Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kovtun (* 1927  †︎ 2014)

• narodil se 23. 4. 1927 v Horinčevu na Podkarpatské Rusi

• dětství v jižních Čechách a v Praze

• po válce studium PF UK a publikování v časopise Vývoj

• po únoru 1948 emigrace

• 1951–1973 redaktorem Rádia Svobodná Evropa

• odchod do USA, studium knihovnictví

• 1976–1977 práce v Hlasu Ameriky

• od r. 1977 práce v Kongresové knihovně

• básník, prozaik, historik a překladatel

• zemřel v září roku 2014

Rodina

Jiří Kovtun se narodil 23. dubna 1927 v Horinčevu. „Shodou okolností na Podkarpatské Rusi – to nebylo ale stálé bydliště mé rodiny ani moje. Do Čech jsem se odstěhoval, když mi byl jeden rok.“ Rodina zprvu žila na Strakonicku, poté v Praze. „Mé dětské vzpomínky jsou z Prahy, kde jsem chodil do školy, gymnázia i jsem tam studoval.“

Otec byl mlékárenský odborník, poblíž Chustu na Podkarpatské Rusi se neúspěšně pokusil otevřít mlékárnu, poté pracoval v mlékárnách v Praze. Matka prodávala v knihkupectví a pracovala jako účetní, brzy zemřela. „Otec si pak vzal její sestru, takže my jsme byli vychováváni tetou.“

Na Strakonicko se vracel každý rok na prázdniny, na jižní Čechy vzpomíná jako na „idylu, která přerušila ten městskej život“. Chvíle strávené v Pošumaví považuje za nejhezčí část svého dětství. Jiří Kovtun dostal katolickou, nepříliš dogmatickou výchovu.

Rok 1938

„V roce 1938 jsem začal chodit do gymnázia. V září jsem začal chodit do školy za Československé republiky, která se změnila ve druhou republiku, a ta se rychle změnila v protektorát. V jedenácti letech už člověk má elementární zájem o věci kolem sebe, a o věcech se samozřejmě hodně mluvilo.“  Nejen mezi dospělými, ale i mezi primány. Ztráta území i politické svobody se projevila např. i cenzurou učebnic, „kde jsme redisperem začerňovali určité pasáže“.

Navštěvoval českou školu, německé spolužáky tedy neměl, chlapci ze smíšených rodin v této škole se cítili jako Češi. Čtyři až pět židovských spolužáků mělo částečně německé kulturní rodinné zázemí.

„Zajímavá věc: když se mluví o poměrech Čechů a Němců za první republiky, mezi sudetskými Němci byla velká část takzvaných aktivistů, kteří měli ve volbách dlouho převahu nad takzvanými negativisty. Ještě v posledních volbách je volila asi třetina obyvatelstva. V té době oponenti Henleina posílali své děti na výměnu do českých rodin. Takže jsme se na prázdninách stýkali s německým chlapcem, který byl na prázdninách u kamaráda... V Mnichově jsem se setkal s českým Němcem, svým vrstevníkem. On prošel prakticky stejnými politickými zkušenostmi v Československu jako já. Jeho otec byl vysoký funkcionář německé sociální demokracie u nás, před válkou emigrovali do Londýna. A ten byl jednou na výměně někde ve středních Čechách. Jednou ho na náměstí obklopila skupina českých kluků. Co se stane? Odvážnější Čech vystoupil a zeptal se: Jsi sparťan, nebo slávista?“

Jako dítě Jiří Kovtun německy neuměl. Kolem něj ale bylo hodně lidí, kteří alespoň „jakž takž německy uměli“. Za první republiky byla němčina první cizí řeč. Ze třicátých let, z pražského dětství, si na otevřené projevy nepřátelství mezi oběma národy nepamatuje. „V Praze ovšem i v letech dominance Henleinovy strany mezi Němci žila stále dosti liberální německá komunita a židovský živel.“

Okupace

Hlavní změnu ve škole přineslo mizení židovských spolužáků. Zprvu do emigrace – to byly ještě dobré zprávy. „To byla velice krátká doba, kterou bylo třeba rychle využít, což se každému nepodařilo.“ Ostatní židovští spolužáci museli v tercii školu opustit a „jejich osud nebyl dobrej, samozřejmě...“ V koncentračním táboře skončila i řada lidí ze sousedství. Strýc Jiřího Kovtuna byl za války vězněn za pomoc při organizaci sbírky na podporu rodin uvězněných. Po vypršení 3,5 roku trestu byl „kupodivu propuštěn, musel zůstat na práci v Německu a pak se ilegálně a dobrodružně vrátil“. Otec za války pracoval v mlékárnách a poté vykonával různá manuální zaměstnání.

Nejbližší styk s válkou přinesl gymnazistovi únor 1945, kdy byly studenti nasazeni na kopání zákopů poblíž Nového Jičína. V té době bylo Jiřímu Kovtunovi 18 let, šlo v podstatě o formu totálního nasazení: „Každou noc tam přiletělo malé ruské letadlo, které shazovalo bomby nebo střílelo z kulometu na různé objekty. Takže to byly jenom takový doteky války. Musím říct, že ti místní němečtí obyvatelé se k nám chovali celkem přátelsky. To místní obyvatelstvo už mělo takovou náladu, že válka brzo skončí. Takže v těch vesnicích už měli lidi připravené naložené vozy.“

Rok 1945 – konec války

Válku a revoluci vnímá Jiří Kovtun velmi nepateticky. Sám se do květnových událostí zapojil stavbou barikády v Břevnově. Mrtvé viděl poprvé poslední den války na Bělohorské ulici. „Já jsem sám nebojoval, to už byly takový poslední přestřelky.“ U kasáren na Pohořelci spolu s kamarádem hlídal vystrašeného zajatého německého vojáka. První dva dny po osvobození ovládly ulici pomstychtivé živly (pálení Němců, týrání Němců vykonávajících nucené práce apod.), jimž nebylo v tu chvíli možné nijak bránit.

Úvahy o možnosti soužití po válce považuje Jiří Kovtun za obtížné a zbytečné. „Jistěže byla velká nespravedlnost zbavit domova lidi prokazatelně nevinný nebo prokazatelné odpůrce. Já sám jako každej člověk z mý generace takový lidi znám.“

Mezi osvobozením a únorem 1948

Po roce 1945 pracoval v časopise Vývoj vydávaném Československou stranou lidovou – „to ovšem nebylo z náboženských důvodů, lidová strana byla velice laické společenství“. Šlo o volbu politickou, protisocialistickou. Snahou Pavla Tigrida bylo dělat týdeník ve stylu časopisu Time. Vývoj zpočátku přinášel články (zprávy) bez podpisu autora, postupně ale začal příspěvky signovat. „To nebyl pokus utajovat jména autorů, v žurnalistických kruzích se vědělo, kdo do časopisu přispívá.“

„Bylo jisto, že jestliže převládne komunistická strana, půjde o ten pervertovaný druh socialismu, který se praktikoval v SSSR.“ Situace po válce i sugesce osvobození Rudou armádou jistě vedly mnohé lidi k poddání se komunistické propagandě, ale informace o povaze sovětského režimu podle Kovtuna existovaly. „V první republice jsme z rodinného prostředí a dětské zkušenosti znali, že socialismus je dosti široký a zneužívaný pojem. Socialismus sociálnědemokratického typu byl součástí systému nesoucího republiku a celou republikou se vine spolupráce nesocialistických stran se sociálními demokraty. Všechny tyto strany odmítaly socialistický monopol sovětského typu. Nebylo nesnadný pochopit, že socialismus v demokratických formách bude ohrožen, zvítězí-li komunistická strana. A tušili jsme, že se to stane.“

Většina studentů středoškolských i vysokoškolských byla podle Kovtuna po válce nekomunisticky orientována, byť byli většinou levicové demokratické orientace. Ale komunisté měli „vítr v zádech. Otázka je, jak se tito lidé chovali, třeba když se čistily vysoké školy.“

Mezi komunisty měl Jiří Kovtun po válce i několik přátel, tehdy ještě „politická orientace nebyla důvodem k přerušení přátelství. Být komunistou v té době neznamenalo ani žádné privilegium.“

Otázkou nebyla socializace hospodářství, „jisté formy znárodnění se vyskytují i v jiných státech“. Šlo o problém politické svobody a svobody projevu. „Tam jsme právem tušili největší nebezpečí.“ Jedním z omezení svobody projevu v období 1945–1948 byla nemožnost adresné kritiky SSSR. Toto omezení však demokratičtí publicisté přijímali, „protože jsme znali mnohem horší situace“. Bylo jasné, že jde o výhodu pro KSČ, ale protisovětská diskuse byla nepředstavitelná.

Únor 1948

Eskalující situace se dala podle pamětníka řešit v roce 1947 a ještě za únorové krize 1948, jenže policie i armáda byly v rukou či pod vlivem KSČ a nikdo se neodvážil konflikt rozpoutat. „Velká mocenská hra byla dohrána ve chvíli, kdy bylo jasné, že rozhodující mocenské nástroje jsou v rukou komunistické strany.“

Kovtun nicméně přiznává, že mnoho lidí si silnou pozici či vládu KSČ přálo, s komunisty sympatizovalo, sám i řadu komunistů osobně znal. Určité rozčarování však cítil zvláště po Stalinově nátlaku (zákazu) na nepřijetí Marshallova plánu. „Je otázka, jak by dopadly volby v roce 1948. Bylo zřejmé, že komunisté se na ně moc netěšili.“

Redakce časopisu Vývoj byla hned po únoru rozprášena. „Přišel jsem do redakce a dole na schodišti stál celkem míň agresivní policista, který mi sdělil, že tam už žádná redakce není. Ještě jsem tam vkročil z jiného vchodu přes půdu a odnesl jsem si nějaké věci.“

Nějakou dobu setrval na vysoké škole, „to se nedalo vyházet za jeden den“. V prvních dnech po převratu byl však vyloučen ze svazu novinářů, po vyloučení ze školy odjel ke strýci do Jihlavy.

Odpor

Situace ve společnosti neumožňovala organizaci nějakého násilného odporu. Ozbrojený odpor se týkal jednotlivců či skupin ve vyhrocených situacích (na hranicích, bratři Mašínové), šlo však o osobní konfrontaci, nikoli společenský odpor. Otázku oprávněnosti činů konkrétně bratří Mašínových považuje za spornou. „Byl však nutný jasný postoj vůči komunistům. … Únorový puč byl akt násilný, i když netekla krev po ulicích. Režim neměl žádnou legitimitu.“

Emigrace

„Čím víc jsem o situaci přemýšlel, tím víc mi bylo jasné, že volba je zřejmá: že nechci-li žít jako druhořadý člověk, musím pryč.“ Přímý pocit ohrožení ovšem Jiří Kovtun neměl. „Faktem ale je, že když byl zatčen Opasek, tak se tam moje jméno vyskytlo. Já si myslim, že by mě asi zavřeli.“ Během pobytu v Jihlavě ho hledala v Praze policie, prý aby jim odevzdal novinářskou legitimaci. „Nikdy jsem nebyl u výslechu, nikdy mě nikdo netloukl, takže jsem prošel docela dobře.“

Přes tehdy ještě nepříliš kvalitně střeženou hranici přešel ilegálně v noci, tak jako tisíce jiných lidí v oné době. Trasa vedla z Brna přes Znojmo. Krátkou dobu strávil v uprchlických táborech ve Vídni a v Německu. Rychle mířil do Frankfurtu za Pavlem Tigridem, přednedávnem ještě šéfredaktorem Vývoje.

Zrada vzdělanců

Tigrid má ve svém slavném článku o zradě vzdělanců dle Kovtuna v podstatě pravdu. „Bezradnost před otázkou komunismu a sovětskýho vlivu jistě mravně oslabovala společnost.“ Podle něj nebýt balvanu SSSR, situace by se dala řešit a vývoj nemusel vést tam, kam vedl. „Tigrid vinu obrací proti části české společnosti. To je jistě správné. Vinou ale nesou i politikové.“ A z historického hlediska je podstatná právě i síla SSSR. A to i v komunistické straně.

S postupujícím časem ubývalo osobní hořkosti vůči jeho generačním druhům na levici (Kohout, Kundera, Vaculík...) – s bývalými komunisty Jiří Kovtun společnou řeč hledat nemusel, oni, třeba později v emigraci, prý našli společnou řeč s ním.

Rok 1968

Na reformní hnutí vrcholící pražským jarem 1968 nahlíželi poúnoroví emigranti s velkou sympatií. „Reformní komunisté ostatně sdíleli stejné obavy jako my před únorem, že to nemusí skončit dobře – a taky to dobře neskončilo.“ Dokud trval komunistický režim, byť procházející vývojem, byla na místě skepse, již sdílela podstatná část emigrace. Většina emigrantů tzv. obrodnému hnutí ale podle Kovtuna „sportovně řečeno fandila“.

Emigrace však (je však třeba mít na zřeteli celou škálu postojů) nepovažovala „reformní komunismus“ za konečné a žádoucí stadium společenských proměn, ostatně byl to proces uvnitř KSČ: „Byla to ale jediná cesta, která měla naději, že dojde k obnově občanských svobod. A litovali jsme, že i tohle bylo zmařeno.“

„Ghetto Svobodná Evropa“

Kovtun patřil k „těm šťastným lidem“, kteří i v emigraci mohli žít „v kontaktu s českou řečí, v mikrokosmu exulantské komunity“. Neměl velké materiální problémy, za malý plat zpočátku pracoval ve Frankfurtu v Czechoslovak Relief Committee (organizace pomáhající československým uprchlíkům). Krátce pobýval v Norsku jako průvodce transportu žen a dětí uprchlíků, které „dostaly možnost několikaměsíčního ozdravného pobytu v Norsku“. Po návratu do Německa pracoval 17 let ve Svobodné Evropě.

Mezinárodní obsazení stanice zajišťovalo kontakt s realitou mimo československou exilovou komunitu: žurnalisté pocházeli z celé východní Evropy, technický personál byl do značné míry německý a velkou část administrativy tvořili Američané.

Přesto šlo do určité míry o život v komunitě s jinými cíly a problémy, než měla okolní německá společnost. „Snad by šlo říct, že šlo o jisté ghetto, ale o ghetto s mnoha cestami a kontakty ven.“ Německá společnost sice měla své starosti, ale v „situaci studené války byla řada témat, o nichž jsme mohli diskutovat s lidmi mimo Svobodnou Evropu.“ Specifikum situace spočívalo v tom, že „jsme mluvili o společnosti, s kterou jsme neměli styk“. Kontakty s československou realitou zajišťovali kromě sledování médií takřka dennodenně přicházející noví uprchlíci. Rozhlasová stanice si postupně vybudovala i další cesty k informacím.

„Moje generace počítala s tím, že se nevrátíme, ale nijak to neoslabovalo můj pocit sounáležitosti s českou zemí,“ říká Jiří Kovtun. „Nakonec jsem byl se svým údělem docela spokojen.“ V posledních letech Husákova režimu již bylo podle pamětníka jasné, že se historický vývoj přiklání na stranu demokratického světa.

Spory v emigraci

„Emigrace byla vzorek české společnosti,“ takže samozřejmě docházelo k mnoha sporům názorovým i osobním (mj. Tigrid versus Peroutka). „Pokud jde o emigrační vlády v Austrálii a já nevim kde: exil existoval čtyřicet let. Zpočátku existovala Rada svobodného Československa, ale neměla již charakter Benešovy vlády v Londýně. Bylo jasné, že žádná emigrantská skupina nebo organizace nemůže dostat postavení skutečné vlády v partnerském vztahu k západním vládám. Čím déle exil trval, tím slabší bylo postavení každé exilové vlády. Nakonec exil existoval bez nějaké ústřední organizace, která by vystupovala jeho jménem. V exilu se lidi museli stát většími individualitami, samostatnější musela být i jednotlivá sdružení. Nakonec to záleželo na jednotlivcích.“

Odchod do USA v sedmdesátých letech

Po řadě let strávených ve Svobodné Evropě cítil Jiří Kovtun potřebu změny. Po odchodu ze stanice dostal odstupné a zamířil do Ameriky. Vystudoval vysokou školu knihovnickou a asi rok pracoval v Hlasu Ameriky, pak se uvolnilo místo po československé knihovnici v Kongresové knihovně. Tam ho zastihl listopad 1989. Jiří Kovtun vzpomíná na absurdní situaci závěru režimu, kdy se již mohl stýkat i s některými disidenty a okupační tisk sovětských „perestrojkových“ vojsk přijímal kritické články českých autorů, které nemohly vyjít v ještě stále „normalizovaném“ domácím tisku.

Polistopadový život ve dvou zemích

Do vlasti se Jiří Kovtun natrvalo nevrátil: „Po pádu režimu jsem přestal být exulantem a návrat přestal být skutečná alternativa – jste Čech, který může žít tam i zde.“ Po mnoha letech života v zahraničí a „na konci svý kariéry je volba mnohem větší, než když jste exulantem, který žije tam, kde žít nechce“. Se zemí, kde dlouho žil, ho pojí řada osobních vazeb, „institucí, který jsou báječný – ve Washingtonu si mohu kdykoli vypůjčit cokoli z knihovny Kongresu, což je privilegium, který mají zaměstnanci, i ti bývalí.“ Jiří Kovtun v Kongresové knihovně působil jako specialista na českou a slovenskou problematiku. Je autorem řady historických prací, věnovaných zejména osobnosti, době a dílu T. G. Masaryka – Masarykův triumf, Republika v nebezpečném světě, Slovo má poslanec Masaryk aj.

„A jsou i další praktický okolnosti, vlastníte tam třeba byt, který vám umožní být střídavě na obou místech. Rok co rok sem jezdím i několikrát, a teď už na čím dál delší dobu.“

Hodnocení polistopadového vývoje

Jiří Kovtun se nedívá „očima člověka, který srovnává s tím, co viděl v jiných zemích“. Nemá strach o demokracii, ale je frustrován tím, „jak se tu používá. Demokracie neudělá z lidí lepší lidi. Nezbývá než doufat, že přijde nějaká jiná garnitura. Demokracie je na tom v Česku výborně, není viditelná žádná skupina, strana, která by to mohla zvrátit; ale něco jinýho je, co se s tou demokracií udělá. Demokracie je metoda, nic jinýho.“