Jan Kozlík

„A v této situaci jsme byli jako mluvčí postaveni před povinnost napsat něco k těm raketám. Velice mírný text o tom, že jsme jak proti raketám Pershing, tak proti SS 22. Tenkrát to pro Státní bezpečnost znamenalo hodně. Sotva to přečetli na Hlasu Ameriky, tak mě sebrali. Paní Marvanovou a Marii Rút myslím ne. A byli strašně veselí. Říkali: ,Vždycky jsme Vám to říkali, pane Kozlík, že ten džbán jednou přeteče. A teď jste si naběhli. Teď Vás můžeme v klidu odsoudit za snižování obranyschopnosti země. Dřív jak za pět let se na svobodu nepodíváte.' Tak mě svlíkli a dali mě v Bartolomějský do podzemních kasemat. Na cele jsem tam byl s nějakým Jugošem, který tam šílel, protože měl abstinenční příznak. I tak jsem tam měl možnost celou noc nad vším přemítat. Došlo mi, že se stalo to nejlepší, co se mohlo stát. Že mě zavřou jako mluvčího, což nemůže zůstat ve světě nepovšimnuto. Ale hlavně – že mě zavřou za rakety, což bylo téma všech mírových hnutí.“

„Můj otec měl na mě hlavní vliv v tom, že vždycky po vyslechnutí zpráv v rozhlase zase naladil Svobodnou Evropu nebo jinou takovou stanici. A pak mi vyprávěl, jak to je ve skutečnosti, jak ta pravda vypadá jinak. Takže od začátku mě postavil do takové role, že ačkoliv to nikoho nezajímá a všem je to jedno, tak my nebo já s tím musíme polemizovat nebo si dělat jiný názor. Můj otec se taky vyznačoval tím, že od roku 1948 byl notorický nevolič. Volby v tom roce byly poslední, kam přišel. Když zjistil, že byly zřetelně zfalšovány, tak už tam nikdy nešel. Není pochyb, že s tím měl problémy. Ne snad ani se Státní bezpečností, jako spíš s lidmi, kteří říkali: ,Tohle nemá cenu. Jenom si uškodíš.‘ A říkali to i někteří příbuzní. ,Podívej se, máš kluka a on se nedostane na školu.‘ Což se potvrdilo. V deseti letech mně maminka zemřela. To byl další otřes, kdy jsem nedovedl pochopit, proč se to stalo. Je něco, co dětská duše nemůže pochopit. V té chvíli si mě vzal stranou náš farář a řekl mi: ,To se stalo proto, že Pán Bůh má s Tebou zvláštní úmysly. Má pro Tebe zvláštní cestu.‘ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později jsem pochopil, co měl na mysli. Chtěl totiž, abych studoval teologii. Moje matka ho ještě na smrtelné posteli žádala, aby se o moji výchovu staral hlavně on. Skutečně to tak bylo. Vzal to vážně. Dával mi zvláštní úkoly. Měl jsem s ním zvláštní rozhovory. Tím ve mně posiloval to, že moje cesta není jako ostatních dětí, ale je pro mě připravena zvláštní cesta.“