Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Kovaříková (* 1924)

• narozena 7. září 1924 v obci Veska u Rudolfova

• vyučila se švadlenou

• od února 1944 do května 1945 totálně nasazena do rakouského Steyru

• po zničení továrny během náletu přesunuta do Schwechatu u Vídně

• zažila bombardování Steyru a Vídně

• na sklonku války nuceně nasazena v Polici nad Metují

• po válce pracovala jako švadlena a pomocná síla na středním odborném učilišti

• v roce 2020 žila v Lišově

Blažena Kovaříková, rodným jménem Matzalová, se narodila 7. září 1924 v obci Veska u Rudolfova na Českobudějovicku. Vyrůstala s o tři roky starším bratrem Rudolfem. Matka Anna, rozená Košťálová, se věnovala domácnosti a pomáhala příbuzným v hospodářství. Otec Rudolf byl dělníkem na dráze. Pamětnice absolvovala základní školu v Rudolfově a na Dobré Vodě se vyučila švadlenou. Dvě léta pracovala jako vychovatelka v domácnosti rodiny Schacherlových.

 

Sebraly jsme kufr a utíkaly pryč

Na počátku roku 1944 obdržela pamětnice od pracovního úřadu příkaz k nucenému nasazení. Devatenáctiletá Blažena odjela 17. února 1944 spolu s dalšími děvčaty vlakem z Českých Budějovic do rakouského města Steyr. Po příjezdu se ubytovaly v ženském lágru. Ještě ten den navštívila se známými, kteří pobývali v cizině již déle, biograf. Nazítří nastoupila do továrny Steyr-Daimler-Puch. Zaučoval ji Čech pocházející také z Českobudějovicka. Ručně, za chodu, vkládala do objemné mašiny součástky a po zpracování je opět ze stroje odebírala. Mladá dívka se hlučných strojů bála, vykonávat přidělený úkol jí připadalo nebezpečné. Vedoucí se choval ohleduplně, viděl, že si těžko zvyká, a dokonce ji poslal na krátkou procházku.

Hned další týden v úterý ohlásily sirény letecký poplach. Pamětnice spolu s ostatními dělníky se schovali do malého krytu ve fabrice. Bombardování se tehdy místu vyhnulo. Následující den již spojenecká vojska útočila přímo na Steyr. Pracovníci utíkali od závodu směrem ven z města, doběhli na malé návrší k hospodářství jakéhosi sedláka a zde se schovali do stodoly. V poledne se domnívali, že shazování pum skončilo a chtěli se vrátit zpět. Cestou narazili na německého vojáka, jenž prováděl zamlžování pro ztížení orientace útočících letadel. Na jeho doporučení se vrátili zpět do stodoly. Poté, co bombardování ustalo, stavili se pro svá zavazadla. „To už náš lágr byl rozbitý. Tam, jak jsem bydlela, byla okna proti sobě, ze strany byl vchod. V rohu jsem měla postel, byly dvě nad sebou. Když jsme tam přišli, strop byl na kusu spadlý, lavice povalené. A tam u té postele, co já spala, přímo u okna, ležela mrtvá dívka, taková hezká, byla z Polska. To jsme sebraly jenom kufr a už utíkaly pryč,“ popsala nám Blažena poškození ubytovny způsobené shozenými minami.

Děvčata se přestěhovala do mužského lágru na opačnou stranu Steyru. Cestou viděli spoušť napáchanou pumami. Z fabriky, kde ještě před pár hodinami stáli u strojů, šlehaly plameny. V novém ubytování spala děvčata ve velmi stísněných podmínkách. Do továrny se pamětnice již nevrátila. Dostala třídenní dovolenou, podívala se domů za rodiči a znovu musela nedobrovolně odcestovat do říše, tentokrát ji umístili do továrny ve Schwechatu na jihovýchodním předměstí Vídně. Výroba přesunutá z poničeného Steyru se nacházela v hlubokých sklepeních pivovaru. Do prostoru nebyla ani zavedena voda, dělníci si umývali ruce v kýblu. Blaženu přidělili do oddělení výstupní kontroly, kde šuplerou měřila produkty. Kromě totálně nasazených ze střední a východní Evropy zde pracovali i zajatí spojenečtí vojáci. Ti nedostávali dostatečnou stravu a trpívali hladem. Dívky jim v zásuvkách v pracovních stolech nechávaly potraviny na přilepšenou.

 

Ohořelé rozbité hroby

Ve Vídni zažila pamětnice několik etap bombardování. Jednou ji zastihlo na ulici a nestihla se schovat do krytu. Schovala se pod strom a útok přečkala ve společnosti cizího muže. Pumy naštěstí dopadaly dál od místa nevhodného úkrytu, k nohám jim přesto padaly kousky suti. Neznámý pán radil Blaženě, aby se posadila, ta se v té chvíli nedokázala ani pohnout.

Přes pole od areálu pivovaru, v němž fabrika sídlila, se nacházel centrální vídeňský hřbitov. Při náletech se sem dělníci ze sklepení utíkali schovat. Když Blažena při jednom z náletů zdolávala plot, zalekla se výšky, ze které měla skočit. Naštěstí se jeden mladý Ital sehnul a ona mohla slézt dolů po jeho zádech. Mladí lidé se namačkali do sklepení kaple. Jedna z min tehdy budovu poškodila, naštěstí v ní nebylo nic hořlavého a skupina se dostala po skončení útoku bezpečně ven. Naskytl se jim pohled na ohořelé, rozbité hroby. Šlo o nejhorší bombardování, které pamětnice zažila.

Ve Vídni bydlela děvčata v lágru v Mödlingu. Po městě se pohybovala tramvají, jíž se říkalo bádenka, neboť spojovala Vídeň s Badenem. Rodiče se Blaženu snažili podporovat, z domova jí posílali balíky jídla. Ve válečných podmínkách pošta fungovala špatně, zásilku obdržela pamětnice až po třech týdnech, kdy našla potraviny zpravidla již plesnivé.

 

Za války jsme všichni drželi pohromadě

Na Vánoce roku 1944 poslaly úřady dívky z Vídně do Police nad Metují. Oproti Rakousku už tolik nepracovaly. V posledním působišti poznala Blažena řadu nových přátel, setkala se zde i se členy trampské skupiny Jeseteři. V upomínku si s kolegy vyměňovali fotografie a psali vzkazy do památníku. „Za války jsme všichni drželi dohromady,“ ukončila pamětnice vyprávění o svém totálním nasazení během druhé světové války. Po osvobození v květnu 1945 se pamětnice s dívkami z jižních Čech vydala z Police domů. Kvůli špatnému stavu železnic je vlak dovezl pouze do Chotýčan, zbylých deset kilometrů musely dojít pěšky.

Po válce si rodina Matzalových nechala změnit příjmení, nadále užívali počeštěnou verzi Mácalovi. V roce 1954 se pamětnice provdala za Františka Kovaříka a přestěhovala se za ním do nedalekého Lišova. Manželova rodina měla v městečku hospodářství a truhlárnu. Po převzetí moci komunisty soukromou dílnu uzavřeli a tchán s manželem pak pracovali v podniku Jitona. Blažena se živila jako švadlena v krejčovské dílně. V roce 1954 se jí narodila dcera Růžena, o šest let později syn Petr. Po mateřské dovolené nastoupila jako pomocná síla na Střední odborné učiliště v Lišově, kde pracovala až do odchodu do důchodu. V roce 2010 pamětnice ovdověla.

V roce 2020 žila Blažena Kovaříková v Lišově u Českých Budějovic. Ve svém poselství vyjádřila Blažena přání, aby se lidé snažili spolu dobře vycházet, přáli jeden druhému, pomáhali si a vzájemně si neškodili.

Podobný příběh totálně nasazené dívky přináší příběh Stanislavy Zvěřinové