Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kozlík (* 1946)

• narozen 4. ledna 1946 ve Mšeně u Mělníka

• 1956 – úmrtí matky

• 1960 – konfirmace v evangelickém sboru ve Mšeně

• 1961 – z kádrových důvodů přijat pouze do učení v oboru elektrikář

• 1964 – nepřijat ke studiu teologie na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

• 1968 – maturita na elektrotechnické průmyslovce a přijetí ke studiu teologie

• 1972 – vyloučení ze studia teologie

• 70. a 80. léta 20. stol. – navštěvoval soukromé teologické a filozofické semináře

• 1977 – podpis Charty 77

• 1983 – mluvčí Charty 77

• od roku 1988 se angažoval v Hnutí za občanskou svobodu

• od března 1990 působil v prověrkové komisi na federálním ministerstvu vnitra, stál u zrodu Úřadu na ochranu ústavy – pozdější Bezpečnostní informační služby (BIS)

• 2012 – odchod do důchodu

Jan Kozlík se narodil v roce 1946 ve Mšeně u Mělníka. Jde o vyhledávané místo s hlubokými údolími s pískovcovými skalami, hrady Kokořín a Houska a nádhernými romantickými výhledy z nedaleké Vrátenské hory. Ve starých průvodcích byla tato oblast, kterou si oblíbil básník Karel Hynek Mácha, nazývána Mšenské Švýcarsko. Kraj, který v současnosti přitahuje turisty, trampy, horolezce, rekreanty a chalupáře.

Ke svému rodišti má Jan Kozlík stále silný vztah podmíněný tím, že zde prožil dětství a dospívání. Zde ho ovlivnilo několik osobností a okolností – dá se říci – na celý život. Neustále se sem z Prahy vrací do svého rodného hnízda. Na chalupu a také jako člen místního evangelického sboru, kde pravidelně jednou za měsíc káže při bohoslužbách.

Jeho názory, způsob přemýšlení a víru ovlivnilo několik osobností a událostí. Jeho otec – truhlář v páté generaci, který se svými veřejně projevenými politickými názory vymykal jako solitér. Smrt matky v deseti letech a následná péče mšenského evangelického faráře Josefa Svobody. Formovaly ho dojmy načerpané při výletech do okolí, kde bylo i deset let po konci 2. světové války možno navštívit prázdné domy po sudetských Němcích: „Vylidněné a strašidelné. Když jsme jako děti vlezly do chalupy, která byla pár set metrů za Mšenem, bylo tam všechno. Na polici sůl, slánka, pepřenka, ubrus na stole. Tak jsme některé věci odnesli domů. Ale můj otec řekl: ,Vraťte to zpátky, to není naše.‘“

Jednou z prvních výrazných vzpomínek jeho dětství byl průběh měnové reformy ve Mšeně v roce 1953. Když v sedm večer v rozhlase oznámili zprávu o měně, viděl z okna davy lidí, které se hrnuly k místní hospodě a skoupily všechno, co se ještě dalo.

V té tobě si na Jana Kozlíka zasedla jedna z učitelek kvůli jeho křesťanské víře, přestože ve třídě bylo více věřících spolužáků. Cestou ze školy zašel na faru za farářem Svobodou, který mu dal radu, jak má na učitelčiny otázky na víru a Boha reagovat. V té době byl při nedělních bohoslužbách mšenský evangelický kostel na rozdíl ode dneška plný.

Otec proti všem

Otec pana Kozlíka projevoval své politické názory. Nebojácně. U voleb byl naposled v roce 1948. Když zjistil, že výsledky byly zfalšovány, už tam nikdy nechodil a v době voleb bral svého syna na výlety do okolí. Sousedé i příbuzní jej varovali před následky, které to bude mít pro děti. Jejich předpoklad se sice později potvrdil, ale možná díky tomu si pamětník dodnes otevřeně a pevně stojí za svými názory, i tehdy, když je většina nesdílí.

Smrt matky byla pro Jana Kozlíka skutečným otřesem: „V deseti letech mně maminka zemřela. To byl další otřes, kdy jsem nedovedl pochopit, proč se to stalo. Je něco, co dětská duše nemůže pochopit. V té chvíli si mě vzal stranou náš farář a řekl mi: ,To se stalo proto, že Pán Bůh má s Tebou zvláštní úmysly. Má pro Tebe zvláštní cestu.‘ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později jsem pochopil, co měl na mysli. Chtěl totiž, abych studoval teologii. Moje matka ho ještě na smrtelné posteli žádala, aby se o moji výchovu staral hlavně on. Skutečně to tak bylo. Vzal to vážně. Dával mi zvláštní úkoly. Měl jsem s ním zvláštní rozhovory. Tím ve mně posiloval vědomí, že moje cesta není stejná jako cesty ostatních dětí, ale je pro mě připravena zvláštní cesta.“

Učeň, student, bojovník

Navzdory výbornému prospěchu musel jít Jan Kozlík do učení. Vyučil se elektrikářem a v roce 1968 maturoval na elektrotechnické průmyslovce v Liberci. Byl přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Tehdy ho zaujal rozhovor křesťanů s marxisty, který spolu vedli filozofové Vítězslav Gardavský, Milan Machovec či pozdější mluvčí Charty 77 – Ladislav Hejdánek.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 odjel do Vídně. Živil se jako elektrikář. Po otevření studia na bohoslovecké fakultě se vrátil zpět a zařadil se k radikálnímu křídlu studentů hledajících víru a pravdu a její důsledné uplatnění v životě.

Po srpnové okupaci chtěl Jan Kozlík emigrovat. V roce 1969 se zúčastnil světové konference křesťanské mládeže ve švýcarském Laussane se svým fakultním spolužákem Danem Drápalem. Dostali nabídku stipendia, mohli si dokonce vybrat místo pobytu. Jan Kozlík vzpomíná: „Dan Drápal tam přede všemi prohlásil, že křesťanská fronta boje je u nás, kdežto Západ je zázemí. A on že chce bojovat a ne být v zázemí. Už jsem se nemohl přihlásit, že chci zůstat. Po návratu nám sebrali pasy a mně nezbylo než bojovat.“

Jak ten boj vypadal? Například v roce 1971 při výročí „Vítězného února“ byla na budově bohosloveckého semináře v Jirchářích vyvěšena československá a sovětská vlajka. Jan Kozlík si vypůjčil od domovníka štafle a vlajky sundal. Poté, co se to rozneslo, začala věc vyšetřovat Státní bezpečnost. Aktérovi hrozilo zatčení a několikaletý kriminál.

I tehdy se ukázalo, jak je důležité dobré právnické vzdělání. Na doporučení jednoho z představitelů evangelické církve – JUDr. Pavla Šimka navštívil Jan Kozlík advokáta, který mu poradil, jak se má při výslechu chovat. Navíc s ním přímo na výslech poslal svého kolegu. Přítomnost právníka a respektování rad zachránilo studenta teologie před kriminálem. Státní bezpečnost se ale nedala, poslala vedení bohoslovecké fakulty dopis, ať svého studenta potrestá – a Jan Kozlík byl v roce 1972 opravdu ze studia vyloučen.

Elektrikářem a chartistou

Jan Kozlík na tuto dobu nevzpomíná s hořkostí. Živil se jako elektrikář, později se stal revizním technikem. Navštěvoval vznikající bytové teologické a filozofické semináře. Udržoval kontakty se svým kolegou – farářem bez souhlasu a písničkářem – Svatoplukem Karáskem. Ten působil jako správce hradu Houska nedaleko Mšena. Na Housku jezdili různí lidé odstrčení tehdejším režimem, vytvořila se zde zvláštní komunita.

Když byl v roce 1976 Svatopluk Karásek zatčen a odsouzen společně s dalšími hudebníky československého undergroundu – skupinami Plastic People a DG 307 – solidarizovala se s nimi skupina lidí s Václavem Havlem v čele. Vznikla Charta 77, kterou v únoru 1977 podepsal i Jan Kozlík.

Imponovala mu statečnost Ladislava Hejdánka, který na konci 70. let otevřel bytový filozofický seminář. Zájemce pozval také veřejně prostřednictvím Hlasu Ameriky. Trvalo zhruba rok, než Státní bezpečnost povolila tlak a seminář nechala relativně na pokoji. V té době sem jezdili i filozofové a teologové ze západní Evropy. Pro některé z nich bylo přerušení semináře a předvedení na Státní bezpečnost jedním z nejsilnějších existenciálních zážitků jejich života.

V roce 1983 se stal Jan Kozlík mluvčím Charty 77 společně s Marií Rút Křížkovou a Annou Marvanovou. Poprvé se setkal s Václavem Havlem, který se vrátil z vězení: „Pozval si nás, ležel na gauči v županu, ještě se zotavoval po návratu z nemocnice. Ukázalo se, že má v hlavě plno plánů a nápadů. Hlavně že musíme uspořádat svoji vlastní mírovou konferenci v Praze.“

Tehdy se konala velká oficiální mírová konference v Praze. Charta uspořádala svou paralelní mírovou minikonferenci, vydala sborník a také prohlášení proti americkým i sovětským raketám středního doletu – Pershing a SS 22. Po přečtení prohlášení na Hlase Ameriky byl Jan Kozlík obratem Státní bezpečností předveden k výslechu do Bartolomějské ulice. Vyhrožovali mu zatčením na pět let. Noc strávil v cele, ráno jej však propustili.

Státní bezpečnost využívala svérázné metody. Například zveřejnila Kozlíkovo telefonní číslo na veřejných záchodcích po celé Praze. Následně mu v noci volali homosexuálové se svými nabídkami. V druhé fázi mu začaly chodit na jeho adresu do Břevnova neobjednané balíky na dobírku – například sebrané Leninovy spisy z knihkupectví v Opavě. Po podané stížnosti na poště proud balíků ustal. Ve třetí fázi estébáci začali zveřejňovat v novinách na jeho jméno falešné inzeráty. Například ho navštěvovali lidé mající zájem o koupi škodovky. Jeden manželský pár kvůli tomu přijel až z Kroměříže. Po oznámení na Veřejné bezpečnosti a následně na kriminálce i toto otravování skončilo. 

Lidé postupně ztráceli strach, začala vznikat různá společenská hnutí, mezi nimi i Hnutí za občanskou svobodu – HOS. Jan Kozlík poskytl tomuto hnutí svoji adresu jako jedno z kontaktních míst. V paměti mu utkvěla vzpomínka na setkání se slovenským disidentem Jánem Čarnogurským: „V době, kdy vládnoucí komunistická moc chystala změnu ústavy, debatovali o této problematice i členové HOSU. Na mítinku v bytě Rudolfa Baťka se zabývali státním znakem a myslím, že i názvem. Víc jak o rok předešli česko-slovenskou pomlčkovou debatu. Už v té době uvažovali o tom, jak by měl vypadat československý státní znak, aby na něm český lev nebyl dominantní.“

Listopad 1989 a co dál…

Janu Kozlíkovi se události listopadu 1989 „paradoxně“ nehodily. Raději by se věnoval studiu teologie a filozofie. V té době dálkově studoval na cambridgeské univerzitě, která disidentům umožnila se vzdělávat a získávat osvědčení o studiu. Stranou však nakonec nezůstal.

V březnu 1990 při náhodném setkání na ulici ho Ladislav Lis vyzval, ať pomůže v prověrkové komisi na ministerstvu vnitra. Přijal a paradoxně se nakonec stal velitelem těch lidí, kteří jej dříve jako disidenta sledovali. Hovořil s bývalými estébáky, kteří se sami považovali za oběť komunistického režimu. Stal se jedním ze zakladatelů Úřadu na ochranu ústavy a demokracie – pozdější Bezpečnostní a informační služby (BIS). Zde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2012.

Když se nyní dívá na činnost zpravodajské služby, hodnotí ji jako příliš drahý aparát: „Stát by měl mnohem více platit učitele, kazatele, skautské vedoucí. Ti vychovávají děti tak, aby policie s nimi neměla tolik starostí.“

V současnosti se Jan Kozlík věnuje četbě filozofie a teologie, spolupracuje s časopisem Křesťanská revue a bedlivě sleduje události v České republice i v zahraničí. Fascinuje ho postava českého křesťanského myslitele a sociálního pracovníka Přemysla Pittera. To proto, že projevil navzdory většině laskavý přístup k sudetským Němcům už v roce 1945 a kritizoval násilnosti a zvěrstva na nich. Zde se zřejmě odráží i dětská zkušenost návštěv prázdných domů po Němcích v okolí Mšena.

Jednou měsíčně rovněž káže při bohoslužbách v evangelickém sboru v rodném Mšeně. Své názory vyjadřuje ostře, zásadně a neustupuje od nich.