„Generál Svoboda byl kamarádský. Šel na frontu, chodil do první linie. Jezdil na koni a říkal: ,Kluci, jak se vám daří, kluci, musíme to vydržet, kluci, dali jsme se na vojnu, musíme bojovat, nesmíme nechat Československo, aby nám ho sebral cizí stát.‘ “
„Krosno, to byly těžké boje. Stáli jsme tam asi tři týdny a nemohlo se to pohnout. Spojky nám nosily fotky padlých, jestli je nepoznáme. Jen z mých spolužáků jich tu zemřelo osm. Po válce za mnou jezdili jejich rodiče, jestli jsem je viděla a kde přesně padli.“
„Tenkrát u Lucka začal hořet Český Malín, prý tam byli nějací zrádci. Němci vyhnali všechny chlapy do školy a všechny usedlosti vypálili. Bylo to asi 30 kilometrů, bylo nám hrozně, když jsme viděli, jak to tam všechno hoří.“
Emilie Kozáková se narodila v roce 1926 ve Sklyni na Volyni. Byla nejstarší ze sedmi dětí a navštěvovala polskou školu, kde se setkala s odporem Ukrajinců proti Čechům. Odmala se cítila jako velká vlastenka. Stala se svědkem vypálení obce Český Malín v roce 1943. V červnu 1944 se přihlásila do 1. československé samostatné brigády, kde byla přidělena k polní poště. Zúčastnila se bojů u Krosna a u Dukly, kde utrpěla zranění, ale odmítla převoz do SSSR. V květnu 1945 se účastnila osvobozování Prahy. Po válce byla vyznamenána Řádem rudé hvězdy. Žila v obci Řídeč na Olomoucku, její děti a vnoučata jí vynahrazovala všechna utrpení, kterými si za války musela projít. Zemřela 28. října 2013.
