Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dal se všanc střelám okupantů, aby zachránil raněného
narozen 9. července 1950 v Praze
1965–1969 studoval střední průmyslovou školu geologickou v Příbrami
21. srpna 1968 pomáhal jako zdravotník při bojích u budovy Československého rozhlasu
sám byl postřelen
v lednu 1969 šel pěšky z Příbrami do Prahy na pohřeb Jana Palacha
1969–1972 pracoval pro bytové družstvo Besta jako závozník, později vedoucí stavební výroby
1972–1985 pracoval v chemické laboratoři civilní obrany
1985–1990 studoval na FTVS v Praze, kde později začal vyučovat
od roku 1990 pracuje jako učitel a trenér plavání zrakově postižených
od roku 1999 vykonává funkci náčelníka Sokolské župy Podbělohorské
roku 2015 mu byla udělena cena Fair Play ministra školství za práci s mentálně a zrakově postiženými
Ne každý se může pochlubit rodokmenem sahajícím do počátků 17. století. Karel Kovařovic, narozený v roce 1950, ano. Svoje vyprávění začíná výčtem dlouhé řady slavných předků a jejich zásluh. Patří mezi ně například Kovařovicova kubistická vila pod Vyšehradem, dílo stavitele Bedřicha Kovařovice; urologická klinika Na Karlově založená urologem MUDr. Karlem Kovařovicem; i pravděpodobně nejznámější osobnost z nich - skladatel, muzikant, dirigent a také šéf opery Národního divadla – Karel Kovařovic; dr. Josef Kovařovic, spoluzakladatel KAN (Klubu angažovaných nestraníků) a pamětníkův dědeček Alois s jeho bratrem Karlem, oba nadšení fotbalisté za SK Smíchov a českou reprezentaci. Rod Kovařoviců má své kořeny na Šumavě, ale jeho historie je od 19. století spjata s Prahou.
Pamětníkův otec Jiří studoval ČVUT, obor slaboproud a ve 4. ročníku, poté, co Němci zavřeli vysoké školy, začal pracovat ve firmě FRAZA (František Zahradník, pamětníkův druhý dědeček). Zde se seznámil s majitelovou dcerou Jiřinou. Svatba se odehrála v malém kostelíku v Podskalí v roce 1945 a po ní se novomanželé nastěhovali do ulice Na Slupi v dnešní Praze 2. Karel vzpomíná: “Bylo tam kdysi divadýlko a na rohu klášter. Sáňkovali jsme z Alžbětinské ulice dolů a museli jsme rychle brzdit, protože dole jezdila tramvaj.“
FRAZA se specializovala na výrobu laboratorního skla a laboratorních přístrojů, které dodávala do nemocnic. Za okupace, kdy v ní Jiří pracoval, byla FRAZA pokládána Němci za německou firmu. Jiří byl sportovně nadaný, od dětství se věnoval skokům do vody a v této disciplíně dosáhl skvělých výsledků. Trénoval pod vedením slavného trenéra Ády Meitnera, který později trénoval i Karla, syna Jiřího. Jiřímu bylo po válce uděleno absolutorium ČVUT a inženýrský titul, aniž by musel dokončit pátý ročník studia. Kovařovicovi často jezdili do Chodova na návštěvu k rodinnému příteli, profesoru Maxi Švabinskému. Na tyto návštěvy si Karel velmi dobře vzpomíná, i na to, jak malíř trpící Parkinsonovou nemocí dokázal zastavit třas ruky a jistou rukou kreslit. Karlův otec byl všestranně nadaný, uměl 12 jazyků a díky svému jazykovému talentu mu režim v 60. letech nabídl, aby vyučoval slaboproud na univerzitách tehdejšího spřáteleného světa – učil například v Pekingu, Bejrútu a Bagdádu. Karel ho směl dokonce navštěvovat. Otec nikdy nebyl členem komunistické strany, ale měl pro režim svoji cenu. Byl posílán na veletrhy, aby reprezentoval firmu a prodával měřící techniku a laboratorní přístroje, zastupoval Polytechnu po celém světě a byl obchodním zástupcem Tesly, kde svoji profesní kariéru ukončil.
Karlova maminka pocházela z dobře situované rodiny, která po převratu v únoru 1948 přišla o svůj majetek a společenské postavení. „Měla obchodování v krvi,“ vzpomíná Karel. Ve FRAZE léta pracovala jako obchodní zástupkyně, a protože to byla firma rodinná, poúnorový režim jí tuto práci neuznal. Podle nového systému hodnocení úřady tvrdily, že pracovala doma, a nikoli v zaměstnání. Manželství se roku 1959 rozpadlo, oba synové, Karel i o pět let starší Jan, zůstali žít s mámou. Nastala krušná léta ekonomické nouze. Stěhování do ulice 1. listopadu (dnes 5. května) na Pankráci byl pouze začátek. Maminka získala práci jako nevyučená prodavačka v Bílé labuti, plat měla minimální a musela se postarat o dva syny. „Bratr Jan šel do učení do Chirany, pak na vojnu, oženil se a odstěhoval. Po otci převzal štafetu, taky učil v Bagdádu,“ vypráví Karel. Jan měl po tátovi talent na jazyky. Maminka se vyučila prodavačkou v textilu, složila zkoušky a stala se vedoucí prodejny v Michelské ulici v Praze 4. Zemřela v pouhých 55 letech.
Po skončení základní školy v roce 1965 začal Karel studovat střední školu geologickou v Příbrami, jedinou toho druhu v republice. Bydlel na internátě, z toho dva roky se internát nacházel v klášteře na Svaté hoře. Tenkrát byl stav kláštera a jeho okolí tristní, silně zanedbaný, dnes vypadá úplně jinak. „Místní probošt s námi vedl diskuse, ukázal nám tajnou chodbičku, kudy šlo uniknout z internátu. Využívali jsme toho a utíkali do večerní Příbrami. Zajímavé je, že se nepodařilo zjistit, kudy utíkáme,“ vypráví Karel.
Karel byl jako ostatní kluci, bavily ho sporty, sezení při kytaře a zpívání. Nicméně vnímal, že společnost se změnila, že je otevřená, všude se diskutuje o politice, že lidé politikou žijí. Večer z 20. na 21. srpna šel s kamarády z plavání v podolském bazénu. Cestou se bavili o tom, co bude dál: „Vlítnou sem, nebo nevlítnou? Ne, to by byla válka,“ usoudili. Ve čtyři hodiny ráno maminka Karla vzbudila, aby se podíval z okna. Na Pankráci poblíž jejich domu byla tehdy takzvaná ruská škola pro děti ze zastupitelství, velvyslanectví a obchodních organizací. Karel se podíval z okna a na dvoře školy stály tanky. Celý den pak sledovali s maminkou rádio a televizi. Karel chtěl jít ven, vidět, co se děje, být u toho. Říká: „No, samozřejmě jsem vzal uloženou vlajku a začal jsem jako revolucionář, že půjdu do města. Maminka mě krotila a říkala: ‚Ne, tam se střílí, nikam nepůjdeš.‘ Nešel. Z rádia pak slyšel výzvu, aby se dostavili dárci krve: „Kolem rozhlasu teče česká krev.“ To už nečekal. V Ruské ulici byla transfúzní stanice. Karel vypráví: “Musím říct, že to byla zajímavá situace, protože tam byla na odběr krve fronta. To se málokdy zažije.“ U rozhlasu chyběly základní lékařské a zdravotnické potřeby. Karel se přihlásil, že je tam donese. Vybavili ho koženkovou brašnou, dostal pásku Červeného kříže a autem byl přepraven na místo. „Dneska se o tom těžko vypráví a asi to těžko někdo pochopí, ale tam probíhal regulérní boj. Střílelo se tam, stavěly se barikády. Byl jsem účasten toho, že se podařilo obyvatelům Prahy zapálit jeden ruský tank v boční uličce od Vinohradské třídy. Posádka tanku prchla, ale v té době, než se ten tank vzňal a hořel jenom motor, tak tam ještě zruční lidé vlezli a zahájili demontáž kulometu, který vynesli z toho hořícího tanku ven. Kde skončil, nevím,“ vzpomíná Karel.
Byl také svědkem tragických situací, viděl umírat lidi, jejich mrtvá těla byla zabalena do československé vlajky. Cítil vnitřní naštvání: „Co tady dělaj? Co chtěj?“ říkal si. Bylo zjevné, že vojáci neměli v mnohém jasno – byli to většinou Kazaši nebo Kirgizové, neměli na sobě regulérní uniformy, na mapách s obrysem Československa měli azbukou napsáno Germania. „Češi uměli rusky líp než oni,“ říká Karel. V těch dramatických dnech fungoval jako zdravotník - laik. Vzpomíná, jak tank zahradil Italskou ulici. Přes ni přebíhal kluk, asi dvacetiletý. „Ozvala se střelba a ten mladík byl zasažen do břicha. Okamžitě padl, zůstal ale při vědomí. V té době jsem to vnímal tak, že jsem slyšel špendlík spadnout. To bylo absolutní ticho. A do toho ticha bylo slyšet jenom toho chlapce, jak se loučil s rodinou, se svou dívkou.“ Karel, vybaven zdravotnickou brašnou a páskou Červeného kříže, vyběhl na ulici: „Přece ho tam nenecháme, tak ho musíme nějak dostat ven,“ říkal si. Opatrně vyběhl na ulici. Bylo ticho, odvážil se běžet dál, až k tomu raněnému. Mluvil na něj, uklidňoval ho. A pak uslyšel střelbu, padl na zem a probudil se až v nemocnici. Ošetřující lékař mu řekl, že mu jedna kulka roztrhla rameno, druhá uvízla na lopatce, obě byly odražené. Měl štěstí. Uposlechl rady lékaře, aby co nejdřív odjel z Prahy – očekávalo se, že kdokoli se střelným poraněním bude obviněn z kontrarevoluce.
Karel sedící na vozidle Garant se objevil na fotografii uveřejněné v italském časopise L´Epoca, která byla později zařazena do knihy 7 pražských dnů vydané Československou akademií věd v roce 1990.
Karel se odjel schovat na rodinnou chatu do Posázaví. Cestou z vlaku si všiml improvizovaných nápisů napsaných na silnici. Vyzývaly k potrestání, ba i odstranění místních lidí (některé Karel znal). Bylo zřejmé, že jde o vyřizování osobních účtů. Doba solidarity a pomáhání jeden druhému se chýlila ke konci. Karlova babička říkávala: „Jsme zvláštní národ. Za Němců v roce 1938 všichni plakali, v roce 1945 bylo jen v Praze 80 000 konfidentů.“ Otec jednoho z Karlových kamarádů, kteří 20. srpna večer diskutovali o tom, co bude dál, byl v 50. letech odsouzen na 11 let, jen proto, že se domovníkovi, zajisté členu strany, zachtělo nastěhovat do jejich velkého bytu. Změny ve společnosti nastaly i bezprostředně po srpnu. V září 1968 byl na geologické průmyslovce odvolán ředitel. Na jeho místo byl dosazen člověk, o kterém celá Příbram věděla, že za války to byl konfident gestapa. Učil i občanskou výchovu. Studenti se snažili pokračovat v předsrpnových politických diskusích, ale doba se postupně měnila. Když se při výuce ptali: „Co se to stalo se společností? Proč se vlastně vracíme zpátky? Proč je obnovovaná cenzura, která byla v počátku roku 1968 zrušena?“, nový ředitel jim odpověděl: „Nic jiného se nedalo očekávat. Byli jsme jako dítě, které chce jít na zakázaný film. A šlo na něj přes zákaz rodičů. No tak dostalo na zadek.“ Takhle byl popsán 21. srpen 1968 studentům příbramské průmyslovky. „Ta odpověď nás jakoby ztišila a uvedla nás do stavu klidu a nezájmu,“ dodává Karel.
Argument vedení SSSR, že zde probíhala kontrarevoluce a bylo třeba zakročit, Karel v rozhovoru vyvrací: „Žádnou zbraň jsem u Čechů neviděl, kromě toho kulometu, co vyndali lidi z tanku. Ale ruská vojska po sobě střílela, ztráty si způsobili sami. Nevěděli o sobě, byl tu totální zmatek.“
Ve společnosti zavládla apatie. Každý si hleděl svého, každý se bál promluvit. Lidé se stáhli do sebe, na chaty a zahrádky, mezi přátele, se kterými mohli mluvit otevřeně. Karel byl v rámci školní praxe na brigádě v uranových dolech v Příbrami. Potkal se tam s nejrůznějšími lidmi – knězem, učiteli, inteligencí s tituly. Zažil křest člověka, který došel k víře, a kněz ho křtil vodou ze žlábku v důlní chodbě.
V lednu roku 1969 se skupina studentů, včetně Karla, vydala na šedesátidvoukilometrový pěší pochod z Příbrami do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Nejprve šli na filozofickou fakultu, potom ke Karolinu, poklonit se jeho památce. „Palach chtěl, aby se společnost probudila, aby letargie z národa spadla.“
Karel se pokoušel dostat na vysokou školu, ale nebyl úspěšný. Potom prošel několika zaměstnáními, většinou technickými, v roce 1972 se oženil, odstěhoval se do Kladna a narodil se mu syn Lukáš. Za sedm let se s manželkou Jaroslavou rozvedli a Karel se vrátil k mamince do bytu v Michli. Začal pracovat na Okresním národním výboru Praha Západ v technických službách jako chemik, ale to už ho silně přitahovalo plavání a disciplína skoky do vody. Od roku 1965 fungoval v Praze bazén v Podolí. Karel do něj pravidelně docházel, nejdřív byl zaměstnán jako plavčík, po zkouškách se stal mistrem plavčím (tím je dodnes), současně byl trenérem a v závěru svého podolského působení měl funkci trenéra reprezentace se specializací na suchou přípravu. Trénoval i skoky do vody. V bazénu v Podolí byl často i více než osm hodin denně. „Žil jsem tím bazénem,“ říká. Bazén byl v majetku ČSTV (Československý svaz tělovýchovy a sportu) a ČSTV rozhodlo, že trenéři reprezentace musí mít vysokoškolské vzdělání. V roce 1985 začal Karel studovat FTVS (Fakulta tělovýchovy a sportu) v Praze. Seznámil se tu se svojí druhou manželkou Štěpánkou a svého spolužáka z fakulty Imricha Bugára, mistra světa v hodu diskem, v roce 1988 požádal, aby jim šel na svatbu za svědka. Karel byl výborným studentem, a když v roce 1990 s červeným diplomem promoval, rektor Univerzity Karlovy rozhodl, že mu uděluje titul PaedDr. bez rigorózního řízení.
Karel, od roku 1991 zaměstnanec fakulty, měl nárok na získání bytu v Nosticově ulici poblíž Tyršova domu. Byt byl v dezolátním stavu, obyvatelná byla pouze jedna místnost, ale Karlovi se podařilo na vlastní náklady byt zrenovovat. Narodili se mu další dva synové – Karel a Vojtěch.
Za první republiky byla rodina Kovařovicova politicky orientovaná národně socialisticky, jak říká Karel: “Sokol v rodině měl bohaté kořeny.“ Národní socialisté byli oporou demokratického Československa a byli silně zastoupeni především v České obci sokolské. Součástí masarykovských ideálů byla účast v Sokole a vyznávání jeho hodnot. Přes násilné zrušení sokolské organizace dvěma totalitními režimy, nacisty v roce 1941 a komunisty po roce 1948, Sokol existuje i dnes. V roce 1990 byla budova známá jako Tyršův dům předána fakultou (FTVS) Sokolu za symbolickou 1,- Kčs.
Fakulta se přestěhovala do Vokovic, namísto někdejšího VUMLu (Večerní univerzita marxismu-leninismu). Od roku 1999 byl Karel zaměstnán na katedře plaveckých sportů FTVS. Tehdy byl představiteli Sokola vyzván, aby se ujal funkce náčelníka Župy Podbělohorské. Postupně se musel s procesem vzdělávání v rámci Sokola seznámit. Začal psát učební texty, metodické příručky a články, především do časopisu Sokol, všechny zaměřené na výuku a význam plavání.
Karlova kolegyně, dr. Čechovská, která se věnovala výuce plavání zrakově postižené mládeže, potřebovala pomocníka. Od té doby, kdy nastoupil pracovně na fakultu, se Karel intenzivně věnoval dětem ze specializovaných pražských škol pro zrakově postižené - na náměstí Míru a na Hradčanech, kam docházely děti z celé republiky. Nejprve byl rozhodčím na závodech, později se věnoval i reprezentaci.
Mezi Karlovy úspěchy patří také skutečnost, že vychoval dva paraolympioniky. Věnoval se také výuce plavání pro mentálně postižené, včetně toho, že se se svými svěřenci zúčastnil 1. mistrovství světa v Liberci (1994). Této specializaci se dnes intenzivně věnuje syn Vojtěch. Karel je přesvědčen, že plavání je povinnou výbavou každého člověka, obzvláště těch se zrakovým handicapem, protože těm chybí vizuální kontakt. Už deset let píše Karel metodické listy do časopisu Sokol. Specializuje se na výuku plavání a výcvik záchrany tonoucích. Karel byl za svou práci v oblasti plavání zrakově postižených oceněn Zlatým andělem uděleným občanským sdružením Vlastní cestou a cenou Fair Play ministra školství a Olympijského výboru za práci s mentálně a zrakově postiženými.
13. srpna roku 2002 byla Kampa zasažena obávanou povodní. V oblasti Tyršova domu a Nosticovy ulice dosáhla voda výšky 2,70 metrů. Celý areál byl uzavřen policií. V tak vypjaté krizové situaci se lidé změnili. Karel říká: „Vrátila se komunikativnost, snaha si pomoct, nedělat vše jen pro svůj prospěch. A přeneslo se to i na pozdější období. V lidech to zůstalo.“
Během katastrofálních záplav se jedna z Karlových nevidomých svěřenkyň dostala do nebezpečné situace. Nešťastnou náhodou spadla do plavební komory u Dětského ostrova na Smíchově. Byla oblečená a obutá, a samozřejmě neviděla, kam plave. Zachránilo ji to, že uměla plavat a udržela se na hladině do příchodu pomoci. „Jeden z mnoha důkazů, jak důležitá je výuka plavání pro zrakově postižené,“ vysvětluje Karel.
Před rokem 1989 bylo obtížné vyjet jinam než do „spřátelených“ zemí. Společnost přátel pro průzkum světa (SPPS) vznikla z popudu bývalých studentů - absolventů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zhruba v polovině 80. let minulého století. Jejich hlavním cílem bylo poznávat svět. Za totality se mohlo cestovat nanejvýš do hor na Balkán. Po roce 1989 nastalo období nebývalých možností. Karel je členem SPPS téměř od samého začátku a dodnes se zúčastnil obdivuhodného množství výjezdů: od Jordánska a Izraele, po Kenyu a Tanzánii až po Ťan Šan a Aljašku. Na místě cestují členové převážně pěšky. Kromě samotného cestování pořádají každoroční sjezdy, na kterých se plánují další akce, rovněž Společnost propagují a píší články do časopisů, například do Lidé a země a Signálu.
Na závěr Karel vyjádřil přání a naději, že rod Kovařoviců bude pokračovat i do budoucna. „Předávání štafety“ byl ostatně výraz, který použil během rozhovoru několikrát. Jeho rodina dala společnosti mnoho, jak říká, a to, co by si přál pro nás všechny, je, aby stmelení a progrese mezi námi zůstaly natrvalo, nejen v dobách pohromy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Míša Čaňková)