Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Kozák (* 1951)

• narozen 21. května 1951

• po srpnu roku 1968 otec vyloučen z KSČ

• roku 1969 nastoupil ke studiu archivnictví a historie na FF UK

• protesty proti diskriminaci nečlenů SSM na VŠ

• obviněn z domnělého trestného činu – inzultace soudruha Gombára

• vyloučen ze studia

• nástup vojenské služby v Žatci, sledován vojenskou kontrarozvědkou (VKR)

• roku 1976 odsouzen k devítiměsíčnímu nepodmíněnému trestu

• vězněn na Pankráci, Dříň u Kladna

• roku 1977 propuštěn

• věnoval se studiu východních nauk a religionistiky

• založil nakladatelství Biblioteca Gnostica

Mladá léta

Jan Kozák se narodil 21. května 1951 v Praze. Jeho otec pracoval jako ekonom, jeho odborností byla ekonomika kultury. Léta pracoval u E. F. Buriana, a poté dokonce jako ekonomický šéf všech pražských divadel. V roce 1968 se přihlásil k myšlenkám Pražského jara a za projevený nesouhlas se vstupem spojeneckých vojsk byl vyhozen z KSČ. Práce v kultuře samozřejmě již pro něj nepřipadala v úvahu, byl rád, že našel zaměstnání jako ekonom alespoň v planetáriu.

„Do roku šedesát osm byli můj otec a jeho rodina komunisté, dědeček s babičkou z Kobylis dokonce kovaní komunisté a můj táta byl reformní komunista, takže se s nimi velice hádal, protože oni stáli na straně Brežněva a táta byl protibrežněvovský, dubčekovec.“

Pro mladého studenta zůstal socialismus s lidskou tváří velkou inspirací a jeho likvidace v srpnu 1968 tíživým traumatem. Ještě před nástupem normalizace Jan Kozák započal studium dějepisu a archivnictví na FF UK, ale v průběhu studia již začalo „utahování šroubů“.

„Když jsem byl ve třetím nebo čtvrtém ročníku, tak tam začal aktivně fungovat ten Leninský svaz mládeže, jak se to původně jmenovalo. Pak se to přejmenovalo na SSM a mimochodem jeden ze zakládajících členů byla dnešní mediální ‚vipka‘ Oskar Krejčí.“

Pamětníkovi se dařilo žít jakžtakž normálním studentským životem s většinou jeho radostí i povinností, ale novému politickému trendu se vyhnul: vstup do SSM samozřejmě odmítl. Jeho studium pokračovalo úspěšně, klíčové zkoušky složil a začal pracovat na diplomové práci. Jenže pak přišla komplikace: kamarádka, která se provdala do Holandska, ho pozvala na prázdninovou návštěvu s tím, že mu všechno zaplatí. Písemné potvrzení o finančním zabezpečení ve zvacím dopisu byla tehdy snad jediná možnost, jak se dostat na Západ bez devizového příslibu. Tzv. devizák totiž dostávali jen vyvolení jedinci za okolností většinou mlhavých.

Problém s cestou do zahraničí

„Dostavil jsem se na příslušné oddělení, aby mi dali razítko, že jsem studentem filozofické fakulty, což bylo nutné k tomu, abych si mohl vůbec podat žádost o výjezdní doložku. A k mému naprostému úžasu mi bylo řečeno, že pokud nejsem členem SSM, tak mi žádné razítko, že jsem student filozofické fakulty, nedají.“

To samozřejmě mladý student vnímal jako velkou nespravedlnost. Po mnoha diskusích se svými kolegy dospěl k tomu, že proti takové diskriminaci je třeba vystoupit. Napsal protestní leták a spolu s kamarádem Oldřichem Tůmou, který je v současnosti ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, rozmnožené letáky vyvěšovali po budovách filozofické fakulty. Text oznamoval, že se jedná o protiprávní praxi vůči nečlenům SSM, kterých tehdy byla ještě více než polovina, a vyzýval k protestnímu shromáždění v budově filozofické fakulty v aule „sto devítce“.

Nedotažená inzultace soudruha studenta

„Když jsme to brzy ráno rozvěsili, ještě před osmou hodinou, tak byla budova samozřejmě naprosto prázdná. Když jsem se asi za hodinu a půl šel podívat, jak to vypadá, jestli si studenti tu výzvu čtou, tak jsem na chodbě fakulty potkal právě jen ty skvělé členy výjezdové komise SSM, jak nesou všechny ty sesbírané letáky ze všech nástěnek, které jsme tam vyvěsili. Tak tam došlo k takové menší tlačenici, kdy jsem chtěl, aby mi ty letáky dali, oni říkali, že nemám právo tam nic vyvěšovat, a došlo tam dokonce z mé strany k vyhrůžce, že jestli mi to nedá, tak že se na něj vrhnu. On řekl, že tedy nedá. Šéfem toho byl Eduard Gombár, dnes profesor na arabistice, který se tehdy tak angažoval. No a já jsem na něj udělal takový výpad, kde se mi nepovedlo ho inzultovat, ale výpad jsem udělal, a ten byl potom kvalifikován jako ublížení na zdraví a já jsem měl z toho velké přitížení při tom posuzování té mé kauzy. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se na to shromáždění – myslím, že to bylo druhý den – dostavili s Oldou, přišlo tam asi dvacet studentů. Pokud si vzpomínám, tak z takových známějších postav, které projevily tehdy velikánskou solidaritu a statečnost, tam byla dcera Čestmíra Císaře Dana Císařová, potom tam byl dnešní poslanec Daniel Korte a ještě další. A samozřejmě se správa budovy postarala o to, aby ta posluchárna nebyla otevřená.“ Skupinka studentů se tedy operativně přesunula do hospody, kde došlo k dlouhé diskusi, co dál. Bylo rozhodnuto, že se napíše protestní dopis děkanovi.

„To byla akce, která měla velikánský dopad, protože zaprvé byla po právní stránce plně v pořádku, všem bylo jasné, že se tady děje naprosté příkoří, že to je nesmysl, že to je protiprávnost. A zadruhé, ta tendence k tomu, aby se takovýmto způsobem donucovali mladí lidé ke vstupu do SSM, byla evidentní a k podobné praxi se chystaly i další vysoké školy v celém Československu, takže to, co se tady stalo, velice ovlivnilo praxi SSM, protože oni potom celý ten projekt stáhli.“

Tímto způsobem pomohla dvojice kamarádů mnoha mladým lidem, aby se mohli podívat do světa. Ale nepředbíhejme: než studenti stačili sepsat dopis děkanovi, rozjela se policejně-stranická mašinerie, která překvapila oba původce svým rozsahem. Všichni byli vyslýcháni, byla sestavena kárná komise a všichni dotčení byli vyloučeni ze studia. V takovémto ovzduší dva kamarádi dopsali dopis děkanovi, ale když se s ním obrátili na ostatní studenty, nepochodili.

Mezi studenty se projevovala velmi výrazně již zmíněná Dana Císařová, takže byla dokonce některými  kolegy považována za dceru jednoho z reformních vůdců, Čestmíra Císaře, který byl idolem mládeže, zejména té studentské. Podle výslechu ze dne 26. 2. 1975 se však jednalo o omyl: „O této věci (protestu studentů – pozn. aut.) jsem hovořila se svým otcem Karlem CÍSAŘEM, který je zaměstnán v ČTK, a se svojí matkou Miladou Lvovou, kde mi oba řekli, že to, co děláme, je nesprávné, a bylo mi vysvětleno, že jsme si neuvědomili politický dosah celé záležitosti.“

Případ pro StB

Mezitím se o takovou „protisocialistickou činnost začala zajímat StB a založila signální svazek č. 24161 s krycím názvem „Cesta“. Svazek je svým rozsahem srovnatelný s velkými literárními díly. O schůzce k dopisu v něm stojí:

„... Prováděným operativním průzkumem bylo zjištěno, že dne 18. 2. 75 se před 15. hod. dostavili KOZÁK a TŮMA k místnosti č. 109, kde se shromáždilo celkem asi 15 studentů, z nichž většina byla ztotožněna. Vzhledem k tomu, že posluchárna byla uzamčena, odebrali se společně do hostince U Malvaze, kde v odděleném salonku KOZÁK přečetl přítomným koncept protestního dopisu. Po přečtení vystoupili přítomní studenti v diskusi a shodli se na tom, že dopis je koncipován velmi ostře a nekonkrétně. Proto se domluvili, že KOZÁK vypracuje nový dopis upravený podle připomínek a že tento koncept prodiskutují do pátku, tj. 21. 2. 1975. Během diskuse odešli čtyři studenti, kteří s celou akcí nesouhlasili a odmítli se pod takovýto dopis podepsat. Jednání v hostinci U Malvaze probíhalo asi od 15:30 do 17:30 hod.“

V zápise o výpovědi Jana Kozáka ze dne 6. 3. 1975 se vyskytuje záhadná pasáž:

„K organizaci ‚Černá ruka‘ bych chtěl uvést, že je to moje oblíbená organizace z grotesky Frigo králem střelců a že jsem se o ní zmiňoval častokrát při různých příležitostech. Chtěl bych podotknout, že tato organizace ‚Černá ruka‘ nemá žádnou souvislost s naší akcí na FF. Domnívám se, že jsem v průběhu této akce o organizaci nemluvil, a když, tak jen v nějakém vtipu.“

Na to Jan Kozák vzpomíná se smíchem: Byli na večírku u nějaké kamarádky, kde seděli ve velké místnosti v pěti u stolu. Pocit uvolnění z toho, že se rozhodl k protestu, trocha vypitého vína a vzpomínka na milou grotesku způsobily, že motivaci protestní akce vylíčil společníkům a hlavně společnicím takto:

„My jsme to s Oldou udělali proto, že máme organizaci Černá ruka, kde máme tohleto heslo (gesto zkříženými pažemi) – a hlavně nás neprozraďte! Dva dny nato jsem byl u výslechu a ten komisař se mě ptal: ‚Co víte o organizaci Černá ruka? A co vám říká tohleto heslo?‘ A když tohle udělal, tak já jsem se tam v té Bartolomějské rozchechtal...“

Osamělý protest, nečekaná vojna

„Tak jsme to podepsali jenom my s Oldou a poslali jsme to děkanovi. A skutečně jsme také dostali odpověď, která zněla, že jsme s konečnou platností vyloučeni za neoprávněné vyvěšování letáků na filozofické fakultě a za protestní akci proti SSM ze studia, protože nedáváme záruku, že budeme jako dokončení, hotoví vysokoškoláci dobře a správně reprezentovat socialistickou domovinu. Zhruba tak to bylo formulováno. A jako by toho nebylo dost, tak nám s Oldou neuznali katedru, ten dvouletý důstojnický výcvik na vysoké škole, a poslali nás oba šupem jako vojíny na dva roky na základní vojenskou službu.“

Protože v útvaru zoufale potřebovali obsadit funkce, které vyžadovaly vyšší než základní vzdělání, někým, kdo je schopen zodpovědně a kvalifikovaně vykonávat hospodářskou činnost, velmi rádi sáhli po obou delikventech. Jan Kozák byl ustanoven skladníkem správy budov, měl tedy vlastní práci a neúčastnil se vojenského výcviku. Rovněž Oldřich Tůma jako účtovatel-skladník proviantu nepodléhal vojenskému výcviku.

Ani se však nestačili u tankového útvaru 6363 Žatec ohřát a už pamětník dostal obsílku k soudu. „Byl jsem obžalován za výtržnictví na té liduprázdné(!) chodbě s těmi třemi členy výjezdové komise SSM, kdy všichni ti členové samozřejmě dosvědčili, že jsem kolegu Gombára hrubě napadl. Kolega Gombár se dokonce nestyděl jít k doktorovi a nechat se uznat za zranění, které jsem mu vůbec nezpůsobil, jako studia neschopen, aby měl nějaký průkaz.“ Výsledkem byl rozsudek devět měsíců vězení s odkladem, tedy podmíněně. A tak se Jan Kozák zase vrátil ke svému útvaru.

Vojnu měl, pro někoho možná překvapivě, docela „fešáckou“. K výsadám jeho funkce patřila i vlastní místnůstka, kterou si zařídil podle svého, naprosto nevojenského vkusu. Samozřejmě spousta knih, které byly v normalizačních časech označovány jako „závadové“, své místo tam měla kytara, na kterou rád hrál, a také nahrávky jeho oblíbeného Karla Kryla. A dny ubíhaly a zpráv o vojínu Kozákovi ve svazku kontrarozvědky přibývalo. Agent s krycím jménem Karel nezahálel a jeho informace byly hodnoceny jako spolehlivé. Jedna z takových zpráv – přísně tajných – uvádí:

„Před několika dny, pravděpodobně v neděli dne 25. 1. 1976, stál agent v zástupu na oběd v jídelně útvaru 21. tp (tankového praporu – pozn. aut.), kde se dočasně stravuje, za vojínem Kozákem Janem. Vzhledem k této skutečnosti s ním přišel do styku, sdělil mu své potěšení a KOZÁK Jan pak přímo agenta vyzval, aby si přisedl ke stolu. Agent se jmenovaného dotazoval, zda má nějakou možnost se vrátit zpět do skladu VSB. Vojín KOZÁK odpovídal, že to nyní už docela padá, teď že se to s ním ‚točí‘ úplně jinak. Nyní že bude asi samá ‚basa‘ a není to dávno, co z ní vylezl. Uváděl, že nyní když někam jede, tak mu dávají vždy doprovod a on ale doprovodu ujede. Konkrétně vzpomínal případ, kdy jel naposledy k soudu, nečekal na doprovod a odejel předčasně do Prahy. Dále pak své sdělení o tom, jak ujíždí doprovodu, nerozváděl...“

Zpráva obsahuje ještě řadu poznatků a nakonec následuje vyhodnocení:

Operativní význam:

KOZÁK před agentem hodnotí svoji situaci, netají se s názorem. Výchovný vliv dosavadního řešení se neprojevuje.

Dokumentace: - záznam ze schůzky s ag.

Opatření: - předat RVKR xx tp, postup dle plánu v ag. „Cesta“, uskutečnit dohovor k příp. dalšímu využití ag. KAREL

Data osoby: voj. KOZÁK Jan, objekt v akci CESTA, zákl. sl. u 21. tp.

Názor OP: poznatek je možno hodnotit jako pravdivý, odpovídá jednání Kozáka. Dle podmínek by bylo případně vhodné podstavit ag. KARLA voj. Kozákovi v posádkové věznici i s cílem objasnit skutečný vztah Kozáka k býv. přísl. VKR kpt. Trýznovi”

Bojový přepad

„Jednoho večera byl celý sklad správy budov obklíčen rotou s ostře nabitými zbraněmi (tzv. hotovostní rota – pozn. aut.), vojáci vtrhli do toho baráku správy, kde jsem měl komůrku, tam mě zatkli a odvezli k výslechu. Celou komůrku pečlivě vybrali a našli tam spoustu závadové literatury. Uvědomuju si, že jsem tehdy opravdu velmi lehkomyslně přijal knížku, kterou mi přinesla jakási návštěva – od Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag v němčině, a to byla ode mne nerozvážnost, protože samozřejmě se to potom ocitlo jako argument žaloby spolu s texty písní Karla Kryla a s četbou Friedricha Nietzscheho – měl jsem tam Duševní aristokratismus a několik podobných titulů, takže se žatecká kontrarozvědka domnívala, že už je splněno to, co má být splněno. To znamená, že napsali žalobu, že se nechovám řádně v podmínečné lhůtě, že politicky burcuju jednotku, aby nebyla bojeschopná, a že rozšiřuju po útvaru závadovou literaturu a zpívám písně Karla Kryla, to všecko mám v rozsudku, takže ten soud potom přeměnil těch mých devět měsíců nepodmíněně na devět měsíců natvrdo.“

Vězení

První část trestu v délce půldruhého měsíce si Jan Kozák odseděl na Pankráci. Pak ovšem přišla ta pravá hrůza:

„Potom jsem byl odvezen na lágr Dříň, to je pobočka Vinařic u Kladna, a ten kriminál jsem měl opravdu velmi těžký. Skoro jsem ho nepřežil nebo spíš jsem ho přežil zázrakem. Dali mě k peci ve válcovně čtyři, abych tam vyndával z pece cágly. To bylo pro všechny strašně nepříjemné, a proto tam nasazovali mukly. Já jsem potom ten rozžhavenej cágl na nějakých tisíc pět set stupňů vozil po takovém středověkém zařízení – obrovské železné kolo a takové dlouhé kleště, traverza, a já jsem s tím běžel do prvního válce. Na mě tam potom čekalo dalších dvacet valcířů, takže když jsem se zdržel, byli nervózní, protože si potřebovali vydělat. (...) Netrvalo dlouho, asi nějaké dva tři měsíce, a úplně mě tam zničili. Já jsem tam zkolaboval, upadl jsem při práci do bezvědomí, a ještě teď se pamatuju, jak to poslední, na co jsem myslel, když jsem tam umíral, což je zvláštní, tak jsem si pořád opakoval: ‚Bůh není, Bůh není.‘ Tak mě potom odvezli do okresní nemocnice, kde mě asi po osmačtyřiceti hodinách bezvědomí přivedli k životu, a potom už mě přeřadili k zedníkům venku, takže už to nebylo tak drastické, tak jsem tam doklepal ten kriminál.“

Na svobodě

Pamětníka propustili v únoru 1977. Bylo po vyhlášení Charty a jako bývalý mukl nemohl nikde sehnat práci. Nakonec se uchytil u OPBH jako myč schodů. Stýkal se hlavně s chartisty, i když samotný dokument nikdy nepodepsal: „(...) byl za mnou hned Honza Bednář, když jsem se vrátil z kriminálu, jestli nechci tu Chartu podepsat, ale já jsem říkal: ‚Honzíku, já jsem se teď vrátil z kriminálu, já jsem rád, že jsem vůbec živ, já teď nic podepisovat nebudu, já potřebuju chvilku žít normálně, a ne v nějaké štvanici‘, takže díky tomu, že jsem nepodepsal tu Chartu, tak mi policie víceméně dávala pokoj a nikdo mě nesledoval.“

Ostatní kolegové, kteří byli rovněž vyloučeni ze studia pro své zapojení do studentského protestu, se rozhodli pro schůdnější řešení: napsali na děkanát dopis, kde vysvětlili, že byli pomýlení antisocialistickým živlem Janem Kozákem, a přidali i další slova pokání, takže jim bylo dovoleno dostudovat.

„Já jsem byl celou dobu nedostudovaný, až do Havla, a rehabilitován jsem byl teprve v devadesátém prvním roce, kdy jsem mohl konečně dokončit studia a dostat titul.“

Po několikaleté zkušenosti s mytím schodů dostal Jan Kozák konečně lepší práci. Byl správcem v domě Církve československé husitské a dostal i služební byt. Později byl díky otci Šimona Pánka přijat jako lektor němčiny a latiny v Řepích.

Sametová revoluce

„Ke konci osmdesátých let jsem se intenzivně věnoval religiózním studiím, protože mě uchvátil buddhismus a východní škola, takže jsem se nijak nezapojil do obrodného procesu, ani jsem neměl chuť dělat politickou kariéru. Naopak jsem se věnoval intenzivně badatelské činnosti a založil jsem své nakladatelství Biblioteca Gnostica, které funguje dodnes, kde prezentuju badatelské výsledky své práce a hlavně překládám z latiny a ze sanskrtu dosud nepřeložené filozofické texty.“

Možná právě tato další dimenze způsobila, že pamětník nepodlehl euforii z pádu železné opony a poměrně brzy začal vnímat jevy, které považoval za více než jen drobné vady na kráse.

„Objevil jsem buddhismus a nikam jsem se nehrnul, také proto, že jsem už od začátku devadesátých let začal mít velmi kritický náhled na to, jakým způsobem se ten stát vede, byl jsem trošku v takové krylovské pozici, to znamená, že se mi nelíbilo rozkrádání, nelíbilo se mi, že se privatizuje, aniž je tady právní rámec, viděl jsem ty začínající zlodějny, takže jsem se spíš s těmi bývalými chartisty nebo s těmi lidmi, co byli takoví hrrr do toho všeho, hádal a tím spíš jsem neměl chuť se do nějakých takových politických struktur zapojit. A pokud vím, tak ani moc nabídek nebylo.“