Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Kozáková (* 1949)

• Jiřina Kozáková se narodila 20. dubna 1949 ve vesnici Němče

• rodina bydlela na statku prarodičů, o který v 50. letech přišli

• přestěhovali se do Větřní, kde pozorovali zrod dnes vyloučené lokality v ulici Šumavská

• pamětnice vystudovala SPŠ chemickou v Hostinném v Krkonoších

• v letech 1968 až 1996 pracovala jako vychovatelka na učilišti ve Větřní

• za normalizace musela výuku přizpůsobovat novým poměrům

• od roku 1996 učila chemii na Střední zdravotnické škole v Českém Krumlově

• v roce 2024 žila ve Větřní

Vychovala generace dětí a dnes si přeje, aby se všichni lidé brali jako sobě rovní. Možná čerpá ze svého šťastného dětství na statku, který byl její rodině později znárodněn a ze kterého vznikla traktorová stanice. Anebo ji prostě jen naplňovala práce učitelky, kterou celý život v jihočeském Větřní vykonávala. Dnes se modlí za všechny dobré lidi, aby se jim nic nestalo. 

Týhle šlichty jsem se najedl dost

Jiřina Kozáková se narodila 20. dubna 1949 v obci Němče, která je součást Větřní, na statku u prarodičů z matčiny strany. Maminka se jmenovala Ludmila Jakešová, pocházela z Nové Vsi u Brlohu, ze statku, kterému se říká Pololan, po válce však dědeček s babičkou koupili statek v Němčí, kam se přestěhovali. Tatínek pocházel z Písku, jeho maminka dělala služku u bohaté rodiny. Jiřina Kozáková měla mladší sestru Milušku, která však zemřela v šestatřiceti letech na roztroušenou sklerózu, starší bratr Václav je dnes upoután na lůžko. Tatínek byl v roce 1939 odveden do Brém na nucené práce. „Vím jen, že pracoval ve zbrojařském průmyslu, snažil se na to potom ve vyprávění nahlížet optimisticky, ale třeba k některým jídlům měl odpor a maminka je nesměla vařit, protože říkal, že týhletý šlichty se za války najedl dost,“ vzpomíná Jiřina Kozáková. Otec prý byl schopen dokonce se jet do Brém podívat, dokázal podle pamětnice vytěsnit to špatné. 

Maminka během války sloužila u strýce sedláka, který jim za války pomáhal. Začala tam pracovat již před válkou, ve svých šesti letech, tehdy to bylo běžné, pásla u něj husy. Babička s dědou hospodařili na svém malém statku, děda kromě toho ještě pracoval v lese. „Život opravdu nebyl jednoduchý,“ říká pamětnice. 

Místo statku traktorová stanice

Na dětství v Němčí vzpomíná Jiřina Kozáková s láskou. „Bývala to krásná vesnice s návsí s lavičkami, prarodiče tam sedávali se sousedy a vyprávěli různé příhody. Žila jsem tam s babičkou a dědou, tam jsem se cítila doma,“ říká pamětnice a dodává: „Lítali jsme od nevidím do nevidím, pásli jsme krávy nebo si něco opékali na ohníčku, v zimě jsme skákali na ledě, jednou jsem se propadla a měla zápal plic. Také jsem chodívala pro mléko do mlékárny a tak různě. Babička měla nad postelí zvoničku, na kterou jsme zvonili, a na Vánoce jsme si dělali z papíru řetězy a balili cukr do papíru. Děda také vyřezával ze dřeva panenky. Dětství jsem měla úžasné.“

Po válce pracovala maminka i tatínek v papírnách ve Větřní, v obrovské továrně, která zaměstnávala velkou část místních obyvatel. Otec měl místo v mzdové účtárně, maminka byla provozní. V padesátých letech rodina přišla o statek, byla z něj vybudovaná traktorová stanice, mohli si tam ale nechat kousek pro husy a slepice. Původně na statku měli klasické malé hospodářství, takže kromě drůbeže chovali ještě jednu krávu a prase, o to ale nyní také přišli. Rodina z druhé strany měla v obci Pololány také malý statek, bylo to jen pár hektarů, dvě krávy na mléko a dva koně na práci v lese. O tento statek také přišli. 

Výměna obyvatelstva

Ztrátu statku přijali jako nevyhnutelnou věc, politika jako taková je nezajímala, nikdo z rodiny se do ní více nemíchal. „Tatínek byl poté řadový člen v komunistické straně, takový ten klasický zapálený s tím, že bude líp, ale nijak z toho netěžil. Maminka byla nestraník, začala pracovat na místním národním výboru, kde měla na starosti sociální péči,“ říká pamětnice. Procesy padesátých let prý v rodině naproti tomu silně prožívali. „Rodiče to prožívali špatně, všechny ty odsouzené litovali, že prožili celou válku, a pak jim vzali takhle život,“ vzpomíná Jiřina Kozáková. Zda se procesy tehdy vysílaly z propagandistických důvodů v továrním rozhlase, si ale nevybavuje.

Větřní a okolní vesnice (Světlík, Suš, Svéráz či Zátoň) za války patřily německé říši, po válce byli Němci odsunuti. Do jejich domů se po válce na výzvu prezidenta republiky stěhovali nejen českoslovenští občané, ale i ti zahraniční. „Byli to hlavně rumunští Slováci. Měli problémy s výukou, i špatně rozuměli. Přímo ve Větřní ani v Němčí ale nikdo takový nebyl, zůstávali tam starousedlíci. V Němčí to byla poměrně uzavřená komunita dobrých lidí,“ říká pamětnice. Mezi rumunskými přistěhovalci měla kamarády, kamarádili se ve škole. Jednoho rumunského Slováka si vzala do opatrování její teta. Podle jejích slov nepanovala mezi lidmi žádná zášť, že to nejsou českoslovenští občané. 

Učili je hospodařit a mýt si ruce

Rodina pamětnice se po zabavení statku stěhovala z Němčí do Větřní. Jejich novým domovem se stala ulice Šumavská. Dnes je tato ulice nechvalně známou vyloučenou lokalitou a Jiřina Kozáková vzpomíná, jak to začalo. „Vzniklo to tak, že fabrika ve Větřní potřebovala pracovní sílu a byli přivedeni Romové ze Slovenska. Byli nevzdělaní, měli špatné hygienické návyky. Ale sociální odbor se jim hodně věnoval, snažil se je vychovat a dařilo se to. Moje maminka tam tehdy pracovala, vedla sociální komisi pod národním výborem. Chodili do rodin a kontrolovali je, dělali pro ně kurzy například šití, aby si uměli spravit věci, kurzy vaření, aby se naučili hospodařit. Podařilo se je vycepovat, děti byly v pohodě, naučily se chodit do školy, mýt si ruce, nijak nevybočovaly. Pomáhalo také to, že tehdy ještě byla celá komunita v menšině, její členové se mezi sebou vzájemně hlídali, aby nedělali problémy. Dnes je to jiné,“ konstatuje pamětnice.

Po základní škole uvažovala Jiřina Kozáková o střední zdravotnické škole, ale nakonec se rozhodla jinak. Bavila ji chemie, a tak šla do Hostinného na chemickou průmyslovku, kterou studovala v letech 1964 až 1968. Domů prý tehdy studenti jezdili jen jednou za rok, během letních prázdnin. „Udělali jsme si tam skvělou partu, skvělý třídní učitel s námi chodil na výlety, hráli jsme hokej, tenis, lyžovali, jezdili do hor, o majálesu jsme hráli proti profesorům. Užili jsme si středoškolský život se vším všudy,“ líčí pamětnice svá středoškolská léta. Blížil se ale přelomový rok 1968. Cítila měnící se atmosféru? „Měli jsme tam politickou nauku, která nás opravdu velmi nebavila. Ale v roce 1967 se noviny začínaly plnit zajímavými články, poslední rok na průmyslovce už jsem cítila zřetelné uvolnění. S profesory jsme se bavili o cenzuře, o problémech s cestováním, že se nám to všem zdálo zbytečně moc utažené,“ konstatuje Jiřina Kozáková. 

Oklikou zpátky k učitelskému řemeslu

„Když přijely tanky, pustili na učilišti rádio, vnímali jsme, co se děje. A byli jsme vystresovaní. Všichni jsme to těžce prožívali, vládlo zklamání, pláč, staří lidé se báli, že zase bude válka. Já jsem se bála o svou patnáctiletou sestru, že něco provede, otec byl tehdy v práci a maminka v nemocnici,“ vzpomíná pamětnice. Navíc její budoucí manžel Václav sloužil zrovna na vojně u západní hranice. „Ta okupační vojska je obklíčila, mířily na ně tanky, nevěděli, co s nimi bude. Okupanti je takto drželi dva měsíce,“ vybavuje si vyprávění svého muže Jiřina Kozáková. V srpnu se z Kleti šířilo nelegální vysílání ČST, 23. srpna tam přijel štáb ČST. Vojáci československé armády zajistili spojení s Českým Krumlovem a z Kleti sledovali přesuny okupantských vojsk. O této události však ví pamětnice jen z doslechu od mistra odborného výcviku, žádné další detaily si nevybavuje. 

Po maturitě chtěla jít na vysokou školu, ale uvědomila si, že by je oba s bratrem, který studoval vysokou strojírenskou v Plzni, rodiče na studiích neudrželi. Začala litovat, že nešla na učitelku, a přemýšlela, co dál. Osud tomu ale tak chtěl, že získala místo vychovatelky v učilišti Jihočeských papíren ve Větřní. Svou práci si užívala. „Snažila jsem se děti vytáhnout do přírody, jezdívali jsme všichni na Lipno, manžel tam učil košíkovou,“ vzpomíná Jiřina Kozáková. V roce 1969 se také vdala a o rok později se jí narodila dcera Halka. Po mateřské si dodělala školu a začala učit. V roce 1973 se jí narodil ještě syn Jiří. 

Montovat Sovětský svaz do matematiky mě nebavilo

A začala normalizace. „Podepisovat souhlas se vstupem vojsk jsme nemuseli, ale museli jsme zavádět politické věci do jakéhokoliv předmětu. Já jsem kromě chemie učila ještě občanskou nauku, tam to bylo jednoduché, ale když jsem učila matematiku, chemii, tam se to montovalo opravdu těžko. Takže jsme chválili, jak je RVHP perfektní, Varšavská smlouva je perfektní. Nebo jsem vymýšlela matematické příklady, že v Sovětském svazu se vyrobilo tolik a tolik věcí, z toho se prodalo tolik, kolik zbylo atd. Dělaly se nástěnky, tam jsme zase dávali to, jak jsme rádi, že v Sovětském svazu máme ty kamarády. A každý týden jsme měli politické školení, museli jsme dělat referáty,“ vyjmenovává Jiřina Kozáková změny, kterým byli jako učitelé vystaveni. Měla s tím problém? „Vadilo mi to, nešlo mi to vymýšlet a měla jsem pocit, že se sem někdo vetřel, se vstupem jsem nesouhlasila. Manžel měl stejný názor. Nijak jsme se ale nevzepřeli. Nikdo nám nic takového nenabídl a sami jsme nebyli tak aktivní, abychom něco vymysleli,“ říká pamětnice.

O Chartě 77 se dozvěděla od jednoho učitele z Českých Budějovic, ale nikdo jim ji nenabídl k podpisu, a jak přiznává, ani o tom moc neuvažovala: „Asi jsme měli rádi ten svůj klid nebo jsme si nepřipadali tak ušlápnutí, už nevím. Zkrátka ne.“ Velká omezení necítila ani směrem k církvi, náboženskému vyznání. Ve Větřní lidé žili podle jejích slov soudržně, znali se z fabriky, na Lipně měli vedle sebe chalupy, drželi zkrátka pospolu. Omezení pamětnice cítila především směrem k cestování. Vzpomíná na jeden nepříjemný zážitek, kdy jeli za svými kamarády na hranici. „Museli jsme mít občanské průkazy a celkově tam vládla atmosféra strachu, to mě omezovalo,“ říká Jiřina Kozáková. Rok 1989 si tedy vnitřně spojuje hlavně s otevřením hranic. „Byl tu najednou pocit, že nejsou hranice. Tam, kde jsme tehdy stáli u těch pohraničníků, byla dnes klidná procházka do Rakouska,“ pochvaluje si pamětnice společenské změny. 

V roce 1990 ji čekala ještě kariérní změna. Učiliště totiž bylo zrušeno a Jiřina Kozáková šla učit na Střední zdravotnickou školu do Českého Krumlova. Tam zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 2009. Modlí se prý každý večer, aby se nikomu nic nestalo, i když podle svých slov věřící v pravém slova smyslu není. Přeje si však, aby k sobě byli lidé ohleduplní, nepovyšovali se a aby každého brali jako sobě rovného.