„To byla taková organizace, pod kterou spadala všechna velvyslanectví a která je zásobovala českými zaměstnanci. Čili než jsem nastoupila na velvyslanectví, musela jsem jít do té správy, tam mě vyzpovídali, no a tam todleto... Že budu muset jako... [donášet]. Podle toho jsem věděla, že téměř každý, kdo je na velvyslanectví, je na tom stejně jako já. Takže jsem věděla, že musím držet hubu před všemi Čechy na velvyslanectví.“
„Moje dcera – já už jsem se urazila, protože kdykoli jsme se sešly, tak se mě na to [agentství] ptala, jak to že jsem na tom... Já jsem říkala: ‚Jarunko, proboha, víš, jak to bylo, jak nás hlídali. Já jsem musela podepisovat kdeco.‘ Já jsem v životě na žádného Čecha nikdy [nedonášela]. Kdyby prohledali všechno, co chtějí, tak nenajdou jediné slovo, že já bych někdy o nějakém Čechovi [něco říkala]. Mě se vždycky ptali jenom na Angličany. A vždyť ti Angličané si vozili, když se opravoval Thunovský palác [britské velvyslanectví], i písek ze západního Německa, protože nevěřili našim, že tam nedají odposlouchávací zařízení. A jednu uklízečku tam [Britové] našli, jak tam cosi hrabala, tak tu vyhodili... na hodinu letěla.“
„Podívejte se, oni na mě takhle žalovali, ale já jsem přesvědčená, že i kdyby tam [ve spisech StB] bylo 600 stránek, tak že já jsem tam o nikom z [britského] velvyslanectví nemluvila. Tedy o Češích.“ – „Tohle je vaše zpráva: ‚Pramen, tedy vy, dodává, že Schallerová je velká obdivovatelka Švýcarska. Poměr k československému státnímu zřízení nebude u Schallerové dobrý, používá často výraz ‚v tom vašem Československu‘.“ – „To byla hnusná baba. Hnusná, hnusná...“ – „Pak je tu spousta hlášení na britské zaměstnance...“ – „No to mi řekněte, co já jsem o nich mohla tak [říct]... Byla to hrozná doba, to vám řeknu. Už bych to nechtěla zažít znova. Pořád takový stísněný pocit, strach, abyste nepřišel o to zaměstnání...“
„Stála jsem na přívozském peroně jako přikovaná, ani jsem se napětím nemohla pohnout, když vlak přijel. Z vagonu přesně přede mnou vystupuje tatínek ve svém svrchníčku, ve kterém ho gestapo odváželo z domova. Rozběhla jsem se k němu a chtěla jsem mu pomoci ze schůdků. Chytla jsem ho za rukáv a tu mne zamrazilo – držela jsem v rukávu vlastně jen kost obalenou kůží. Tatínek vypadal hrozně. Hubený, slabý... A ty oči... Přes potlačovanou úzkost a strach z prožitého se na mě usmívaly. Ihned jsem začala vybalovat buchty, a když je tatínek uviděl, rozplakal se, ale krabici vzal a utíkal zpět k vlaku a do okýnka podával všechny naše buchty dalším vězňům, kteří jeli dál do Čech. Když jsme přicházeli k našemu domu, vykládala jsem tatínkovi svůj sen, před naším domem kvetly oba šeříky a svou vůní nás přivítaly. Sotva se rozneslo, že je tatínek doma... dveře se netrhly... Já nemůžu pokračovat...“
„S učitelkami jsme za totality projely celý svět. Byly jsme v Norsku, Jugoslávii, Německu (NDR), ve Švýcarsku, ve Francii... všude možně. Vždycky, když jsme někam jely, tak k nám strčili nějakou osobu z ministerstva [vnitra], která nás hlídala. Když jsme jely do NDR, tak přišla baba, vešla do autobusu a řekla: ‚Já s vámi pojedu na ty vaše koncerty, ale jelikož vážnou hudbu nenávidím, tak se nedivte, já vaše koncerty navštěvovat nebudu.‘ Když jsme tam přijely, byla jako zástupce ministerstva přivítána tamními potentáty a musela s nimi zasednout do první řady ‚chťa nechťa‘. Zazpívaly jsme, následoval obrovský potlesk. Měly jsme takový aplaus, že jsme musely přidat. Přidávaly jsme, a nakonec že budeme zpívat Foersterovu písničku. Ta písnička je tak krásná... A představte si, že ta baba se zvedla a odešla. My jsme se na sebe jenom podívaly a otočily jsme oči v sloup. Odzpívaly jsme tu písničku a přišly jsme do šatny. Ona tam seděla, brečela a odprošovala nás, že to bylo tak krásné, že to už nemohla vydržet, že musela brečet a že tam nechtěla před nimi brečet, a tak utekla. Tak jsme si řekly: ‚Porazily jsme komunismus!‘ To jsme měly radost.“
Jarmila Kovařovicová se narodila roku 1925 v Metylovicích na Místecku. Otec se živil výrobou bičů a zastával místo starosty místního Sokola, matka vyučovala v metylovské základní škole. Nacisté během okupace v rámci „Akce Sokol“ zatkli otce paní Kovařovicové a věznili jej v Brně a poté v Osvětimi, komunisté pak znárodnili jeho bičařský podnik. Paní Kovařovicová po válce studovala a posléze vyučovala angličtinu, roku 1952 se na krátkou dobu přestěhovala do Hradce Králové a roku 1954 do Prahy. Tam začala pracovat v národním podniku Laboratorní přístroje, kde se seznámila se svým budoucím manželem, konstruktérem a vývojářem Jiřím Kovařovicem. Spolu s ním odcestovala roku 1964 do Iráku, kde pracovala jako sekretářka československého velvyslance v Bagdádu, zatímco její manžel vyučoval na tamější univerzitě. Po návratu z Iráku pamětnici roku 1972 zaměstnalo britské velvyslanectví v Praze, zároveň zde však působila jako agentka Státní bezpečnosti, kterou informovala o zaměstnancích tohoto velvyslanectví. Ve svém volném čase se angažovala v Pěveckém sdružení pražských učitelek, s nímž absolvovala několik výjezdů do zemí východní i západní Evropy. Po odchodu do důchodu roku 1986 několik let spolupracovala s firmou Wellcome.
