Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Kovářová (* 1931)

• narozena 19. února 1931 ve Střeni

• otec byl se třemi bratry nasazen v první světové válce, vrátil pouze on a jeden bratr

• pochází z věřící rodiny, byla členkou Skauta

• během osvobozování zažila bombardování Střeně sovětskými letadly

• po roce 1948 rodina přišla o pole

• díky sestře hrála divadlo, například ve Vodníkovi od K. J. Erbena

• po nástavbě v Pňovicích studovala rok v textilní podnikové škole v Šumperku, ze zdravotních důvodů musela školu ukončit

• pracovala v lese, ve stolárně, jako uklízečka, v kosmetické továrně a ve mlýně

• díky manželově práci se dvakrát stěhovali do Sovětského svazu, v roce 1986 tam zažila důsledky jaderné havárie v Černobylu

• po roce 1989 jim bylo na vyžádání vráceno jejich pole

• v roce 2023 žila ve Střeni

Alena Kovářová se narodila do nelehkých časů, mezi dvěma světovými válkami, do doby, kdy byla na Hané bída a na živobytí museli všichni včetně dětí dřít. Přesto zažila v dospívání krásné časy, hrála divadlo, navštěvovala Skauta a se svým budoucím manželem a jeho kamarádem protrampovali Slovensko. O mnoho let později se shodou okolností ocitla i v blízkosti největší jaderné katastrofy.

Alena Kovářová se narodila 19. února 1931 ve Střeni na Olomoucku, kde vyrůstala s rodiči, třemi sestrami a jedním bratrem. Otec, příjmením Surma, pocházel z Unčovic a matka, rodným příjmením Dostálová, ze Lhoty. Otec byl spolu se svými třemi bratry povolán do první světové války. Dva z nich padli, jejich jména jsou uvedena na pomníku ve Střeni. Z války se vrátili jen on a jeho bratr, který se po válce rozhodl zůstat u vojska v Polsku.

Návrat otce z války

Ještě než válka začala, vybudovali bratři pro svoji matku, Aleninu babičku, malý příbytek ze staré hájovny, o jedné místnosti, kuchyni a jednom místě na spaní. Válka vstoupila do jejich života nečekaně, a tak bydlení pro matku bratři ani nestihli dokončit a už museli narukovat. „Zkrátka stařenka tady zůstala sama. Jenomže tady nebylo nic dodělaného. Nic, ani omítky,“ popisuje pamětnice. Otec, který byl ve válce raněn na hlavě a následně operován ve Vídni, se po válce vrátil za matkou a dokončil práce na jejím domku. Následně poznal svou budoucí manželku, vzali se a sehnali ve Střeni místo k bydlení. Začali jej opravovat, k tomu měli kousek pozemku a dali se do hospodaření. 

Tvrdé živobytí

V kraji s vysokou nezaměstnaností nebylo lehké se uživit. Otec si nakonec sehnal místo u stavitele Langa a jezdil na kole do dědin kolem Štěpánova. Po návratu z práce pomáhal matce obdělávat pole, kopal brambory nebo pomáhal sousedům. Vzájemná sousedská výpomoc tehdy podle pamětnice fungovala naprosto běžně. Sama musela se sourozenci od útlého věku pomáhat, starat se o zvířata, pracovat na poli i v domácnosti. Po škole na děti čekal doma rozpis, kdo má s čím pomoct.

Alena Kovářová vzpomíná, že v době jejího dětství „ničeho nebylo“. Ani peněz, ani oblečení. Matka jim tedy ze starých darovaných kabátů šila šaty na nedělní mše do kostela na Nákle. Ráda vzpomíná, jak je otec každé jitro budil s uvařenou kávou a chlebem upečeným od matky: „Otevřel dveře do ložnice a vždycky [zavolal], jak když na vojáky: ‚Vstávej, vstávej, buchále zelený, káva už je uvařená!‘ A my jsme museli vyskákat z postele,“ popisuje se smíchem v hlase.

Hlavní role v divadle

Pamětnice si často hrála s kluky, všude možně lezli, hráli si na četníky a zloděje nebo cvrnkali kuličky. Nejstarší sestra vedla zkoušky divadel, „vždycky mě cpala do těch hlavních úloh,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem. Proto si dodnes pamatuje Vodníka od Karla Jaromíra Erbena, kde ztvárnila roli panny. „Zpívávali jsme každý den, při všeckým.“ Po práci navštěvovala Skauta, což v jejím životě později sehrálo zásadní roli.

Meziválečná bída dopadla na Surmovy i jejich sousedy silně. Alena Kovářová vzpomíná, že když chodila do školy, svačiny měly jen děti z bohatších rodin, jejichž rodiče dělali například na dráze nebo úřadě. Ona sama svačiny nikdy neměla, hodná paní učitelka Dušková se s ní často o tu svoji rozdělovala. Zmiňuje i určitou pospolitost a solidaritu, kterou měli lidé mezi sebou. Například pan Červínek, majitel obchodu, jim dovoloval nakupovat na dluh, a když šel otec po výplatě každou sobotu dluh splatit, pan Červínek jim vždycky dal zadarmo kornout plný cukroví.

Vše se ještě ztížilo válkou

Jenže přišla druhá světová válka a z Československa se stal protektorát Čechy a Morava. Období před mnichovskou dohodou bylo pro pamětnici náročné nejen z politických důvodů. Prošla totiž těžkou spálou, kdy jí šlo o život, naštěstí se z toho dostala. Pamatuje si, jak po vyléčení na cestě domů s matkou viděla shromažďující se vojáky, jak odcházejí z hranic.

Mladší sestra narozená v roce 1924 musela na nucené práce do Drážďan. Tam zažila mohutné bombardování, naštěstí byla ale s dalšími totálně nasazenými z Drážďan přesunuta a těsně před skončením války se vrátila domů. I ve škole se vše rázem změnilo, pamětnice se učila německy, dodnes si pamatuje na německou hymnu, kterou museli znát zpaměti. Jeden z jejích učitelů byl vypuzen novým, německým. Rodiče navíc museli odevzdávat Němcům peníze.

Dramatické osvobození

Konec války probíhal ve Střeni dramaticky. Zatímco sovětská osvobozenecká vojska se k vesnici blížila od Pňovic, Němci z Hané ustupovali. Jednu noc přespali němečtí vojáci i u Surmových. Měla strach, nic se jim však nestalo a vojáci ráno pokračovali v útěku směr Svitavy. Potom, co lidé ve vesnici viděli prchající Němce, propuklo velké nadšení a radost. V tu ránu ale začaly na vesnici padat bomby sovětského letectva. Jedna z bomb zabila spolužáka Aleny, sousedovi zase zakopaná mina utrhla nohu. Když přijeli sovětští vojáci, vydal se je uvítat soubor děvčat, s květinami a písní „Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije, žije žije, duch slovanský žít bude navěky. Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky.“ Zároveň pamětnice dodává, že si matky ve vesnici hlídali své dcery, viděly, jak se sovětští vojáci opíjejí, a věděly, že z jejich strany hrozí násilí na ženách. Po skončení války byla ve vesnici pořád bída, doma neměli moc co jíst a nějakou dobu trvalo, než se věci daly do pořádku. Po roce 1948 navíc přišla kolektivizace a Surmovi museli svůj malý kousek pole, který je živil, dát družstvu. Podmínky jejich hospodaření se tím ještě ztížily: „Bývalo to hrozné, to si člověk ani [nedokáže představit].“

Skaut nás dal dohromady

Po válce si pamětnice dodělala roční nástavbu v Pňovicích, načež nastoupila do textilní podnikové školy v Šumperku, kdy bydlela na internátě. Ze zdravotních důvodů ale musela školu opustit, vrátila se tedy domů do Střeně a hledala si práci. Sázela stromy, pracovala ve stolárně ve Lhotě, rok pracovala jako uklízečka. 

Poté se připojila k děvčatům z vesnice, která jezdila do malé kosmetické továrny v Olomouci. Brzy nato musela na operaci. V nemocnici se seznámila s chlapcem, který se představil s tím, že pochází ze Vsetína a studuje elektrotechnickou průmyslovku. Když se dozvěděl, že mají společného koníčka – Skauta – vznikla záminka, jak se vidět i po pobytu v nemocnici. Pamětnice tehdy měla necelých sedmnáct let. Po návratu z nemocnice se vídali nejprve na skautských setkáních, později jezdil za pamětnicí i sám. „Skaut nás zkrátka dal dohromady,“ vzpomíná Alena Kovářová, jak poznala svého budoucího manžela. Po čtyřech letech známosti se vzali, mezitím spolu procestovali Slovensko. Matka ji tehdy v sedmnácti letech pustila se dvěma chlapci trampovat.

Trampování po Slovensku

Pamětnice tak zažila velké dobrodružství: „Kdybych je nebyla potkala, tak jsem neviděla nic.“ Popisuje, jak se pohybovali jen s ešusy, bez stanu, často i bez jídla. Společně prošli Vysoké i Nízké Tatry. „Zkrátka jsem byla jediná z děvčat ze Střeně, která toto všecko prožila.“ Když se potom vzali a už jako manželé vrátili do jejího rodného kraje, měla co vyprávět: „Nechala jsem si ušít krátké kalhoty… A když jsme šli po těch dědinách, tak ženský uplivovaly, že všude chodím v takových kalhotách.“

Dvojí stěhování do Sovětského svazu

Ve Střeni se kromě práce ve mlýně Alena Kovářová starala o tři děti a své rodiče. Manžel se přihlásil do práce do Uničovských strojíren neboli do Unexu. Jako věřící jej v práci nenechávali moc „k něčemu přijít“, poté jej ale potřebovali na zahraniční výjezd, a tak se celá rodina i s dětmi stěhovali do Marhance v Sovětském svazu, dnes na Ukrajině. Unex tam stavěl bagr pro místní těžbu a vyhlídka zněla, že tam Kovářovi zůstanou tři roky. Při jednom pozvání na setkání kolchozu si všimla, jak se straničtí statkáři chovají k ostatním: „Dělali mezi lidma rozdíly, to byla šlechta [kolchozníci] a ti normální lidi byli opravdu hodní, ti by rozdali to poslední. Vždycky se k nám chovali hrozně hezky.“ Po roce se však těžit přestalo a rodina se vrátila zpět do Střeně. Nebylo to však poslední stěhování na Východ.

Když byla pamětnice čerstvě v důchodu, poslal závod jejího manžela znovu na Východ. Tentokrát za manželem cestovala do Bryansku, do města „napůl cesty mezi Moskvou a Kyjevem“. Ale nejsou to jediná dvě města v dojezdové vzdálenosti, další z nich je Černobyl, vzdálený něco přes čtyři sta kilometrů. Alena Kovářová na konci dubna 1986 právě v Bryansku zažila důsledky černobylské jaderné havárie, dosud největší v dějinách.

„Zrovna jsme tam byli, když se to stalo. Byli jsme se koupat u vody s chlapama, já jsem tam byla sama s manželem. Děvčata už byly vdané. Najednou se strhl takový vichr horký a ten písek se tam zvedal. A tak jsme honem utíkali domů, posbírali věci a za tím městem byly takové chaloupky, ještě takové dřevěné, a v těch zahrádkách bylo všecko takové žluté, jak když to polije horkou vodou. Tak zkrátka jsme museli to tam tak přežít. Já jsem pak začala mít nějaké potíže.“

Zpět do Československa

Manžel tedy přišel s návrhem, ať se vrátí domů a nechá se vyšetřit tam. Zřejmě mohla hrát roli i nedůvěra k lékařům v Sovětském svazu, přece jen komunistická strana havárii dlouho tutlala. Po vyšetření doma musela jít pamětnice na operaci a po deseti letech ještě na jednu. „Divím se, že jsem všechny přežila. Tolik let, představte si. Já mám dvaadevadesát a půl,“ uzavírá své vyprávění Alena Kovářová. Po revoluci v roce 1989 jim po zažádání bylo vráceno jejich pole. V roce 2024 žila Alena Kovářová stále ve Střeni.