii, byl převelen na Madagaskar. Na tomto ostrově sloužil sedm měsíců, žádné války zde neprobíhaly, jednalo se již jen o strážní službu. V této době už měl hodnost seržanta. Jako seržant byl z Madagaskaru převelen do Itálie. V Římě déle než rok sloužil jako osobní strážce a řidič italského konzula.

Nejhorší bylo Dien Bien Phu

Na sklonku roku 1953 se dostal opět do Vietnamu a zúčastnil se bojů, které vyústily v porážku francouzských vojsk u Dien Bien Phu. Byl u speciálních jednotek, které byly posílány do týla, jeho jednotka měla prý také za úkol vysledovat a zlikvidovat tehdejšího vůdce komunistických povstalců Ho Či Mina. Celkem za celou indočínskou válku má prý třicet osm bojových seskoků a včetně tréninkových seskoků snad k tisícovce.

„Jako komando jsme byli vycvičeni specielně na průlomy. I u Dien Bien Phu. Měli jsme za úkol dopadnout Ho Či Mina. Toho jsme pronásledovali, a nedostali ho. Těžko se to vypráví, válka ve Vietnamu a tady v Evropě, to se nedá srovnávat a pochopit. To se musí prožít. Příroda, všelijaká havěť, vše je proti vám, škorpioni a hadi.“

Květoslav Kovařík se ve Vietnamu během svého prvního pobytu dobře adaptoval, naučil se základy vietnamštiny, přes rok žil s jednou vietnamskou dívkou. Děvčata se prý opatřovala velmi jednoduše, tuto dívku si koupil od jejích rodičů. Doprovázela ho pak na místech, kde sloužil. Při odjezdu ji vrátil jejím rodičům.

Krysí polévka

„V Saigonu jsme chodili do jedné oblíbené restaurace na čínskou polévku – soupe chinoise. Servírovala se v porcelánových miskách, byla výborná. Vždy jsme na začátku večera šli na polévku, pak jsme se třeba ,namazali‘. Jednou s Kosťou Fašunkem takhle sedíme a tomu Vietnamci říkáme, že chceme vědět, z čeho to je. Byly tam malé kostičky masa, výborné maso. – ,Z čeho je to maso?‘ – ,Neřeknu.‘ Chodili jsme stále ozbrojení, dva ruční granáty v kapse, to jsme si nedovolili vyjít ven neozbrojení. Vytáhl jsem ten granát a že ho pustím. – ,Ale pán nezastřelí, nebude bít!‘ Zavedl mne na dvůr, v první moment jsem si myslel, že ho snad doopravdy zastřelím. V klecích tam byly veliké krysy, speciálně krmené, a z nich bylo to maso.“

V roce 1955 se pan Kovařík rozhodl strávit dovolenou v Československu. Uvěřil prý slibům Antonína Zápotockého, že ti, kteří se vrátí, budou amnestováni. Doufal, že se snad bude moci ještě vrátit do Francie, protože byl francouzským státním občanem. Byl kamarády varován, že slovům komunistického prezidenta není radno věřit, přesto se rozhodl vrátit. Na otázku proč se vlastně vrátil, odpovídá, že chtěl ještě jednou vidět své vlastní rodiče.

Při příjezdu na hraniční přechod v Břeclavi mu pohraniční stráž zabavila cestovní pas a převezla ho do sběrného tábora v Sadské, kde mu zabavili veškeré osobní věci. Musel si odsedět sedm měsíců, prý jako část z patnáctiletého trestu, ke kterému byl odsouzen v nepřítomnosti. V armádě měl odslouženo mnoho let, nikoliv však v té československé, takže byl v roce 1957 povolán do základní vojenské služby. Jeho vojenských zkušeností ČSLA nevyužila, poněvadž většinu vojenské služby odsloužil v ostravských dolech v rámci útvaru PTP – 13. pomocný technický prapor. Na vojně ho kontaktovali lidé z druhé správy MV, jestli by nechtěl vstoupit do strany a sloužit jako rozvědčík. Květoslav Kovařík odmítl, a tak sloužil dále u PTP.

Své znalosti cizích jazyků využil jen při svém zaměstnání u Jídelních a lůžkových vozů Československých drah. Do tohoto podniku nastoupil v roce 1967, mohl cestovat i do zahraničí, ale jen na „východ“. Jen jednou ho podnik, prý omylem, pustil na Západ – do Švédska. Každý ho pak údajně nadšeně vítal, že na Západě nezůstal a že se vrátil – dva jeho kolegové tam předtím zůstali. O emigraci v roce 1968 přemýšlel, ale z rodinných důvodů se k ní neodhodlal. Uvažoval o tom, ale řekl si prý: „Dítě je tam (v Československu), baba je tam, ty vole, už jsi si užil dost, tak se vrať.“

V roce 1969, při výročí srpnové okupace, byl se svým kolegou zmlácen policisty a zatčen. Když nadřízené orgány zjistily, že se vraceli ze zaměstnání, tak byli propuštěni. Po návratu do Československa francouzštinu prakticky nepoužíval, ani o své minulosti v cizinecké legii nechtěl příliš mluvit. Kontakt s cizineckou legií navázal až v devadesátých letech.

Přes Štrasburk znovu do Francie

Po změně režimu v roce 1989 využil v létě následujícího roku svobody cestování a vydal se na cestu do Francie, kde přes třicet let nebyl. Vzal si prý batoh na záda a autostopem se vydal do Francie, směr Štrasburk. Na jihu Francie se nechal najmout na česání vína. Při cestě nazpět se seznámil s jedním Francouzem, s jehož otcem, původem Italem, sloužil v cizinecké legii. V dalších letech se do Francie znovu vracel a toto přátelství vydrželo dodnes.

V roce 1994 poprvé kontaktoval Amicales des Anciens (organizace bývalých legionářů). Od nich dostává určitou výsluhovou penzi, ale snažil se též získat penzi od francouzského státu za roky odsloužené u legie, které mu neuznává český důchodový systém. „Odsloužené roky mi uznali, ale penzi ještě nemám. Francouzský stát je snad stejně hrozný jako ten český,“ rozčiluje se Květoslav Kovařík plný skepse a nechuti k polistopadové politické reprezentaci.

Nicméně péči o veterány ve Francii hodnotí pozitivně. Byl také na návštěvě na velitelství cizinecké legie v jihofrancouzském Aubagne. „V Aubagne přijdete do kasáren, já jako starý dědek jsem se tam nahlásil, dal jsem své jméno, číslo, a hned mi dali doprovod. Voják mi ukázal celá kasárna. Posedíme, popovídáme a popijeme. To tady, v Česku, v armádě není.“

Pan Květoslav Kovařík se na sklonku života usadil, přes deset let žije spolu se svou družkou v Plané nad Lužnicí. Od roku 1985 je po mozkové mrtvici v částečném invalidním důchodu. I v devadesátých letech však pracoval jako hlídač pro různé bezpečnostní agentury. Pan Kovařík je po operaci srdce, ale navzdory doporučení lékařů si během rozhovoru zapaluje takřka jednu cigaretu od druhé. „Nějak to tu musím do smrti vydržet. (Přemýšlím, jak vyjebu s hrobníkem.),“ říká a směje se.

Jeho největší kamarád za doby služby v Cizinecké legii. Přes třicet let s ním neměl kontakt, v devadesátých letech ho přes časopis bývalých legionářů „Képi blanc“ vyhledal a od té doby i ve Francii znovu navštívil.