Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Krabcová (* 1938)

• narodila se 12. dubna 1938 do smíšené česko-židovské rodiny

• maminka Hilda, rozená Steinhardtová, byla židovského původu

• počátkem roku 1944 byl její otec Štěpán Holub internován v Bystřici u Benešova

• v září 1944 byla na Hagibor a poté do Terezína deportována její matka Hilda

• po deportacích rodičů Eva žila v bytě své tety Hildy ve Vizovicích

• teta Hilda, taktéž Židovka, se skrývala ve vizovické nemocnici

• po válce se Eva s rodiči shledala

• válku nepřežilo 36 židovských příbuzných

• Eva vystudovala pedagogickou a filozofickou fakultu

• celý život vyučovala češtinu a ruštinu

• v letech 2018–2021 byla předsedkyní spolku Ukrývané dítě (Hidden Child)

Pamatuje si své šesté narozeniny, které v dubnu 1944 slavila už bez tatínka. Toho v předposledním roce války nacisté internovali v pracovním táboře pro nežidovské manžely Židovek v Bystřici u Benešova. V létě 1944 předvolání do transportu obdržela i její maminka. Z celé rodiny tak Evě Krabcové zůstala nablízku jen teta, která právě porodila, a nástup do transportu jí proto byl odložen. Statečný primář ji ukryl ve vizovické nemocnici, díky čemuž do transportu nakonec vůbec nenastoupila. Eva zůstala v tetině bytě. O ni i tetinu novorozenou dcerku devět měsíců pečovalo jen děvče na výpomoc.

Eva Krabcová si vzpomíná, že tehdy chodila tetu do nemocnice navštěvovat. „Ona ve dne nesměla vstát, nesměla chodit ani na záchod, protože údajně byla nechodící. Směla se procházet pouze v noci, opatrně, aby ji ani sestry neviděly. Takže já jsem takovou dírou v plotě chodila do té nemocnice. Vždycky jsem si lehla k ní do postele a povídaly jsme si,“ přiblížila Eva Krabcová dobu, kdy zůstala bez rodičů.

Šestatřicet příbuzných zahynulo

Narodila se 12. dubna 1938 do smíšené česko-židovské rodiny. Tatínek Štěpán Holub byl katolík a před válkou provozoval ve Valašském Meziříčí obchod s konfekcí. V něm prodávala i Evina maminka Hilda, pocházející z židovské rodiny Steinhardt. Židovské náboženství ovšem Hilda nepraktikovala – stejně jako Štěpán nepraktikoval katolictví – a židovské tradice nijak zvlášť nedodržovala. Jak říká Eva, jen „zhruba věděli“ o židovských svátcích či jídlech a také samotný sňatek rodičů v roce 1934 proběhl civilně. Po svatbě Holubovi žili v podnájmu v moderním domě ve Valašském Meziříčí, odkud je však po vyhlášení protektorátu majitelka kvůli matčině židovskému původu vypověděla. Naštěstí si dokázali najít jiný.

Smíšená manželství nacisté po většinu války relativně šetřili, deportace do koncentračních táborů, probíhající od konce roku 1941, se jich zpočátku netýkaly. V roce 1942 však v táborech zmizelo 36 příbuzných z matčiny strany včetně Eviny babičky Irmy Steinhardtové (dědeček Heinrich zemřel již před válkou) či rodiny Irminy sestry Ireny Schrötterové. Nikdo z těch, kdo tehdy odešli, válku nepřežil.

Evičko, ty nemáš školu?

Holubovi vydrželi pospolu do počátku roku 1944 – tehdy nacisté začali rozbíjet i smíšená manželství. Dříve než židovské ženy přitom do táborů odcházeli jejich nežidovští manželé a na ně zároveň nacisté vyvíjeli nátlak, aby se s Židovkami rozvedli. „Tatínek byl v pracovním lágru v Bystřici u Benešova, šel tam ve skupině mužů z Ostravska. A vyprávěl, že když je vyzvali k rozvodu, tak jen jediný pán zaváhal. Ale ti ostatní ho úplně znemožnili, takže se to neodvážil zrealizovat. Nikdo nepodlehl,“ líčí Eva, které právě to, že měla nežidovského otce a ten se s její maminkou nerozvedl, pravděpodobně zachránilo život.

Brzy po tatínkovi zmizel v táboře i jeho bratr Jan Holub, i on měl totiž za manželku Židovku. Byla to ona teta, v jejímž bytě později Eva žila, shodou okolností se i ona jmenovala Hilda. (Byly tedy dvě Hildy Holubové, Evina matka a Evina teta.) Po deportaci obou mužů zůstaly už jen obě Hildy a Eva. Ta ještě v září 1944 nastoupila do první třídy obecné školy ve Valašském Meziříčí. Chodila tam prý asi dva týdny, do doby, než musela do transportu i její maminka. „Maminka dostala povolávací rozkaz. A teď – kam mě dát? Židovské děcko nikdo nechtěl,“ říká Eva Krabcová. Zájem o ni prý sice projevila rodina meziříčského doktora, ovšem za podmínky, že ji nevratně adoptuje, což Evini rodiče nemohli přijmout.

Nakonec tedy našla útočiště ve vizovické domácnosti tety Hildy, byť i sama teta z bytu záhy zmizela. „Teta Hilda právě v době, kdy dostala povolávací rozkaz, porodila dítě. A měla šest týdnů odklad – pro nástup do transportu. V nemocnici byl primář, který lidem dost pomáhal, později se ukázalo, že spolupracoval i s partyzány. Ten tetu v nemocnici nechal, řekl, že je nechodící – a já jsem šla k ní do rodiny.“ V Hildině bytě se o Evu staralo jen děvče, které Hilda dříve měla na výpomoc. Poté, co z porodnice propustili Hildinu novorozenou holčičku, pečovalo děvče i o ni.

Také ve Vizovicích Eva občas chodila do školy, ale jak sama říká, spíš jen když ji tam náhodou někdo poslal. „Vždycky jsem šla po ulici a někdo řekl: ‚Evičko, ty nemáš školu?‘ ‚Mám.‘ ‚Tak běž.‘ Tak jsem šla,“ vypráví o období, kdy měla jiné starosti než dbát o dobrý prospěch. „Nemohla jsem se naučit číst, tak mě jedna paní učitelka doučovala. To jsem nenáviděla. Pamatuju si, že jednou k nám přišla, že mě bude učit. Ale já jsem se napila nějaké špatné vody a bylo mi hrozně špatně. Paní učitelka seděla na gauči a já jsem ji pozvracela.“

Já jsem tvůj tatínek

Evina maminka Hilda zatím prošla pracovním a internačním táborem pro partnery ze smíšených manželství na pražském Hagiboru. 4. října 1944 odtud svému muži Štěpánovi poslala do lágru v Bystřici dopis, jehož kopie je dnes součástí on-line katalogu Židovského muzea v Praze. Z Hagiboru pak Hilda Holubová putovala do Terezína. „Když tam celá ta skupina přišla, Terezín už byl kompletně obsazený. Nebylo tam místo. Takže bydlela v jednom domě, který měl takový ten široký vjezd pro bryčky a koně, jak to dřív bývalo. Ten vjezd byl zavřený ze dvou stran branou a v tom vjezdu bylo ubytovaných osmdesát žen.“

V krutých podmínkách Terezína strávila Evina maminka zimu, nicméně poslední skupina vězňů odtud odjela do Osvětimi na podzim 1944 a poté již další transporty na východ vypravovány nebyly, takže se v Terezíně dočkala osvobození. Brzy poté ji v osvobozeném ghettu vyhledal tatínek, kterému se ještě před koncem války podařilo utéct z tábora v Bystřici. Do Vizovic tak Evini rodiče dorazili společně 17. května 1945.

Na den, kdy se náhle otevřela branka vizovického domu a v ní se objevila maminka, vzpomíná Eva Krabcová takto: „Letěla jsem k ní, všichni jsme brečeli a smáli se. Byla jsem z toho úplně vykulená. A najednou se za maminkou objevil jakýsi pán, měl knírek a pořád říkal: ‚Já jsem tvůj tatínek.‘ Ale já už jsem ho nepoznala. Tak jsem mu potom dala zkušební otázku, co dělal, když jsem první snědla polívku. A on odpověděl správně – že mě vzal na ramena a volal: ‚Královna!‘ To byl teprve moment, kdy jsem tomu uvěřila.“

Po válce měla Evina maminka potíže se žlučníkem, návrat k běžnému stravování neproběhl po dlouhém hladovění bez potíží. Trpěla i nespavostí; Eva od ní převzala větu, kterou se prý maminka utěšovala ve chvílích, kdy marně čekala na spánek: „Ležím si tu v posteli, v klidu, v teple, najezená, nic mě nebolí, akorát nespím.“

Emigrace se nezdařila

V podnájmu ve Valašském Meziříčí, kde bydleli před deportacemi rodičů, našli téměř všechny své věci netknuté. Přestěhovali se do nového třípokojového bytu přímo nad otcovým obchodem. I ten válku přečkal, byť vojáci Rudé armády, kteří v něm nalezli dočasné ubytování, tam prý zanechali značný nepořádek. „Člověk by čekal, že vojáci si ty věci vezmou – voják měl jen uniformu a tam byly obleky, kabáty, kalhoty… Ale to ne, bylo to naházené na hromadu a pročůrané a prokaděné,“ popisuje pamětnice.

Po válce uvažovali o odchodu do USA. Do Bostonu je zvali příbuzní – část rodiny, která původně žila ve Vídni a před válkou stihla emigrovat. Shodou okolností byli Holubovi spřízněni i s poválečným americkým velvyslancem v Československu Laurencem Steinhardtem. Nevyužili však tohoto kontaktu, aby se pokusili urychlit proces vydání víza, který se příliš vlekl – a únorový převrat pak jejich plány zhatil.

Už v roce 1946 byla znárodněna firma Rolný Prostějov, která zásobovala otcův obchod, a otec se poté stal vedoucím jiné prodejny. Také matka dál pracovala jako prodavačka, a byť rodiče inklinovali k národnímu socialismu, změnu režimu po únoru 1948 osobně nijak dramaticky nepocítili. Eva v roce 1953 dokončila základní školu a o tři roky později maturovala na tzv. jedenáctiletce. Poté absolvovala dvouletou pedagogickou fakultu v Brně a později ještě dálkově vystudovala filozofickou fakultu v Praze, obory čeština a ruština.

Tyto předměty pak celý život vyučovala, nejprve na základní škole, od poloviny 70. let na střední škole a po roce 1989 učila také dospělé. Do výuky se vždy snažila zařazovat i témata židovství a holokaustu. Od roku 1997 je členkou organizace Ukrývané dítě (Hidden Child), sdružující židovské děti přeživší holokaust. V letech 2018–2021 byla předsedkyní tohoto spolku.