Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Koverdynská (* 1947  †︎ 2024)

• narozena 22. června 1947 v Jeseníku

• dětství prožila v Domašově

• vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci v oboru výtvarná výchova a čeština

• vyučovala na gymnáziu v Šumperku

• v sedmdesátých letech žila dva roky s rodinou na Kubě

• v osmdesátých letech žila dva roky s rodinou v Mongolsku

• cestovala z Mongolska s dětmi po Transsibiřské magistrále

• po pádu komunismu pracovala ve svobodném povolání

• sochařka

• měla na šestatřicet autorských výstav a kolem sedmdesáti společných, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí

• od roku 1971 bydlela v Novém Malíně

• zemřela 30. září 2024

Se svými dětmi projela Transsibiřskou magistrálu, v sedmdesátých a osmdesátých letech žila s rodinou dva roky na Kubě a dva roky v Mongolsku, v jehož hlavním městě Ulánbátaru vyučovala v české škole. Po pádu komunistického režimu se rozhodla živit jako sochařka. „Jednou mně pracovníci silnic přivezli dva duté kmeny. To jedno dřevo bylo tak krásně vyhnilé a mělo tvar stojící gotické madony. František, když tam viděl tu trouchnivinu na dvoře na špalku, tak měl sto chutí to jít pořezat, ale já jsem odkudsi přišla a v posledním okamžiku jsem si to zachránila,“ vzpomínala Dagmar Koverdynská, z čeho tehdy vyrobila svoji první sochu. Následovaly desítky dalších, které jsou dnes většinou v soukromých sbírkách, a to po celém světě.

Z Opavska na Jesenicko

Dagmar Koverdynská se narodila 22. června 1947 rodičům Bořivoji a Emilii Novákovým v Jeseníku. Oba rodiče pocházeli z Opavska, otec přímo z Opavy a maminka z blízkého Slavkova. Za druhé světové války, během Ostravsko-opavské operace, zažili bombardování Opavy, při němž bylo v centru města zničeno na osmdesát procent zástavby. Jedna z bomb proletěla i střechou domu matčiny rodiny (Říční) ve Slavkově, v jehož stodole dva měsíce předtím čtrnáct dní ukrývali sovětského utečence. Uprchl z pochodu smrti, když němečtí dozorci před sebou hnali tisíce vězňů z koncentračních táborů. I díky této pomoci se mu jako jednomu z mála podařilo válku přežít, a v sedmdesátých letech se dokonce na Ukrajině setkal s tetou Dagmar Koverdynské.

Krátce po válce měli rodiče svatbu a v červnu 1945 odešli do České Vsi na Jesenicku, kde otec dostal místo poštovního úředníka. V roce 1948 se přestěhovali do Domašova, který je dnes osadou obce Bělá pod Pradědem a kde se otec stal poštmistrem.

Kouzelné dětství v horách

Domašov byl před druhou světovou válkou německou obcí. Původní obyvatelé ale museli v roce 1946 nastoupit do odsunu Němců. Rodina v obci koupila větší dům, který byl postaven jako penzion. Zadavatelku této stavby paní Wernerovou jako jednu z mála nezařadili do poválečných transportů. O dům sice přišla, ale bydlela hned vedle. Dagmar Koverdynská vzpomínala, že ačkoliv neuměla ani slovo česky, trávila s ní v dětství spoustu času. „Udělala jsem si z ní babičku.“

Do Domašova po válce přišli lidé ze všech koutů Československa, ale také z Rumunska, Sovětského svazu nebo Maďarska. Z různých důvodů zde zůstalo také několik původních německých rodin. „Já jsem do jedenácti let mluvila takovou odposlouchanou němčinou, protože se tam všude mluvilo německy,“ vyprávěla Dagmar Koverdynská.

Domašov leží v podhůří Hrubého Jeseníku. Dagmar Koverdynská má tak dětství spojené s okolní kopcovitou krajinou plnou lesů. „Miluju to tam. To je můj domov,“ dodala. S bratry Bořivojem a Vítem využívali každoroční přívaly sněhu k zimním radovánkám a na sáňkách jezdili po dnes velice frekventované silnici z Filipovic. Jenže právě tuhá zima rodiče odrazovala od života v horách, a tak se celá rodina v roce 1958 přestěhovala do Šumperka.

Naděje zničila okupace

V Šumperku Dagmar studovala tamní gymnázium. Chtěla na akademii výtvarných umění, což se však nezdařilo, a byla přijata na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci na obor výtvarná výchova a čeština. Psala se druhá polovina šedesátých let a v zemi se projevovalo určité politické a společenské uvolnění. „Náš ročník měl to štěstí, že jsme mohli studovat v téhle době. To byla úžasná atmosféra a měli jsme takový pocit svobody. Myslím si, že se nám to přeneslo do dalšího života, že jsme si užívali té svobodomyslnosti.“

Jenže o prázdninách po čtvrtém ročníku do země v srpnu 1968 vpadla okupační vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Dagmar Koverdynská vzpomínala, že to všichni velice těžce nesli, a v následujících měsících byla na univerzitě rozbouřená atmosféra, plná debat a protiokupačních manifestací. Komunistická moc postupně znovu utahovala šrouby a univerzitu muselo opustit několik profesorů. „To se tam promíchávalo, prohazovalo. Bylo to tam velice silně znát,“ dodala Dagmar Koverdynská.

Těsně před státnicemi byli studenti povoláni k politickému pohovoru. „Byla tam komise asi o patnácti lidech. Představitelé katedry, fakulty, univerzity, spřátelených vojsk, nějaký náměstek města Olomouce. Kladli takové různé otázky. Napřed nám vypracovali posudek, ten jsme si měli přečíst a potom podepsat. Já jsem tam měla něco ve smyslu, že jsem socialisticky uvědomělá,“ vzpomínala Dagmar Koverdynská a vzápětí dodala, že posudek odmítla podepsat. „Teď jsem koutkem oka viděla, jak se ti členové komise nadzvedávají, jak se jim to nelíbilo. Úplně se z toho dusili. Potom se mně pokusil představitel filozofické fakulty domluvit. Říkal: ‚No, necháme to tam. Bůhví, kam přijedete, a bůhví, co po vás kdo bude chtít. A třeba zrovna bude hledat tady takové formulace.‘ Všichni, co tam chodili, tak byli na otočku venku, a já jsem tam tvrdla nejmíň půl hodiny.“ Následně měla pamětnice potíže se státnicemi z češtiny, které udělala až na třetí pokus. „Teď nevím, jestli to bylo jen mou blbostí, nebo se tam podepsalo něco jiného...“

Utekl před bolševickou revolucí

Po studiích učila Dagmar Koverdynská ve svých oborech na gymnáziu v Šumperku. Vzpomíná, že její pedagogické začátky nebyly vůbec jednoduché a výrazně jí tehdy pomohl Ctirad Medlík, který musel později z politických důvodů ze školství odejít a jenž se po pádu komunismu stal prvním demokraticky zvoleným starostou Šumperka. „Držel nade mnou ochrannou ruku. Kolikrát mně radil a povzbuzoval.“

Tehdy se také seznámila se svým budoucím manželem, geologem Bohdanem Koverdynským. Jeho otec pocházel z Ukrajiny a do Československa utekl před bolševickou revolucí. „O té rodině na Ukrajině potom už nikdy nikdo neslyšel. Dědeček jejího manžela byl pop a určitě je odvlekli někam na Sibiř,“ dodala Dagmar Koverdynská.

V roce 1975 se manželům narodil syn Bohdan a Dagmar Koverdynská odešla z gymnázia na mateřskou dovolenou, která se protáhla na několik let, protože v letech 1979 a 1980 přišli na svět ještě syn Vít a dcera Halka.

Vyučovala v Ulánbátaru

V roce 1977 se manžel dostal do geologické expedice na Kubě, kam za ním přicestovala i Dagmar Koverdynská se synem Bohdanem. Na Kubě strávila s přestávkou celkem dva roky. Do Československa se vrátila jen na porod syna Víta, aby se o několik týdnů později vrátila i s oběma syny zpět na Kubu za manželem. Bydleli na jižním pobřeží ve městě Cienfuegos společně s dalšími rodinami členů geologické expedice, která zkoumala pohoří Escambray. Rodina procestovala celou Kubu a Dagmar Koverdynská vzpomíná, že tam panovaly velice skromné životní poměry, zboží bylo na příděl a obchody zely prázdnotou.

O několik let později, kolem roku 1986, manžela zařadili do další geologické expedice, tentokrát v Mongolsku. Opět za ním přijela celá rodina. Tehdy ale měla Dagmar Koverdynská již potíže s vyřízením potřebných dokumentů, protože jeden z jejích bratrů využil v roce 1982 zájezdu do Jugoslávie a s celou svou rodinou emigroval do USA. Nakonec ale povolení dostala a mohla i s dětmi odletět do Ulánbátaru, kde bydleli spolu s ostatními rodinami geologické expedice v typickém sovětském panelovém domě. Nejstarší syn byl již školního věku, a protože československá škola byla tehdy zrovna uzavřená, musel nastoupit do školy pro sovětské děti. Tehdy také dostal sovětskou školní uniformu, čehož rodina vzápětí využila. „Obchody tam byly rozdělené pro domorodce, potom pro cizince, pro armádu. Nejlíp zásobený byl armádní obchod. Jenomže to musel mít člověk propustku, a tu my jsme nedostali, nebo musel mít člověk v rodině nějakého vojáka. My jsme to dělali tak, že syn si vzal školní uniformu, boťoh na záda, já jsem sepsala věci, které má nakoupit, myslím, že si vzal ještě pionýrský šátek, a jel do toho vojintorgu nakoupit. Nikdo ho neprohlížel, nekontroloval. Viděli ruskou uniformu a dobrý. Uniforma jako uniforma. Přivezl domů žádané.“

Později byla opět otevřena československá škola, do níž Dagmar Koverdynská nastoupila jako učitelka. Při návratu domů se rozhodla, že pojede sama s dětmi po Transsibiřské magistrále, kterou už jako legionář projel v době první světové války její děda Jan Říčný. „Orientovali jsme se podle mapy vytržené ze školního atlasu.“

Z učitelky sochařkou

Po návratu z Mongolska Dagmar Koverdynská vyučovala na základní škole v Novém Malíně, kde s rodinou už od roku 1971 bydlela. Poté dva roky pracovala jako lesní dělnice, což si kvůli pohybu v přírodě sama vybrala a na což s láskou vzpomínala. Pád komunistického režimu v roce 1989 přijala s radostí a úlevou. Od té doby se ve svobodném povolání věnovala sochařství. Přirozeně tak navázala na řezbářskou zálibu svého otce, v jehož dílně trávila část dětství.

Ve svém vyprávění vzpomíná na těžké začátky s příležitostnými výdělky. Peněz nebylo nazbyt, a proto dětem šila i pletla oblečení. Přesto byli soběstační. „Na naší velké zahradě jsem se snažila kdeco vyprodukovat. Chovala jsem králíky, slepice, vypěstovala jsem zeleninu, brambory, ovoce. Takže nějaký základ jsme měli,“ vzpomínala Dagmar Koverdynská.

O její osobité polychromované řezby z lipového dřeva různých přírodních motivů, lidských figur, ale také madon a jiných sakrálních námětů byl postupem času čím dál větší zájem. Prodala desítky soch, měla na šestatřicet autorských výstav a kolem sedmdesáti společných, a to nejen v Česku, ale také v zahraničí.

Aktivní byla i ve své domovské obci a více než dvacet let historickými články přispívala do obecních novin v Novém Malíně. Svůj domov také poskytla uprchlíkům z války na Ukrajině, kteří u ní bydleli rok a půl (čtyři měsíce z té doby dokonce v počtu osmi lidí). Nejstaršího syna brávala všude s sebou. „Měli jsme moc hezký vztah,“ dodala Dagmar Koverdynská, která si velice dobře uvědomovala, že většina lidí na světě žije v mnohem horších životních podmínkách. „Kdyby každý, kdo žije u nás, měl možnost žít nějaký delší čas v nějaké chudé zemi, tak by už asi nikdy nenadával, že nemáme to nebo ono.“

Dagmar Koverdynská zemřela 30. září 2024.