Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přišla jsem o zrak, ale štěstí mě neopustilo
narozena jako Czudková 11. listopadu 1940 v Bystřici na Těšínsku, tehdy v Německé říši
otec byl pekařský mistr a v Bystřici provozoval pekárnu a obchod
roku 1941 musel narukovat do wehrmachtu, zemřel na ruské frontě
matka převzala vedení pekárny a prodejny v Bystřici
Emilii se asi od šesti let začal zhoršovat zrak
v důsledku zánětu a degenerace sítnice přestala vidět
provdala se nevidomého Emila Sikoru a měla s ním dvě děti
třicet let pracovala jako telefonistka v podniku Slezan ve Frýdku-Místku
vedla ve Frýdku-Místku sekci Svazu invalidů pro nevidomé a slabozraké
napsala několik básnických sbírek a prozaických textů
v roce 2023 žila u dcery ve Frýdku-Místku
První ztrátou Emilie Kozubíkové byla smrt otce. Měla rok, když mladý pekař z Bystřice rukoval do wehrmachtu. Po připojení Těšínska ke třetí říši v září roku 1939 se přihlásil ke slezské národnosti, podobně jako téměř polovina obyvatel regionu. Na základě toho ho okupační úřady zapsaly do takzvané listiny Němců. Uchránil tím rodinu před perzekucemi, ale sebe nezachránil. Padl za Hitlera někde v Rusku.
Než se pekařský mistr Karel Czudek ztratil ve vřavě války, přijel domů na dovolenku. Emilie si hýčká vzpomínku na toto setkání, i když připouští, že čerpá z matčina vyprávění. „Byly mi dva roky. Otec mě vzal do náručí a obdivoval mě, jaká jsem veliká. Líbily se mi lesklé knoflíky na jeho uniformě. Řekla jsem: ‚Tatušku, jaké máš pěkné knoflíčky!‘“
I když byl otec dávno prohlášený za mrtvého, modlila se a doufala, že se najednou objeví. Upínala se k jeho mlhavému obrazu zvláště tehdy, když měla pocit, že matka je na ni moc tvrdá. Dětské truchlení pak překryla fyzická bolest. V důsledku zánětu sítnice začala ztrácet zrak. Absolvovala léčebné procedury, po kterých bolestí koktala. Byla bystrá a zvídavá, ale ve škole se postupně propadla z jedničkářky na pětkařku, protože neviděla na písmena.
Zlomem se stal její devatenáctý rok. Začala se učit Braillovo písmo a provdala se za muže, který také neviděl. Poprvé začala chodit s bílou hůlkou, i když nesnášela, jak si lidé kolem ní šeptají: ‚Chudák, taková mladá a je slepá.‘ Nemohla si už dovolit padat na ulici nebo na schodech, protože čekala dítě. „Pánbůh se nad námi smiloval a dopřál nám dvě zdravé děti. Jsem vlastně dítě štěstěny.“
Emilie Kozubíková přišla na svět jako Czudková 11. listopadu 1940 v Bystřici na Těšínsku, které bylo tenkrát součástí nacistického Německa. Matka Marie, za svobodna Sikorová, se narodila v Návsí u Jablunkova. Otec Karel Czudek pocházel z nedalekých Bocanovic. Vyučil se pekařem a v Bystřici provozoval v pronajatém domku pekárnu s obchodem. Oba rodiče byli ze sedmi dětí.
Vzkvétající obec v podhůří Beskyd byla převahou polská. Ještě při policejní registraci v prosinci roku 1939 se přihlásilo k polské národnosti devět set lidí, k české dvacet devět obyvatel, šestnáct k národnosti německé. Zbývajících více než dva a půl tisíce Bystřičanů využilo možnosti zvolit národnost slezskou. S odvoláním na německé kořeny slezanství je však později úřady nutily k zápisu do listiny Němců, zvané volkslista.
Jak uvádí historik Mečislav Borák ve své práci „Fenomén německé volkslisty“, zvláště Polákům, kteří trvali na národní příslušnosti, hrozilo vězení, vysídlení nebo deportace do koncentračního tábora. Češi na tom byli o trochu lépe. V atmosféře strachu podepisovali všichni volkslistu, ale tím i brannou povinnost Německu. Tak se stalo, že Poláci a Češi z tohoto regionu bojovali a umírali na straně Hitlerovy mašinerie, která okupovala jejich zem.
Vztahy mezi Čechy a Poláky byly na Těšínsku od rozpadu Rakousko-Uherska napjaté. Československo a Polsko se o území přetahovaly. Roku 1920 se státy dohodly na jeho rozdělení. Hranicí se stala řeka Olše. Přeťala i město Těšín. Takzvané Záolží včetně Bystřice připadlo Československu. V době mnichovské krize v roce 1938 získalo území opět Polsko. Změny hranic vždy provázel národnostní útisk. Když roku 1939 zabralo celé Těšínsko Německo, byli na tom Poláci a Češi podobně špatně.
Dá se říct, že Emilie Kozubíková se narodila do česko-polské rodiny. „Maminka měla polskou školu a vzala si Čecha, který ale bydlel jen přes potok. Čech byl hlavně proto, že jeho maminka propůjčila za první republiky místnosti české škole. Třeba maminčina sestra měla zase českou školu a vzala si souseda Poláka. Babička chodila do školy za Rakousko-Uherska a mluvila německy,“ přibližuje národnostní situaci ve svém rodišti.
Všichni na Těšínsku se dorozumívali také nářečím „po našimu“. Tento dialekt s pestrými místními nuancemi byl živý ještě ve dvacátém prvním století. V regionu se však udržely podle pamětnice i stopy americké: „Naši předkové jezdili na práci do Ameriky, někteří tam zůstali, ale mnozí se vrátili a zaseli u nás semínko amerikanismu.“ K navrátilcům patřil i její dědeček z otcovy strany Pavel Czudek, který vzal za oceán i tři syny. „Odešli z domu tajně, aby jim babička nebránila. Žili pak v Kanadě,“ vypráví.
Emilie byla jedináček, ale za války se k nim přestěhovala z Českého Těšína matčina sestra se synem, který byl stejně starý jako ona. „Byli jsme jako dvojčata,“ říká. I tetin manžel musel narukovat do německé armády. Její matce Marii bylo dvacet let, když musela převzít po manželovi vedení pekárny. Sestra jí pomáhala. Jak říká pamětnice, nebylo to jednoduché. Matce hlavně chyběli pekaři, protože sotva někoho zaučila, už ho Německo volalo do zbraně. Na její chléb ale čekali nejen obyvatelé Bystřice, ale i okolních vesnic.
Matka měla na Emilii málo času, otce viděla jen na fotografii, ale osamělá nebyla. „Bývala jsem často u babičky v Návsí, kde to bylo znamenité. Doma jsem měla bratrance a dvě chůvy k tomu. Pomáhaly mamince v kuchyni a v pekárně, ale staraly se taky o mě,“ vypráví. Do obchodu chodili zákazníci, v pekárně bylo rušno od tří hodin od rána, kdy začala matka se svými pomocníky zadělávat těsto.
„Dělaly se kulaté tříkilové chleby, dvoukilové a kilové byly podlouhlé. Chleby byly uložené ve slaměných ošatkách jako panenky.“ Pamatuje si na stroj na krájení těsta na bochánky a rohlíky. „Maminka dělala i mastné rohlíky. Ty byly zvlášť dobré.“ Byt, prodejnu, pekárnu i sklad měli pod jednou střechou. „Vedle byla stáj. Měli jsme koně na rozvoz zboží,“ popisuje.
Ke konci války chodila do německé školky. Poprvé ochutnala kakao a naučila se tam základy němčiny. „Z celého baráku jsem uměla německy nejlépe.“ K matčině hrůze pak konverzovala i s místním nacistou, který u nich kupoval chleba. Nikomu nescházel, když zjara roku 1945 přestal do pekárny chodit. Blížila se fronta a nacisté i němečtí vojáci utíkali před Rudou armádou na západ. Osazenstvo pekárny přežilo i tyto dny bez újmy. „Měli jsme štěstí na slušné německé i sovětské vojáky.“
Kde přesně a jak zemřel její otec Karel Czudek, se rodina nedozvěděla. Emilie Kozubíková, která přes svůj hendikep začala v dospělosti psát poezii i prózu, zařadila do své knihy „Pán Bůh války nevymyslel“ také množství dopisů z pozůstalosti rodičů. Otcův spolubojovník z wehrmachtu Johan Bujok napsal její matce roku 1943 z lazaretu v německém Magdeburgu o svém posledním setkání s jejím mužem.
„Hned první dny u vojska jsme se s Karolem skamarádili. A celý čas jsme byli v jedné skupině. Leželi jsme vždy v jednom štelunku. Spolu jsme měli hynout či vítězit. Událo se však jináč. Jeli jsme do Ruska okolo čtrnácti dnů vlakem. Později jsme šli sto dvacet kilometrů pěším pochodem…,“ začíná dopis Johana Bujoka mistrové v pekárně Marii Czudkové. V samotném úvodu se omlouvá za případné „nedotaženosti“, protože po zranění hlavy leží, a tedy i píše vleže.
V dopise dále popisuje jejich rozdělení: „Začalo svítat a bylo vidět masu Rusů táhnoucích po kopci. Pochopitelný spěch k naládování raněných a k útěku. Postál jsem ještě u mašyngveru a Karol odešel ládovat raněné. Já dostal příkaz vycouvat a tam v hoře na ně střílet. Tedy já a jeden od Bělska, posbírali jsme své švestky a kvapíkem na tu horu. A co již následovalo, šlo s sebou. Rusové stříleli již na dvě stě metrů. Všechno, co mohlo, poutíkalo. Zbytek voje, co ládovali, již nestihl. Tam zůstal také Karol. Za námi později ještě tanky. Strašlivě nás pobili. Avšak byli již zde koně a saně. Tak jsme se z toho dostali. Vím tedy tolik o Karolovi, že se dostal do ruských rukou.“
V závěru Johan Bujok popisuje, co slyšel od jiného vojáka z jejich útvaru: „Když utíkal a už nemohl, lehl do díry. A uviděl, jak Rusové ty raněné svlékali do naha a stříleli. A ti, co zůstali v té vsi, jako například Karol, se neví. Jedni mluvili, že je také postříleli. Ale Karol snad obstál, když jsme se s Rusy dobře dohovořili. A s určitostí žije, avšak v zajetí.“ Jak to bylo s Karlem Czudkem dál, se už jeho žena nedozvěděla. Už v roce 1943 ho ale prohlásili za mrtvého.
Vdova musela po válce pronajatý dům v Bystřici uvolnit majiteli. Po roce 1948, kdy uchvátili moc v Československu komunisté, znárodnili průmysl a likvidovali také živnosti, skončila i bývalá Czudkova pekárna. Matka odmítla pracovat v jiné pekárně. Přestěhovala se s dcerou do podnájmu v nedaleké Vendryni. „Měli jsme přitom dům ve Frýdku-Místku, který tatínek koupil před válkou. Chtěl tam zřídit pekárnu, cukrárnu i kavárnu. V té době tam ale žili podnájemníci a nebylo možné je jen tak vystěhovat,“ vysvětluje.
Ještě když bydlely v Bystřici, začalo Emiliino trápení s očima. Jako první si všiml jejího horšího zraku učitel klavíru. Vyšetření ukázala, že jde o zánět sítnice. „Zánětlivá ohniska už zůstala zjizvená. Teď se tomu říká degenerace sítnice a je to stařecká nemoc, ale u mě se to stalo v dětství,“ vypráví. O zrak přicházela postupně a jak říká, plíživě. „Četla jsem třeba Sinkiewiczův román Quo vadis a najednou jsem měla před sebou prázdnou stránku. Pak se zase na chvíli písmenka objevila. Přestávala jsem vidět na nohy, protože se prohluboval úhel dopadu mého zraku.“
Nejprve se léčila v Ostravě, poté na očním oddělení nemocnice v Třinci, kde si matka našla místo uklízečky. „V Ostravě tenkrát ještě působily řádové sestry. Proti zánětu mi píchaly mléčné injekce. Pamatuji, jak sestřička nesla v kastrůlku vařící vodu a v tom měla džbánek s mlékem, které tak svařila. Pak mi vstříkla injekci. Bylo to velice bolestivé,“ vypráví. Jiné injekce zase dostávala v Třinci. Tam také dvakrát absolvovala operaci, při které jí lékaři voperovali do bělma jako výživu pro sítnici kousek placenty odebrané z těla rodičky. Ani to nepomohlo.
Jako prospěšnou vnímala léčbu na klinice v Olomouci, kde dostávala kortizonové injekce. „Do té doby jsem ještě byla schopna přečíst slova napsaná velkými písmeny. Po injekcích jsem ztratila rozlišovací schopnost, ale zbavilo mě to nesnesitelného chvění v očích. Jakoby padal sníh. Do toho se míhaly fialové a zlaté kosočtverce. Bylo to šílené,“ vypráví. Další léčbu absolvovala ve Frýdku-Místku. Ještě dlouho rozeznávala horizont, bílou a černou, světlo a tmu.
Do školy začala chodit v Bystřici, kde patřila k nejlepším žákům. Protože měla výbornou paměť, učila se dobře, i když už moc neviděla. Po přestěhování do Vendryně se jí začal prospěch prudce zhoršovat. „Neznali mě tam a brali mě jako lajdáka. Oči jsem měla jasné, i pohybově jsem byla zdatná, a tak zpočátku nevěřili, že mám problém s očima,“ říká. Pak ale trávila více času v nemocnici než ve škole. V osmé třídě ji jen z milosti nenechali propadnout. Další studium nebo učení bylo pro ni tenkrát zcela nedostupné.
O ústavu pro nevidomé slyšela jen jako o strašáku. Když tam byla jako asi dvacetiletá na exkurzi, zůstala v šoku. „Ty holky si hrály s panenkami, uměly číst, psát, plést, háčkovat. Hrály na hudební nástroje. Měly různé pomůcky, které jsem neznala. Žily ve společenství, které je intelektuálně motivovalo. Podle nich jsem byla absolutní trouba. Neuměla jsem nic,“ říká.
V té době už Emilie s matkou bydlely v činžovním domě v Radniční ulici ve Frýdku-Místku, který kdysi koupil otec. Matka absolvovala večerní studium zdravotní školy a nastoupila jako sestra na očním oddělení ve Frýdku-Místku. Emilie za ní často chodila. Tam poznala i svého prvního manžela, o sedm let staršího Emila Sikoru z Mostů u Jablunkova.
Byl to slévač, ale sotva se vyučil, vážně onemocněl. Prodělal dvě plicní operace. Když ho o Vánocích na konci padesátých let pustili domů ze sanatoria, navštívil ho kamarád, se kterým na zahradě odpaloval pro zábavu výbušninu. Zápalná šňůra na sněhu zvlhla. „Emil byl netrpělivý, šel se podívat, proč to nebouchá. Když byl kousek od nálože, bouchlo mu to do obličeje.“ Jedno oko mu lékaři museli hned amputovat, u druhého byla naděje, že ho zachrání. „Začal už vidět, ale pak se mu to zatáhlo poúrazovým zákalem, který byl tenkrát neoperovatelný.“
Emilie Kozubíková pomáhala matce na oddělení, když ho tam po úrazu přivezli. „Posílala mě za ním, abych se na něho podívala a zeptala se, jestli něco nepotřebuje. Měl hrozné deprese,“ vzpomíná. Když ho propustili, začal ji navštěvovat a skončilo to svatbou. Spolu se pak manželé učili Braillovo písmo. Do tajů slepecké abecedy je zasvětili lidé ze Svazu invalidů. Pro Emilii to bylo iniciační setkání, protože později pro Svaz invalidů sama aktivně pracovala.
Manželé toužili po dítěti a nenechali se odradit, přestože nebylo jisté, jestli Emiliina oční nemoc není do určité míry dědičná. Jejich Eva přišla na svět v roce 1959 zcela zdravá. „Když se nám měl narodit syn, gynekolog mi vynadal, že stát nemá zájem, aby se rodily postižené děti. I když jsem byla v šestém měsíci, posílal mě na přerušení těhotenství,“ vypráví. Karel, který se narodil roku 1962, v dětství jen trochu šilhal. Pamětnice má teorii o původu zánětu sítnice, kvůli kterému přestala vidět. Myslí si, že si v dětství možná poškodila oční nervy, když na ni při hře spadl kus dřeva. Upadla i do bezvědomí. Když se vzpamatovala, nikomu nic neřekla.
Rodiče se naučili pečovat o děti citem a hmatem. „Ze začátku měly na tvářičkách stroupky, protože jsem jim dávala špatně lžičku s jídlem. Netrefila jsem se do pusinky. Naučily se lžičku si najít,“ popisuje. Emilie byla hrdá matka, ale zoufalá hospodyně. Od chvíle, kdy se začala jako malá léčit, ji matka nenechala dělat žádné domácí práce, aby to neublížilo jejím očím. „Neuměla jsem ani držet smeták. Kdykoliv jsem se do něčeho pustila, maminka padla smíchy do kolen. Bylo to potupné,“ vypráví. Z domácích prací tehdy výborně ovládala jen žehlení.
Manžel, byť také neviděl, byl na práci šikovný. Vyrostl v početné chudobné rodině a musel jí pomáhat přežít. Na učilišti v Třineckých železárnách získal řemeslnou zručnost. Podle pamětnice se po úrazu obdivuhodně rychle přeorientoval na hmat a pouštěl se do všech možných prací. Měli velký byt bez ústředního topení i teplé vody. Pleny vyvařovali v hrnci na kamnech, kterými pokoje s vysokými stropy vytápěli. Prala jim matka, která bydlela ve stejném domě v přízemí.
„Maminka si s manželem výborně rozuměla. Pořád spolu něco majstrovali. Byli to mistři domácnosti. U všeho ale dělali hrozný kravál. Hulákali od rána do večera. Byla jsem z nich na nervy,“ vypráví. Nakonec byla ráda, že mohla nastoupit do zaměstnání. „Kájovi byly teprve čtyři měsíce, ale peníze jsme zoufale potřebovali.“ Do té doby žili hlavně z manželova invalidního důchodu, což bylo pár stovek.
Práci našla v telefonní ústředně v závodu 7 textilního podniku Slezan. Místo jí pomohl sehnat Svaz invalidů. Nevidomá telefonistka byla tehdy rarita. Ani pro ni to nebylo jednoduché. Musela absolvovat třítýdenní kurz pro zrakově postižené. „Ještě jsem neuměla ani pořádně číst. Zkoušky z teorie jsem zvládla s odřenýma ušima,“ přiznává. V ústředně měla pult upravený na ovládání hmatem. Spojovala telefonní hovory. Nástupní plat čítal osm set korun. Manžel vařil a staral se o děti. Později i on nastoupil ve stejném podniku jako telefonista.
Děti jim dělaly radost. „Oba byli pečliví a hodní. S učením jsme jim nemohli pomáhat, ale oni to nepotřebovali,“ líčí. Dcera ze začátku nechápala, co matčino nevidění znamená. „Přinesla mi třeba ukázat obrázek, který namalovala. Samozřejmě jsem jí ho vychválila, jenže ona se nenechala opít rohlíkem. Vzala mi ruku a musela jsem na obrázek sahat. Teprve pak mé chvále uvěřila. Nevěděla, že rukou vidět nemůžu. Mému hmatu ale důvěřovala.“ Když někam cestovali, dcera se ujímala role vedoucí výpravy.
Když Emilie chodila s bílou hůlkou po městě, cítila většinou vstřícnost. Výjimkou, která jí utkvěla v paměti, byl jeden řidič autobusu. Měla průkaz osoby se zdravotním postižením, na který mohla jezdit veřejnou dopravou zadarmo. Měla nárok i na průvodce. „Ten řidič si to však vykládal tak, že musím mít průvodce. Kdykoliv jsem jela sama, vyhazoval mě z autobusu. Dělal mi ostudu. Svou trasu jsem přitom měla naučenou a nepotřebovala jsem průvodce,“ vzpomíná.
Díky zaměstnání získala větší sebedůvěru. Pustila se do dobrovolnické práce ve Svazu invalidů, kde vedla sekci pro zrakově postižené. Později to byla samostatná organizace. Připravovala besedy a výstavy o nevidomých. Sháněla pro ně pomůcky, například speciální šachy nebo magnetofony, na kterých si mohli pouštět zvukové knihy. Absolvovala kurz instruktorky Braillova písma a poté ho učila.
Naučila se psát na psacím stroji pro nevidomé. A učila se také angličtinu a esperanto. Snažila se ovládnout ruční práce, šití na šicím stroji nebo pletení. „Když mamince spadlo očko, babička jí ho nahodila,“ říká dcera pamětnice Eva. Vzpomíná, že jí matka upletla například krásné zvonové kalhoty.
Už v době dospívání se Emilie naučila poslouchat rozhlas, takže nebyla izolovaná od světa. Když v srpnu 1968 přijela do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby na příkaz Sovětského svazu potlačila údajnou kontrarevoluci, nemohla věřit vlastním uším. „Jedno rádio jsem měla u jednoho ucha, druhé u druhého. Bohužel, byla to pravda,“ vzpomíná.
V hrůze, že bude válka, si uvědomila, že nemá ve spíži žádné zásoby. „Měla jsem jen padesátikorunu. Utíkala jsem naproti do samoobsluhy, kde už stála dlouhá fronta. Zařadila jsem se a vystála si aspoň chleba.“ Nikdy nezapomene na paniku, která se jí zmocnila, když na ulici uslyšela zvuk tanků. „Když to člověk nevidí, je to horší. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli mám vzít děti a někam se schovat. Ale kam? Bylo to něco strašného.“
V pozdějším věku věnovala stále více času literární tvorbě. Zpočátku psala na psacím stroji básně. Říká, že převratnější než sametová revoluce byl pro její život objev počítače. „Jeden známý mě přesvědčil a objednal mi ho. Měla jsem z toho hrůzu. K počítači jsem však dostala i instruktora, který mě všechno naučil.“ Začala komunikovat prostřednictvím e-mailu, ale hlavně si uvědomila, že může zkusit napsat knihu. K jejím nejvýznamnějším prózám patří vedle textu „Pán Bůh války nevymyslel“ kniha „Můj ostrov vidoucích“.
Psaní jí otevřelo další dveře. Prostřednictvím Literárního klubu Petra Bezruče, který spoluzakládala, se dostala na literární soutěže a festivaly. „Prožila jsem velmi dramatický život, ale vždy jsem měla kolem sebe anděly, kteří mi pomáhali a někam mě posouvali. Můžu říct, že jsem se se svým postižením naučila kamarádit,“ uvedla na závěr rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023.
Bydlela tehdy u dcery a její rodiny na okraji Frýdku-Místku. Byla už několik let vdovou po třetím manželovi. Ke zrakovému postižení se přidružily potíže se sluchem, proto už nikam moc nechodila a s literárním světem komunikovala prostřednictvím počítače. Radovala se z šesti vnoučat a sedmi pravnoučat. Všechny měly zdravé oči. Nejdůležitější a nejkrásnější v životě je podle ní konat dobro. To je poselství Emilie Kozubíkové.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Petra Sasinová)